1.

Zazvonil mi budík, ten zvuk jsem nesnášela. Říkal mi, že musím vstát a musím se vypravit do školy. Díky bohu to byl poslední den vysoké a já konečně mohla odejít. Ano, sice jsem byla jmenována nejvyšší čarodějkou už pár minut po tom, co jsem se narodila, ale to mi přece nebránilo v tom studovat. A to naprosto cokoliv. Jelikož se psal rok 2016 a já stále vypadala na 22 let nebyl to problém studovat cokoliv. Měla jsem za sebou už pár vysokých škol. Proboha, to zní jako nějaká nejmenovaná upíří sága, ale nejsem upír to vám garantuju. K těm mám vrozený odpor, jsou divní, žijí ve stínech a jsou krvelační.

Konečně jsem se vyhrabala z postele, vlasy jsem měla učesané za pár vteřin a po chvilce jsem už měla hlavu zaraženou ve skříni a hledala něco pořádného na sebe. Poslední den, zase jeden z posledních dnů. Musím vypadat dobře. Ne že bych nevypadala dobře každý den, ale tenhle je výjimečný. Můžu si ho zapsat jako další z posledních dnů v mém životě a ne že jich bylo málo.

Našla jsem něco přesně pro tuhle slavnost. Černé upnuté šaty lehce nad kolena s velkým výstřihem, ale stále decentním. Na nohy jsem si obula své nejoblíbenější boty na podpatku, přece jen nějaké roky praxe chození na nich jsem už za sebou měla. Jakmile jsem se oblékla sedla jsem si ke kosmetickému stolečku a na obličeji vytvořila něco, čemu by se dal říkat obličej.

Nakonec jsem se naposledy prohlédla, zjistila že takhle by to určitě mohlo jít a zamířila směr škola. Nikdo v mém okolí o mých schopnostech nevěděl, sestra se nepočítá. Takže bylo skvělé některé lidi doslova ovládat. A to mě bavilo, protože chodit už po tolika letech do školy a učit se pořád dokola něco byla docela otrava.  Proč si tu hodinu občas něčím nerozproudit. Viděli jste třeba vzlétnout učitelovi jeho tupé? To mě bavilo v mém mladším věku, samozřejmě jsem to všechno vždy svedla na průvan nebo klimatizaci. A oni hloupí, tomu vždy uvěřili. To byly jen začátky, otrkávala jsem lidi kolik toho unesou a v co všechno budou věřit. Od poletujícího tupé jsem pomalu přešla k mizení lidí, věcí a budov. Posléze vše došlo až k zapalování. Miluji oheň a je to má nejoblíbenější schopnost. Ohně se totiž všichni bojí a nedá se jen tak překonat. Učila jsem se docela dlouho s ním zacházet, ale v tuhle chvíli mi to jde na jedničku a mám jasný plán na dnešní promoci.

2.

Bylo to pokaždé stejné, stejná shromáždění, stejná sláva. Jen ty taláry se mi měnily. Přešla jsem si jich několika, přes modré, klasicky černé až do růžových, ty jsem úplně nechápala, ale když mohla mít škola za maskota plameňáka, tak jsem se neměla už čemu divit. Dnes univerzita sáhla po rudě červené, to jsem byla moc spokojená, rudá je jedna z mých oblíbených barev, takže jsem se do taláru rychle oblékla a napochodovala jsem si to na stupínek za svými "milovanými" spolužáky. Nikdy jsem se moc nekamarádila a když už tak to bylo aby někdo trpěl. Je to až neuvěřitelné jak lidské utrpení a bolest člověka dokáže naplnit. Říká se že radost a láska jsou ty nejlepší pocity, ale to se pletou. Dokud člověk nepozná plné naplnění bolestí, nepochopí co to vlastně znamená.

Přede mnou stál George. Vysoký, mladý, pohledný spolužák, který byl asi jedno jediné rozptýlení z řad lidí kolem mě. Otočil se na mě a propíchl mě pohledem svých zelených očí.

"Ahoj Emmo, ten rudý obleček ti sluší." řekl klidně, se svým anglickým akcentem byl docela k sežrání. Jen jsem se na něj podívala a celého ho sjela pohledem.

"Mě snad sluší všechno nemyslíš? Tenhle talár mi jen zakrývá vše co bych dokázala odkrýt." odpověděla jsem mu co nejvíc netečně jsem dokázala. Nejsem člověk co navazuje vztahy i když je to rodilý Angličan s přízvukem. Prostě ne!

Po mé odpovědi si mě jen prohlédl, zatřepal hlavou a raději se otočil zpátky a upřel pohled do blonďatých pramenů třídní hvězdy Jannet. Jen jsem protočila oči a začala se věnovat proslovu našeho ředitele.
Postavil se na stupínek k řečnickému stolečku, upravil s vlasy, zahleděl se na nás tím dojemným pohledem, který musel mít mimochodem nacvičený už nějaká ta léta. A začal.

"Milí studenti a studentky, jsem opravdu rád že Vás tady mohu přivítat. Na Vašem posledním dni na této univerzitě. Dělali jste naší škole obrovskou radost, pilně jste se učili, dávali pozor a plnili své povinnosti" pohled stočil na George. Zdálo se mi to spíše jako výsměch, jelikož George opravdu nebyl jeden z těch poctivých studentů, kteří dbali na vše tak jak měli. Po chvilce pokračoval.

"Nyní bych Vás chtěl uvítat do Vaší nové kapitoly života. Prošli jste si školkou, střední a nyní i naší univerzitou. Doufám, že jste se u nás naučili vše co bylo potřeba k vašemu dalšímu sebezdokonalování. A bude se Vám v budoucnu dařit. To je myslím vše co jsem měl na srdci a nyní přejděme k udělování diplomů."

Polovinu jeho proslovu jsem neslyšela, sledovala jsem lidi jak hltají každé jeho slovo, ale pravdou je, že já jsem ho nemohla vystát. Falešnějšího člověka na světě jsem neviděla. Už z jeho pohledu šlo vidět jak svou práci nesnáší a nejraději by odjel ze svého platu někam na Bahamy a zůstal tam. Ale to by mu peníze moc dlouho nevydržely, tak na Bahamy jezdí každé léto. Se svou milenkou.

Když jsem ho sledovala, skoro nevědomky jsem si hrála s prsty na pravé ruce a to nikdy nesvědčí nic dobrého, po chvilce se mi v očích objevily dva ohnivé plamínky a ucítila jsem to. Bolest je blízko, utrpení na mě volá. Zadívala jsem se do jeho očí, těch falešných proradných očí a vše začalo. Stiskla jsem pěst a mlčky jsem mu začala vařit srdce.

Nejdřív se nic nedělo, to se mé plameny jen lehce olizovaly o tkáně, ale poté se silně chytil za hrudník a začal zběsile dýchat. Všichni kolem něj se seběhli a snažili se mu pomoci, já tam jen postávala. Když se plameny dostanou až k srdci je to konec, ten po chvíli nastal. V silném křiku a svírání těla, jakoby mu to mělo pomoci, umřel.

3.

Smrt ředitele školy vyvolala hrozivý rozruch. Všichni se mě ptali jestli jsem v pořádku, jelikož jsem jako jediná stála a nic jsem nedělala. Teda podle nich jsem nic nedělala, kdyby jen věděli.

Všechno jsem to svedla na šok, který mě ochromil a nemohla jsem se pohnout a ani mluvit. Jsem přece křehká dívka, kterou smrt blízkého člověka naprosto vyvede z míry. Ale abych řekla pravdu, v duchu jsem se radovala. Jeho žena možná nebude mít takovou radost jako já. A co potom jeho milenka, to už nebudou letní Bahamy. Ušklíbla jsem se, ale tak aby mě nikdo neviděl a po předání diplomů jsem se raději sebrala a šla domů. S teplým pocitem na srdci. Možná trochu ironie k usmaženému srdci pana ředitele.

Když jsem došla domů, zjistila jsem, že na sobě mám stále rudý talár. Rychle jsem ho ze sebe shodila a pověsila do skříně. Vedle těch ostatních. Sice to vypadalo jako cirkusový šatník, ale byly to vzpomínky. Možná jsem krutá, ale vzpomínky mě udržují v bdělosti. Vše mi připomínají a především mi připomínají čím jsem byla. Jak ubohá jsem byla a jak silná a odolná jsem teď.

To mi připomnělo ty dny, kdy jsem byla hodná. Vždycky se nad nimi chvilku pozastavím a vzpomínám a beru si z nich ponaučení. Ponaučení do života, že člověk musí být silný a nezávislý. Nikdy nesmí na nikom lpět. Především ne na muži.

Začnu to kýčovitě. Psal se rok 1994 a já byla úplně jiná. Ano vypadala jsem stejně, ale má duše byla čistější než kdy předtím a mé srdce překypovalo štěstím. Protože v mém životě byl on. Ten který byl mou radostí a vším co jsem si mohla přát. Anthony White. Obyčejný člověk, nepřekypoval vnější krásou, tím nechci říct, že nebyl krásný, to byl. Ale jeho vnitřní kráse se nedalo odolat. Hodnějšího člověka byl nenašla. Jeho úsměv a jeho oči tady byly vždy jen pro mě. A když promluvil. Když mi říkal "Miluji tě" padala jsem blahem a nechtěla jsem ho nikdy opustit. Proč bych taky měla? Byla jsem sice skoro 100letá čarodějnice, ale tělo jsem měla stále jako dvacátnice. Nic proti naší lásce nestálo.

Nejšťastnější den v mém životě. Když na to, ale teď pomyslím, spíš to bylo mé prokletí, ale tenkrát jsem to brala jako požehnání.

V ten den jsem vešla do ordinace gynekologa. Normálně tam chodit nemusím, problémy jsem s určitou částí těla nikdy neměla, ale teď nepřišlo něco co přijít mělo a docela mě to vystrašilo. Ale i pohladilo na duši. Že by se má a Anthonyho láska konečně spojila v jednu, hmatatelnou věc? Tedy člověka?

Vešla jsem s lehce roztřepanýma nohama a položila se na studené bílé lehátko.

"Dobrý den pane doktore, potřebovala bych od Vás radu. Myslím, že jsem těhotná." podívala jsem se na něj a snažila se neklepat. Nevím jestli strachem nebo nedočkavostí.

Pan doktor si vzal do ruky ultrazvuk, dal na něj trošku průhledného gelu a už mi s tím vším jezdil po holém břiše. Žádná sláva, docela to studilo.

"Tak tady ho máme. Schovával se. Nebo že by snad ona?" podíval se na mě a žertovně zahýbal s obočím. "Gratuluji Vám slečno Dormer. Ode dneška jste oficiálně těhotná."

Oficiálně těhotná? Tahle věta mi hučela v hlavě. S tichým nashledanou jsem se oblékla a pomalu vyšla z ordinace. V hlavě jsem měla miliony myšlenek. Bude to holčička nebo chlapeček? Jak to říct Anthonymu? Jak to všechno udělat? Jsem čarodějka, nejvyšší. Bude to bezpečné? Ne, to nesmím udělat. Nesmí se to dozvědět. Nikdy. Jen by nám to přitížilo.

Z radostného okamžiku se stala noční můra. Musím před svou láskou utajit těhotenství. Musím mu lhát do očí, nesmím mu říct, že bude táta. Že by někdy mohl být táta. Trhalo mi to srdce na kusy, ale věděla jsem, že je to jediné východisko.

4.

Přišla jsem domů, se sklopenou hlavou jsem se došourala pomalu k černému koženému gauči a položila jsem se na něj. Očima jsem na stropě vyhledávala jen náznak nějaké zajímavosti a snažila jsem se udusit ty hlasy, které jsem měla ve své hlavě.

"Čekáš dítě."

"Budeš mít holčičku."

"Musíš to říct Anthonymu."

"Budete přece rodina."

Udusit tyhle protivné hlasy, které mi doslova řvaly v hlavě bylo skoro nemožné. Ležela jsem na gauči a sledovala strop. Nic zvláštního na něm nebylo, ale musela jsem se uklidnit. Pohla jsem skoro netečně rukou a ve vzduchu kolem mě začaly poletovat ohnivé střípky a postupně se měnily  v malé postavičky, které spolu začaly tančit. Vypadaly šťastně. Rozhodně šťastněji než já teď. Položila jsem si pravou ruku na břicho a snažila se koncentrovat a soustředit se jen na to malé uvnitř mého těla. Zaposlouchala jsem se do zvuku jejího srdce. Nevím jak, ale věděla jsem, že to bude děvče. To nejkrásnější děvče na světě a že bude celá po tátovi. Držela jsem ruku, na svém lehce zvětšeném břiše a do očí se mi draly slzy. Nešlo tomu zabránit a po pár vteřinách se mi po tvářích kutálely obří slzy a vpíjely se do polštáře, který jsem měla pod hlavou. K pravé ruce na břiše jsem přidala i levou a znovu jsem se zaposlouchala do zvuku jejího srdce. Bylo to tak uklidňující. Znělo klidně a přitom rychle. Tlouklo jako o závod, bezstarostně.

Nevěděla jsem co mám dělat. Stále jsem se dívala na strop a na tančící postavičky, které se mi před očima pomalu rozplynuly a nahradil je jen můj pláč. Nebyla jsem schopná se na nic jiného soustředit jen na něj a na srdce mé nenarozené dcerky.

Z polovičního transu mě vzbudilo až zaklepání na vchodové dveře. Rychle jsem si utřela oči, upravila triko, lehce ho nařasila v oblasti břicha aby nic nebylo poznat a šla otevřít. Za dveřmi jsem spatřila známou tvář, mou sestřičku Natalii. Vrhla se na mě a začala mě objímat. Byla jsem docela v šoku, protože jsem absolutně nevěděla co se děje, ale po chvíli mě to trklo, hned jak jsem na svém rameni ucítila něco mokrého. Ona brečela. Brečela, protože si byla přesně vědoma toho co právě prožívám. Říkaly jsme tomu pouto dvojčat.

"Natalie. Já vím. Já vím. Ale já nemůžu." řekla jsem jí a v krku se mi znovu objevil knedlík a oči se mi zalily slzami. Jedním mávnutím ruky jsem zavřela dveře, kterými vstoupila aby nás nikdo neslyšel. Nepotřebuji nenasytné uši mých sousedů.

"Emmo. Vždyť je to zázrak. Je to úžasné, jsi těhotná. Stalo se co se mělo stát a je to skvělé. Je to požehnání." když to říkala, cítila jsem z jejích slov všechnu tu upřímnost. Ale ona si neuvědomovala ty následky a to co mou dceru může čekat. Jsem nejvyšší, nemohu si dovolit mít kolem sebe dalšího člověka, kterého mohu ztratit.

Podívala jsem se jí do očí a chytila ji za obě ruce a příjemně je zahřála. Vždy jsem se takhle uklidňovala, její dotek mě uklidňoval.

"Natalie já tě chápu, vím jak to myslíš. Ani si nedokážeš představit jakou jsem měla ze začátku radost, jaké teplo se mi vlilo do žil a jak mi začalo bušit srdce. Ale hned to pominulo, když jsem si vzpomněla na všechny zlé bytosti kolem nás. Všechno co by jí mohlo ublížit a všechno co by se přes ní mohlo dostat ke mě. Tohle já nemohu dovolit." přes záplavu slz v mých očích jsem jí skoro neviděla, ale nepouštěla jsem ji. Nedokázala jsem si představit pocit odloučení. Byl to sice jen pouhý dotek ale nemohla jsem, nemohla jsem ji pustit.

Ale ona mě pustila, ale jen na vteřinu. Pustila mě jen proto aby mě následně mohla obejmout. Přitiskla své malé tělíčko k mému a mě se v obličeji ocitly její blonďaté vlasy. Tiskla mě k sobě pevně, ale přitom jemně. Přiklonila se k mému uchu a zašeptala: "Emmo jsem tvá sestra a budu po tvém boku při každém tvém rozhodnutí. Ať se rozhodneš jakkoliv, budu to respektovat a kdykoliv ti pomůžu. Chápu tvé obavy, ale pořádně si to rozmysli. Opravdu si ji chceš nechat vzít? Chceš se vzdát toho nádherného pocitu být matkou a toho pocitu, že budete s Anthonym rodina? Jestli jsi na tohle všechno připravená, jsem s tebou. Vždy budu s tebou." přitiskla mě k sobě ještě víc a po chvíli mě pustila. Jen jsem se na ni dívala, už jsem nebrečela. Oči jsem měla sice ještě vlhké, ale její dotek mi pomohl abych si všechno poskládala v hlavě a vše promyslela. Byla to jen vteřina, ale věděla jsem co mám dělat. A věděla jsem, že to bude bolet. Bude to neuvěřitelně bolet. Ale jen mě a já to překonám.

Podívala jsem se Natalii do očí. "Nenechám si ji vzít, nehodlám ji vzít naději na život. Na šťastná život. Od toho ji až moc miluji. Už teď. Porodím ji, ale nechám ji jít vlastní cestou. Dám ji k adopci. Nemohu podstoupit to nejhorší riziko. Aby mi ji někdo vzal a ublížil tak nám a zároveň také jí. Dám jí naději na pravou rodinu a na milující matku." 

