Efwera 1, část

Vložil: theodorsik dne květen 8, 2017

1

0

480


Kategorie: Vlastní příběhy od fanoušků

      Vzduch se chvěl prudkým rytmem velkých bubnů, a mladá Efwra cítila, jak se stejně tak chvějí i její útroby. Bubny ji provázely životem, co si pamatovala. Někdy byl jejich rytmus pomalý a klidný, to když se chystala ke spánku a jejich rytmus se tehdy skvěle sladil s pomalým odbíjením jejího srdce, jindy zase laškovný nebo bojovný. Ale dnes byl jejich rytmus živý, dravý, byly hlasitější a jejich dunění nutilo všechny přítomné k tanci. Stejně jako bubny plnily vzduch i hluboké tóny dlouhých píšťal, na které hráli další hudebníci, stejně jako zpěv desítek hrdel, a tato melodie, spolu s rytmem, přiváděly tanečníky a zpěváky do transu.
      Efwra tančila s ostatními ze své vesnice kolem velkého ohně, a srdce jí vzrušením poskakovalo.
Bylo to poprvé, kdy se směla účastnit rituálu, poprvé, kdy byla ve vhodném věku, aby mohla být přítomna u jejich příchodu. A to dozajista byl důvod, proč cítit neskutečné vzrušené, které stoupalo její hrudí a hrozilo, že ji roztrhne.
      Pot na tmavé kůži ostatních se lesknul a odrážel jasné plameny ohně, a zatím co se její tělo samo od sebe vlnilo do rytmu bubnů, vzpomínala dívka na všechny příběhy o nich, které za svůj krátký život slyšela. Mluvili o nich s dětmi starší, hlavně pak jejich šamanka. Vyprávěla jim o zázracích, které s sebou přináší, a o tom, jak jsou laskaví a dobří. Přichází prý na křídlech obrovského zářivého ptáka, a Efwra si pamatovala na strašlivý zvuk, který slyšela vždy v noci rituálu, jako byl ten dnešní. Když se ptala starších, řekli, že to je hlas ptáka, na kterém přilétají. S sebou přinášeli dary, ale především, přinášeli jídlo a vodu, které byly nezbytné pro to, aby její lidé přežili v poušti, kde široko a daleko nebylo nic, než písek a slunce, které spalovalo vše živé.
Ale ať se Efwra snažila sebevíc, nemohla ze sebe setřást pocit, že starší neříkají všechno.
      V jejich očích viděla strach.

     Tance a oslavy probíhaly od chvíle, kdy se slunce přiblížilo k dunám na západě a celá vesnice tančila už několik hodin v kuse, když konečně šamanka začal svůj rituál. Tanečníci ustali ve zpěvu, když předstoupila šamanka. Vztáhla ruku nad velký oheň, a vykřikla něco, čemu dívka nerozuměla. V tu chvíli vyšlehl plamen o mnoho výš, a hudební nástroje přidaly na intenzitě, i když se zdálo, že už to není možné, a tehdy začala starší žena zpívat.
      Jejímu jazyku ale Efwra nerozuměla. Věděla, že je to jejich jazyk, ale vesničané nevěděli, co znamenají slova, která vychází ze šamančiných úst, protože jejich jazyku rozuměla pouze sama šamanka. A i tón, kterým zpívala byl Efwře neznámý. Nebyl to vlastně zpěv, připomínal spíš vysoko položený křik, který stoupal až do vřískotu a jindy klesal do mrazivého šepotu a v podivném rytmu vytvářel spíš kakofonii doprovázenou řadou polo artikulovaných, nesrozumitelných slov.
I na dálku viděla Efwra, že zrak šamanky je zakalený a i její trhavé pohyby a celkový výraz ukazovaly, že ve své chýši vdechovala kouř ze svých bylin, aby mohla vstoupit do transu a lépe komunikovat s nimi. Viděla, jak šamanka neznámým předmětem míří na dvojici obrovských kamenných stél, které jí připomínaly dvě obrovské postavy. Skrz tyto stély viděla hvězdy – řeku hvězd, která se táhla nebem. Když byla menší, matka jí vyprávěla, že tato řeka vede do nebe a že duše mrtvých po ní odplouvají na druhou stranu. A právě tam odtud přicházeli oni.

     Tanec nabral na intenzitě a Efwra cítila, jak ji svaly pálí, jak jí dochází vzduch, ale zároveň s tím cítila, jako by ji vědomí pomalu opouštělo, a jak se poddává transu tance a rytmu. A teprve tehdy si uvědomila, že kouř, který zaplavuje prostor, ve kterém tančila, má podezřele nasládlou vůni. Cítila, jak se její svaly uvolňují a v jednu chvíli se jí zdálo, že neváží nic, za moment ale opět měla pocit, že ji zem pod nohama přitahuje k sobě, a ona jistě musí spadnout, jen aby se znovu ve skoku vymrštila vzhůru a cítila, jak vzlétá do vzduchu. Hlava se jí točila, a v tu chvíli se jí zdálo, jako by se celý svět zpomalil, a ona dokázala vnímat každou jeho součást tak, jako nikdy dřív. Měla pocit, že vidí každý záchvěv vzduchu kolem velkých bubnů, že každá jiskra vylétající z ohně má větší smysl.
      Svět kolem ní plynul nepředstavitelně pomalu, ale zároveň tak rychle. A tehdy to uslyšela. Hrozivý zvuk, který si pamatovala z dětství. Který jí tak děsil a kvůli kterému se budila ze snů. Hromový zvuk, jakému se nepodobalo nic na světě, který si nemohla s ničím splést. Rytmický a hlasitý, který bodal do uší a který rozechvíval vzduch ještě víc, než zvuk bubnů a píšťal dohromady.
     Byl to zvuk zářícího ptáka, na kterém přilétali. A ona ho poprvé uviděla. Klouzal vzduchem směrem k nim, viděla ho tak jasně před sebou, a přece ji mátla její mysl kvůli droze, kterou vdechovala jako ostatní s kouřem z ohniště. Blížil se, nejprve jako malá tečka ze směru, kam směřovaly obě stély, jako by hvězda padala z velké mléčné řeky. Postupně se zvětšoval, a ona začala postupně vnímat menší detaily. Viděla jeho hlavu s lesklýma očima a čtyři obrovská křídla, kterými mohutné zvíře nepohybovalo. Hluk, který vydával se stupňoval, až Efwra nevěděla, jestli se jí hlava motá z kouře, nebo kvůli tomu zvuku.
      Konečně pták doletěl až k nim, přeletěl nad stélami a jeho jasné světlo ji oslepilo, až musela odvrátit zrak. Celá vesnice ustala v tanci a všichni si zacpali uši, když pták sesedl na zem. Jeho hrozivý řev v tu chvíli začal ustávat a za chvíli zvíře zmlklo úplně.

      Šamanka vyrazila k ptáku a Efwra, zvědavá a dychtivá, vyrazila hned za ní, stejně jako po chvilce váhání i ostatní vesničané. Bílé světlo, které z ptáka zářilo, jí zabraňovalo rozlišit, co přesně se děje, ale ještě než k ptáku vesnice dorazila, uviděla i je.

      Efwra nevěděla, jestli by řekla, že byli přesně takoví, jaké si je představovala. Nikdy se ani neodvažovala přiřadit jim ve své hlavě nějakou podobu, ale snad si přeci jen podle vyprávění představovala, že jsou větší. Byli přitom stejné výšky, možná i menší, než ona a její lidé. Na sobě měli oděv z materiálů, jaké v životě neviděla, celí lesklí, bílí a stříbrní a černí, až si Efwra pomyslela, jak moc jsou v tomhle podobní svému zářivému ptáku. Nejpodivnější ale byly jejich tváře. Viděla jejich oči, ale nebyli nijak podobné těm, které měli její soukmenovci. Neměly bělma ani zorničky, byly zakalené a bez života s odleskem podobným, jako byl ten na jejich oděvu. Neměli ústa a neměli ani nos, ale místo toho měli dlouhý chobot, podobný jako sloní – jednoho slona Efwra ještě viděla jako úplně malinká, těsně před tím, než všichni vymizeli. Viděla, jak většina z nich v rukou drží podivné kyje a tehdy si vzpomněla, jak starší vyprávěli o tom, že umí ovládat sílu hromu a blesku.
       Z jejich přítomnosti cítila neskonalou posvátnou hrůzu, světlo, které z nich vyzařovalo, nebylo podobné ničemu, co kdy viděla, krom světel ve velké hvězdné řece na noční obloze. Skutečně tehdy a tam poprvé poznala pocit, který starší vždy popisovali jako „požehnání“. Cítila se poctěna jejich přítomností, tím, že na ně může pohlédnout. Byli hladcí a děsiví i krásní zároveň, a od pouhého pohledu na ně jistě lepší, než ona nebo kdokoli. Svatí bylo jediné slovo, které jí napadalo. V tom okamžiku chápala, že stojí v přítomnosti bohů.

       Šamanka i všichni vesničané před nimi padli na kolena a vztáhli k nim své ruce a celá vesnice se utopila ve volání a prosbách o milosrdenství, v prosbě o jídlo a vodu. Po chvíli jeden z nich promluvil, a jeho hlas nebyl podobný ničemu, co Efwra kdy slyšela. Šamanka, ochraptělá od podivného zpěvu, mu odpověděla, ale Efwra jí nerozuměla. Chvíli s božstvem promlouvala a po chvíli si zvedla a nervózně se ohlédla směrem ke své chýši. Odtud vyšlo několik dívek a v náručí nesly novorozeňata. Ta se zmítala v křiku a pláči, na protest, že je v tak pozdní hodině někdo budí. Tehdy si Efwra všimla dalšího z božstev, které stálo o kus dál. Toto božstvo nyní předstoupilo, před ním se vznášela deska, dokonale hladká, s několika mísami. Do těch dívky plačící nemluvňata položily a odstoupily, s hlavami sklopenými, zpátky do davu.
      Efwra nechápala, co se děje. Nikdy neslyšela o ničem podobném, a uvnitř cítila nepochopitelnou zlost. Božstvo s novorozeňaty se otočilo a začalo se blížit k obrovskému ptáku. Efwra se děsila toho, co by snad mohlo přijít, ale její zrak milosrdně oslepilo náhlé jasné světlo, které z těla ptáka vyšlehlo. Oslepená byla na několik minut, takže nedokázala říct, co se stalo. Jediné, co věděla bylo, že pláč miminek už neslyšela.
Po jejích tvářích se kutálely slzy, a všimla si, že není jediná. Celá vesnice naříkala a vzdouvala se ve slabých protestech. Už nežadonili o jídlo ani o vodu, volali o vrácení svých dětí. Ale i mladá Efwra chápala, že se příliš bojí síly hromu a blesku, než aby se odvážili vstát z prachu vesnice.
Šamanka, s tváří zalitou slzami, padla opět na kolena a odříkávala jakousi modlitbu v jazyce bohů. Tehdy zpoza zářícího ptáka vyšla další božstva. Na zářících deskách přiváželi zásoby, které Efwra znala celý život. Obilí a vodu, a něco málo dalších zásob, ale nic nebylo tak cenné, jako první dvě.

      Ale, jak se zdálo, šamanka nesledovala zásoby s libostí. Když pak božstva přestala s přinášením, šamanka příkře promluvila. Božstvo před ní odpovědělo ledově chladným hlasem, ale šamanka se jím nedala umlčet. Znovu promluvila a tentokrát už odpověď božstva nebyla tak chladná. Šamanka se zvedla ze země a přistoupila k němu zatím co hlasitě protestovala a rukou ukazovala k zásobám. A tehdy si Efwra uvědomila, že je zásob velice málo.
V tu chvíli se už ale mezi šamankou a božstvem strhla otevřená hádka. Vesničané nevěděli, jak reagovat, stáli za šamankou, ale strach z božských bytostí před nimi jim nedovolil vstát. Efwra byla strachy bez sebe, a uvědomovala si, že všichni kolem ní jsou na tom stejně.
O chvilku později se šamanka otočila k nim a zvolala z plných plic:
„Říkají že víc od nich nedostaneme, že se brzy zase vrátí!“
Vesničany se prohnala vlna nesouhlasu. Všichni už si uvědomili, že s tak malým množstvím zásob nevyžijí. Muži z vesnice se pomalu začínali zvedat, a šamanka se dál hádala s vůdcem božstev před sebou. Efwra viděla, jak se ostatní božstva nakročila, a jak přehmátla na svých kyjích. Srdce mladé dívky bilo jako o závod.
Šamanka zjevně nenacházela společnou řeč s božstvem, a náhle udělala nemyslitelné – vrazila rukou do hrudi bytosti před sebou. Celá vesnice vydechla v úžasu a strachu zároveň. To, co žena před nimi udělala byla svatokrádež. Ale Efwra chápala, že pokud nedostanou víc zásob, dlouho v poušti nepřežijí.
Vesničané v tu chvíli už stáli na nohou, křičeli a nadávali. Božstvo, které šamanka před chvílí udeřila začalo couvat, jak se před ním zdvíhala vlna tmavých těl. I mladá dívka začala cítit, jak v ní kypí vztek. Za novorozeňata, za rok za rokem ztenčující se zásoby. A ještě za něco. Nedokázala to pojmenovat. Ale cítila, že je to něco, o čem nikdo ze starších nechtěl mluvit. Jakýsi hluboko uložený hlas, který volal po pomstě za něco, co sama nedokázala popsat.

     V tu chvíli ale předstoupila božstva se zbraněmi v rukou a tehdy Ewfra uslyšela ten nejstrašlivější zvuk, hrozivější, než hřmotný řev zářivého ptáka. Starší neměli pravdu, když tvrdili, že ovládají hrom a blesk. Tohle bylo horší. Blesk byl součástí přírody, součástí světa. Ale to, co zaznělo z jejich zbraní bylo nepřirozené. Ohlušující rány doprovázené záblesky světla, které následovalo úpění jejích lidí, kteří v tu ránu, zasažení něčím neviděným padali na zem. Mladá dívka vykřikla hrůzou, když viděla jak se písek na zemi barví lidskou krví. Když vzhlédla, uviděla, že božstvo, které před chvíli ustoupilo, mluví jedním z těch, kteří používali svá kouzla proti jejím lidem. Ten po chvilce váhání zbraň svěsil a místo toho začal spolu s ostatními couvat k zářícímu ptáku, který už pomalu začal znovu vydávat svůj křik.

      Ewfra se rozhlédla kolem. Viděla raněné na zemi, viděla i mrtvé, a vztek, který celu dobu cítila se ještě zvětšil. V tu chvíli, ne zcela vědomě, spíš pod vlivem drogy, kterou ještě před chvíli vdechovala, se vymrštila vpřed, prohnala se mezi ozbrojenými božstvy a vrhla se na toho, se kterým ještě před chvíli mluvila šamanka. Udeřila jej do hrudi a cítila, jak se jeho hruď promáčkla pod její pěstí, i když v tom okamžiku ucítila hrozivou bolest v zápěstí, které se při nárazu polámalo. Bolestí vykřikla a padla na jedno koleno, když v tom ucítila ránu do spánku. Upadla na zem, a jen matně viděla, jak se nad ní sklání dvojice božstev, svýma matnýma očima si ji prohlíží. Jeden z nich na ni mířil svou zbraní a druhý ho držel za rameno. Chvíli tam stáli, ale po chvíli ten první svou zbraň sklonil a zanedlouho se vytratili ze zorného pole dívky.

      Tehdy a tam ztratila vědomí. Jen si matně uvědomovala, že se zářící pták nad ní zvedá a jeho řev mizí z doslechu. Pak už ji spolkla temnota doprovázená těmi nejstrašlivějšími sny, vyvolanými onou drogou, která mátla její smysly celou noc. 

...
Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (0)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů