Chlapec a duch

Vložil: theodorsik dne březen 17, 2016

3

0

1807


Kategorie: Vlastní příběhy od fanoušků

 

  Malý chlapec v potrhaném oblečení procházel ulicí a obličej si zakrýval šálou, aby se uchránil před ledovým větrem, který ho šlehal přes bledé tváře. Ve sněhu za sebou nechával šlápoty tak mělké, že je vítr okamžitě zahlazoval. Droboučké tělíčko, zkřehlé mrazem, vynakládalo poslední zbytky sil, aby se udržel v silném protivětru na nohou.

   Na ulici nebylo ani živáčka, ale chlapci se zdálo, že ve svištícím a kvílícím větru slyší desítky a stovky šeptajících hlasů. Šel dál a dál tmavou ulicí kolem oken, zpoza kterých zářilo hřejivé, oranžové světlo. Přál si být uvnitř jednoho z těch domů, v teple u krbu. Zastavil se u jednoho z nich a přistoupil k oknu. Bylo o něco výš, takže se musel postavit na špičky, aby viděl dovnitř. Od úst mu rychle stoupaly obláčky páry, jak oddechoval. Uvnitř, u dlouhého stolu, v záplavě světla ohně, seděla rodina. Všichni se drželi za ruce, asi se právě modlili.
„Jako by to světlo zářilo ne z krbu, ale přímo z nich, že?“ slyšel chlapec hlas, který přerušil svištění větru kolem. Otočil se, ale neviděl nic, než sněhové vločky tančící vzduchem.
„Kdo jsi?“ zeptal se vystrašený chlapec.
„Duch.“ Zněla prostá odpověď. Chlapci se zatajil dech.
„A jsi hodný duch, nebo zlý?“
„Jsem zkrátka duch.“
„Můžu tě vidět?“
„Jistě že můžeš. Jen se pozorně dívej.“ Promrzlý chlapec se soustředěně zadíval do tmy postranní uličky před sebou. Nejprve neviděl nic, než tmu, ale pak si všiml, že vločky v jednom místě víří a točí se. Tam, jak se chlapci zdálo, ze stínu vystupovala silueta postavy. „Už mě vidíš?“ zeptal se duch.
„Vidím.“ Odpověděl chlapec s bázní. Duch ho znervózňoval, a tak se raději otočil zpátky k oknu.

  Rodina už se pomodlila a začala s večeří. Byla to jistě slavnostní večeře. Stůl byl plný jídla a jen z pouhého pohledu na něj se sbíhaly sliny.
„Co asi oslavují.“ Pronesl chlapec a toužebně se díval na večeřící rodinu.
„Co oslavují?“ podivil se duch „Jsou přece Vánoce.“ Chlapec se zarazil. Mlčel, jen se dál díval na rodinu u sváteční tabule. Při pohledu na nadívaného krocana, na šťouchané brambory, omáčku, spoustu ovoce a všechny sladkosti kolem, mu kručelo v prázdném břiše. Rodina si při večeři povídala a všichni se smáli, ačkoli chlapec nemohl slyšet, o čem se baví.
„Jak k tomu přijde, že je takhle malý chlapec o Vánocích venku sám?“ zeptal se duch, který už teď stál přímo vedle chlapce a díval se do okna spolu s ním.
„Protože nikoho nemám.“ Odpověděl posmutnělý chlapec.
„A proč nejsi v sirotčinci?“ptal se duch dál.
„S tím, co se tam děje, je lepší žít venku na mrazu.“ Prohlásil chlapec a zadíval se do země. Duch neopověděl. Po chvilce ticha se chlapec znovu zadíval do okna. Jedno z děvčat u stolu zrovna se smíchem něco vyprávělo zbytku rodiny. Po chvilce se ale zarazilo, prstem ukázalo k oknu, kde chlapec stál, a něco řeklo. V tu chvíli, jako na smluvené znamení, se ostatní členové rodiny otočili k oknu, a když otec rodiny, který ke stěně seděl zády, chlapce uviděl, rychle vstal od stolu. Vyděšený chlapec od okna o krok stranou ustoupil, a v tu chvíli, už z vchodových dveří vyběhl muž.
„Koukej se odsud klidit, holoto žebrácká!“ křičel pán domu a mával vycházkovou holí. Chlapec k němu zvednul své velké, smutné oči a s dětskou nevinností se zeptal:
„Pane, neměl byste alespoň kůrku chleba? Celý den jsem nic nejedl a mám hrozný hlad.“ Muž okamžitě chlapce holí udeřil přes hlavu, kterou si hoch naštěstí v čas zakryl rukama, ale upadl na zem a muž mu ještě naložil několik ran na záda, když se malý žebráček pokoušel zvednout a utéct.
„Chátro jedna darmožroutská! Ještě jednou tě uvidím u svých dveří, a už odsud neutečeš tak lacino!“ křičel muž za chlapcem ještě, když ten utíkal pryč. Muž nakonec nasupeně vydechnul a vrátil se zpět do domu.

    Chlapec utíkal ještě dlouho, než se konečně zastavil. A duch šel s ním. Zastavit se, nakonec chlapce donutila ne únava, ale prudký záchvat kašle. Šaty, už tak potrhané, měl celé mokré, jak upadl do sněhu, a v ledovém větru ho teď hodně studily. Drobounké ručky se mu chvěly zimou, a on už je ani necítil. Záda měl bolavá, jak ho muž ztloukl. Byl vystrašený, slabý a bezradný. Došel k patníku na rohu ulice, sednul si, a jeho oči zalily slzy, které se mu začaly kutálet po tvářích. Duch jen mlčky stál ve stínu opodál, a nic neříkal.
„Proč jsi něco neudělal?!“ zaštkal chlapec.
„Jsem jen prostý duch. Nikdo krom tebe mně nemůže ani vidět, natož abych mohl takového nezdvořáka zastavit.“ Odpověděl duch svým nezúčastněným tónem. Chlapec znovu začal kašlat. „Jsi nemocný?“ zeptal se ho duch. Dítě v odpověď jen sklopilo oči.
„Můžeš mi nějak pomoct?“ zašeptal vyčerpaný hoch.
„Ne.“ Zněla odpověď, která zamrazila ještě daleko víc, než studený vítr.
„Tak proč tu jsi?“ zaúpěl chlapec.
„Abych ti ulevil. Jsem tu, aby sis měl s kým promluvit, a koho nakonec vzít za ruku.“

   Hošík váhavě vstal a udělal několik kroků, jen aby hned mohl spadnout na zem. Duch k němu přistoupil. „Celou věčnost jako stín chodím o Vánocích ulicemi měst. Hledám malé děti, které nemají kam jít, kam se schovat. Dělám jim společníka, aby nebyly tak osamělé, poslouchám jejich přání a starám se, aby, až půjdou někam dál, se ta přání stala skutečností.“  Pověděl duch, když se nad chlapcem skláněl. Ten se pousmál a pokusil se promluvit, ale nejprve se ozvalo jen zasýpání, a teprve na podruhé se to podařilo:
„Chtěl bych, aby děti jako já nebyly na vánoce sami.“ Duch souhlasně kývnul. „A taky, aby ten muž neměl špatné svědomí.“ Duch znovu kývnul. Chlapci se začala pomalu klížit víčka.
„To jsou všechno přání pro ostatní, ale co by sis přál pro sebe?“
„Vidět anděla.“ Prohlásil hošík, nyní už se zavřenýma očima.
„Anděla?“ podivil se duch. „A proč zrovna anděla?“
„Protože mi o nich vyprávěla maminka.“ Odpověděl chlapec polohlasně.
„To máš tedy štěstí, chlapče, protože támhle na sněhu, zrovna jeden stojí. Probuď se, podívej se sám.“ Vyzval chlapce duch, a ten rychle otevřel oči, jak nechtěl anděla propásnout. Otočil hlavu směrem od ducha a tam, na sněhu, zalitého oranžovým světlem, uviděl anděla s přátelským úsměvem, jak míří k němu.
„Je krásný.“ Zašeptal chlapec.
„To je.“ Odpověděl duch. „A teď můžeš konečně klidně usnout.“Chlapec pomalu zavřel oči, a duch sledoval, jak chlapcovo světlo uhaslo, jako plamének vyhořelé svíčky.

   Po sněhu, směrem k místu, kde drobounké tělíčko leželo, mířil muž, který chlapce prve zbil. Uvnitř v domě ho manželka i děti pokáraly za to, co udělal, a spolu s vlastním svědomím ho donutili vydat se ven chlapce hledat. Šel po stopách ve sněhu, a ty ho dovedly na otevřené prostranství mezi domy. Tam světlo jeho ruční svítilny ozářilo na sněhu ležícího chlapce. Muž, nadšený, že se mu podařilo chlapce najít, k němu hned zamířil. Uslyšel jen, jak chlapec něco šeptá, a když k němu doběhl, našel ho už nehybného, bez jiskry v očích. V poslední chvíli se mu zazdálo, jako by viděl siluetu postavy ve stínu před sebou, ale byl to jen zlomek vteřiny, a pak už byl tajemný klam světla pryč. Chlapec měl popraskané rty, řasy a obočí omrzlé, drobné ručky zčervenalé. Muž si vzal chlapce do náručí, nevážil skoro nic, a odnesl ho domů. Po Vánocích nechal chlapce pohřbít a na náhrobním kameni měl ten chlapec anděla, který už navždycky bude strážit místo jeho spánku.

...
Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (0)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů