Chladná je Prázdnota

Vložil: theodorsik dne únor 14, 2016

3

1

1461


Kategorie: Vlastní příběhy od fanoušků

„Chladná je Prázdnota, a bezbřehé je moře chaosu a šílenství. Zapomění je to, z čeho jsme vzešli, a kam opět míříme.“

                                                                                  Rashad byli Já. Já soupeřilo s ostatními Já.
                                    Po staletích ale došli na konec. Já pocítila Zapomění, a zděsila se prázdna.
                         Vzdali se Já, a stvořili My. My uprchlo před Zapoměním, ale bylo třeba větší oběti.
                                                 Bylo třeba, aby vesmír nezapomněl. Krev a oheň, jediný způsob.
                                          Potomci posláni do Prázdna. Hledají, pátrají. Nové světy, nová paměť.
                                                                  Sledují, chápu, učí se. My, vidí, My slyší, My se vyvíjí.
                                                             Pak My přichází. Pálí, požírá, ničí, zapisuje se do pamětí. 
                                                                                         Nezabije vše, aby vzpomínky přežily.
                                                                                     My, je věčné, My, je nekonečné, My, je.
 

                                                                     ***

Světlo ručních svítilen dvojice mužů dopadalo v měkkých kuželech na stěny chody. Horkým vzduchem se šířil zvuk oddechování a sípání vyššího z dvojice a klapání okovaných bot dopadajících na mřížované podlážky na zemi.
„To je zase jednou zasraná pakárna.“ Zanadával vyšší ze dvojice a potáhnul si z tlustého doutníku, který držel mezi zuby.
„Co naděláš.“ Odpověděl jeho společník tónem, ze kterého nebylo jisté, jestli to myslí upřímně, nebo sarkasticky. Mlčky pokračovali v cestě, a pátravě přejížděli svítilnami ze strany na stranu, a roztančili tak stíny, které vrhala vystouplá žebra, která chodbu profilovala. Po stěnách vedly roury a hadice, ze kterých místy kapala voda, nebo syčivě ucházela pára.

  Došli na konec chodby, ke dveřím, na kterých bylo napsáno D5. Menší ze dvojice stisknul zářící obrazovku a dveře se rozevřeli na tři dílce a se syčením se roztáhly do stran. Větší muž zase potáhnul doutník, který zapraskal, a když kouř vypouštěl, fouknul ho omylem menšímu do obličeje. Ten se rozkašlal, a za chvíli zpustil:
„Doprdele! Nemůžeš přestat kouřit aspoň na chvilku?! Kouříš pořád, v pokoji, v jídelně, dokonce i na záchodě!“
„Na záchodě ne!“ hájil se vyšší.
„Nekecej, cejtil jsem to.“
„Co s tebou zas je?! Něco ti přelítlo přes nos?“
„Jo, kouř z toho tvýho zkurvenýho, šovinistickýho, dlouhýho doutníku! Nemůžeš si dát chvilku voraz?! Už toho mam právě tak akorát! Kudy chodíš, zůstává za tebou oblak kouře, jako za zasranou vílou Smraděnkou!“ neudržel se menší, a vyjel na svého spolubydlícího.
„Tak se uklidni, já slibuju, že před tebou kouřit nebudu. Teda aspoň ne tak často“ doplnil, když si uvědomil, že se přecenil.
„Ale to není jenom vo kouření!“ pokračoval menší. „Všude necháváš svoje věci. Nádobí, vodpadky, voblečení. Včera si du lehnout, rozestelu postel a vykouknou na mě tvoje spoďáry! V mojí zastlaný posteli. Můžeš mi říct, kde se tam vzaly?!“
„Nechceš to vědět.“ Zarazil se vyšší.

  Menší se dotknul obrazovky na dveřích D6 a ty se začaly otevírat. Obrátil se k nim zády, zasvítil spolubydlícímu do obličeje a pokračoval:
„Takže už toho mam dost. Co sme spolu ubytovaný, už tři roky na týhle lodi, tě brácho snášim. Chtěl si kouřit? Fajn řek sem si, ať si kouří. Nechtěl si mejt nádobí a uklízet? V pohodě, udělam to za něj, jen ať nám to pěkně klape, když spolu budem bydlet. Vodíš si k nám ženský? V klidu, proč ne, ale, ty debile, nemůžeš aspoň dát na kliku ponožku, jako všichni ostatní, abych věděl, že tam nemam chodit? A to je milon dalších příkladů. A víš co, nevadí mi, že kouříš, že na pokoji nehneš prstem, že nezvládneš dát mi ani pitomý znamení. Mě vadí, že tobě je jedno, co všechno dělam. A víš co, už toho mam právě plný zuby. Až tady dole najdem, co do lodi narazilo, a bude to zas nejspíš nějaký vesmírný smetí, zajdu za kapitánem a… “ Než dokončil myšlenku, uslyšel za sebou zamlaskání, jako by se pře sebe převalily dva slizké objekty. Rychle se otočil a zasvítil baterkou na místo.
„Co to kurva…“ zaklel, když se ve světle svítilny začala lesknout slizká, růžová hmota, která se dlouhými úpony přichytávala ke stěnám chodby. Hmota vypadala, jako by byla živá, vlastně by menší z mužů přísahal, že viděl žilky, které vedly od úponů někam hlouběji do chodby. Začaly se v něm svářet dva pocity: strach z neznámého, a touha zjistit, co je tam hluboko v temnotě. Udělal váhavě několik krátkých kroků, a světlo jeho svítilny dosáhlo do středu pavučiny lesklé hmoty. Tam, jako by nic, visel zámotek, velký, zelený strupovitý zámotek, ze kterého do všech stran mávala a kmitala tenounká chapadélka.
„Bille, vidíš to?“ zeptal se menší.
„Nevidim, ty kreténe, musel si mi svítit do vočí?! V tý tmě nevidim!“ Bill se potácel směrem dopředu a neviděl nic, než naprostou, neproniknutelnou tmu. Neviděl pavučinu, ani zámotek, ani svého spolubydlícího, a než se ten nadál, Bill už slepě narazil do strupovitého obalu pokrytého chapadélky. Drobounké výrosty na celém povrchu se napřímily a namířily k místu, kde se ho Bill dotknul.
„Andy, jsi to ty?“ zeptal se nejistě Bill, a začal i druhou rukou ohmatávat povrch před sebou. Andy se nezmohl ani na slovo, jen sledoval, jak se maličká chapadélka začala omotávat kolem Billových rukou. Nejprve pomalu a něžně, ale když si Bill uvědomil, že to nebude Andy a snažil se odtáhnout, vzepjala se chapadélka a nedovolila mu odstoupit ani o krůček. Naopak, začala ho k zámotku přitahovat. Bill se vzpínal a volal Andyho, ale ten byl jakoby omráčený tím, co viděl a nedokázal se hnout. Růžová hmota ze země se začala ve spirálách ovíjet kolem Billových nohou, a vždycky, když spirála o kousek vzrostla, zdálo se, že nižší část srostla do jednolitého celku. Trvalo to jen asi minutu, než hmota stáhla Billa na zem, kde ho začala dál obalovat a obrůstat, ačkoli jeho křik byl slyšet jen asi půl minuty, protože pak mu hmota pronikla do úst a do nosních dírek.

  Andy chtěl začít utíkat, musel svoje nohy dlouho nutit k poslušnosti, ale nakonec se mu to povedlo. Chtěl zvednout nohu, ale zjistil, že nemůže. Posvítil si na boty, a zjistil, že hmota už mu obrostla nárty. Snažil se vytáhnout nohy, nebo alespoň zbavit se bot. Ztratil ale rovnováhu a spadnul na zem. Když se hmoty na zemi dotknul, začala mu okamžitě obrůstat ruce, a než se stačil zvednou, měl je už zarostlé. Hmota byla měkká, teplá a vlhká. Snažil se ruce vytrhnout, ale marně. Ještě chvilku se zmítal a volal o pomoc, než ho hmota celého odejmula. Zarostl do ní, a stal se její součástí. V posledních chvílích cítil, jak do něj vrůstají stovky a tisíce drobných žilek, které se spojily s jeho, a začaly mu odvádět krev z těla pryč.

  Zámotek začal pulzovat. Bytost, která v něm dospívala, konečně dostala, co potřebovala. Informace. Z krve a dalších tekutin mužů, které jeho pavučina pohltila, získala informace o vzhledu, chování a myšlení obyvatelů planety pod sebou. Využije je. Zpracuje a pošle vyššímu vědomí, které na ně dychtivě čeká v dálce. A pak přijdou. Bratři a sestry a rodiče a prarodiče a všichni předci. Přijdou chladnou Prázdnotou, aby se zapsali. Membrána zámotku praskla a do stran se rozlila čirá tekutina. Ve světle dvou svítilen, které zůstaly ležet na hmotě, bylo vidět, jak z roztrhaného zámotku vypadlo malé, asi desetileté dítě.

Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (1)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů


0

February 16, 2016, 9:20 pm

Laesdron napsal:

Nejvíc se mi líbil úvodní citát, jinak dobrá klasika. Jsem zvědav, jak se to rozvine.