Anthem #1

Vložil: Hanare dne březen 9, 2016

5

1

1993


Kategorie: Vlastní příběhy od fanoušků

Druhý den jsem se probudila s jeho obličejem před očima a jeho jménem na rtech. Zatřásla jsem hlavou, abych z hlavy vyhnala ty ocelově modré oči. Co tam sakra dělají? Komu patří?
"Dvojčata jsou nachystaná." prohlásil bez emocí Raymond, když si všiml, že jsem vzhůru. Mám na něm ráda že jde vždy k věci, žádné kecy okolo. Taky je v mých službách už asi dvacet let. Rekordní čas.
"Armáda?" zeptala jsem se.
"Také nachystaná."
"Výborně. Jdi se nachystat, za půl hodiny vyrazíme."
Beze slova se uklonil a odešel. Když jsem osaměla, oblékla jsem se do brnění a zamířila k dvojčatům, spořádaně položeným na podstavci. Ani nevím, proč se jim říká dvojčata, když je každý z této dvojice mečů jiný. Jeden - Inferno - je katana*, zatímco druhý - Aceren - wakizashi*. A ještě legendární, třetí dvojče, dýka tantó* Nezumi... Která se před dávnou dobou ztratila.
K třem dvojčatům se pojí legenda. Praví, že když nejmocnější vládce Anthemu získá všechny tři dvojčata, vznikne zbraň silnější než sama realita... Kdysi jsem Nezumi vlastnila, ale ztratila se mi ve světě lidí, a od té doby se ji snažím najít.
Opatrně jsem si vzala Dvojčata do ruk a vyndala je z obalů. Ihned mnou projela vlna energie, silná jak hněv tisíci démonů a sžírající jako Anthemská kyselina. Rozesmála jsem se.
"Ano. ANO!" s bolestí a hněvem mnou projela také vlna rozkoše. Tohle je ono... Smrtelná kombinace mečů a emocí, silnějších než cokoli jiného...
"Paní!" vpadl Raymond do mých komnat.
Trhla jsem sebou a namířila Infernem na jeho krk. Před očima mi prolétl výjev Raymondovy hlavy dopadající na zem.
"Co chceš?" zasyčela jsem na něj. Dvojčata ve mě probouzela chuť prolít krev. Bylo jedno koho, jedno jakou, dvojčata prostě chtěli znovu zažít pocit krve vlažící jejich ostří, a já jsem s nimi tuto touhu sdílela. Ale budeme muset ještě chvíli vydržet.
I přes Inferno u krku a krvechtivou paní Anthemu před sebou se Raymond ušklíbl.
"Je čas." prohlásil jednoduše.
 
Stála jsem před Portálem Podzemí a dívala se do jeho fialovo-modrého chřtánu. Co mě na druhé straně čeká? Ptala jsem se sama sebe a doufala, že na druhé straně najdu odpověd na otázku, kterou si pořád pokládám. Co způsobilo že jsem přišla o paměť? Nebo kdo? Otočila jsem se a pohlédla tváří v tvář mé armádě. Musela jsem se pousmát, když jsem uviděla aspoň tisíc bojechtivých vyšších démonů a kolem další tisícovky nižších.
"Kdo přežije, toho povýším." Prohlásila jsem jednoduše a čekala, až utichne krvelačný křik. "Jdeme." řekla jsem, otočila se a vstoupila do Portálu.
 
Dopadla jsem na nohy, přidržujíc si rukama Dvojčata. Byla tma. Ohlédla jsem se za rameno, na asi padesátku démonů, kteří se pomalu zvedali na nohy. Raymond nikde.
Portály byly vždy nespolehlivé. Do dvou dnů jsem u vás. Zaznělo mi hlavou jeho hlas. Dobře, naše spojení funguje i na Zemi.
"Je mi někdo schopný říct, kde jsme?" zeptala jsem se tak nahlas, aby mě všichni slyšeli.
Předstoupil přede mě jeden z vyšších démonů. Jeho zjizvený obličej zdobilo modré tetování kolem pravého oka, táhnoucího se od čela až po bradu. Každý démon má podobné. Vyšší démoni tmavě modré, nižší šedé. Já, jako Paní Anthemu, mám krvavě červené.
Klekl si na jedno koleno a sklonil hlavu k zemi tak, abych viděla jeho týl. Ušklíbla jsem se. Hezky vychovaný, ne jako ti nižší démoni, kteří mi ani neukážou krk.
"Zvedni se." poručila jsem mu.
"Jak dobře znáte Zemi?" zeptal se mě, jakmile zvedl hlavu. Pořád klečel na koleni.
"Řekla jsem, že se máš zvednout!" vyštěkla jsem a on okamžitě poslechl. "Co myslíš? Strávila jsem tu šestnáct let." odpověděla jsem na jeho otázku.
"Jsme v Británii."
"Kde přesně?"
"Asi půl dne cesty od Londýna."
Přikývla jsem a snažila se nedát na jevo, že nemám tušení o čem mluví. Vůbec jsem neveděla, co Londýn je... Ale předpokládala jsem že je to hlavní město - jak to bylo? Británie? Každopádně by tam mohli být Lovci, kteří by mě zavedli do jejich hlavní základny.
"Výborně." řekla jsem démonovi přede mnou, a pak zvýšila hlas. "Směr Londýn. Ihned."
"Ale Paní, nemůžeme do toho města jen tak..."
"A kdo tvrdil, že dojdeme AŽ do Londýna?" štěkla jsem směrem, kde se ozvala námitka.
"Budeme město obléhat. Lovci si nemohou dovolit, abychom jim do Londýna napochodovali a dělali co se nám zlíbí. Půjdou nám vstříc."
"Ty a ty," ukázala jsem na dva vyšší démony, u kterých jsem si byla jistá že mají s bojem zkušenosti, "si vezměte každý deset démonů a půjdete po křídlech. Jakmile vydám pokyn, odříznete Lovce od města."
Ušklíbla jsem se: "Pak už bude Londýn jenom náš.", a vyrazila na cestu.
Během pár hodiny chůze se od nás oddělily dvě skupiny. Zbylo nás tu třicet.
Raymonde.
Ano, Paní? zareagoval hned, jak jsem ho zkontaktovala.
Přijď do Londýna. Do tvého příjezdu je náš.
 
 
 
*Pozn. autora: Katana a wakizashi jsou japonské zbraně. Společně s japonskou dýkou tantó tvořili základní výbavu samurajů.

Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (1)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů


1

March 10, 2016, 4:26 pm

FaMas napsal:

I když mi je celkově vyprávění příběhů z první osoby proti srsti, vyprávění v tvém podání mě celkem zaujalo a baví mě. Budu se těšit na pokračování a doufám že bude brzy