Atlantida: Poslední naděje (1. kapitola)

Vložil: mayaxxnetti dne březen 31, 2016

1

0

971


Kategorie: Knihy a časopisy

VZPOMÍNKY

 

Poušť. Jen písek. Samý písek. Nic živého. Všude smrt. Voda. Chybí tu. Ano. Bez ní tu seschl život. Krajina bez života. Na tvář sedá prach.

Blíží se bouře. Písečná bouře. Není však stejná jako ty předchozí. Přináší změnu, musí. Už dlouho sesychá, umírá. Planeta umírá. Je pradávná.

Je to její vina. Sama si za to může. Ona sama. Neměla si zahrávat. Zbývám jen já. Všichni již odešli. Zapomenutí. Nezvěstní. Ztracení. Neznámí. Jsou pryč. A teď i já. Je konec. Nikdo neví. Netuší. Nechce znát. Je mi to tak líto. Sbohem.

Ležím vedle postele. Slunce mi svítí rovnou do obličeje. Ale to je naprosto normální. Ten děsivý sen. Proč ne. Sice trochu šílená představa být někde sama, bez náznaků jiného života.

Ale co, jen sen. Jo, jsem prostě klikař. Nevím co je horší, těch několik probdělých nocí či post apokalyptický depresivní sen? Jsem prostě borec.

A kdo jsem? Zajímá vás to vůbec? Jmenuji se Nela Jordánová. Je mi právě dnes osmnáct let. Mám středně dlouhé tmavě hnědé vlnité vlasy. Baví mě zpěv, ten nade vše, a matika. To je ale kombinace, co? Jsem prostě zvláštní. A svá. Originální.

Mám bratra Adama. Studuje na vysoké škole, doma často není. Moji rodiče jsou rozvedení. Seznámili se hned po škole. Mamka má nádherné jméno. Jmenuje se Julie Jordánová. Je učitelka. Taťka se jmenuje jinak než my. Jeho jméno je Martin Ztracený.

Žijeme v bytě, od nepaměti. Nemáme žádné domácí zvíře. Mamka je prostě doma nechce.

„Jsi v pořádku? Co tam zase vyvádíš?“ slyším mamku z vedlejšího pokoje našeho bytu.

Rychlý záblesk na hodiny. No, to zavání průserem. Je skoro půl osmé. Aspoň, že je pátek. Mamka vchází do mého pokoje.

„Mami, nestíhám. No a říkala jsem si, že ... jedeš teď do práce, viď? Hodíš mě prosím ke škole?“ ptám se mamky a při tom v duchu doufám, že mi vyhoví.

„Tady zase někdo zaspal. Kolik už máš těch pozdních příchodů?“ opravdu nevtipně se mě ptá mamka.

Mami, já se snažím! Opravdu! Věř mi to! Víc to prostě nejde...

„Málo. Pouze dva,“ ihned jí odpovídám, ale i přesto mamka velmi rychle vrazí do dveří.

„To už je dost,“ jasně mi říká.

Holt učitelka, všechno musí být vždycky tak dokonalé.

„Ale někteří ve třídě mají i...“ vymlouvám se jí, vždyť je to přece jenom pravda.

Mami, to nechápeš? Dávám si ruce v bok.

„Mě nezajímají ostatní, mě zajímáš ty! Tak chvátej, ať nemáš další!“ stírá mě nejen slovy ale i pohledem.

Jen tak pro zajímavost, někteří spolužáci jsou takoví mistři světa, že mají třeba pět či šest. Borci. Já vím, mamka to se mnou myslí dobře.

Ve škole jsem furt. Neustále. Ale známky mám děsný. Katastrofický. A pak, že průměr souvisí s docházkou. Nesouhlasím.

Možná kdybych omezila ten zpěv a začala se více věnovat škole bylo by to lepší. Možná. Vždyť je mi dnes osmnáct. Proč. Proč. Proč. Proč? Denně si říkám a odpověď nepřichází.

„Proč o tom zrovna teď mluvíš mami?“ ptám se jí.

Zvonek zvoní. Jsem rozespalá. Jde tam mamka. Otevírá opatrně dveře.

„Kdo je to?“ z dáli ji slyším s někým mluvit.

Ještě se mi chce spát, ale zajímá mě, kdo to je. Otevírá. Slyším cinkání svazku klíčů.

„Ahoj Dani, to je mi překvapení. Co ty tady?“ říká tu někomu za dveřmi.

Teda někomu. Mojí perfektní sestřenici Daně. Je o necelých deset let starší než já. Celkem spolu vycházíme. Mám ji ráda.

„Nesu ti ty klíče, jak jsi včera volala,“ oznamuje jí Dana.

Mamce to teprve teď došlo. Včera jí to volala, dnes o tom očividně neví. Ach jo.

„Jo, děkuju. Jsi zlatá... No... Teď mě napadá. Jsi tu autem?“ ptá se jí mamka.

Zajímá mě, o co mamce tentokrát jde. Nechce se jí mě hodit autem ke škole. To bude asi ono.

„Jsem. Potřebuješ ještě něco?“ odpovídá jí jak jinak než upřímně moje sestřenice.

Mamka si hlasitě oddychne.

„Vlastně ano. Svezla bys Nelu ke škole. Mám ještě něco ve městě a to by mě zdrželo. Nevadilo by ti to?“ ptá se Dany mamka.

Dana je překvapená.

„Jasně že ne. Samozřejmě,“ odpovídá jí zaražená Dana.

Pokud něco nesnáším, tak fakt, že o mě někdo jedná bez mého svolení. To teď mamka udělala. Ne, že by mi nějak Dana, moje o deset let starší sestřenice vadila, ale opravdu se mě mamka mohla zeptat.

„Nelo chvátej!“ řve na mě netrpělivě mamka.

Korytnačka. Vždyť dělám, co můžu. Dejte mi trochu času.

Snad ani neuběhlo deset minut. Už jdu. Znějí fanfáry.

„No hurá, to ti to zase trvalo. Ještě štěstí že už není večer, ty noudo,“ velmi vtipně, tedy podle ní, říká mamka.

Dámy a pánové, jsem nouda. Nebo-li louda Nela. Opravdu nevtipně řečeno nouda.

„Ohromně vtipné mami, nic lepšího sis nemohla vymyslet… Přijdu až večer. ... Ahoj Dano,“ celkem nevhodně mamce odpovídám a uraženě vycházím z bytu.

Jdu rovnou na parkoviště, které je před domem. Už zase musím do školy. Z dálky ještě slyším mamku.

„Dobře Nelo, budu na tebe čekat. Ahoj Dani, hezký den!“ vřele říká mamka a poté zavírá dveře od bytu.

„Hezký den, teto,“ má vstřícná sestřenice odpovídá mé velmi vtipné mamce dříve než dveře úplně zavře.

Perfektní začátek dnešního dne!

Už jsem venku. Před naším panelovým domem na našem sídlišti. Támhle je Danino auto. Tak ať už tu cestu mám za sebou.

„Dani, jen tak náhodou, nejsi tu jen kvůli nějakému SOS volání mojí mamky. Jen takový tip,“ ptám se jí když už obě sedíme v autě a jsou zavřené dveře.

Dana se na mě podívá ublíženě, řekla jsem jí snad něco špatně? Udělala jsem něco špatně?

„Kdepak Nelo. Mám naprosto jiný důvod. Například… moje jediná sestřenice dnes slaví své osmnácté narozeniny… navíc jsme se před týdnem domlouvaly,“ klidně mi říká Dana.

Tak teď se asi červenám. Ta úleva. Ta radost. Dana startuje auto. V dáli mizí dům. Projíždíme známou cestou. Dana parkuje u vchodu mé školy. Gymplu.

„Chci ti říct asi na první pohled něco zvláštního,“ říká mi náhle a tajemně moje sestřenice Dana.

Cože? A to už jsem si myslela, že to horší být nemůže. Tak asi jo. Vypadá to, že může.

„Tak jo, přátelská rada, touhle větou nezačínej rozhovor,“ upřímně jí říkám, protože to byla opravdu divná věta.

Celkem mě to vyděsilo. Vlasy se mi hrůzou i zježily. Ne. To kdyby. Ale opravdu. Byla to divná věta hned na začátek konverzace.

„Ty naděláš,“ nadhodí ironicky Dana, ta si nedělá z ničeho hlavu.

„Nadělám. Zní to fakt divně,“ stále trvám na svém prostě to znělo zvláštně.

„Tak jo. Není to snad ani týden co mě navštívila moje kamarádka Lucie …“ celkem tajemně mi říká Dana.

Zajímá mě, co to bude. Tak trochu víc mě to děsí. Jen ta představa...

***

Krásný slunný den. Fouká příjemný letní vítr. Je krásně. Dana sedí pod stromem na lavičce, v zahradě u jejich domu. Čte velmi napínavou knihu.

Zleva k ní přichází mladá dívka.

Jmenuje se Lucie Hrdinová. Bydlí s rodiči naproti Jordánovým. S Danou se zná už velmi dlouho. Je však o něco starší. Je vysoká.  Bruneta. Často nosí sukně. Má velmi dlouhé vlasy. Má velmi zpěvný hlas. Melodický.

„Ahoj, Dani. Jsi tu sama?“ ptá se jí Lucie a teprve až teď si jí Dana všimla.

„Ahoj. Ano, jsem. Takže… chceš si sednout?“ slušně se ptá Dana své kamarádky, neboť ji Lucie tak trochu zaskočila.

„To není nutné. Chystám se ti říct …, svoje osobní tajemství,“ říká tajemně Lucie. Se špetkou ironie a nadsázky.

„No, tak mi to teda řekni…“ Dana odvrací oči od knihy a zaujatě poslouchá, Lucie se pousměje.

„Můžeš si, prosím tě, stoupnout?“ žádá Lucie Danu o zvláštní spolupráci.

„Jasně, Lucko… jistě,“ říká Dana a vstává, Lucie si pokládá ruce na její ramena.

Kolem nich se náhle objeví bílé teleportační světlo. Teď jsou jinde. Na jiném místě.

„Kde to jsme?“ zděsí se Dana a Lucie se jí snaží uklidnit.

„Na Atlantidě,“ upřímně a vážně jí odpovídá, ale Dana je očividně zděšená.

„V Atlantiku?“ velmi se diví Dana.

Lucie se pousmála. Ani trochu se nediví Danině reakci. Dana jí moc nechápe. Myslí si, že je to vtip. Dana se vyděšeně začíná smát. Bojí se. Lucie se snaží vše vysvětlit.

„Co?… Ne, Atlantida je velmi stará vesmírná loď. Samozřejmě, některé časy byla na dně Atlantiku, ale nyní je na oběžné dráze Země,“ vysvětluje Lucie a Dana vypadá, že jí to už věří.

„Slyšela jsem legendu o Atlantidě, ale nemyslela jsem si, že je to pravdivé,“ říká Dana.

„Vím, je to k neuvěření,“ souhlasí s ní Lucie.

Dana se se zájmem rozhlíží. Do teď si myslela, že už ji nikdy nic nepřekvapí.

„To je,“ přitakává Dana a stále se rozhlíží po místnosti.

„Dobře, pojď, Dani, za mnou,“ říká jí neohroženě Lucie a obě opouští místnost a jdou do malé úzké, která je vedle.

Lucie se podívá na dveře a ty se zavřou, následně otevřou.

„Co se stalo? Kde jsme teď?“ ptá se trochu vyděšeně Dana a Lucie se pousměje.

„U řídící místnosti Atlantidy, v nejvyšší věži… Pojď, Dani,“ odpovídá Lucie.

Danu to očividně zaujalo. Možná je to i lepší než čtení její oblíbené knihy?

„Takže, tohle je tvoje osobní tajemství Lucko?“ ptá se náhle Dana a Lucka přikývne, pak zpozorní.

„Ne…, je to něco …něco lepšího. Pojď,“ řekla Lucie.

Přicházejí do prosklené místnosti. V přední části mohou vidět Zemi. Dana je celkem opět vyděšená. Přejede jí náhle mráz po zádech.

„Lucko, je to opravdu to, co si myslím?“ ptá se překvapeně a vyděšeně Dana a Lucie se jí podívá do obličeje.

„Musím říct, že ano, protože je to pravda… právě se díváme na Zemi. ... Jsem královna Atlantidy, více královna Větrné hvězdy a Mračné věže,“ konstatuje Lucie.

Dana pár vteřin s otevřenými ústy dívá na Lucii.

„Tak to je drsný,“ říká Dana.

„Tak mě teď napadá… jaké je tvoje skutečné jméno? Myslím, že to není Lucie,“ ptá se jí Dana a Lucie je zaskočena Daninou otázkou.

„Takže…“ řekla znovu Dana a Lucie přemýšlí.

„Takže…“ zvědavě se znovu ptá Dana.

Lucie se zhluboka nadechla. Několikrát se podívala na danu, pak na Zemi a svůj odraz ve skle.

Znovu se zhluboka nadechla.

„Narodila jsem se jako Agharallská princezna Maya z prastarého pobožného rodu Bugenotti, ale všichni mě oslovovali Maya. Stala jsem se vůdcem povstání proti Aserentthě V., předešlé královně Atlantidy, za které byly příšerné životní podmínky v Atlantském království. Vedla mnoho válek s jinými, lepšími civilizacemi. Tyto civilizace se posunuli do další úrovně bytí a Aserenttha se rozhodla jejich území získat dříve než Reliánové. Chápu, že si myslíš, že když je více území, tak je více zdrojů, ale ona poslala všechny obyvatele starší než dvacet let do hloupých nesmyslných válek, naštěstí mi tehdy bylo osmnáct. Náklady na války přesahovaly stokrát příjmy za zisk území a tak se zvýšily ceny surovin. A tak všichni začali přemýšlet o svržení královny Aserentthy V. No a já jsem se stala vůdcem povstání. Založili jsme alianci Nového Atlantského království. Proti armádě Aserentthy jsme neměli šanci, a tak jsem vyhledala Tchaorona, reliánské rasy, potřebovali jsme spojence...“ začala své vyprávění Lucie Hrdinová.

Dana se na ni dívá s nevídaným zájmem. Komu se často stává, aby se setkal s někým takovým?

***

Rudé nebe. Cizí planeta. Všude písek. Poušť. Konvoj vesmírných lodí opouští téměř neviditelný malý raketoplán. Přistává nedaleko místa v poušti. Nedaleko Tchaoronova paláce.

Je na planetě Maveth. Přes problémy se stále se rozšiřující pouští je velmi prosperující planetou.

Otevírají se dveře raketoplánu. Vychází postava v černém dlouhém plášti s kapucí. Jeto princezna Maya. Jde k blízkému vchodu do paláce reliánského vicekrále Tchaorona a přicházejí k ní stráže, myslí si, že je muž.

Reliáné připomínají více ještěrky než lidi. takové napřímené, po dvou chodící a mluvící smradlavé ještěrky.

„Co tady děláte? Nikdo nesmí jít dovnitř. Jděte pryč, více král nechce být rušen… nebo snad… jste očekáván?“ hrubě se ptá jeden z reliánských strážných.

Maya není překvapena.

„Nejsem očekávána, ale chtěla bych osobně mluvit s vicekrálem,“ říká vznešeně Maya.

Strážný na ni hledí. Který opovážlivec si dovoluje přijít k paláci vicekrále?

„Kdo se ptá?“ zní otázka strážného.

Maya si v tu chvíli sundává kapuci. Strážný na ni se zaujetím divně až nechutně hledí.

„Jsem vůdce aliance Nového Atlantského království, jmenuji se Maprean Bugenotti, pocházím z planety Agharalle. Můžete mě prosím doprovodit do paláce?“ vznešeně přednáší princezna.

Stráže se podívá zamilovaně na Mayu. Planeta z které pochází, je jednou z nejvýše postavených v galaxii. Slovo Agharallana a navíc z rodu Bugenotti je více než rozkaz.

„Agharallanka, a zde… Ano, pojďte za mnou, prosím,“ klaní se Maye strážný.

Vchází do haly paláce. Maya si ji prohlíží. Je to mnohem jiné než je z domova zvyklá. Jiná architektura. Jiné zvyky. Jiné mravy.

Stráže jde do místnosti, kde se nachází Tchaorone a mluví v jiném jazyce. Maya jim nerozumí, ale i přesto se snaží poslouchat.

„Bože, tady je vzduch!“ pomyslí si Maya.

Pár minut na to Tchaorone nechává pozvat Mayu dovnitř. Maya vejde do místnosti. Je dlouhá. Úplně vzadu uprostřed se rozvaluje Tchaorone. Zjev jeden.

„Takže, jmenujete se Maya, že?“ ptá se jí Tchaorone z čehož je Maya trochu více vyděšená.

„Ano,“ zdvořile mu odpovídá Maya  a Tchaorone se zamyslí.

„Co ode mě chcete, tedy, ty a tvá aliance?“ náhle se jí Tchaorone zeptá na důvody její návštěvy.

Maya se nadechne. Začíná formálně.

„My, aliance Nového Atlantského království…“ nestačí Maya dokončit naučenou větu, když ji Tchaorone doplní.

„... potřebujeme pomoci s povstáním proti Aserentthě. ... Je mi to jasné,“ doplňuje ji.

A proč se teda ptáte? Tchaorone? Logika...

„Přesně tak, můžete nás, více králi podpořit? Aserenttha...“ ptá se ho mladičká Maya.

„Královna Aserenttha,“ opravuje ji téměř okamžitě Tchaorone.

Maya, nedbajíc na slušné oslovení královny, je trochu uražena.

„Jistě… Královna Aserenttha nechala vzít skoro všechny Agharallské technologie. Jsme bezradní bez techniky. Podpoříte alianci?“ ptá se Maya a Tchaorone se ušklíbne.

„Samozřejmě že mohu, ale něco za něco…“ šibalsky říká Tchaorone díky čemuž je Maya celkem zděšená.

„Co chcete od Atlanťanů?“ opatrně se ho ptá Maya, která neví, co má vlastně od něj očekávat.

Relián Tchaorone se směje. Maya se na něho dívá jako na naprostého blázna.

„Ne od obyvatel, ale od tebe…“ upřesňuje své požadavky vicekrál Tchaorone.

Mayu teď jeho proslov velmi vyděsil. Co že chce? Co jí to řekl?

„Prosím, nemyslete na něco takového, co si pak bude myslet má rodina a obyvatelé Atlantidy?!?“ vyděšeně se ho ptá Maya.

Tchaorone se pousměje a Maya zvedne jedno obočí.

„Nebuď vystrašená, Mayo, o něčem takovém nepřemýšlím. Chci se stát králem Atlantidy a vicekrálem Větrné hvězdy a Mračné věže a ty, Maya, ty mi s tím pomůžeš!“ oznamuje jí s nadšením Tchaorone.

Princezna se zhrozí. Nesouhlasí.

„Jste blázen!“ vykřikne na něj, ale Tchaorone se ušklíbne.

„Opravdu si to myslíš? Nemusím vám pomoci. Pomoc závisí pouze na mém rozhodnutí,“ nadřazeně praví Tchaorone.

Maya si uvědomuje, že má vlastně momentálně Tchaorone tak trochu víc navrch.

„Nemohu nic slíbit. Jsem sice vůdce aliance, ale nic víc,“ přemítá Maya, tušíc, že nemá jinak proti Aserentthě šanci.

„Možná se pletu, ale váš vztah s Atlanťany je obdivuhodný,“ konstatuje Tchaorone.

Maya se zarazí. Odkud to může vědět?

„Kdo vám to řekl?“ diví se Maya a Tchaorone se usměje.

„Na Atlantských planetách mám špehy. Řekli mi, že vždy za sto let si lid vybírá rod, v čele s princeznou nástupnicí, pozdější královnu Atlantského království. Každý obyvatel Atlantidy si myslí, že jsi vynikající jako vůdce. Milují tě a věří ti. To je důvod, proč si myslím, že to tentokrát budeš ty a tvůj rod. Jsi přece princeznou planety Agharalle. Každý z nich bude hlasovat pro rod Bugenotti, v čele s mladičkou princeznou Mayou. Po zvolení se vzdáš a jako nástupce navrhneš můj rod. Pak se králem Atlantského království stanu já,“ klade své požadavky vicekrál.

Maya sebou prudce trhne.

„To bude za týden. Do toho dne musí být Aserenttha V. svržena!“ křičí do místnosti princezna.

„Já vím, já vím, Mayo, počítej s mou podporou,“ souhlasí s pomocí alianci Tchaorone.

„Jsem ráda, že jsme se dohodli. Děkuji Vám, vicekráli!“ děkuje Maya reliánskému vicekráli.

„Děkuji ti též, Agharallská princezno. Nezapomeň na svou část dohody,“ odpovídá Tchaorone.

Maya odchází z místnosti, stráže čeká v předpokoji a doprovází ji z paláce. Poté nastupuje do raketoplánu a za několik minut je opět na své rodné planetě Agharalle, jedné ze sedmi planet patřící k Atlantskému království. Davy lidí z Agharalle vítají svou statečnou princeznu. Starší muž jde k ní.

„Tak co, Mayo, jak to šlo?“ říká již starší muž a Maya ho obejme.

„Myslím, že to šlo skvěle, tati,“ odpovídá Maya.

Maya se rozhlédne. Její pohled naznačuje, že někoho hledá. Spatří mladíka v davu a jde k němu.

„Ahoj Mayo,“ říká mile mladík, přičemž Maya zčervená.

„Ahoj Agreo, co jsi dělal, když jsem tu nebyla?“ radostně a zamilovaně říká Maya.

Agreo se usměje, šťastný, že vidí Mayu.

„Ty víš, že jsem se na tebe těšil,“ odpovídá Agreo a Maya se usmívá.

„Také jsem se na tebe těšila,“ říká zamilovaně Maya.

„Mayo, mohu říci něco důležitého?“ ptá se jí vážně Agreo a v tom Maya zpozorněla.

„Ano, jistě,“ překvapeně a šťastně mu odpovídá a Agreo před ní poklekne.

„Princezno Agharallská, mé rodné planety, nejkrásnější ženo Atlantského království, vezmeš si mě?“ vážně se jí zeptá Agreo.

„Ty víš, že …Ano!“ dojatá Maya a Agreo se objímají.

Po chvíli se vrací do davu, Agreo vyjde na vyvýšeninu.

„Lidé z Atlantského království, obyvatelé planety Agharalle, požádal jsem naši nádhernou princeznu Mayu, zda by si mě vzala,“ šťastně přede všemi říká Agreo.

„A co odpověděla?“ ptá se pan Bugenotti, který je teď nejen díky tomu velmi šťastný.

Dav náhle ztichne. Každý netrpělivě napíná uši aby uslyšel toho mladíka Agrea.

„Ano!… Pojď sem Mayo,“ říká šťastný Agreo přičemž Maya jde s úsměvem na tváři k Agreovi.

„Polib ji, polib ji, polib ji …“ šílí dav.

Agreo líbá Mayu. Královský polibek!

***

Lucie nedokáže zadržet slzy. Brečí. Tak emotivní vyprávění ji prostě vzalo. Tak krásná část jejího života. Dana s ní očividně soucítí.

„Nezapomenutelné,“ nadšeně říká Lucie.

„Máš štěstí. No, Lucko, co se stalo pak?“ řekla Dana.

„Aserenttha V. mě nechala pozvat do královského paláce,“ odpovídá jí Lucie a opět začíná vyprávět Daně svůj příběh, který ji navždy změnil život.

***

Vesmírná loď Atlantida, planeta Agharalle. Královna Aserenttha sedí na trůnu v řídící místnosti, Maya přichází se strážemi.

„Vaše Veličenstvo, mohu se zeptat, proč jsem tady? Vojáci přišli ke mně…“ ptá se Maya.

Aserenttha si jí prohlídne.

„Nechali jsme si tě přivést, protože se blíží volba princezny nástupkyně Atlantského království a my myslíme, že můžeš být zvolena, ty a tvůj rod. Máme pro tebe návrh: vzdáš se šance stát se princeznou nástupkyní a tvoje rodina dostane tu dobytou planetu Prudence. Dobrá nabídka, nemyslíš?“ říká velmi nadřazeně královna Aserenttha V.

Maya zvedne obočí. Nechápe Aserentthu. Nemůže pochopit její hloupé jednání.

„Je to sice lákavé, ale ne. Jsem již Agharallská princezna a svou planetu miluji. Když budu já se svým rodem zvolena, stane se tak,“ slušně a zdvořile odmítá nabídku princezna.

Aserenttha zbystřila. Co si to ta holka k ní dovoluje? Že se nestydí!

Takhle jednat s monarchou?

„Pro to není žádná omluva! Taková drzost! Titul zůstane v naší rodině,“ velmi uraženě říká královna což Maya stále nechápe.

„Takže, proč jste mě vlastně nechala přivést?“ ptá se královny.

Královna nadřazeně zdvihne hlavu. Asi aby jí nevypadly ty umělé zuby. Proč by to jinak dělala?

„Chtěla jsem tě zachránit před možným zvolením! Tvá chyba princezno Mayo,“ nadřazeně odfrkne Aserenttha.

Královna se podívá na stráže.

„Stráže odveďte ji tam, kde byla. Přiveďte další možnou dívku nebo ženu, která by se mohla stát princeznou následnicí,“ zařve na stráže v rohu místnosti.

„Agharallská princezno Mayo, volbu vyhrajeme my!“ sděluje Aserenttha V.

V ten samý moment Maya a stráže opouštějí řídící místnost Atlantidy.

***

Dana svraští čelo. Nechápe královninu řeč. Proč mluví v množném čísle. To si snad přijde tak nadřazená?

Atlanťané vždy uznávali rozdílnou mluvu monarchů. Množné číslo určuje velikost a majestátnost vládce.

Zvyk, nic jiného. Ale navíc jasně Aserenttha využívá své pozice. Materialistka.

„Ta Aserenttha byla fakt pitomá, vážně si myslela, že rozumnýho člověka takhle ukecá?“ diví se Dana.

Lucie přikyvuje pro potvrzení souhlasu.

„Přesně tak Dani, moje slova. Byla fakt pitomá. Myslela si, že tímto způsobem by mě mohla zastrašit, ale ona se naprosto zmýlila,“ odpovídá Lucie a Danu napadá mnoho otázek.

„A co další možné dívky s jejich rody, které se mohly stát princeznou nástupnicí?“ ptá se Dana.

„Odstoupily. Některé se nechtěly zúčastnit, a některé přijaly nabídku od tehdejší Atlantské královny Aserentthy V,“ odpovídá jí hbitě Lucie.

„To teda koukám, ty a Aserenttha jste byly jedinými kandidátkami!“ konstatuje tento fakt Dana.

„Ano, přesně tak. Čekala jsem na Tchaoronovu podporu a sám Tchaorone se objevil před Agharallským palácem. Chtěl se mnou mluvit,“ pokračuje ve vypravování Lucie.

***

Je pozdě v noci. Z ochozu vidí Maya vicekrále Tchaorona před Agharallským palácem.

„Co tady děláte, vicekráli? Myslím, že jsme se již domluvili,“ diví se Maya a Tchaorone se prudce otočí.

„Chtěl bych ti připomenout naši dohodu. Poskytnu podporu a pak se s vaší pomocí stanu králem Atlantidy a vicekrálem Větrné hvězdy a Mračného hradu,“ říká Tchaorone čemuž se Maya velmi diví.

„Já vím, já vím, ale co tady děláte vicekráli?“ ptá se ho.

„Chtěl jsem vás navštívit,“ náhle ze sebe vypraví vicekrál Tchaorone z čehož je Maya velmi zděšená a překvapená.

„Cože?“ nevěří svým uším princezna Maya.

Tchaorone pokračuje.

„Když jsem tě poprvé viděl Mayo, zamiloval jsem se do tebe,“ vysvětluje Tchaorone a přibližuje se k princezně.

Snaží se ji políbit, ale ona se snaží z jeho obětí vysmeknout. V žádném případě nesouhlasí.

„Jste blázen,“ vysmekne se Maya a couvne o několik kroků dozadu.

„Opravdu? Chci, abyste byla má královna,“ tvrdí jí vicekrál.

Maya kroutí hlavou nad jeho úvahami. Jak se má z toho vymluvit, aby neohrozila přípravy převratu?

„Mlčte, vicekráli! Jsem zasnoubená s Agreem Malareotou, správcem Atlantidy,“ Maya vážně neví, jak jinak mu sdělit, že je to nemyslitelné?

„Vy jste zasnoubená?“ diví se vicekrál, který je zaskočen.

„Ano, jinak bych to asi neříkala?! Prosím Tchaorone, udělám to, na čem jsme se dohodli, ale nic víc. Pošlete zítra vojenskou podporu a já vám pomohu, abyste se stal králem Atlantského království, ale teď již prosím jděte!“ odpovídá Maya.

S těmito slovy vicekrál Tchaorone opouští brány Agharallského paláce.

***

Dana se podle ušklíbne. Tohle jí opravdu ani trochu nezávidí.

„Lucko, ty ses mu líbila? Ty ses mu líbila?“ ptá se Dana a Lucie přikývne.

„Ano, bohužel, on mě miluje, ale já ho nenávidím,“ říká trochu smutně Lucie a Dana o tom přemýšlí.

„Je Tchaorone hezký?“ ptá se náhle Dana.

„Hezký??? To nikdy! Odporný. On je jiné rasy, Relián, reliánský více král Spojených světů,“ znechuceně odpovídá Lucie.

„Fuj. … Počkej, a neměli Reliánové taky zájem o kolonie po vyšších civilizacích?“ ptá se Dana.

Má dojem, že Lucie o tom mluvila. Nebo se snad teď ještě navíc plete? Lucie přikyvuje.

„Máš pravdu, měli, ale jen nepřítel se s nepřítelem spojí proti společnému nepříteli. Toto byl jediný důvod, proč jsem s tou dohodou souhlasila. Byl tak zaslepený touhou po dalším území, že už prakticky přestal myslet!“ odpovídá Lucie.

„Hm…Poslal Tchaorone podporu?“ zvědavě říká Dana.

„Další den jsme zaútočili na Atlantidu, která byla v Agharallském oceánu. Překvapili jsme Aserentthu a vyhráli. Přiznávám, že k vítězství jsme dosáhli i díky lsti, což není dobré. Byla jsem zvolena jako princezna nástupnice a usedla jsem na trůn. Lid Atlantský zvolil jméno Vianelle. Já jsem pak zvolila jméno dynastie, která by měla vládnout nejméně sto let, dynastii Malareota, podle rodu Agrea. Usedla jsem na trůn jako královna Maprean Vianelle Bugenotti Malareota, královna Atlantská a vicekrálovna Větrné hvězdy a Mračného hradu. Zkrátka Atlantská královna Vianelle,“ konstatuje Lucie průběh událostí.

„Myslím, že jsi měla smlouvu s Reliánem Tchaoronem, tím nechutným vicekrálem,“ ptá se jí Dana.

Lucie chtě nechtě přikyvuje.

„Já vím, měla, ale Agreo mě zastoupil a promluvil s ním… to co mu udělal je neodpustitelné, nechal ho na Mavethu, který tehdy bytostně klesl. Od té doby jsem ho neviděla,“ smutně líčí Lucie sled událostí jejího života.

„Chudák,“ lituje Dana jejího přítele díky čemu Lucie opět brečí, neboť ji vše tak bere.

„Jako královna jsem nemohla nic dělat, má povinnost byla důležitější než mé city. Jako ostatní civilizace jsme se stali vyššími bytostmi. Někteří obyvatelé Atlantského království, Větrné hvězdy a Mračného hradu se usmířili a odpustili si, ale někteří zůstali. Přešli jsme do vyšší úrovně bytí a zbylí odletěli s Atlantidou kamsi do vesmíru. Na mě neznámou planetu. Zde se špatným přistání způsobili posun kontinentů, vyhynutí některých druhů zvířat a rostlin a potopení Atlantidy na dno Atlantiku. Sami se stačili evakuovat a plavali na pevninu a sepsali historii Atlantidy na sedm pergamenů, které schoval do pamětní hrobky,“ říká smutně Lucie.

„No, žila jsi ve vyšší úrovni bytí, proč jste se vrátila zpět?“ diví se Lucčiným počinům Dana.

„Bylo mi líto, potomků zbylých Atlantských obyvatel. Cítila jsem povinnost jim pomoci. Když jsem se vrátila, zůstaly mi schopnosti vyšší bytosti a stále jsem byla princeznou planety. Ukázala jsem jim léčení, řekla o Atlantidě a vznikaly legendy o vyšších bytostech mezi lidmi, Atlantidě…“ konstatuje Lucie.

„Lucko, není to důvod, proč mám své schopnosti? Proč jsem nezranitelná?“ ptá se s zaujetím Dana.

„No, ano,“ přiznává Lucie pravdu a Dana o tom velmi hluboce přemýšlí.

„Jsme příbuzní?“ zajímá Danu odpověď na otázku více než u předchozích jejích otázek.

„Ano, jsme,“ říká jí s ledovým klidem Lucie.

Najednou se objeví další kosmická loď. Všechny kontrolní počítače se dočista zblázní.

„Kdo je to?“ ptá se Dana.

„Ach ne, to je Tchaorone, Dani podívej, tamhle jsou únikové moduly, stoupni si do jednoho z nich a zavři za sebou, prosím,“ říká Lucie své kamarádce Daně.

„Lucko!“ zvolá jasným hlasem Dana.

„Udělej to,“ zařve na ni Lucie a Dana tedy vchází do únikového modulu.

Lucčino oblečení změní a ona si sedá na trůn. Naproti ní se vytvoří obrazovka. Na obrazovce se objeví… vicekrál Tchaorone.

„Nevím, proč jsem stále překvapen, když Vaše Veličenstvo, Atlantskou královnu, všude potkávám,“ říká Tchaorone a začíná jejich rozhovor.

„Ach, po těch několika tisících letech, co nás znáte, jste překvapen, že? Opravdu, musíme říci, že se ani nedivíme,“ vtipně říká Atlantská královna Vianelle.

„Vaše Veličenstvo je vždy vtipné,“ konstatuje fakt Tchaorone a královna Vianelle se usmívá.

„Víme to celou dobu,“ souhlasí s Tchaoronovou výpovědí mladičká královna.

„Celou dobu, ano Vaše Veličenstvo, máte pravdu. Ehm, mohl bych říct, Vašemu Veličenstvu vtip?“ dovoluje se Tchaorone.

Královna přikývla. Nenamítá.

„Proč se ptáš? Rychle, řekni nám to!“ souhlasí královna.

„Pokud chcete. Takže, moje průzkumná loď právě přistála na trupu lodi, Atlantidy, a vy s tím nemůžete nic udělat. Co si o tom, Vaše Veličenstvo, myslí?“ ptá se jí Tchaorone.

Královna a Tchaorone se smějí.

„To nebyl vtip,“ ještě rozesmátě konstatuje Tchaorone.

Královna Vianelle se okamžitě přestává smát.

„Aha. Povaha Reliánů se nezapře,“ říká klidně královna.

„Jsem rád, že jsem Vás viděl znovu!“ říká Tchaorone a jeho loď mizí. Lucie, Atlantská královna, mávne rukou a únikový modul, kde je Dana a ten se otevírá.

„Pojď rychle, musíme najít další T. H. H. na trupu lodi,“ říká Lucie v čem ji Dana ani trochu nechápe.

„Lucko, co je T. H. H.?“ ptá se Dana.

„Promiň, Dani, zapomněla jsem, že nevíš, co ta zkratka znamená. T. H. H. je Tchaoronova hloupá hra,“ vysvětluje jí Lucie.

„Kde začneme?“ se zájmem se náhle zeptá Dana, která touží po jakémsi dobrodružství.

„Vedle Křišťálové komnaty,“ konstatuje Lucie, která se dívá na planetu pod nimi.

„Tak pojďme!“ sebevědomě říká nahlas Dana.

S těmito slovy obě dívky opouštějí řídící místnost lodě Atlantida a vydávají se společně vstříc dobrodružství.

***

O několik minut později, je Lucie a Dana pět chodeb od Křišťálové komnaty. Světla na chodbě se zhasínají. Podpora života na kosmické lodi slábne.

„Je těžké dýchat,“ chraptivě říká Dana, což si Lucie uvědomuje.

„Já vím, to Tchaorone, dokázal narušit podporu života na lodi. Jsme blízko,“ odpovídá Lucie.

„Můžeš něco vytvořit?“ náhle se zeptá Dana, ale Lucie nechápe.

„Co jako?“ snaží se pochopit Daninu otázku.

„Něco jako …bublina!“ upřesňuje svoji větu Dana a Lucie již chápe, kam tím vlastně Dana míří.

„To jde,“ přikývne Lucie.

Poté zavře na chvíli oči a kolem Dany a Lucky se objevuje obrovská bublina.

„To je úžasné!“ známkuje ten menší zázrak Dana díky čemuž se opět Lucka usměje.

„Tak pojď,“ říká své kamarádce Daně.

Prošly pěti chodbami a nyní jsou vedle Křišťálové komnaty, odkud je slyšet naprosto nepříjemný zvuk.

„Slyšíš to, Lucko?“ zděšeně se ptá Dana a Lucie napíná uši.

„Ano, slyším,“ odpovídá na další její otázku Lucie.

„Víš, co to je?“ ptá se Dana a Lucie přikyvuje.

„Asi vím,“ odpovídá jí Lucie.

„A co je to Lucko?“ velmi vyděšeně se opět ptá Dana.

„Abniceluterovy švábi,“ konstatuje problém Lucka díky čemuž se Dana podívá vyděšeně na Lucku.

„Nesnáším šváby!“ křičí Dana.

„Tihle švábi nejsou stejní jako na Zemi. Jsou vyrobeni z různých sloučenin kovů. Jeden Agharallský vědec, Bgierro Abniceluter, je kdysi vyráběl jako pomocníky v životě,“ vysvětluje Lucie.

„Dobře… Mám pro tebe otázku. Proč švábi?!?“ děsí Danu představa švábů.

„Já nevím. Jeho nápad,“ říká Lucie a Dana se sarkasticky směje.

„Mlč, Dano, to je fakt legrační. Možná bych mohla říct… Hloupá blondýno!“ křičí Lucie.

„Tak to je dost hnusná narážka Lucko,“ naštvaně říká Dana.

„Prosím, buď zticha. Pst... Slyšíš... Je to hned za rohem, pojď Dani,“ nepříjemným hlasem zvolá v tu chvíli neklidná Lucie.

Opravdu, za rohem jsou velcí nechutní švábi.

„To je nechutné, Lucko,“ říká Dana.

„Máš pravdu, je to fakt nechutný,“ odpovídá Lucie.

„Dani, musíme doufat, že nás neuvidí. Když nás uvidí, musíme se okamžitě stáhnout!“ zvolá Lucie.

„Dobře,“ přikyvuje Dana, ale neudrží rovnováhu a nešikovně spadne na stěnu.

„Dano…“ už celkem dost naštvaně křikne na svoji kamarádku velmi nervózní Lucie.

„Promiň,“ omlouvá se jí Dana, ale Lucie jí má však už plné zuby, až po krk.

„Blondýno, utíkej!“ zařve na Danu Lucie.

Sama poté útočí na robotického švába. Dana se pokouší utéct, ale padá a zlomí si nohu.

„Ty jsi fakt chytrá. Srovnej si to, vstaň a běž odsud, Dano!“ křikne na ni Lucie.

Dana udělá pět kroků a opět padá, tentokrát do pohyblivého betonu. Má opravdu velké štěstí.

„Pomoz mi, Lucko!“ zařve Dana a Lucie trhne krkem švába, který následně padá na zem.

„Už jdu, Dani!“ křikne Lucie.

Nyní jsou vidět pouze Daniny ruce, ale pohyblivý beton zavalí i Lucku a ona teleportuje sebe a Danu do řídící místnosti.

„Díky Lucko,“ vděčně říká Dana, ale Lucie se na ni zlostně podívá.

„Ty hloupá blondýno! Máš vůbec v hlavě mozek?!?“ rozzlobeně říká Lucie.

„Udělala jsem něco špatně, Lucko?“ diví se Lucčině chování od betonu ulepená Dana.

„Ty se ptáš? Musela jsem se tě zachránit, ale neměla jsem to dělat. Jsi nezranitelná, nic by se ti prakticky nestalo!“ rozzlobeně křičí Lucie čehož Dana očividně lituje.

„Teď tady zůstaň, já jdu deaktivovat ty šváby,“ říká Lucie a teleportuje se.

Dana se rozhlíží po řídící místnosti a zahlídne královský trůn.

„No ne, pěkné křesílko… Sakra ty boty, sednu si,“ sedá si na trůn a omylem stiskne tlačítko, kvůli kterému se Atlantida objevuje na radarech NASA.

„Ehm… mám problém...“ říká okamžitě Dana.

Nyní míří na souřadnice Atlantidy šedesát raket. Lucie se objeví v řídící místnosti.

„Dano, mazej z mého trůnu!“ vykřikne na dezorientovanou Danu Lucie, která se právě objevila.

Podívá se na hlavní počítač.

„Zapnout!… Nastavit úhybný manévr o 85 stupňů!“ zavelí okamžitě Lucie.

Lucie se naštvaně, ale starostlivě podívá se na Danu.

„Něčeho se, prosím tě, drž!“ říká Lucie a Atlantida se naklání.

„Super, to je lepší než horská dráha!“ křičí Dana a okolo Atlantidy v tu chvíli proletí několik raket.

„To určitě, sbohem rakety! Možná se někdy setkáme!“ ironicky říká Lucie.

„Lucko, můžeš, prosím tě, vrátit původní pozici Atlantidy? Tohle není dobrý...“ mluví na Lucii Dana.

Ta nakloněná rovina prostě není to pravé... Lucie se usměje a opět se její oči zaměřují na hlavní počítač.

„Dobře, původní pozice, zapnout maskování.“ zavelí Lucie.

„To bylo super!“ tleská Dana.

„Žádné poškození lodi,“ hlásí počítač.

„To je dobře. Dani, půjdu deaktivovat zbylé šváby,“ oznamuje své plány Lucie a něco třikrát narazí do Atlantidy.

„To jsou Peiearovy bomby. Skvělý,“ sklesle oznamuje Lucie.

„Opět Tchaorone?“ ptá se Dana, přestože na tuto otázku zná jistě odpověď.

„Bohužel opět,“ sklesle oznamuje Lucie a Dana se rozhlídne po řídící místnosti.

„Co budeme dělat?“ zajímá Danu.

„My?!?… no, jen já. Teleportuju tě na Zemi,“ rozčíleně a rozhodně říká Lucie.

„Lucko…“ snaží se ještě zachránit situaci Dana.

„Na to zapomeň, sbohem,“ odpovídá Lucie, připravena teleportovat Danu.

„Počkej…“ říká Dana, ale Lucie ji i tak teleportuje na Zemi.

Dana teď sedí pod stromem na lavičce před svým domem. Je trochu naštvaná, trochu překvapená. Proč jí to musela ta zatracená Lucie udělat. To jí snad nevěří? To snad nejsou kamarádky?

„Lucko!“ zařve Dana a překvapený pan Jordán se v tu chvíli podívá z okna.

„Co vyvádíš Dani? Můžeš mi prosím říct, kdo je Lucie?“ diví se chování své dcery pan Jordán.

„Ty to nevíš? Lucie je dcera Hrdinových odnaproti,“ dívá se zmateně na svého otce Dana.

„Opravdu? Vždyť Hrdinovi mají jen syna Matěje,“ konstatuje pan Jordán, který nechápe a ani snad chápat nechce, co tím Dana myslí.

„Ne, ne, ne…!“ opakuje Dana, která si je jistá, že vše, co dosud zažila, bylo opravdové.

„Ticho Dani, já nevím, co sis zase vymyslela, ale není nějaká Lucie Hrdinová,“ rázně říká pan Jordán.

„Ale tati…“ mluví vážně Dana.

„Dano, žádná Lucie není. Nemluv nesmysly. Konec diskuse. Pojď domů,“ vážným tónem oznamuje pan Jordán.

„Já nejsem pitomá! Vím, že je Lucie Hrdinová… nebo alespoň byla!“ Dana vejde do domu, vidí paní Jordánovou, svou matku.

„Mami jdu nahoru. Prosím, nevolej mě na večeři.“ oznamuje jí Dana a jde ke schodům.

„Dobře, Dani,“ odpovídá jí její starostlivá matka.

Dana jde nahoru a vchází do svého pokoje. Okamžitě zavírá dveře. Musí se z toho všeho vyspat. Přece jenom je to na ní dnes už velmi moc.

***

Další den ráno schází Dana dolů a uvidí pana Jordána. Vaří si právě kávu.

„Ahoj tati,“ říká ještě trochu ospale Dana.

„Dobré ráno, Dani, můžeš prosím zavolat Nele? Dnes ráno již zavolala šestkrát a řekla, že ti musí neprodleně ukázat svoje nové šaty. Řekl jsem jí, že může přijít zítra,“ říká jí pan Jordán.

„Kdo je Nela?“ ptá zaskočeně Dana.

„Ty nevíš kdo je Nela? Nela je přece tvoje sestřenice,“ diví se chování své dcery pan Jordán.

„Nela je moje sestřenice?“ diví se Dana.

A pak ji to trklo. Nela… Vianelle! Chytrá holka. Takže tato nová osoba je Lucie, Maya?

„Dano... Dobře, řekla 15:30, souhlasíš?“ ptá se pan Jordán.

V duchu přemýšlí, zda se jeho dcera úplně nezbláznila.

„Dík tati, to jde,“ odpovídá mu Dana a vrací se zpět do patra do svého pokoje.

***

Někdy okolo sedmé hodiny odpoledne volá Nela Daně.

„Ahoj Dani, omlouvám se, ale zítra nemohu. Můžeš přijít jindy?“ ptá se Nela a doufá, že to její sestřenici nebude vadit.

„Samozřejmě, kdy se ti to hodí?“ odpovídá Dana snažíc se přizpůsobit.

„Hm… Je mi líto, ale čas mám až za týden. Fakt promiň,“ omlouvá se své sestřenici Nela.

„Jo… jasně, moc ráda,“ chápe ji Dana a Nela si v tu chvíli hlasitě oddychne.

„Fajn, tak za týden!“ loučí se s ní Dana.

„Za týden!“ šťastným veselým tónem říká Nela a v tu samou chvíli zavěsí.

***

Tak jo. Dana mlčí. Konečně. Tak teď opravdu nevím, co si mám o své sestřenici myslet. A kdo je tu teď střelenější?

„Ty jsi fakt pitomá, Dano!“ zařvu na ni, protože mi to přijde až nějak moc přitažené za vlasy.

„Nelo, to se opravdu stalo. A já si myslím…“ začíná větu Dana, ale já ji přeruším.

„Že jsi Maya, viď, to jsi chtěla říct!“ křiknu na ni a trochu ji při tom poprskám.

„Ano… Ne…!?!“ rozpačitě mi ihned odpovídá Dana, která se zdá být velmi vážná. Až nějak moc vážná.

„Jsi, fakt pitomá Dano, já nejsem dítě, já nevěřím na pohádky!“ křiknu na ni.

Opravdu mě to přestává bavit, tahle komedie. Přijdu si, jako by si snad myslela, že jsem stále malá hloupá holka. Ale já nejsem!

„Nelo, to není nějaká pohádka, Atlantida opravdu existuje,“ snaží se své tvrzení obhájit Dana.

Ale já jí prostě nevěřím. Ani jediné slovo.

„Myslím, že bude lepší, když už půjdu,“ říkám a opouštím v ten moment Danino auto.

Dani fakt díky, píšu teď kompozici. Hned je ten den pestřejší.

„Pokud se ti stane něco zvláštního, tak mi prosím zavolej, Nelo,“ říká mi ještě Dana.

Neměj péči! Pokračuju dál bez ohlédnutí do školy. Celkem mě navíc bolí hlava. Proč mi to jen musela teď udělat?

Ach jo. Perfektní! Ten den mi hezky začíná.

Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (0)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů