Ederova cesta (1. část)

Vložil: Ardes dne březen 6, 2016

5

0

2351


Kategorie: Vlastní příběhy od fanoušků

V první řadě bych Vám chtěl poděkovat za čas, který povídce věnujete :)
Jde o první povídku z cyklu, který má více do hlouby představit Veltarii, svět, ve kterém se odehrává příběh knihy, kterou právě píši.
Důvod, proč jsem se ke knize samotné rozhodl psát i povídky, byl ten, že mi došlo, že nemám do detailů promyšlený svět, jeho historii, politiku, náboženství... Tyto povídky tak nepomohou jen Vám (čtenářům) tyto principy pochopit, ale také mně si je ujasnit, aby nakonec Veltarie byla konzistentní a uvěřitelný svět.
Ondřej Borz.

 

Jmenoval se Eder, jeho loď byla Ignis Sacer. Stál na její palubě a sledoval, jak se ostatní lodě v přístavu, a vlastně i celá Veltara, zmenšují a postupně mizí za obzorem. Několikrát se zhluboka nadechl a zase vydechl, aby trošku uvolnil napětí. Čekala ho nejdelší cesta, jakou kdy kdo podnikl, čekaly ho neprozkoumané vody, a - dost možná - také ostrovy.

Měl sice tu nejlepší loď, jaká existovala, posádku složenou z nejschopnějších námořníků, a podpalubí napěchované jídlem, pitím a zbraněmi, ale ani jedno nezajišťovalo bezpečné dosažení cíle. O návratu ani nemluvě. Jenže věci jako štěstí nebo klidné moře jim ani Aart nemohl zajistit.

 

XXX

 

Zpočátku cesta probíhala dobře, moře bylo klidné, vítr jim dul do zad a Ignis Sacer se doslova řítila k obzoru. Z Veltary vypluli na jih, ale podle kompasu asi čtvrtý den mírně změnili kurs na západ - museli se vyhnout skaliskům, která z hladiny trčela jako tesáky z otevřené tlamy. Měli sice za úkol objevovat, ale tady bylo na první pohled jasné, že zakotvit nemohou. Jediné, co mohl Eder udělat, bylo, že špičaté skalní výstupky zakreslil do mapy. Nebyl sice žádný kartograf, ale za svůj život už několik map nakreslil. Hlavně v době, kdy na výpravě o kreslíře přišli, musel pokračovat v zaznamenávání. A zlepšoval se.

Když si tak vzpomněl na svou první výpravu, musel se teď ve své kajutě usmát. A přitom to nebyla vůbec veselá historie. Kdo by si také jako vůbec první svou cestu vybral přechod Itamské pouště? Vždyť neměl žádné zkušenosti s cestováním, s přežitím v divočině, a jak se ukázalo, tak skoro ani s bojem… Pár dobrých mužů za tu cestu zaplatilo životy. Ale zase se díky ní zbudoval Villacar - město na západním okraji pouště; protože to oni na té cestě zjistili, že Itamská poušť nesahá až k okraji ostrova.

Znovu se usmál, když mu došel ten paradox. Jeho první cesta byla přes poušť, zatímco jeho zřejmě poslední výprava byla na moři. Nebyl už nejmladší a pro Aartovu říši měl větší význam živý a v bezpečí města, než na cestách. Kolik jen to Edera stálo přemlouvání, aby mu král povolil aspoň tuhle cestu.

A teď tu byl; Eder Graembl, vážený občan, pro některé i hrdina, ale…

„Kapitáne!“ Ozval se křik hned několika mužů z jeho posádky.

…ale tedy byl v první řadě kapitán. Zvedl se od stolu, na kterém měl rozloženou rozkreslenou mapu, vyšel z kajuty a za okamžik už stál na palubě. „Co se děje?“

„Země, pane. Země na obzoru!“ volal muž ze strážního koše. Eder vzhlédl, aby na něj viděl. Námořník si znovu přiložil dalekohled k oku a popisoval, co vidí: „Je to ostrov, pane. Ne, dva. Dva ostrovy. Určitě. Vidím mezi nimi průrvu.“

„Jaké jsou?“ vystřelil Eder do strážního koše neurčitý dotaz.

„Zelené, pane,“ odvětil muž v koši. „Jsme od nich hodinu, nanejvýš dvě. Jestli vítr vydrží.“

Graembl se vševědoucně ušklíbl. Zase jednou to dokázal. Cítil se, jako by mu znovu bylo dvacet, jako když objevil a následně popsal první kus nové země. Cítil to podivné vzrušení z toho, že mezi prvními uvidí něco, co ještě nikdo z Veltarie neměl možnost vidět. Za ta léta, která strávil na cestách, se naučil, že různá místa přináší různá překvapení - nejen zemi samotnou, mnohdy také zvířata, nebo dokonce nějaké domorodce (ano, jako v Itamské poušti; tentokrát mu při té vzpomínce úsměv opadl). Doslova umíral touhou zjistit, jaké taje skrývají tyto ostrovy.

Připravit tak velkou loď, jakou byla právě Ignis Sacer, na zakotvení, nebyla záležitost na pět minut, takže už se na něj pomalu začínal připravovat, stejně jako posádka.

Pomalu vystoupal schody vedoucí na kapitánský můstek a vnímal vítr ve svých prořídlých dlouhých vlasech. Požitkářsky se opřel o zábradlí, které celý můstek ohraničovalo, a dost možná naposledy ve svém životě sledoval ten cvrkot, který najednou na palubě začal - důstojníci rozdávali rozkazy oddílům, námořníci si našli svá místa u lan a popruhů… Bylo to něco báječného, vidět takovou souhru.

Loď pomalu skasala plachty, aby postupně ubírala rychlost, a mohla pohodlně zastavit na mělčině vyhozením kotvy.

Když byli už tak blízko, že přišel čas na finální fázi zakotvení, přešel kapitán ke kormidlu a starou mozolovatou rukou ho uchopil. Manévrování však nebylo nakonec nijak zvlášť potřeba - dno tu bylo hezky písčité a bez nepříjemných překvapení pod hladinou. Ani mu to nepřišlo jako opravdové kormidlování jak ho znal, spíš jako odměna. Jako by i příroda sama chtěla dát přátelské sbohem člověku, který tolik jejích zákoutí ukázal současné společnosti.

Za necelých dvacet minut už loď klidně stála na mělčině. Plachty úhledně skasané pod stožáry, jen kosatky mužstvo nechalo napnuté, kotvy na obou stranách zabořené do bílého písku na dně. Loď se tiše houpala na blankytné hladině, právě ve zmíněné proláklině, mezi oběma ostrovy. Už zbývalo jen pobrat zásoby a pomocí člunů se dopravit na pláž.

Vybrali si pravý ostrov jako ten, který prozkoumají první. Předem vybraný oddíl mužů, kteří se s Ederem podívají i na ostrov samotný, začal spouštět čluny na pravé straně lodi.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pokud se Vám první část povídky líbila, a chtěli byste mou práci sledovat i jinde (postřehy k samotné knize apod.), budu velice rád, když se podíváte na mou stránku:
https://www.facebook.com/ondrejborzwriterofficial/

...
Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (0)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů