„Budeme dnes pokračovat, mistře?“ Nadšený výraz mladého Jana mi vrací chuť vzpomínat. Pohodlněji se opírám do polštářů lůžka, na kterém jsem, kvůli nešťastnému pádu upoután a snažím se rozpomenout, kde jsme naposledy skončili.

„Jen mi pověz, synu, co jsem vyprávěl minule.“

„Chtěl jste mi vyprávět o cikánce Alicii, otče.“ Posouvá lahvičku s inkoustem po stole a s očekáváním mě pozoruje.

„Jistě, jistě, krutá Alicia. Víš, za svůj život jsem již poznal spousty lidí. Některých si vážím a jinými pohrdám. Na některé nikdy nezapomenu, u jiných si nevybavím jméno, natož jak vypadali. Ale málokterý byl tak krutý, jako nádherná Alicia. Divoká cikánka s drobnýma rukama a dlouhými nehty, které uměly potrhat maso a vydrápat oči. Ne nadarmo se říká, že to největší zlo bývá ukryto v nejkrásnějším obalu. Ještě dnes se mi zdává o jejích mechově zelených očích s černými tečkami, jež dokázaly omámit i toho nejtvrdšího muže a zlákat sebevěrnějšího manžela. Ještě nyní mě čas od času budí ze spaní krutost, která se skrývala pod plnými ňadry v místech, kde lidé mívají srdce. Její duše byla stejně černá, jako husté kadeře, které spadaly v těžkých vlnách až k oblým bokům. Neustále našpulené rty byly stejně rudé, jako krev jejích nevinných obětí. V jejích žilách koloval skalný oheň, jenž spaloval vše živé v jejím dosahu. Od svých potulných bratrů se učila umění boje a od četných milenců mnoha jazykům.“

Na chvíli přerušuji svou řeč a snažím se zahnat z mysli obraz jedné z jejích obětí – Ubohá Felicia jí jen nechtěla přenechat svého manžela a skončila mnohem hůře než jen podvedená. Pořezaná tvář, ostříhané vlasy, polámané kosti a další zrůdnosti, na které se bojím byť jen pomyslet. – Škrábání brku po papíře mi drásá nervy rozjitřené hrůznými vzpomínkami

„A vás také okouzlila, otče?“ ptá se mladý učedník zaujatě, mého napětí si nevšímaje.

„Jen do té chvíle, než promluvila. Temnota v jejím hlase nemohla nechat nikoho na pochybách o její prohnilé duši. Setkal jsem se s ní na své pouti do Říma, v jedné malé italské vesničce, jejíž jméno si již dnes nevybavím. Bylo pozdě večer a já po náročné cestě odpočíval v rohu výčepu hostince, kde jsem si dopřál pozdní večeři a zaplatil nocleh. Alicia vstoupila do místnosti a rázem upoutala veškerou pozornost na sebe. Ženy ji probodávaly záštiplnými pohledy, muži si přestali všímat svých partnerek a svlékali ji očima. Když pak za ní vešel pohledný mladík, viditelně velice bohatý, napětí v místnosti ještě vzrostlo. Závist naplnila srdce všech přítomných.

I mé stárnoucí oči těšil pohled na tu krásu, ale když si mladík přitáhl dívku k sobě a ona se k němu s nestoudným úsměvem přitulila, srdce mi pokleslo. Ale nevzdával jsem se naděje.

- Snad bych tu zbloudilou ovečku mohl přivést zpět na správnou cestu. – říkal jsem si. Je přeci ještě tak mladá! Ale běda! Alicia zachytila můj smutný pohled a ladným krokem, doprovázeným pohupováním boků se vydala k mému stolu.

- Copak, copak, svatý muži? Zalíbila se vám obyčejná prostitutka? Litujete, že jste na mě už moc starý? - Spustila lámanou češtinou a to mě překvapilo více, než její uštěpačný tón. Na rtech jí pohrával svůdný úsměv, který se ještě rozšířil, když poodhrnula sukni a tím pohybem přitáhla mou pozornost ke svojí ladné nožce.

V té chvíli už jsem si byl jistý, že se krví upsala peklu. Nedokážu ti, chlapče, říct jak, ale když někoho takového potkáš, poznáš to.

Alicia si všimla mého zděšení a začala se smát. Z toho smíchu mě mrazilo po celém těle, ale zdálo se, že nikdo jiný si ničeho zvláštního nevšiml.

- Snad jsi neměl v úmyslu zachránit mou duši, knězi! – Smála se dál a já se snažil nepoddat se hněvu, který se ve mně snažila rozdmýchat.

Třásl jsem se potlačovaným hněvem, ale Bůh při mně stál a dal mi sílu se zvednout od stolu a klidným hlasem odpovědět.

– Na to by mi síly nestačily, zaprodaná. To bys mohla učinit jen ty, sama. – Zelené oči jí téměř zčernaly hněvem, tak velikým, že nebýt boží ochrany, třásl bych se u jejích nohou strachy.

- Však on nad tebou nebude bdít věčně, starče. – zasyčela jako zmije a mě opět zamrazilo. Ale z posledních sil jsem se k ní otočil zády a odešel do svého pokoje, kde jsem se vyčerpaně svalil na postel a usnul.

********

Ráno mě vzbudil křik na ulici kousek od hostince. Rychle jsem se oblékl a šel se podívat, co se děje a zda nebudu nějak nápomocen. Když jsem se konečně prodral shromážděným davem, vynášeli právě z jednoho malého domu tělo zakryté černým suknem. Tu se znovu strhl povyk, někdo se prodíral davem. Když se konečně dostal k nosítkům, strhl mladý muž i přes protesty nosičů sukno a mě se z té hrůzné podívané podlomila kolena. Myslím, že nikdo z přítomných takovou hrůzu ještě neviděl.

Muž, který strhl plátno, nyní usedavě naříkal pro svou Felicii a nikdo ho nedokázal utěšit. Pochopil jsem, že to znetvořené tělo patřilo jeho ženě. To zvěrstvo se snad ani nedá popsat slovy a já po sobě nechci zanechávat tak strašlivou památku, proto mi jistě odpustíš, když ti o jejích zraněních nic nepovím. Věř, že by ti to nepřineslo nic dobrého.

Brzy přijeli vojáci, pro které poslal místní starosta, dav rozehnali a povolali svědky k výslechu. Brzy přišli i pro mě a já se dozvěděl, že většina vesničanů věří, že hrůzný čin spáchala prostitutka Alicia. Prý se jí zalíbil Feliciin manžel a chtěla ho zlákat k nevěře, ale Felicia se nedala a prostitutku konfrontovala, byla z toho ošklivá hádka, ale Felicia vyhrála, dokázala vyprostit manžela z jejích osidel. A to se nelíbilo Alicii. Feliciin manžel, Fabio, vypověděl, že když před spaním obhlížel zvířata, někdo ho tvrdě uhodil do hlavy a on ztratil vědomí. Ráno se probudil v lese s podivným cejchem na nahé hrudi a neblahým tušením. Co nejrychleji se vrátil do vesnice, ale bylo již pozdě, jeho krásná, milovaná žena byla mrtvá. Ve vesnici se nenašel nikdo, kdo by mu nevěřil, mladý pár se nade vše miloval. Hádka, kterou vyslechli, totiž zničila jejich okouzlení krásnou Alicií a nyní nebyl nikdo, kdo by se ženy zastal. I já, který se vždy snažím nejdříve zjistit co nejvíce informací, než někoho soudím, jsem tomu okamžitě uvěřil. Já, na rozdíl od vesničanů věděl, co je ta okouzlující prostitutka zač a jaké hrůznosti může provádět ten, kdo je propadlý peklu. Proti Alicii také svědčilo, že nebyla nikde k nalezení. Jako by se po ní slehla zem.

Vypověděl jsem vojákům celé své prapodivné setkání s tou ďáblovou milenkou a odešel najít mladého Fabia, abych mu poskytl duchovní útěchu a podíval se na cejch, který na něm Alicia zanechala.

U Fabia jsem zjistil přesně to, čeho jsem se obával. Znamení, které na něm Alicia zanechala, bylo znamení pekelné moci, důkaz Aliciiny nesmírné síly. Otrávila jím Fabiovu duši a mladík se ve svém zármutku obrátil proti Bohu. Spílal mi a skrze mě našemu pánovi. Ptal se mě, za co ho Bůh trestá, když své ženě zůstal věrný, proč ji proti démonům nebránil, když byla jeho věrnou služebnicí. A já mlčel. Ach Jane! Jak jsem si tenkrát přál odpovědět, ale nebylo mi to dovoleno. Neznal jsem odpovědi na jeho otázky. I já se nechal strhnout mladíkovými nářky. Ne, nelekej se. Neobrátil jsem se proti pánu, ale ani jsem se nezachoval dobře. V zármutku nad ztracenými mladými dušemi jsem Aliciu proklel. Prosil jsem pána, aby byli Aliciiny oběti pomstěny, aby ji vlastní rozmary zahubily a ona konečně propadla peklu.

Se stínem v duši jsem druhý den ráno pokračoval do Říma a doufal jsem, že tu pekelnou ženu již nikdy nepotkám.  Zároveň jsem si však přál ji konfrontovat.

V Římě jsem vše vypověděl svatému otci a dostalo se mi pokárání za mou kletbu. Hodiny jsem pak klečel soukromé kapli a prosil pána o odpuštění. Tu ke mně sestoupil archanděl Michael a prozradil mi, jaké budou mé další kroky, abych odčinil svůj hřích.

- Budeš putovat v cikánčiných stopách, pravím ti. Budeš bdít u těla každé její oběti a jejich duše budeš provázet na cestě k pánu. Nebude v tvé moci zabránit jejím krutostem. Ale budeš napravovat, co způsobila. Potáhneš za ní, jako její věrný stín a budeš hlásat slovo páně. Nakonec budeš svědkem jejího konce a budeš se modlit za světlo pro její černou duši. Tvá cesta bude dlouhá a strastiplná, ale když vytrváš, bude ti odpuštěno. –

A tak jsem se vydal na cestu, ze které nebylo možno sejít. Směr mi ukazovala sama paní smrt. Viděl jsem nevýslovné hrůzy a svedl desítky bojů o duše Aliciiných obětí. S každým mrtvým jsem tu ďábelsky krásnou ženu nenáviděl více. Čas od času jsem spílal i pánu, protože mě mučilo pomyšlení, že není v mých silách ji zastavit. Ale nikdy jsem své pronásledování nevzdal. A pak, jednoho dne, vše znenadání skončilo.

Sledoval jsem Alicii do odlehlých lesů severních Čech, trnouce, jaký hrůzný čin se chystá spáchat. Za uzdečku vedla krásnou mladou klisničku s útlými boky a sametovou srstí. Její kopyta byla černá jako antracit a oči jí zářily, jako nebe plné hvězd. Netušil jsem, co má v plánu, ale ubohého zvířete mi bylo upřímně líto. Alicia došla na okraj lesní mýtiny, kde se ve svitu měsíce měřili zuřivými pohledy dva statní hřebci. Opatrně jsem se přikradl blíže, abych viděl, co se bude dít dále, v srdci podivnou předtuchu, že konec je blízko.

Celé ty roky, kdy jsem ji sledoval, jsem věřil, že o mě Alicia neví, ale ničehož nic se obrátila čelem k místu, kde jsem se krčil a tichým, sladkým hlasem mě vyzvala, abych vyšel a stanul jí opět tváří v tvář.

  • Zachtělo se ti boje, starý příteli? Jakpak se ti líbila moje práce? Hlavně ty mladé, tmavovlasé. Ty byly pro tebe. Tedy, ne, že bych si to s nimi napřed neužila, ale když jsem si s nimi pohrávala, myslela jsem na tebe. Mému pánovi se moc nelíbilo, že jsi jejich duše lovil z jeho temných vod a opět je vyváděl na světlo. Čeká tě za to nesmírné utrpení. Však já si to s tebou vyřídím. Ale až později. Teď musíš čekat. Nastal čas na mou odměnu. Dívej se, jestli chceš. –

S těmi slovy rozepnula sponu na svých šatech a ty se jí svezli ke kotníkům. Znenadání byla nahá až na barevný šátek na ramenou. S úsměvem pozorovala, jak se snažím odvrátit zrak od jejích ladných křivek, ale ďáblova neviditelná pouta mě drží, abych to neudělal. Stejné kouzlo poutalo i hřebce. Cikánka se spokojeným předením jejich pouta uvolnila a s divokým leskem v očích sledovala, jak se do sebe hřebci zuřivě pouštějí. Rukama horečně přejížděla po svém těle a bosou nožkou podupávala v rytmu písně, kterou jasným hlasem prozpěvovala.

- Tak na co čekáte?! Nebo se někdo bojí?! Vítěz už má cenu připravenou! Já se budu dívat, tak ať to za to stojí! Svou krev budete mít zaplacenou! –

Neschopen pohybu, jsem musel sledovat příšerný souboj dvou obrovských zvířat, a při každé další ráně jsem sebou trhnul, jako by kopyta dopadala na mě. Opravdu jsem cítil jejich bolest. Bylo to strašné. Nebyl jsem si jist, zda to přežiji.

Boj se pomalu schyloval ke konci, když Aliciu vytrhl z transu podivný hluk. Po chvíli soustředění jsem rozeznal bušení desítky kopyt a řehtání. Dodnes nechápu, jak se to mohlo stát, ale z lesa obrovskou rychlostí vyběhlo stádo divokých koní a smetlo zmatenou cikánku pod svá kopyta. Kouzlo, které mě svazovalo, pominulo a já mohl uskočit do bezpečné vzdálenosti. Po chvíli byli divocí koně pryč a s nimi i krásná klisnička a zranění hřebci. Na mýtině jsem zůstal já a umírající Alicia. Chtěl jsem se k té úpící bestii otočit zády, ale nedokázal jsem to. Poklekl jsem u ní a naslouchal jejích chrčivým motlitbám k satanovi.

- Ach ty ubohá, věčná krása není to samé co věčný život. Ten ti ani ďábel dát nedokáže. Ani teď ve své poslední chvíli nedokážeš prosit pána za odpuštění? –

-Táhni k čertu! – Vyšla z jejích úst odpověď spolu s krvavou pěnou.

- Nevadí, já se za tebe budu modlit. – Než jsem dořekl, cikánka vydechla naposledy. A já se modlil, prosil jsem Boha, aby té nešťastnici odpustil všechny její hříchy a pustil jsem se do svého posledního a nejtěžší souboje o tu nejčernější duši.“

Pero dál škrábe po papíře a já se s tichým vzdechem opírám zpět do polštářů. Vysílen hroznými vzpomínkami. Tu se Janova ruka s brkem zastavuje uprostřed pohybu a já upírám pohled na svého učně.

„A vyhrál jste ten souboj, otče?“

„Nevím synu. Ještě stále bojuji.“

...
Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (0)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů