Kapitola 1.


   Deset plně kolonizovaných světů. Sto menších těžebních a zásobovacích planet, čtyřicet pět z nich teraformovaných. Devět tisíc pět set třicet dva vesmírných platforem. Dvacet tři tisíc osm set čtyřicet sedm satelitů, vysílačů a sond. Šest set miliard dvě stě padesát jeden tisíc osm set osmdesát šest obyvatel. Takový byl celkový součet lidského impéria, v roce 2813 A.D. Byla to druhá nejrozsáhlejší říše na Mléčné dráze. Na hranicích lidského sektoru hlídkovalo nepřetržitě tisíc sto dvacet bitevních křižníků, každý z nich naložený stovkou stíhačů a vyzbrojený deseti nukleárními hlavicemi, deseti tisíci raketami a neomezeným množstvím plasmových střel.

   Uprostřed tohoto sektoru, usazená jako perla v lastuře, korunovaná desetitisíci sty dvaceti satelity a dvěma sty vesmírnými platformami, neustále chráněná čtyřmi sty křižníky, byla Země, Kolébka lidí. Odsud se před sedmi sty lety vypravily první lodě, aby kolonizovaly vesmír, aby si podmanily světy, aby se lidé mohli šířit. Během tří staletí se ze země stala planeta pro boháče a smetánku. Centrum a středisko všeho kuriózního, exotického a krásného, všeho, po čem člověk kdy mohl toužit. Byla známá jako Svět, kde světlo nechodí spát. Národy planety se sjednotily v jeden už dávno, a z celého světa se stalo velké město, naprosto závislé na svých koloniích, ze kterých se sem v nekonečných zástupech sváželo jídlo, pitná voda a luxusní dovozové zboží. Mnoho ostatních ras, a dokonce i lidé z kolonií považovali Zemi za místo zvrhlosti a symbol nesoběstačnosti a útlaku. Pravdou ale bylo, že se ve známém vesmíru nenašel nikdo, kdo by v koutku duše netoužil být jedním z těch privilegovaných vyvolených, kteří si mohli dovolit na Zemi žít.

   Na Zemi, na místě dříve známém jako Kaspické moře, stál Parlament deseti světů Země, ústřední vládní orgán rozsáhlého impéria. Odsud se rozhodovalo o osudu každého ze světů, o vztazích každého jednoho člověka k vesmíru, který impérium obklopoval, o daních, dovozu a vývozu, věcech války a míru, zákonech a právech, povinnostech a svobodách. Nutno podotknout, že bohužel, ani o tolik let později se stále lidé nevymanili z područí peněz a moci. Lidská spravedlnost zkrátka nikdy nebyla řízena tím, co je a co není správné, ale co je a co není výnosné.

  Lidé byli Já. Věřili, že aby jako Já přežili, musí pořád bojovat, rvát se a zápasit o peníze, vliv a moc s ostatními. Nacházeli nepřátele, hledali spojence, s nimi nepřátele porazili, a když je už nepotřebovali, ničili i spojence.

  Nikdo neví jistě, jak se to mohlo stát, ale dvacátého prvního července 2813 AD univerzálního datování, v 9 hodin meziplanetárního času, nastal na všech frekvencích rádia, bezdrátových internetových sítích a v dalších komunikačních zařízeních šum. Byla to situace naprosto neslýchaná, neočekávaná, a nepříjemně záhadná. V tu chvíli totiž začala kolabovat doprava, policejní, hasičské a lékařské služby, které už tou dobou byly dávno automatizovány, přestaly fungovat a v ulicích nastávala panika. Nikdo netušil, co se děje. Šum skončil v osmnáct hodin dvacet pět minut. Najednou, náhle a neočekávaně se přes sebe začaly vrstvit desítky zpráv a volání ze Země, které v okamžiku splynuly v nesrozumitelný hlahol, ze kterého nikdo nedokázal pochopit ani slovo. Tedy až na poslední větu vyřčenou před tím, než znovu nastal šum:
„…opakuji, Země byla zničena…“

***

Admirál Halsten stál na můstku svojí lodi. Byl tu i ve chvíli, kdy se z rádia ozvala strašlivá zpráva. Nechtěl jí věřit, ale pro klid v srdci se rozhodnul, že se svým křižníkem White Star skočí k Zemi, a sám se přesvědčí, co se děje. Důstojníci teď propočítávali souřadnice a nabíjeli skokové motory. Na lodi panovala stísněná nálada. Očividně nikdo nechtěl věřit, že by Země mohla být opravdu zničena. Snad pod útokem, možná, ale její obrana byla přeci tak dokonalá, že dobití ústředního světa by nebylo možné. A o porušení hranic impéria nebyly žádné zprávy. Nepřátelská flotila by nemohla proletět bez povšimnutí. Přesto ale v každém hlodala pochybnost. Bylo jim to vidět na očích. Většina těch mužů a žen na můstku byli dětmi rodin ze Země. Všichni absolvovali Akademii, všichni pochopitelně na výbornou. Měli tam příbuzné, přátele, lásky. A báli se o ně.
„Pane, ze Země stále žádná odpověď.“ Oznámil Halstenovi jeden z důstojníků, který se už dvacet minut snažil naladit jakýkoli funkční kanál. Admirál se probudil z lehké letargie a přikývnul.
„Děkuji.“ Odpověděl prostě. „Pane Meyersi, až dokončíte výpočty, okamžitě proveďte skok. Budu na vyhlídce.“ Dal rozkaz dalšímu důstojníkovy, který u světelného modelu Sluneční soustavy zadával parametry.

„Jistě, pane.“ Zasalutoval mladý muž a admirál se vydal směrem z můstku.

  White Star nebyla obyčejný křižník. Byla to chlouba vesmírné flotily. Vlajková loď, určená především pro přepravu politiků, diplomatů, podnikatelů a zbohatlíků v dobách války, nebo pro podpisy smluv. Měla tedy především reprezentativní funkci. Podlahy byly pokryté drahými koberci, stěny na místech zlacené, v reprezentačních sálech pokryté malbami slavných umělců. Sklady plné nejdražší whisky a doutníků, mramorové koupelny se zlatými kohoutky. Ačkoli by se ale mohlo zdát, že nebyla tak úplně válečnou lodí, byli byste překvapeni, jak obratná loď ve skutečnosti byla. Jak velkou měla palebnou sílu, jak odolné štíty a pancéřování. Stejně tak Halsten, ačkoli byl pečlivě upravený, v krásné nažehlené uniformě a spoustou nablýskaných odznaků, nebyl žádný obstarožní prominent, který velení White Star dostal za léta oddané služby a podlézání. Stejně jako jeho loď, i on byl pevný, silný, rozhodný a nebál se ničeho. Prošel nesčetným množstvím bitev, ostatně, všechny svoje odznaky si zasloužil prolitou krví a velkou statečností. Tak přišel i ke svému robotickému oku, které z dálky připomínalo monokl.

  Došel na vyhlídku, velkou obdélníkovou místnost se stěnou rozdělenou na několik členitých pilastrů s volutovou hlavicí, které byly ve skutečnosti generátory odolného, průhledného štítu, který dovoloval pohled na vesmír. U okna stál stolek, a na něm krásný gramofon. Halsten k němu přistoupil, a pustil desku. Při tklivých tónech opery se zahleděl ven na tyrkysové mračno, u kterého White Star stála. Za zády spojil ruce a zhluboka dýchal, aby se uklidnil. Byl nervózní. Viděl toho už za život spoustu, ale nezažil nic podobného.
„Upozornění pro posádku, připravujeme se k nadsvětelnému skoku.“ Ozvalo se z intercomu lodi „Skočíme za pět, čtyři, tři, dva, jedna, skok.“ Halstenovy útroby se stáhly, když loď během několika setin sekundy mnohosetnásobně přesáhla rychlost světla, a skočila o mnoho tisíc světelných let směrem k domovské planetě.

   Tam je čekal děsivý pohled. White Star se objevila přímo uprostřed obrovského pole trosek, které poletovaly kolem planety. Motory lodi běžely, a trosky kolem se setrvačností neustále pohybovaly. White Star se několikrát za sebou silně otřásla, když do ní pár větších kusů narazilo. Halstenovi přímo před oknem proletěl zbytek ocelového satelitu s nápisem Zefir II. Admirál se dotknul kovu na spánku, kde mu pokračovalo robotické oko a tím aktivoval komunikátor.
„Pane Meyersi, hlášení.“
„Pane, štíty jsou na kritické hranici, ještě pár zásahů, a přijdeme o ně.“
„Začněte manévrovat. Dávejte pozor na velké kusy. A snažte se dál navázat komunikaci s planetou.“
„Rozkaz, pane.“ Odpověděl Meyers. Halsten se dál díval z okna s ústy dokořán, když sledoval zbytky satelitů, platforem a křižníků. Smetí bylo kolem planety tolik, že nebylo Zemi takřka vůbec vidět. Loď se dala do pohybu, obezřetně začala manévrovat mezi troskami, z nichž některé byly větší, než půl lodi samotné. Náklon vpravo, aby se vyhnuli zbytku orbitální stanice, podletět velký kus křižníku, náklon vlevo aby nedošlo ke srážce se Sluneční bariérou, která měla planetu chránit před radiací. Tím do lodi ale z vrchu narazil kus platformy, který se setrvačností stále pohyboval. Náraz byl tak silný, že přetížil štít lodi, a ten se vypnul. Kus trosek pokračoval v cestě dál, a narazil přímo do plátů White Star. Ta se otřásla a na vteřinu vypadlo osvětlení.
„Meyersi, zatraceně, opatrně, jinak tady skončíme stejně jako ty trosky.“
„Omlouvám se, pane, nedá se tu dobře pohybovat, ale poslední náraz nás posunul pod pás trosek, sestupujeme k planetě. Komunikace stále mlčí.“ Loď se natočila tak, že konečně bylo vidět na planetu. Halsten se zděsil, když viděl, že atmosféru zakrývají mračna černého kouře a popela. Na povrch navíc z orbitu dopadaly jako ohnivý déšť trosky toho, co mělo být obrnou Země. Admirál okamžitě vyrazil zpátky na můstek.


   „Pane, jsme dostatečně blízko k planetě, abychom zachytili povrchové vysílání, tohle byste si měl poslechnout.“ Přivítal ho Meyers okamžitě, když na můstek vstoupil. Loď začala reprodukovat vysílání z povrchu. Jako první byla slyšet střelba ze zbraní, přerušovaná šumem. A jen občas se ozývaly hlasy:
„…třebujeme okamžitě pomoc…. Velitelství, slyšíte mě?.... Tady generál Geers, všem jednotkám, přeskupte se na souřadnice… Generále? Generále! Opakujte, neslyšeli jsme souřadnice!... Tady doktor Malvick, jsme skupina přeživších, prosíme o evakuaci, jestli nás někdo slyšíte, odpovězte…“ Následoval jen dlouhý šum. Halsten stál jako opařený, bezradný a zoufalý.
„Pane, co máme dělat?“ ptal se ho Meyers, ale trvalo asi minutu, než admirál odpověděl.
„Sestupte k povrchu, pokusíme se přiblížit natolik, abychom viděli, jaká je situace.“ Loď začala sestupovat. Nejprve skrz vrstvu černého kouře, který dokonale zatemnil okna, takže nebylo nic vidět. Když z něj vystoupili, otevřel se před nimi ještě daleko děsivější pohled.

  Atmosféra na planetě vlivem žáru patrně i radiace zrudla. Jako nekonečný déšť na povrch dopadaly hořící úlomky kovu z vesmíru, a z povrchu naopak stoupaly husté sloupy černého dýmu. Co mohlo způsobit takovou destrukci? Nikde v dohledu nebyly známky boje, jako by část planety, kde sestoupli padla okamžitě.
„Pane Meyersi, kde přesně se na planetě nacházíme?“ Meyers zkontroloval světelný model.
„Severní Afrika, pane.“
„Leťte směrem k Evropě.“ Motory začaly hučet, jak se loď dala do pohybu. Přeletět moře a dostat se ke kontinentu trvalo půl hodiny. Když se přiblížili na dohled ke břehům, zachytili znovu radiové vysílání. Tentokrát už spojení neztratili, ale rušivý šum stále přetrvával. Konečně uviděli stopy boje. Vysoké mrakodrapy byly pobořené a mezi troskami ležela těla lidí, civilistů i vojáků.
„Snažte se navázat spojení s armádou.“ Rozkázal Halsten. Nemusel dlouho čekat, brzy mu důstojník, který se staral o komunikaci, oznámil, že jsou ve spojení. „Tady admirál Jonas Halsten, kapitán lodi White Star.“
„Rád… slyším…rále.“ Ozvala se přerušovaná odpověď. „…dy kapitán Pe….sn, pane.“
„Hlášení o situaci, kapitáne?“
„…šlivé ztráty…c než polo….mrtvá. Je mi…líto, ale…mě je, jak se… ztracená.“
„Velice špatně vás slyšíme, kapitáne. Co je se spojením?“
„Ru… naše vysí…“
„Zkuste to vyčistit.“ Rozkázal Halsten důstojníkovi.
„Snažil jsem se, pane, ale víc s tím nesvedu.“ Odpověděl důstojník a znovu se pokusil vyčistit signál, bezúspěšně.
„Kdo na nás útočí, kapitáne?“
„Nikdy jsem….neviděl, pane. Jsou to….ry, skoro se…zastřelit. Zaú…znenadání,…tě vyřadily komu… čili lodě a… Jsou odolný vůči… zbraním a nedá se… Je mi líto, pane.“ Halsten si promnul spánek, zapřemýšlel.
„Kapitáne, nasměrujte nás k ústřednímu boji, uvidíme, co svedeme.“
„…ši úctě, admirál…riskoval bych to. Je jich strašně…. a doká…dat lodě z oblohy.“
„Neptal jsem se vás na názor, kapitáne. Chtěl jsem od vás souřadnice.“ Odvětil admirál vztekle.
„…lám vám je.“ Zněla odpověď.
„Přijímám souřadnice západní Evropy, pane.“ Zareagovala důstojnice v okamžiku.
„Letíme tam. Hlídejte radar.“ Přikázal Halsten chladně, a tvářil se pořád stejně vyrovnaně. Loď se dala do pohybu a do čtvrt hodiny dorazila na místo určení.
„Radar hlásí asi sto objektů, pane blíží se rychle naším směrem!“ vykřikl důstojník u radaru.
„Okamžitě letku. Konečně aspoň poznáme, proti čemu stojíme.“ Alarm na palubě lodi se rozezvučel. V hangárech začalo pozdvižení, a do minuty stíhačky jedna za druhou vyletěly ven. Všech sto jich utvořilo bojovou formaci a letěly vstříc neznámému nepříteli. Střetli se do minuty. Okamžiě začala střelba.
„White Star volá Starfall. Starfall, hlaste co vidíte.“ Zavolal důstojník, který se staral o komunikaci do mikrofonu.
„Nevim jak to popsat, nikdy sem nic takvýho neviděl. Nejsou to stroje, je to živý. I když to jako stroj částečně vypadá.“
„Jak to myslíte, živý?“ zeptal se Halsten nechápavě.
„Je to organický, prokrista. Je to jako obrovský lítací zvířata. Doprdele!“
„Dvě stíhačky jsou dole, pane.“ Oznámila další důstojnice.
„Převezte nás blíž k boji, chci to vidět na vlastní oči.“ Rozkázal Halsten, pořád zmatený tím, co slyšel. Horizont za velkým oknem na předu můstku se rozpohyboval. O chvílo později se za ním objevil venkovní vzdušný balet. Stíhačky tam pronásledovaly věci, které opravdu tvarem připomínaly stroje, ale při bližším pohledu si člověk všimnul, že mají oči a tlamy a že se povrch jejich těl ve slunci slizce leskne. Plachtily vzduchem, aniž by máchli párem obloukových křídel. Na stíhačky útočily pomocí drápů na konci křídel, které, jak se ukázalo, byly dost ostré a tvrdé na to, aby roztrhly kov, nebo na ně stříkali kyselinu, kterou měli místo slin.
„Starfall, hlaste situaci.“ Nakázal Halsten.
„Naše zbraně na ně skoro neúčinkujou, pane. Navíc jsou ve vzduchu daleko obratnější, než my!“
„Už máme deset stíhaček dole, pane. Jejich letci jen tři.“ Zaznělo od radaru.
„Palte po nich z lodních baterií.“ Zareagoval Halsten.
„Všem stíhačům, pozor, White Star se chystá k asistenci palbou, pozor na naše střely, opakuji, pozor na naše střely“ oznámil důstojník u komunikace a další důstojník tou dobou už aktivoval zbraňové systémy. Světla na můstku se ztlumila, a skupina vycvičených důstojníků zasedla k ovládání zbraní.
„Palte dle libosti.“ Pronesl Halsten, a v tu chvíli začali důstojníci střílet. Za oknem se objevil déšť oranžových plasmových střel které začaly dopadat na nepřátelské letce. Deset jich v okamžiku padlo k zemi, ale pak, najednou, jakoby zbraně přestali působit.
„White Star, nefunguje to! Pořád jsou tady. Přišel jsem o další čtyři lidi. Tohle nikam nevede!“ Halsten stál a mlčel. „Pane?“ ozvalo se znovu z komunikace. „Pane?!“
„Všichni stíhači ať se stáhnou do hangárů. Pane Larsene, otevřete armádní kanál.“
„Ano pane. Hotovo, pane.“
„Tady admirál Halsten. Kapitáne, slyšíte mě ještě?“
„…ším, pane.“ Zněla odpověď.
„Nepřítel nám způsobil vážné škody. V zájmu záchrany posádky, i vás na planetě, z pozice nejvyššího velitele vydávám rozkaz nouzového plánu číslo 985, evakuace planety. Zašlete souřadnice hlavního velitelství a připravte se k vyzvednutí.“
„…zumím, pane.“

„Souřadnice nás navádí na cíl vzdálený jen asi pět minut cesty, pane, ale musíme přímo přes hlavní bojiště.“
„Nabijte štíty, pokusíme se to proletět.“
„Štíty jsou pryč, pane. Ještě se nepodařilo je obnovit.“ Hlasten se zarazil.
„Kapitáne, nemůžeme se k vám dostat přímo, budeme muset obletět bojovou linii. Asi nám to zabere o něco déle, než jsme předpokládali. Snažte se udržet tak dlouho, jak to půjde.“ Oznámil Halsten kapitánovi. „Meyersi, chci aby byli štíty nahoře, než se k nim dostaneme.“
„Ano, pane.“ Odpověděl Meyers a chvatným krokem odešel z můstku. Loď se zase dala do pohybu.
„Pane, nepřátelští letci nás pořád pronásledují.“ Oznámil důstojník od radaru.
„Motory na plný výkon.“ Nakázal admirál.
„Běží na plno. Pořád jsou schopní nás předehnat.“ V tu chvíli, jako pro demonstraci proletěl jeden z letců kolem okna můstku.
„Dál po nich střílejte, třeba během manévrování zpomalí a my je setřeseme.“ Další sprcha střel se vznesla z vnějšího pláště lodi a v tu chvíli zasáhlo jednoho z letců přes sto střel. Jak se loď pohybovala, stejně jako torzo letce, nabrala loď můstkem zbytky letícího tvora a ten narazil do čelního okna, kde z těla vystříkla nazelenalá tekutina. Ta s hlasitým syčením začala tavit pilastry v okně, a tím vyřadila generátory štítu. S obrovským rachotem proletělo mrtvé tělo dovnitř a s ním vletěli i zbytky pilastrů. Několik důstojníků dostalo zásah kusy kovu a dva z pěti střelců smetlo tělo mrtvého kolosu.

  Na můstku začal klesat tlak. Jeden z duchapřítomných důstojníků naštěstí stisknul včas tlačítko ochranné bariéry, a kovová stěna se tak před bývalým oknem roztáhla dřív, než došlo k nejhoršímu. Ochranný systém rychle obnovil atmosféru můstku, ale tři důstojníci byli na místě mrtví, a dalších pět sténalo bolestí ze zlomenin a otevřených ran.
„Admirále, jste v pořádku?“ zeptala se důstojnice, která k němu hned přiskočila. Okamžitě viděla, že není. Halstena srazilo mrtvé tělo, které proletělo dovnitř. Táhlo ho kus cesty sebou a pak pokračovalo v cestě, aby se zarazilo o podkovu z řídících konzolí. Halsten setrvačností pokračoval, a zarazil se teprve až o dráp na konci křídla, který u projel břichem v úrovni žaludku a provrtal si cestu ven skrz Halstenova záda.
„Zdravotní tým na můstek, okamžitě! Jde o Admirála!“ Volal důstojník od komunikace do vysílače.
„Vyzvedněte…přeživší…“ zasténal Halsten s nepřítomným, napůl vyděšeným výrazem do ucha důstojnici která mu přišla na pomoc.
„Jistě, pane.“ Snažila se ho uklidnit.
„Dostaňte jich z planety… co nejvíc. Utečte odsud… Situace bude… špatná. Bez Země, kolonie přijdou o… vládu, o prostředky, o ochranu… Lidstvo nebude mít… zázemí a přijde o… spojence. Chraňte občany…“ Pokračoval Admirál. „Předávám vám…velení, důstojníku Baldvinová… Chraňte občany… priorita...“ Všichni důstojníci v tu chvíli jakoby zamrzli. Zůstali koukat na Baldvinou, a ona vyděšeně a překvapeně zírala na Halstena, který už jen skomírajícím hlasem pořád opakoval: „Priorita, priorita, priorita.“ Ve chvíli, kdy dorazil zdravotnický tým, zopakoval to slovo jen neslyšně, a pak světlo z jeho očí zmizelo.

  Lékař jen vyzkoušel puls, a pak dal zdravotníkům rovnou pokyn, aby tělo odnesli. Ti ho naložili na nosítka, a odnesli z můstku pryč. Lékař sám se zbytkem skupiny začal prohlížet zraněné důstojníky. Ti, kteří byli schopní asistovali s přenášením zraněných a těch několika, kteří neměli to štěstí. Zbytek, který byl potřeba na místech pokračoval v práci, nehledě na okolní podmínky. Navigace byla od téhle chvíle o dost těžší, protože se už nedalo řídit podle zraku. Namísto toho se člověk musel spolehnout na přístroje, které stále kvůli rušení neukazovaly správně. Stejně tak se nedalo pořádně navázat komunikaci s povrchem.

  Baldvinová stála jako opařená, když se na ní ze všech stran sypaly zprávy:
„Ztratili jsme spojení se základnou. Radar pořád hlásí, že jdou ještě po nás. Máme poškození na několika částech lodi, odkud nám uniká kyslík. Do příletu na souřadnice zbývá necelá minuta.“ Nevěděla co dělat. Pomalu v ní začínala narůstat panika a hrozilo, že co nevidět přeroste v hysterii. Hrdlo jí svírala strašlivá úzkost a do očí se jí hrnuly slzy. Všechny zvuky kolem se na chvíli slily v nesrozumitelný hlahol. Baldvinová se utopila sama v sobě, začala rychle oddechovat a potit se, měla pocit, jako by se dusila, nebo spíš, jako by jí někdo dusil. Byla by se asi zhroutila, kdyby k ní nepřiskočil její přítel Halgton, důstojník obsluhující štíty, nepřiskočil a nezatřásl s ní. Probrala se, a na chvíli byla naprosto desinformovaná a netušila, co se děje. Znovu na ní dolehla volání všech ostatních, a ona se vzpamatovala.
„Johnsone, snaž se tu komunikaci znovu navázat. Pauelsová, zavři přepážky v postižených oblastech, a izolujte je od zbytku lodi. Halgtone, co štíty?“
„Připravené ke vztyčení.“
„Výborně, zvedněte je hned ať…“
„Počkat,“ přerušil jí Miles od radaru „Nemůžeme zvednout štíty. Ty věci jsou pořád nad lodí, když štíty zapnete, zůstanou uvnitř a my se jich nezbavíme.“
„Petersi, vypusťte proti nim rakety. Snad budeme mít štěstí, a tohle je konečně sundá.“
„Rozkaz, pane.“ Odpověděl Peters od zbraňových systémů, a začal do hladké desky vyťukávat příslušné příkazy.
„Stevensi, jsou monitorovací stanice v provozu?“
„Jsou, pane.“ Odpověděl důstojník odpovědný za vnitřní komunikaci.
„Spusť monitory, prosím, ať víme, jak to venku vypadá.“ Od stropu můstku se spustilo několik velkých, lichoběžníkových obrazovek, které zprvu šuměly, a pak se bledě modře rozsvítily, zatím co se ostatní světla ztlumila na minimum. Na obrazovkách se začaly promítat pohledy kamer na vnějším plášti lodi.
„Rakety jsou připravené.“ Oznámil Peterson.
„Palte.“ Odpověděla Baldvinová roztřeseně. Nikdy jí nenapadlo, že vydá rozkaz ke střelbě, a už vůbec ne v takové situaci. Rakety vystřelily z několika baterií současně. Nechávaly za sebou šedou kouřovou stopu a okamžitě zamířily na cíle létající kolem lodi. Opsaly široký oblouk a začaly pronásledovat letce, kteří se před nimi snažili uletět. Kličkovaly a točily se a kreslily do vzduchu abstraktní obrazce svým kouřovým pohonem, ale nakonec většina z nich cíle dostihla. Tentokrát zabraly, a dvacet nepřátel padalo mrtvých k zemi. „Halgtone, zvedni štíty, hned!“ zakřičela nová kapitánka, a vzduch naplnilo hučení, jak se spustily hlavní generátory štítu.
„Jsou nahoře a drží. Meyers to zvládnul na jedničku.“ Oznámil Halgton od monitoru. Baldvinová si oddechla.         
„Jsme na souřadnicích.“ Hlásila navigace.
„Výborně, Johnsone, nějaké úspěchy s komunikací?“
„Bez kontaktu. Rušení signálu je moc silné.“
„Sakra. Stevensi, ukaž na monitorech jak vypadá situace venku.“ Obraz na monitorech se změnil. Loď vysela ve vzduchu nad hladinou moře, ve které se zrcadlila dramatická rudá obloha. Před nimi byla přistávací rampa pro dopravní lodě, kde zrovna asi dvacet lodí stálo a naloďovalo přeživší. Před loděnicí zatím za barikádami bránili vojáci nepřátelům projít. Nezdálo se to ale jako příliš platný boj. Nepřátelé, ti pozemní vypadali jako přerostlí psi bez srsti, kteří útočili drápy a zuby, nebo humanoidní jednotky, které po vojácích stříleli přímo z těla vyrůstající otrávené šipky, nevypadali, že by jim palba z lidských zbraní jakkoli ublížila.
„…Star, slyš…s?“ ozvalo se náhle z komunikace.
„Podařilo se je naladit!“ vykřiknul Stevens.
„Slyšíme vás, mluvte!“ zavolala vzrušeně Baldvinová.
„Tady…án lodi Spa…der. Všech….dě naklá…jí civili… ale potr…si ještě dese…nut. Nezbu…nám už ale mí…ro vojá… Jestli má…středky, moh…ste je eva…t sami. Vím, jak špat…ě slyšíte, al…íc bohužel děla…emůžeme.“
„Rozumím, kapitáne. Máte deset minut, víc vám poskytnout nemůžeme.“
„Chá…rider ko…“
„Kolik máme k dispozici transportérů?“ zeptala se Baldvinová.
„Deset, mělo by to na evakuaci vojáků stačit.“
„Výborně, přeleťte s White Star nad linii, a začněte vojáky krýt palbou ze vzduchu. Zasypte ty potvory salvou. Hned jak to půjde, vypusťte transportéry. Naloďte vojáky tak rychle, jak to půjde.“ Loď se rozpohybovala. Za chviličku už začala ze všech baterií pálit provazce střel a z hangárů se k zemi začalo snášet dvacet velkých transportérů.

  Minuty ubíhaly neúprosně, a loď, ačkoli pálila vším, co měla, nedokázala útočníky odrazit úplně. Letci kroužili kolem lodi a vypouštěli kyselinu na štíty, které se rychle vybíjeli.
„Pane, štíty nevydrží, a když se pokusíme skočit bez nich, roztrhá to loď na kusy.“ Ohlásil Halgton.
„Sakra.“ Zaklela tiše Baldvinová. „Kolik je potřeba minimálně, aby byla loď schopná skoku?“
„Dvacet procent, pane.“ Odpověděl jí Halgton.
„Počkejte, dokud se nevybijí na třicet procent, potom je shoďte. White Star to bude muset ustát bez nich.“ Trvalo to jen asi dvě minuty, a pak Halgton štíty musel rychle vypnout. V tu chvíli se loď začala otřásat a z vedení a panelů vylétávaly snopce jisker. Na několika místech dokonce začalo hořet.
„Jak vypadá evakuace?“ zeptala se Baldvinová, zatímco s hasícím přístrojem krotila plameny.
„Transportéry už jsou skoro v hangáru, tři čtvrtiny lodí na ranveji už odstartovalo, a míří vzhůru, ale ten zbytek ještě není naložený.“ Další série otřesů, následované drobnými požáry srazila Baldvinovou na zem.
„Kolik loď ještě vydrží?“
„Máme masivní poškození na pravém boku, a vršek lodi na tom není nejlíp. Pancéřování už to moc dlouho nevydrží, co nevidět se kyselina prožere dovnitř lodi.“
„Okamžitě mně spojte s ostatními loďmi.“ Rozkázala Baldvinová, když se zdvíhala z podlahy. „Tady důstojník Baldvinová, hovořím ke všem lodím. White Star dostává strašlivé poškození, a dlouho už nevydrží. Je mi to líto, ale musíme skočit, okamžitě. Pošleme vám souřadnice kam naši flotilu navedeme.“ Všichni důstojníci na můstku na chvíli zamrzli.
„Třetina lodí ještě nemůže odletět.“ Ozval se Peterson.
„Nemáme na výběr, musíme pryč, jinak půjdeme k zemi.“ Obořila se na něj jeho kolegině.
„Jenny, to nemůžeš myslet vážně, nemůžeme tady ty lidi nechat!“ rozkřikla se po ní Pauelsová.
„Co mám podle tebe dělat?! Když zvedneme štíty, vybijou se, a my nebudeme moct skočit. A když je nezvedneme, rozleptá nás to na kaši.“
„Loď ještě přinejmenším minutu vydrží, třeba když soustředíme všechnu palbu jenom na letce tak…“ snažil se Halgton vymyslet řešení, ale Baldvinová ho umlčela:
„Vypočítejte souřadnice dostatečně daleko odsud, a pošlete je všem lodím. Včetně těch nepřipravených. Když to zvládnou, skočí za námi hned, jak to půjde.“
„Jakmile skočíme, ty potvory půjdou po nich!“ vykřikl důstojník od zbraňové platformy.
„Já vám dala rozkazy. Mám vás snad prosit, abyste je splnili?!“ Na můstku všechno zmlklo. Chvilku na ní všichni kolegové hleděli, někteří s neskrývaným opovržením, jiní, jako Halgton vyděšeně. „Teď pošlete souřadnice.“ Dokončila proslov a obrátila se čelem k obrazovkám. Ozvalo se tapání prstů po hladkých dotykových klávesnicích, a o chvilku později už na obrazovce první lodi začali v záblesku modro zeleného světla mizet.
„Poč…te, ne…te nás…chat!...rista, dů…počk…tě chvil…! Máme n…bě děti, pro….větě!“ ozvala se náhle záplava nářku z lodí, které ještě nebyly připravené.
„Vypněte to.“ Rozkázala Baldvinová, která v tu chvíli vypadala, že je na pokraji zhroucení. A taky byla. Nechtěla to udělat, a bylo jí z toho rozhodnutí na zvracení, ale měla strach. Strach že loď nevydrží, a že odpovědnost, kterou jí Halsten předal, nezvládne.
„Než skočíme, musíme zvednout štíty.“ Připomenul chladným tónem Halgton.
„Tak je zvedni Christophere.“
„Nemůžu, ty mrchy jsou všude kolem dokola lodi, chytil bych je jako do klece a ten skok by nám nijak nepomoh.“ Odpověděl jí přítel jízlivě. Baldvinová cítila srdce až v krku. Byla si jistá, že co nevidět letci loď zničí. Položila si hlavu do dlaní a robrečela se. Všichni se k ní vyděšeně ohlédli.

  Jako první zareagoval Halgton:
„Paule, nastav loď na vertikální stoupání, tak rychle, jak to půjde. Když budeme mít štěstí, rozmáznou se o vršek lodi jako moucha o sklo, a když ne, setřeseme aspoň některý, aby se daly zvednout štíty.“
„Vedení se nám tu začíná střídat jak ponožky.“ Odpověděl Paul, zatím co zadával příkazy na klávesnici. Motory začaly hučet a posádka ucítila tlak seshora, jak se začali rychle pohybovat vzhůru.
„Většina je dole, zvedni štíty, hned!“ zakřičel Peterson, a Halgton pohotově položil dlaň na senzor, aby zvednul štíty.“
„Okamžitě skok!“ zakřičel Halgton i když to nebylo ani třeba, protože hned, jak to bylo možné důstojnice aktivovala skokový motor. Útroby všech na lodi se stáhly, když loď znovu překonala rychlost světla a s třesknutím zmizela v záblesku světla.

...
Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (4)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů


0

June 12, 2016, 9:22 pm

Coronastrasz napsal:

Velmi dobře zpracované, čtenáře to napíná s každým okamžikem víc a víc až do konce, který tak najednou mizím v dáli a nezodpovídá kladené otázky ... Prostě tak jak to má být :)

0

April 16, 2016, 3:41 pm

Liberius napsal:

Velice dobře napsané. Je vidět, že už jsi vypsaný.

0

March 17, 2016, 4:14 pm

theodorsik napsal:

Zdravím, bohužel, tenhle příběh jsem nepokračoval, ale můžeš se podívat na můj účet, mám tam další příběhy a postupně přidávám. :)

0

March 12, 2016, 11:00 am

FaMas napsal:

Velice napínavé, dobré nápady a zpracování, těším se na pokračování.