Ederova cesta - 2. část

Vložil: Ardes dne červenec 6, 2016

2

0

1133


Kategorie: Vlastní příběhy od fanoušků

Na začátek bych se rád omluvil. Vím, že to je už dloooouho od doby, co jsem sem dal první část povídky. Ale v reálném životě se mi toho dělo tolik, že prostě nebyl čas. Tak snad se nezlobíte, že jste na pokračování museli čekat tak dlouho :)

Když čluny svým kýlem rozčísly písek u břehu, muži začali vyskakovat, aby je vytáhli na břeh. To aby snad náhodou nějaký neodplul, kdyby se zdrželi a začal by příliv.

Eder počkal, než byl jeho člun vytažen - na promáčené boty a tahání se s lodí už neměl nejvhodnější věk, tak si dovolil trochu luxusu, a vystoupil až na pláži. Pobrali věci, které s sebou měli - hlavně zbraně, vodu a Eder měl v kapse pláště i pergamen a uhlovou tužku, aby mohl své poznatky hned zakreslovat. Být mladší, vůbec by si s tím nedělal starosti, a vše by zakreslil v klidu zpátky v kajutě, ale dobře věděl, že by pak mohl mít problém si vybavit detaily. Jeho tělo už mu připomínalo, že začíná stárnout, jen duch cestovatele se tomu urputně bránil.

Muži, včetně kapitána, si rozebrali meče. Eder si toho svého velice vážil. Byl to dar od samotného Aarta. A třebaže mu král dával neustále najevo, že jsou přátelé, pro Edera, vyrůstajícího na Veltarském předměstí ve stínu hradeb města a hradu samotného, to byl pořád vládce, ke kterému byl on povinen chovat úctu.

Meč si pověsil k pasu a vytáhl pergamen. V rychlosti na jeho okraj načmáral blízké okolí místa, kde právě byli, a jako pravý vůdce vykročil vpřed.

Asi po padesáti metrech pláž končila a postupně přecházela v divoký prales. Ještě chvíli skupinu neohroženě vedl, ale pak před sebe musel pár mužů pustit, aby jim prosekávali cestu. Bylo příjemné nemuset se starat o cestu nebo směr. Eder měl aspoň čas věnovat se zakreslování, které šlo o to hůř a pomaluji, když byli pořád v pohybu.

Po čase došli k potůčku. Byl široký sotva dva metry, ale kapitán stejně mužům řekl, aby ho nebrodili. Bylo podle něj jednodušší (a rozumnější) jít proti proudu, s tím, že uvidí, kam je pramen zavede.

Potok se kroutil a stáčel podle okolního terénu - vyhýbal se nerovnostem a kamenům, které se začínaly objevovat čím dál tím častěji.

Graembl pokračoval v čmárání každého kamene, kolem kterého prošli, a pokud možno také všeho, co bylo v okolí, takže pro oči neviděl. Kamenů neustále přibývalo, pod nohama se jim půda pomalu měnila v kámen, až stanuli před velkým kráterem, který byl naplněn vodou. Muži si ho prohlíželi, stejně jako Graembl sám. Něco takového ještě neviděl; bylo to tak velké, ohromná vodní plocha na kamenném podloží. Ač se snažil, jak chtěl, nemohl dohlédnout na druhý konec. Měl pocit, jako by se díval na... Vnitřní moře, napsal do pergamenu rychle.

Hladina byla klidná, takřka bez vln, a muži si na břehu posedali, aby si na chvíli odpočali. Eder proti tomu nic neměl - nahlas by to nikdy nepřiznal, ale pravdou zůstává, že kvůli věku z nich potřeboval odpočinek snad nejvíce.

Zatímco seděl na jednom z vyvýšených kamenů a sledoval své muže, jak se baví, odpočívají, nebo posilňují, jeho zrak upoutal náhlý pohyb, který zaznamenal koutkem oka. Rychle se otočil, ale nic neviděl - jen modrou hladinu, klidnou jako zrcadlo. V dálce bylo několik kamenů, které trčely z vody.

Ještě dal mužstvu asi pět minut, a pak zavelel k odchodu. Podle velikosti jezera budou mít co dělat ho obejít a ještě se včas vrátit na pláž ke člunům. Rozhodně neměl v plánu na neznámém ostrově nocovat. Záleží, kolik toho stihnou prozkoumat dnes. Mohou se sem vrátit i zítra. I když je pravda, že zítřek by raději věnoval výpravě na druhý ostrov.

Cesta po kamenech byla asi tak stejně obtížná jako předtím v pralese. Nemuseli se sice prosekávat větvemi před sebou, ale kameny byly kluzké.

Zatímco pramen je přivedl k jezeru prakticky v úrovni hladiny, teď už nějakou dobu stoupali po římse v kráteru, a hladinu tak nechali pod sebou. Zatím mohli vystoupat sice tak tři metry, ale i tak pod nimi zela už slušná propast s vystupujícími ostrými kameny, což cestu ještě zpomalovalo - nikdo nechtěl spadnout přes okraj.

Jak tak o tom Eder přemýšlel, proč jdou tak pomalu, jeden z menších kamenů se mu uvolnil pod nohou, sotva na něj šlápl. Kapitán to absolutně nečekal, a měl co dělat, aby ho z římsy dolů nenásledoval. S úlevou sledoval, jak kámen dopadá na hladinu, zatímco on už zase našel rovnováhu. A znovu! Teď by přísahal, že viděl nějaký pohyb. Předtím u pramene si tím nebyl úplně jistý, ale tentokrát nebylo pochyb. Jeden z těch kamenů, na které koukal už dříve, se pomalu hýbal směrem k nim. Eder zavolal na muže, aby je upozornil, že se děje něco divného.

Zatímco se všichni dohadovali, co by měli kde vidět, Eder oněměl, protože teď už to nebyl jen jeden „kámen" který se k nim blížil, ale bylo jich hned šest. Šest velkých objektů se k nim přibližovalo a rozráželo před sebou hladinu.

Eder pomalu spouštěl ruku k opasku, kde měl svůj meč a všiml si, že muži dělají to samé. Stáli na okraji, někteří s meči už v rukou, někteří připravení k jejich tasení, a čekali, co se z těch pohybujících se věcí vyklube. Už byly dokonce tak blízko, že Eder poznal, že to nebyly kameny. Spíš to vypadalo jako nějaké ohromné krunýře s výstupky na povrchu.

Ty věci byly už skoro pod nimi a zpomalily. Z hladiny se začal vynořovat i zbytek jejich těl. Až teď Eder poznal, proti čemu stojí - byla to skupina ohromných krabů. Ale ne krabů jako krabů - takovéhle kraby nikdy v životě neviděl. Jejich tělo se skládalo z osmi pavoukovitých nohou, které byly spojeny první částí krabova těla. Druhá část těla navazovala na tu první vzadu, zvedala se a stáčela tak, že krab měl hlavu přímo nad svýma nohama. Už samotný tvar zvířete naháněl strach, ale aby toho nebylo málo, měl ještě šest ohromných klepet. A to pořád nebylo to nejhorší. I když už Eder s muži během své cesty vystoupali asi tři metry nad hladinu, krabi byli stále větší, než oni.

Krabi si je ani v nejmenším neprohlíželi, jako oni je. Hned na námořníky zaútočili svými klepety. Dva muži byli v okamžiku shozeni z útesu, jeden byl prakticky na místě rozpůlen a další měl od klepet vážně poraněnou nohu. Ti šťastnější, kteří se prvnímu útoku vyhnuli, zkoušeli také útočit, ale meče se od krunýřů vždy jen s břinkotem odrazily.

Když námořníkům došlo, že takhle s kraby nic nezmůžou, začali utíkat. Někteří do směru, kam původně šli, někteří proti. Eder to nečekal, a tak ho osm mužů, běžících proti němu, prakticky smetlo z římsy. Naštěstí nespadl až do vody, ale jen na skalní plošinu asi metr pod římsou. Plošina navíc byla z velké části chráněna dalšími kameny, které vystupovaly okolo. Krabi tak jeho pád neviděli, a kvůli okolním kamenům ani jeho tělo, zatímco se těžce sbíral na nohy. Ostatní byly však přímo v jejich zorném poli. Krabi se rozdělili, skoro jako by snad uměli počítat - tři s klapáním opancéřovaných nohou pronásledovali skupinku, která se jala jezero obíhat, zatímco zbylí tři se vydali za těmi, kterým přišlo jako lepší nápad se vrátit k pramenu původní cestou.

Eder osaměl, krabi se vzdalovali. Chvíli přemýšlel, co má dělat, ale pak ho napadla jiná otázka - co vůbec může dělat? Ti krabi byli ohromní, se smrticími klepety a krunýřem, který rozhodně ostří meče nepronikne. Pokud mohl soudit podle křiku, který k němu dolehl zepředu, dobrá půlka uprchlíků už stejně musí být po smrti, a kdyby jim šel pomoci - kterékoliv skupině - byla by to jasná sebevražda. Stejně tak mu nepřišlo jako dobrý nápad snažit se dostat znovu na římsu, když přesně tu teď krabi hlídali. Začal tedy přelézat okolní kameny, aby mohl skočit do vody. To vypadalo jako nejlepší možnost. Po prvním pádu byl také hladině podstatně blíže, takže si celkem věřil, že skok zvládne.

Když dopadl do vody, zaplaval za skupinku nejbližších kamenů, jestli náhodou jeho náraz a náhlé rozvlnění vody nějakého kraba nepřiláká, ale nezdálo se, že by si ho některý všiml. Pomalu tedy začal podél skalní stěny plavat zpátky k místu, kde před časem odpočívali. Takový byl jeho plán - v tichosti doplavat zpátky k pramenu, nějakou dobu tam počkat (samozřejmě někde schovaný), jestli i někdo další z mužů nebude mít štěstí, a pak se vydat zpátky na pláž.

Jistě... nebude to zrovna krásný hrdinský příběh na vykládání si u ohně, ale Eder prostě neviděl jinou možnost, než utéct. To, že ho vlastní muži při svém útěku shodili z římsy, bylo vlastně pro něj ohromné štěstí.

Plaval pomalu a obezřetně. Ale nebylo to potřeba. Krabi, kteří vyrazili stejným směrem jako on, zřejmě už své oběti nahoře na římse zabili, a znovu se vrátili do středu jezera. Eder tedy bez větších potíží doplaval až na břeh. Jak měl v plánu, vyškrábal se na jeden skalní výstupek, tam se schoval, jak nejlépe mohl, čekal a poslouchal, jestli neuslyší nějaký hlas, kroky... prostě cokoliv, co by znamenalo, že někdo z jeho mužů přece jen utekl.

Nikdo nepřišel. A to by kapitán přísahal, že čekal víc, než hodinu. Vylezl tedy ze svého úkrytu a vydal se podél říčky, která by ho měla dovést skoro až na pláž. Tam také došel. Slunce už se klonilo k západu, když se mu boty poprvé zabořily do jemného písku na pláži a on před sebou viděl čluny, které tu čekaly, až zas budou moci posádku odvést zpět na loď. Jeden ze člunů roztlačil na vodu, naskočil na něj a chopil se vesel.

Za chvíli už stál na palubě Ignis Sacer. Všichni se na něj dívali s nevyřčenou otázkou, proč se vrátil sám. Ale nikdo se nahlas nezeptal. Všichni věděli, že se muselo na ostrově stát něco strašného. Dokonce i Ederovi to bylo vidět ve tváři.

                                                                           XXX

Loď ještě ten večer vyrazila zpátky k Veltarii, kam o dva týdny později také doplula (loď byla pomalejší, protože část posádky chyběla, a ani počasí jim nepřálo tolik jako při cestě sem). Eder o svém zážitku nikomu neřekl. Jen Aartovi předal svou zprávu, poznámky a mapu. Už ho nikdy nežádal o povolení někam cestovat. Svůj život dožil jako vážený občan Veltary, který vychovával novou generaci dobrodruhů a předával jim své zkušenosti.

Panovník ze záznamů vyrozuměl, čím si asi starý objevitel musel projít, a jeho poslední cestu nijak nekomentoval. Až několik let po Ederově smrti se informace o jeho cestě rozšířily. Ostrovy, které objevil, byly od té doby známy jako Graemblovy ostrovy, stejně tak jako popsaná zvířata i s hrubým nákresem, si s sebou nesla mezi lidmi na Veltarii jméno Krab Graemblův.

----

Tento příběh má ukázat, že ne všichni, kdo jsou na Veltarii považováni za hrdiny, jimi opravdu jsou. Že i v tomto fantasy světě jsou mezi černou a bílou ještě jiné barvy. A že postavy - stejně jako my v našem světě - nejsou stavěny jen před "zákonně dobrá" nebo "zákonně zlá" rozhodnutí.

Klidně se se mnou podělte o názor - co byste na Ederově místě dělali vy? :)

Jako vždy, pokud se vám má tvorba líbí, můžete sledovat i na FB: https://www.facebook.com/ondrejborzwriterofficial/

Ilustrační obrázek vytvořil Allen Wei.

...
Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (0)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů