Back met

Vložil: theodorsik dne únor 18, 2016

1

0

1371


Kategorie: Vlastní příběhy od fanoušků

Back met

 

   Mocné hory pnoucí se v pásech nad hrbolatou krajinou v noční temnotě vypadaly, jako by někdo nůžkami odstřihl pás hvězdné oblohy. Níž pod horizontem svítilo oranžové světélko, které se z vysočiny jevilo jen jako plamének svíčky. Ve skutečnosti, to ale byl velký oheň, který šlehal do výšky tří metů. Kolem ohně se míhala žena středního věku, všechny propriety kolem ohně přerovnávala z místa na místo, jako by se snažila, aby skromné posezení vypadalo o mnoho upraveněji, i když to už víc vlastně ani nešlo. Přestala teprve, když se ze tmy vynořila postava staré, svrasklé stařenky s dobráckýma očima, v černém rouchu a s košíčkem plným jablek v ruce.
„Děvenko povím ti, tenhle výstup sem k tobě nahoru, to je pro ty moje staré nohy hotové utrpení.“ Postěžovala si hned zčerstva.
„Dobrý večer, stařenko, pojďte se posadit k ohni, ať se trochu ohřejete.“ Vyzvala ji hned žena, a už se jí chtěla chopit za rámě, když se jí babička vysmekla a belhala se dál po svých ke špalku, na který se hned usadila a spokojeně se usmála. „Na co si s sebou nesete ta jablka?“ zeptala se žena, když si košíku všimla.
„No, to ti musím povědět, přece víš, že já s tou svojí vdoveckou penzí moc nevycházím, a tak si přivydělávám prodejem těch jablíček, co mi rostou na jabloni před chaloupkou. No, a představ si, tuhle, je to asi měsíc, jdu takhle lesem, a přijdu k té chalupě, co tam žijí ti horníci...“
„Jací horníci?“ zeptala se mladší žena.
„No ti zakrslí liliputi co je pár let zpátky vyhnali z města, protože se jednou za čas opili a dělali v noci rámus. Postavili si tu boudu hrozně daleko od hor, aby to měli blíž do hospody.“
„Ahá, tyhle myslíte!“
„No, a tak já si takhle krátím cestu lesem, to víš, v mém věku to už je třeba, přece jen, nohy mi už neslouží jako dřív, a jdu takhle kolem té jejich chalupy a koukám, venku jim tam kolem stavení uklízí taková hezká mladá holčina.“
„To vím, mladá Sine. Nedávno k nim utekla, protože thén s ní lehal, a jeho žena se to dozvěděla. Ta mladá utekla, a protože se s těmi liliputy dobře znala, šla rovnou k nim.“
„Ano, ano.“ Přitakala stařenka a pokračovala ve vypravování. „A tak se koukám, děvče krev a mlíko, černý vlasy, bílá pleť, jdu k ní a povídám: ‚Jsem stařenka, nohy mám vetché, zrak slabý, zdraví podlomené. Záda má jsou k zemi ohnuta věkem a strašlivými daněmi. Přispějte nebohé stařičké, a kupte si červené jablíčko.‘ nějak se pořád k ničemu neměla, a já potřebovala ten den prodat co nejvíc, protože měli zrovna vybírat daně, tak se jí začala podbízet… No nakonec si jedno koupila, ale musela jsem jí nakukat zase ty blbosti, že je to kouzelný jablíčko, a že jí splní přání.“
„Tihle vesničani…“ povzdechla si mladší žena. „Jeden aby jim pořád vyprávěl nějaké pohádky, nebo aby je odvezl někam daleko, zavřel, a nepustil, dokud si něco nekoupí.“
„No to ti povím, to jsem zase tuhle….“
„Počkejte, babičko, nedořekla jste to první.“ Zarazila jí společnice dřív, než stařenka začala s dalším nekonečným příběhem.
„Tak to vidíš, dušinko, já a ta moje děravá paměť, vždycky zapomenu…“ rozesmála se stařenka na celé kolo. „To jako když jsem tuhle…“
„Ten první příběh!“ připomněla jí znovu mladší žena. Stařenka se pomalu uklidnila a pokračovala:
„Tak jsem jí to jablíčko nakonec vnutila a pokračovala do města. No, za dva dny se do města vrátím, a představ si, ta holka tam v kostele leží na katafalku. Vyptávám se po městě, co se stalo, nikdo neví, že prej jí horníci přinesli mrtvou a za hodinu že je pohřeb. Tak jsem si na něj teda počkala, že když už jsem tam, no, a představ si, rakev měli nýst ti liliputi. Hned od prvního pohledu mi bylo jasný, že jsou zase na mol. Vzali rakev, vynesli jí z kostela, a jak scházeli schody, zakopnul jeden, a hned na zemi leželi všichni. Jak ta rakev spadla na zem, holce vyletěl kus jablka, co jí dusil, a vona se probrala. Všichni se nejdřív rozutekli, že je to soudnej den, ale pak se uklidnili, a chtěli vědět, co se jí stalo. Ta potvora to hodila na mě, že je to moje vina, že sem jí tim jabkem chtěla otrávit! Já, chuděrka stará, vetchá, ohnutá, co jakživa mouše neublížila. No, a od toho dne sem už neprodala ani jedno jablíčko.“ Domluvila stařenka, položila si košík na kolena a sklesle se na něj zadívala. „Nekoupíš si jablíčko, děvenko?“ zvedla najednou hlavu s novým světlem naděje v očích.
„Ehh… Víte, babičko, já jsem tuhle byla ve městě, a vidím tam toho mlynáře, co mu voda na jaře odnesla zásoby, volky, a chalupu, a ten mi povídá, že bych….“
„Děvenko,“ přerušila jí stařenka a mladší žena zpozorněla „víš, já jsem stará, sešlá osoba, která si nemůže být jistá, jestli se znova probudí. A mám obavu, že to by se po tomhle příběhu už nemuselo stát, takže k věci, koupíš si to jabko, nebo ne?“
„No víte já…“ naštěstí nemusela výmluvu domýšlet, protože v tu chvíli se ze tmy ozvalo zakrákorání:
„Sestry, sestřiky, tak se konečně znovu setkáváme!“ ze tmy vyskočila vysoká, vychrtlá, asi dvacetiletá mladá dívka, stažená v černých, kožených šatech, se spoustou přívěsku na krku, vlasy, které vypadaly spíš jako plameny, a očním líčením tak tmavým, že ani ve světle ohně nebyly její oči vidět. Když ze stínu vyskočila, obě přítomné ženy zakřičely leknutím.
„Proboha, Calieen, co to máš zase na sobě?“ zaprotestovala mladší žena.
„Co? Chtěla jsem se na tuhle událost řádně obléknout! Spíš bych se měla ptát, co to máte na sobě vy. Ty, Verran, vypadáš jako papoušek, a ty, Athdaro, zase jako netopýr.“
„No, no, no!“ okřikla jí starší žena. „Já si nějak nevzpomínám, děvenko, že bych ti kdy nabízela tykání. Pro tebe, jsem pořád paní Athdara, to si pamatuj“
„Třesky plesky!“ zanadávala Calieen „Vždyť jsme všechny tři sestry čarodějnice. My se přece nebudeme podřizovat zásadám těch hnidopichů, co se ve dne bez ustání modlí, a v noci chrní v postelích!“
„A proč ne?“ podivila se Verran. „To, že jsme čarodějnice, přece vůbec neznamená, že musíme být nezpůsobné! Naopak! My musíme jít příkladem. Jak bys chtěla někomu prodávat svoje služby čarodějnice, kdyby ses nechovala řádně? Myslíš si snad, že si někdo něco koupí od špindíry, co ve dne spí a v nocí lítá po lesích? Která se řádně nemodlí a nechodí mezi lidi?“
„No a co, Eara takhle žije v lese už kolik let, nikdo za ní nechodí, a co jí schází. Když má hlad, uloví si za chalupou v močálu žábu, nebo v lese veverku, chodí si sbírat bylinky a nic jí neschází.“ Zaprotestovala mladá Calieen.
„Když už o ní mluvíš, kde vlastně je? Už bude po půlnoci, a ona nikde. Kdo se jí má s tím čajem pořád ohřívat?!“ zanadávala Verran a dotekem vyzkoušela teplotu konvice, která stála na kameni.
„Jako bys jí neznala,“ začala Athadara „chodí si kdy se jí zachce… To tuhle, jsem na ní čekala…“
„Další příběh ne!“ vykřikly svorně Calieen s Verran a stará čarodějnice hned zmlkla.
„Eara je v čoudu.“ Pronesla po chvíli váhavě Calieen.
„Mluv slušně!“ okřikla jí Verran, která měla vždycky tendence každého vychovávat.
„Opravdu je v čoudu. Shořela nám, chudinka.“
„Jak to myslíš? Co se stalo?!“ vydechly najednou obě její starší společnice.
„No, víte jak moc měla ráda děti, a pořád je k sobě zvala na sladkosti, a pekla jim a vařila dobroty. Tentokrát se jí to vymstilo. Zaklepali jí na dveře kluk s holkou, a ona se hned, jako hodná babička, o ně začala starat, začala jim podstrojovat, a dělat pomyšlení, a když jim pak pekla perník, a shýbala se zrovna k peci, ti smradi jí tam strčili a zavřeli dvířka. Pak jí vykradli dům, a utekli.“
„To musej bejt ty loupeživý skupiny, co před nima varoval farář v kostele.“ Poznamenala Athadara. „Říkal, že my starší si musíme dávat pozor, koho pouštíme do domu, to tuhle tetka z…“
„Žádné další příběhy!“ ozvaly se obě mladší čarodějky.
„Tak, Eara už to má chudinka za sebou…“ povzdechla si Verran a mimoděk sklidila šálek, který pro ní měla přichystaný. Asi pět minut bylo ticho, které rušilo jen houkání sovy z nedalekého lesíku a praskání ohně. Verran zatím všem rozdala šálky čaje, a když se posadila, všechny zároveň usrkly.
„Blíží se bouřka.“ Poznamenala Athadara jakoby mimoděk.
„Bolí tě… teda vás kosti?“ zeptala se Calieen a napřímila se, jakoby čekala pochvalu.
„Ne,“ odpověděla Athadara „cítím ve vzduchu vodu.“ Sotva to dořekla, ozvalo se nedaleko zahřmění.

„Co je to támhle za světlo?“ zeptala se Verran, vstala a přešla blíž k okraji skály. Pod nimi, na vysočině zářila spousta světel, která vytvářela dlouhou vlnitou linku.
„To musí být ti Norové a naši.“ Zasmála se Calieen.
„Jací Norové?“ podivila se Verran.
„No ti norští vojáci, kteří nás napadli. Copak vy o ničem nevíte?“ odpověděla jí rozesmátá Caleen.
„Aha, tihle Norové.“ Zareagovala rychle Verran, aby nevypadala hloupě. „Co tady vlastně chtějí?“
„No, Verran, to jsou přece ti, co je sem poslal ten jejich král Sveno,“ vysvětlovala jí se zaujetím Athadara „víš, jak se pořád hádal s Dunkanem, neustále si vyhrožovali, byly toho tehdá plný kazatelny, a doknce…“
„Krátce.“ Vydechli obě čarodějnice.
„No, zkrátka poslal vojsko, aby napadlo Skoty, ale Dunkan a théni se jim postavili na odpor, a teď je ženou ze země pryč. Vážně, Verran, jak dlouho jsi nebyla dole ve městě?“
„Měla jsem za to, že to bude tak týden, ale asi je to o něco déle… No, je jenom škoda, že si toho Dunkan dlouho neužije.“ Athadara si souhlasně povzdechla.
„Co tím myslíte?“ zeptala se překvapeně Calieen.
„Makbeth ho zabije.“ Odpověděla stařena mimoděk.
„Jak to víte?“ vydechla Calieen.
„Čteme, děvenko, čteme.“ Pronesla trochu povýšeně Verran.“Kdybys trávila méně času líčením, a vymýšlením těch tvých tématických pitomin, věděla bys to taky.“
„A kde jste se to dočetli?“ dožadovala se nejmladší čarodějka odpovědi.
„Ale tak… V knihách a kolem, co já vím, však to znáš.“ Odpověděla Verran tajemně.
„Ne, neznám, kdybych to věděla, neptala bych se vás přece.“ Než ale dostala kloudnou odpověď, začalo pomalu pršet.
„Raději to dnes ukončíme, ta bouřka je přímo nad námi.“ Prohlásila Athadara a odbelhala se k ohni.

„A kdy se mi tři zase sejdem?“ zeptala se Caleen.
„S naším štěstím, zase ve vichřici, v krupobití, nebo jiné plískanici.“ Odpověděla Athadara, jako by takové počasí bylo jejím životním údělem.
„ Až ztichne té rvačky jek a ryk. Nerada bych se k tomu nějak připletla. Šik jeden, až zadáví druhý šik.“ Doplnila Verran.
„Se soumrakem, v jeden mžik!“ zaradovala se nejmladší.
„Kde se sejdem? Doufám, že nechcete abych zase šplhala sem nahoru.“ Protestovala Athadara.
„Tak na vřesovišti.“ Navrhla Verran.
„Mackbethovi věštit příští!“ zakřičela nahlas Caleen, která byla vidinou věštění ještě pořád silně rozčarovaná.
„Domluveno. Dávejte cestou pozor, na blatech bude mlha, ať nezabloudíte.“ Upozornila je Verran, když hasila oheň, a sotva to dořekla, spolkla všechny tři hustá tma.

    Druhý den, když nad vřesovištěm, fialovým statisíci drobounkými kvítky, zapadalo slunce, zbarvila se obloha do jasně oranžova a stíny se dvojnásob protáhly, čekaly už Caleen, která přišla jako první s velkým předstihem, a Verran na nejstarší čarodějnici. Atahdara si dala dlouho na čas, ale asi po hodině už bylo vidět shrbenou postavu, jak se belhá po vřesovišti.
„Kde jste byla, Caleen málem vyletěla z kůže nedočkavostí. Nebylo to s ní k vydržení.“ Začala hned zčerstva Verran.
„Pomáhala jsem ve městě jednomu hospodáři, vepř mu málem pošel, někdo ho otrávil, tak jsem mu…“
„Stačí to krátce.“ Protočily obě čarodějnice oči v sloup, když čekaly další nekonečný příběh.
„Když už jsme u toho, Verran, taky jste si dala na čas.“ Nedala se Caleen.
„ Vyšla jsem si do města, když jsem včera v noci zjistila, že už je opravdu dlouho, co jsem nikde nebyla. Ani jsem tam nedošla, když jsem potkala plavcovou. Že její manžel pracuje na lodi Aleppa, nedávno odrazili, a jí přišel dopis, že jí manžel stůně. Nemůže spát, a neustále naříká bolestí. A jestli bych jí prý nepomohla.“
„To je hrůza, chceš na to vítr?“ zeptala se soucitně Athadara.
„Děkuju ti, ale…“
„Dám ti svůj.“ Vykřikla hned Caleen.
„Ne, není třeba, už jsem to vyřídila,“ pokračovala Verran. „doletěla jsem na větru za ním na loď a uzdravila ho. Plavcová mi dala pytel kaštanů, a ještě tohle.“ Vytáhla ze záhybů sukně škapulíř. Všechny tři k sobě přimkly hlavy a zíraly dovnitř.
„Co to je?“ zeptala se překvapená Caleen a vytáhla zkroucenou, seschlou věc z pytlíčku ven.
„Říkala, že je to rodinné dědictví.“ Odpověděla Verran. „Ale co to je, to nevím.“ Athadara se rozesmála na celé kolo, a pak odpověděla:
„Já ano, to je palec toho lodivoda, co před šedesáti lety najel útes, když už měl přistávat! Byl to takový trouba, nechápu, jak se vůbec mohl stát lodivodem. Když byl ještě malý…“ Caleen palec s vřískotem okamžitě hodila na zem a se znechuceným výrazem uskočila o dobré tři kroky dozadu.
„To jsou ty moderní extravagance.“ Povzdechla si Verran. „Prý svaté relikvie. Hnus je to, a ještě hyenismus. Rozebírat mrtvé na kousky, a za draho je rozprodávat, kdo to jakživ viděl?!“ V tu chvíli si Athadara všimla, jak přes vřesoviště na koních uhání dvojice mužů v kroužkových zbrojích. Už od pohledu urození pánové.
„To je Macbeth!“ vykřikla vzrušeně Caleen.
„Opravdu, Macbeth! Rychle děvčata, vousy!“ zavelela Verran, a všechny tři odněkud vytáhly falešné vousy a nalepily si je. O chvilku později už bylo slyšet o čem se Macbeth a jeho společník baví:
„Tak hrůzoslavný den jsem nezažil“ pravil Macbeth.

„Jak daleko je Forresu?“ zeptal se ho společník, když v tom si všimnul trojice žen. „Kdo to jsou, ty zchrtliny tak hrůzně vystrojené, že jeví se až nezemské, ač zem je nosí přec? Jste živy? Jste vy něco, čeho se mohu ptát? Zřejmě mi rozumíte, protože všechny na bezmasý ret kladete dnavý spár. Nejspíš jste ženy, však to že máte vousy, zas mi brání v tom domnění.“
„Mluvte, když můžete! Co jste?“ zakřičel na ně panovačně Macbeth.
„Macbethe zdar! Zdar théme z Glamisu!“ Pozdravila ho Verran.
„Macbethe zdar! Zdar théme z Kawdoru!“ Pozdravila Athadara.
„Zdar, Macbethe, ty, který budeš králem!“ Zakoktala se Caleen, která byla ze svojí první sudby tak nervózní, že zpřeházela pořadí slov. Zbylé dvě čarodějnice se na ní rozzuřeně ohlédly. Macbeth na hřbetě koně zatím zbledl a vypadal, jako by na něj sáhla smrt.
„Proč trneš, pane, jako by ses lekal toho, co zní tak libě.- Mluvte pravdu!“otočil se druhý jezdec znovu ke trojici.“ Jste přízraky, či opravdu jste tím, čím na pohled? Vzácného mého druha zdravíte přízní přítomnou i budoucí, thémovstvími dnes, a trůnem snad už zítra, až stojí bez dechu. Ke mně nemluvíte. Když je vám dáno hledět v setbu času, říc, které zrno vzejde a které ne, mluvte i ke mně! Neloudím si o zisk, aniž se bojím ztrát.“ Všechny tři čarodějnice znejistěli. Podívaly se vyplašeně jedna na druhou, a ani jedné se nechtělo začínat.
„Zdar!“ pozdravila jako první Verran.
„Zdar!“ zopakovala Athadara.
„Zdar!“ dokončila Caleen. Pak všechny tři chvilku bezradně stály, a nevěděly jak dál. Nakonec začaly improvizovat:
„Menší než Macbeth, a přece větší!“ nadhodila Verran, která si všimla, že ačkoli je druhý muž vzrůstem menší, sedí na vyšším koni.
„Ne tak šťastný, ale mnohem šťastnější!“ pokračovala Athadara, vida, že jeho měch s vínem je prázdnější, než Macbethův. Na řadě byla Caleen, ale ta byla dokonale ztracená, protože neviděla už nic, co by mohla použít, kromě jména: Banko vyšitého na šerpě.
„Ty krále zplodíš, třeba nebudeš králem!“ vykřikla rychle a obě její společnice se na ní vyděšeně otočily. „A tak: Zdar Macbethe a Banko!“ zavolala nakonec rychle, aby už měla svůj díl za sebou, a všechny tři se začaly pomaličku šinout pryč.
„Stůjte, vy skoupé na slovo, a mluvte! Jsem thémem z Glovisu, že zemřel Sinel. Však z Kawdoru? Thém z Kawdoru si žije a prospívá! A to že budu králem k víře ještě podobné je míň, než to, že budu Kawdorem! Kde ta divná se u vás bere vědomost? A proč nás na té zprahlé pláni prorockými zaskakujete zdravicemi? Mluvte!“ volal za nimi ještě Macbeth, který se vzpamatoval, ale to už se trojici podařilo schovat se ve křoví.
„Tak ty krále zplodíš, třeba nebudeš králem?!“ začala hned, jak byli z doslechu Verran, a odtrhla si falešné vousy tak rychle, až zaskučela bolestí.   
„A co jsem měla dělat? Vy dvě jste si všechno co se dalo použít, rozebraly a mě nezbylo nic.“ Argumentovala Caleen.
„Ale musela jsi říkat zrovna tohle?“ nadávala Athadara.
„Nic lepšího mě nenapadlo.“ Odpověděla Caleen, a pomalu si začala odlepovat plnovous. „Na co to vlastně bylo?“ zeptala se, když si vousy konečně sundala.
„Co myslíš?“ zeptala se Verran.
„No ty vousy. K čemu to bylo dobré?“
„Nevím, děláme to takhle vždycky během sudby.“
„A jaký to má význam? To je jako místo burky, nebo je to pro zahřátí v zimě?“ ptala se Caleen dál.
„Dovedeš si představit, že by skupina nějakých chlapů potkala tři ženy, jak jdou večer samotné po vřesovišti?“ zeptala se Athadara, která ještě základy tohoto zvyku pamatovala.
„Jistě by nás nanejvýš pozdravili, a jeli by si po svém.“
„Proboha, jsou to Skoti…“ vydechla Verran.
„No a?“ vytřeštila Caleen oči.
„Nic.“ Odpověděla Verran chladně a raději už nepokračovala.
„Z toho, co jsi řekla, Caleen, může být ještě pěkná polízanice. Upozornila jí Athadara znovu.
„Ale prosím vás, vždyť jsem si to vymyslela, co by se asi tak mohlo stát.“ zaprotestovala Caleen. „Poslouchejte, já teď na nějakou dobu odejdu.“ Oznámila nakonec.
„Kam?“ zeptala se jí Verran.
„Ale tak… kolem, a přibližně…“ odpověděla neurčitě Caleen. Ostatní čarodějnice mlčely. „Tak já teda půjdu.“ Oznámila nakonec, a když se rozloučily, odešla svou cestou.

  Vydala se na cesty, přečíst si knihy a tak kolem, aby věděla. Stejně tak chtěla na nějakou dobu uniknout před nenávistnými pohledy Verran a Athadary. Nakonec jí ale i na cestách dostihly zprávy o vraždě Banka a šílenství a stihomamu Macbetha

Po několika měsících se rozhodla vrátit se domů, a vyhledat své dvě přítelkyně.
Jako první našla Verran u jeskyně, kde Eara, čarodějnice, kterou upálily dvě děti v její vlastní peci, mívala spíž. Když Verran Caleen uviděla, střídmě ji přivítala, i když ve skutečnosti měla velkou radost, že je mladá čarodějnice zase zpátky.
„Co to děláte?“ zeptala se jí Caleen, když viděla, jak si její přítelkyně se zoufalstvím prohlíží vnitřek jeskyně.
„Eara tu měla spíž, a z jara sem natekla voda. Všechno to tu bublá, teče a smrdí. Musí se to tu důkladně vyčistit. Athadara už je na cestě sem, pomůže mi, a ty bys mi taky byla k užitku.“ Vybídla starší čarodějka mladší. Sotva to dořekla, vstoupila do jeskyně nejstarší čarodějnice. Na tváři měla stále přilepené vousy, jako když se tehdy s Caleen loučili.
„Sundala jste ty vousy vůbec?“ zeptala se jí mladá žena.
„Ne, všechny blechy se stáhly do vousů, a mě už díky nim nic netrápí, tak co bych si je sundávala?“ odpověděla Athadara.
„Ráda vás vidím.“ Pozdravila jí Caleen, vstala a chtěl stařenku obejmout, pak si ale vzpomněla na historku o vousech, a raději to vzdala.
„Tak se do to ho pustíme, ať to máme z krku.“ Řekla po chvilce Verran a vytáhla velký kotel doprostřed jeskyně. „Hezky ke kotli, a všechno to tam házejte. Musíme se toho zbavit.“ Přešla k poličkám na stěně. „Ropucha.“ Prohlásila a čichla si k ní. „Zavání jako by třicet dní potila jed pod kamenem. Tak to máme první.“ konstatovala znechuceně, a hodila jí do kotle.
„Samá potíž, samá potíž, oheň hoří a kotel syčí.“ Prohlásila Athadara a její mladší společnice dělaly, jakoby nic. Zatím k policím přešla Caleen a začala sbírat další položky.
„Vlčí tesák, dračí dráp, ze žraloka požerák, kořen blínu, podle zápachu už řádně nakvašený. Mumie, která už teče, játra z žida obřezance, z Huna nos a z Turak pysky, třísky, z tisu, podle vůně.“ Všechno to házela rovnou do velkého kotle „Tak, a ještě prstík nekřtěňátka, které zadusila matka. Hmm… hezky hladká nám tu vzniká.“ Konstatovala, když se podívala do kotle. Na to Athadara znovu poznamenala:
„Samá potíž, samá potíž, oheň hoří a kotel syčí.“
„Můžete to přestat opakovat? Zníte, jako byste zaklínala.“ Zpražila jí Verran.
„Jen říkám, že je špatné, že to tady všechno shnilo.“ Odpověděla jí stařena.
„Stejně nechápu, k čemu Eaře bylo tolik odporných věcí. Jedy nevařila, a k ničemu jinému to není.“ Prohlásila Verran.
„Ona byla ze staré školy, měla tyhle věci jen tak, pro jistotu.“ Odpověděla jí Athadara.
„Trocha opičí krve… pochopitelně, jinak by to nemělo ten správný říz.“ Postěžovala si Caleen, když vysypala misku sražené krve do kotle.
„Něco zlého se sem žene.“ Prohlásila najednou Athadara.
„Cukají vám palce?“ zeptala se Caleen a tentokrát, se už pochvalného přikývnutí dočkala.
„Vstupte, ať jste kdo jste!“ zavolala Athadara ke vstupu do jeskyně. Vyšel odtud Macbeth, ale jiný, než jak ho viděli naposled. Měl hluboké kruhy pod očima, vystrašený, pološílený výraz, a tiky v pravém oku. Ani zdaleka se nepodobal vznešenému, vzpřímenému muži, kterým býval. Teď byl shrbený, bledý a neudržovaný.
„Tak co, vy černotajné půlnočnice, co provádíte?“ zeptal se přeskakujícím hlasem příchozí.
„Jarní úklid.“ Odpověděla přidrzle Verran, která jím otevřeně a neskrývaně pohrdala.
„Tím, čemu sloužíte, vás zaklínám. Chci pravdu znát, ať jakkoli ji zvíte. Pusťte si vichry z řetězu a dejte jim bořit chrámy! Dejte vzrytým vlnám roztříštit a pozřít kdejakou loď! Obilí dejte polehnout i hvozdům! Hradům se zhroutit na hlavy svých strážců a palácům a pyramidám temena složit k základům! A kdyby všech semen poklad měla v kaši tak sežvýkat, až by se pozvracela, dejte mi odpověď!“ Všechny tři čarodějnice se na sebe podívaly, a pak jedna po druhé odpověděly:
„Už nevěštíme.“
„Nedopadá to dobře“
„Jděte radši domů, my tu máme práci.“ Macbeth stále stál na místě, a čekal na svou odpověď.
„Chceš to zopakovat od nás, nebo od našich pánů?“ zeptala se Verran.
„Zavolej je, zjev je!“ vzkřikl Macbeth s šíleným úšklebkem. Všechny tři se na sebe podívaly, otočily se od kotle a rozhodli se pokračovat v úklidu. Věřili, že Macbeth sám co nevidět odejde. Sotva se ale otočili, pološílený Macbeth vzal sběračku z kotle, a několika doušky ji vyprázdnil. Caleen ho zahlédla a když se i ostatní čarodějnice otočili a viděli, že Macbeth padl k zemi a v křečích se drží za hlavu, řekla:
„Myslím, že se toho napil.“ Při té představě se jí udělalo nevolno. Macbeth pak začal mumlat takřka neslyšně, jen některým slovům bylo rozumět.
„Žádný muž narozený z ženy… Neporazitelný, dokud les můj hrad nezteče…. Kdo může pohat les?!“
„Myslím, že má halucinace. Poznamenala Athadara.“
„Aby ne,“ prohlásila Verran „Všechno to bylo staré, zkažené a nakvašené. Navíc se z toho i za čerstva vyrábí jedy.“
„Banko… Banko… Bakův duch!“ volal nakonec Macbeth. Nakonec se zvednul ze země a zavolal ještě: „Je to tak? Kde jsou? Tytam. Ať tento zhoubný den věk věků stojí proklet v kalendáři!“ a s těmi slovy se vypotácel ven.
„Co asi viděl?“ zeptala se Caleen.
„Co mu jeho mozek ukázal.“ Odpověděla Athadara.
„Ať to bylo cokoli, snad ho to uspokojilo natolik, aby nás už neotravoval. A doufám, že to nebylo nic, co mu nějak uškodilo.“ Prohlásila nakonec Verran, a vrátila se zase k úklidu.

 

 

Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (0)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů