Bojíš se?

Vložil: ZeGaLa dne únor 18, 2016

3

0

1581


Kategorie: Vlastní příběhy od fanoušků

            “Bojíš se?” zeptala se mě jako by to, co se stalo před chvílí, nic neznamenalo.

            “Jasně, že se bojím, vždyť jsi ho zabila,” odpověděl jsem jí trochu rozpačitě. Pomalu jsem dal ruce dolů pořád sledujíce hlaveň zbraně.

            “Vždyť máš zbraň! Proč jsi ho nezastřelila?!” pokračoval jsem trochu zmateně. Prohrábla si dlouhé rudé vlasy rukou, která pořád svírala zakrvácený lovecký nůž. Zamířila na mě svou dlouhou zbraní a rychle zmáčkla spoušť. Už jsem čekal, že další věc co ucítím, bude kulka procházející mou hrudí. Avšak ze zbraně vyšel pouze proud vody, který se kousek ode mě otočil proti zemi a dopadl na špinavou podlahu. Vydechl jsem si a podíval se na ní přísným pohledem.

            “Zbraně mi smrdí,” řekla vysvětlujíc. Podívala se na nůž a zhrozila se. Potom její pohled sjel dolů na zem, na které ležel mohutný muž s obličejem zabořeným do asfaltu garáží.

            “J-já ho zabila?!” vykřikla a v očích se jí objevily slzy. Pustila nůž na zem a ten s cinknutím dopadl. Hleděla na mě zoufale a čekala, co udělám. Oba jsme znali tu možnost, která se nabízela.

            “Uděláš to pro mě?” zeptala se rozklepaným hlasem polykajíc slzy. Natáhl jsem k ní ruku a chytil ji za zápěstí ruky, kterou ukončila něčí život. Pokýval jsem hlavou a přiložil si její dlaň na svou tvář.

            Zahleděl jsem se hluboko do jejích očí a ona mě napodobila. Modré oči zasazené do hladké a zakulacené tváře se začaly pohybovat. Její tělo začalo odmítat moji snahu dostat se dál. Zorničky se jí rozšiřovaly a zužovaly v marné snaze obrany. Už teď byla mimo a její vědomí spalo. Teď byla řada na mě. Ponořil jsem se hluboko do její mysli.

            Otevřel jsem oči a spatřil stromy. Podivné zvuky připomínající šeptání doprovázely les, jenž se přede mnou zjevil. Zpěv čilých ptáků a hlučení řeky se zarývalo do mojí paměti. Světlo prosvítající skrz honosné koruny stromů mi padalo na obličej. Neměl jsem moc času. Vydal jsem se po směru proudu řeky, který jsem uznal za správný. Netrvalo dlouho a les se začal měnit, ale nebylo to k lepšímu. Blížil jsem se ke svému cíli. Pak jsem to spatřil, mohutný a prohnilý strom rychle zapouštěl své kořeny hluboko do zdravé a čisté půdy. Přistoupil jsem k němu a natáhl ruku k jeho kmeni.

            Stál jsem tam a přímo přede mnou stál mohutný muž svírající něčí hrdlo. Ani jednomu jsem neviděl do tváře, ale věděl jsem, že jeden z nich jsem já, Natáhl jsem svou ruku, která byla tak drobná a jemná skoro jako od dítěte.

            “Nech ho být!” vykřikl jsem hlasem, který nebyl můj. Obr se otočil a zašklebil se na mě pokřiveným obličejem,

            “Tohle není tvoje věc, ale jestli chvilku vydržíš, budu hned u tebe!” oplatil mi křik a otočil se zpátky k tomu druhému. Věděl jsem, že zbraň není pravá, ale taky, že něco udělat musím. Spatřil jsem nůž na jeho opasku a netrvalo dlouho a nůž byl od krve. Ani jsem nevěděl, jak se to odehrálo, ale cítil jsem pocit viny za to, co jsem právě provedl. Věděl jsem taky, že za to můžu já, ta osoba, kterou jsem se díval do minulosti. Ach Derim.

            Pevně jsem to uchopil a začal to trhat z pevných základů s očima pevně sevřenýma k sobě. Slyšel jsem praskání dřeva a to sílilo čím dál víc. Poslední tříska povolila a já konečně mohl otevřít oči. Čistá černá energie se třepotala na mé dlani. Hleděl jsem na ni a uvažoval nad dalším jasným krokem.

            “Nechť mi tvá duše odpustí!” řekl jsem a čistý hřích položil do svých úst. Spolkl jsem to a konečně mohl odejít.

            Před očima se mi rozjasnil zpět pohled, který jsem před chvílí ztratil. Uviděl jsem ji, jak tam pořád v transu stojí na nohou a hledí do mých očí. Chytil jsem ji za pas a pravou rukou jí pomohl zavřít oči. Bezvládně se sesunula do mého náručí.

            Odnesl jsem ji do svého auta, položil na zadní sedadla a obra, který se mě ještě před chvílí pokoušel zabít, hodil do kufru. Postavil jsem se nad kaluž krve, co po něm zůstala. Za kapsy jsem vylovil trochu prachu, rozprášil ho nad onou kaluží a pronesl i mě pár nesrozumitelných slov. Zvedl jsem nůž a mohl ji bezpečně odvézt k sobě domů, uložit ji do postele a dopřát ji klid nevědomí toho co musela udělat, aby mě zachránila.

Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (0)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů