„Taková krása.“ S lítostivým povzdechem přejela rukou po tyrkysových šupinách ocasu, který už hladinu oceánu nikdy nerozvíří. Rychlým pohybem ruky setřela slzu lítosti, jež nedovoleně vyklouzla z koutku oka. Bytosti podvodního království ji vždy fascinovaly a osobní setkání bylo jejím velkým snem. Ale okolnosti, za kterých se konečně mohla dotknout ocasu nějaké mořské panny, byly neradostné. Takové setkání jí pražádnou radost nepřinášelo. Zanechávalo po sobě jen hořkou pachuť marnosti a hluboký

„Spoutej mě.“ Vyzvala ho klidným hlasem.

„Ne, proč?“ V jeho modrých očích četla zmatek.

„Udělěj to.“

„Ne, nevidím jediný důvod.“

 „Řekl jsi, že nevěříš mé lásce. Jsem pro tebe zrůda. Myslíš, že se nedokážu ovládnout. Sám jsi viděl, že nejhorší je to, když nejsem volná. Tak mě spoutej. Dokážu ti, že se mýlíš. Říkal jsi, že mě miluješ. Tedy, Eve jsi miloval…“

„Nestojí to za to.“ Cítila jeho strach a nerozhodnost. Srdce jí krvácelo pro ztracenou lásku, pro to, jak moc se v tom muži spletla. Ni

      Vzduch se chvěl prudkým rytmem velkých bubnů, a mladá Efwra cítila, jak se stejně tak chvějí i její útroby. Bubny ji provázely životem, co si pamatovala. Někdy byl jejich rytmus pomalý a klidný, to když se chystala ke spánku a jejich rytmus se tehdy skvěle sladil s pomalým odbíjením jejího srdce, jindy zase laškovný nebo bojovný. Ale dnes byl jejich rytmus živý, dravý, byly hlasitější a jejich dunění nutilo všechny přítomné k tanci. Stejně jako bubny plnily vzduch i hluboké tóny dlouhých p

„Vždycky jsem věděla, že život není žádná sláva. Byla jsem s tím smířená a žila tak, jak jsem věřila, že mám. Jasně, možná to nebylo tak úplně správně. Ale nečekala bych, že život po životě může být o tolik horší.“ Protáhla se a slastně zavrněla, její lesklá srst zazářila v paprscích poledního slunce. „Vlastně jsem nikdy na život po životě nevěřila. Spletla jsem se. A kdybych měla ruce, tak se profackuji za to, jak moc.“ Přejela své posluchače pohledem plným hořkosti a pokračovala v rozmluvě. „A

  Planeta Země, třetí planeta Sluneční soustavy v galaxii Mléčná dráha a jediná planeta této galaxie, které byl dán dar života si žila dál tím svým nudným a nezáživným životem. Ale některé Staré civilizace tušili, že se brzi stane něco strašného.  Atlanďané obyvatelé bájné Atlantidyzjistili pravdu o tom všem a řikali jim Poselstvo. Asi půl roku po zjištění zmizeli i s celím svým kontinentem. Aztékové, Toltékové, Egypťané, Řekové a další kteří následovali jejich cestu je nazývali Bohové.

Tady se

Zdravím lidi co tu ještě chodí.Jak byla tato stránka založena byla podle mě úspěšná.Bylo tu plno lidí a příspěvků.Po čase jsem tu přestal chodit a když jsem se po pár měsících podíval poznal jsem bídný stav stránky.Web je dobře udělaný s dobrým tématem tak nevím kde je problém.Prosil by jsem o vyjádření lidí a zakladatelů jak tuto situaci vyřešit.

Východňané jsou matriarchální společnost založená na "demokratických" základech:
*v jecich jazyce se C vyslovuje jako K, jméo bohyně proto není Cepetéš, ale Kepetéš

"Na počátku byla Cepetéš , Velká matka, jejíž hruď zdobí osmdesát ňader, z nichž prýští řeky světa.
A Cepetéš procitla, a cítila, kterak je plodná a plná života,
ale zjistila, že nemá druha, se kterým by mohla plodit.
Pohlédla na své mohutné tělo a pochopila, že je holé a prázdné,
a tehdy se začala za svou nahotu a neplodnost stydět.

Je nádherné, lednové ráno. Stromy poprášené zářivým bílým sněhem, pole pokrytá měkkou sněhovou duchnou a svěží vzduch, ji vítají na její obvyklé procházce. Ale Nell je dnes neklidná. Nedokáže s obvyklou radostí přijmout objetí matičky Země. Její myšlenky, jako by s vločkami vířily ranním vzduchem a ne a ne zformulovat děkovnou modlitbu k Bohyni. V uších jí stále dokola znějí slova její nakladatelky. Sněhová krusta, která se díky mrazivé noci na poli utvořila, jí křupe pod nohama a podivným způso