Vypadala jsem odhodlaně a také jsem odhodlaná byla. Natalie jen pokynula hlavou k souhlasu a usmála se na mě. Teď mě, ale čekala ta nejhorší věc. Lhát muži, kterého miluji snad více než sama sebe. Ukrýt tenhle uzlíček štěstí a nikdy mu o něm neříct. K tomu jsem potřebovala svou sestru, otočila jsem se na ni a jen se jí zahleděla do očí. Nepotřebovalo to slova a na ně bych v tuhle chvíli znovu nebyla schopná. Chytila jsem Nataliinu ruku a položila ji na své břicho, držela jsem jí tam a nadechla se. V duchu jsem si představila jak je mé těhotenské břicho lidskému zraku skryto. Nikdo ho nemůže vidět. Nikdo neuvidí pravdu. Má dcera bude v bezpečí.

5.

Šla jsem si hned po odchodu Natalie zpátky lehnout, ale má osamocení chvíle dlouho netrvala. Po pár minutách opětovného zírání na strop jsem uslyšela známý zvuk, šramocení klíčů v zámku, nikdy se nedokázal trefit napoprvé. Snažila jsem se rychle nahodit klidný výraz, chytila jsem se za břicho a po chvilce mi došlo, že je vlastně zamaskované. Jediný problém je teď můj výraz, musím vypadat šťastně jako každý den, musím nahodit úsměv a vydržet to. Dívat se mu do očí a lhát.

O pár sekund později se mezi vchodovými dveřmi ukázala jeho tvář. Nemusela jsem na nic myslet a začala jsem se sama usmívat. Takový on na mě má vliv.

"Krásný den, sluníčko." usmál se na mě a hned ke mě doběhl a silně mě objal, tak jak to dělá pokaždé když se vrátí z práce. A políbil mě. Tělem mi projelo tak krásné teplo, naskočila mi husí kůže a polibek jsem mu s citem oplatila. Zadívala jsem se mu do očí, musela jsem se usmívat.

"Krásný den, miláčku. Jak to dnes šlo v práci?" dívala jsem se mu do očí a objímala jeho krk svýma rukama. Snažila jsem se v tuhle chvíli myslet opravdu jen a jen na něj. Doufám, že na mě nic nepozná.

Sledoval mě a mé pohledy. Nejdřív se tvářil podezíravě, ale po chvilce jeho rysy povolily a on se usmál.

"Šlo to tak, jak každý den. Samé papírování, ale dá se to zvládnout. Především když vím, že na mě doma čekáš ty." mrknul na mě, chytil mou pravou ruku a zatočil se mnou jak při tanci. "Ale ty jsi přece byla na prohlídce, jestli mě hlava nemate." zadíval se na mě, doslova propichoval pohledem.

Na sucho jsem polkla a podívala se na něj. Krve by se mi v tu chvíli nedořezali. Nakonec jsem se usmála a šla si sednout na gauč.

"Vše v naprostém pořádku. Byla to klasická prohlídka, nic zvláštního se nedělo. Přece jen, jsem stále zdravá." dívala jsem se na něj a v duchu jsem si tleskala. Tak bravurní výkon jsem ještě nedokázala. To je přímo na aplaus. Navenek jsem nejspíš vypadala lehce jako idiot, nejspíš jsem se culila. Po chvíli jsem zaregistrovala, že se na mě dívá, tak jsem se vrátila do reality. "Nebo se ti něco nezdá?" spěšně jsem se prohlédla a pohled otočila na něj. Vypadal klidně, ale u něj člověk nikdy neví.

"Opravdu jsi v pořádku? Zdáš se mi taková, roztěkaná. Nikdy taková nebýváš." prohlížel si mě, až detailně. Bylo to velmi nepříjemné, ale snažila jsem se to ustát. Co jiného mi zbývalo, nemohla jsem mu říct, že bude táta.

A je to zase tady, ten pocit viny. Ten svíravý pocit celého mého těla. Dívala jsem se mu do očí a snažila se ze sebe něco vydat. Povedlo se. Znělo to jako škrcení slepice. Tak to jsem podělala.

Rychle si ke mě přisedl a objal mě kolem ramen. "Emmo, jsi v pořádku? Něco se děje, já to vím. Na to tě až moc dobře znám. Sama víš, že mi můžeš říct všechno. Miluji tě Emmo. A vždycky budu." díval se mi do očí, sledoval každý můj pohyb a za chvíli jsem cítila jeho ruce na mých. Začal je svírat a hladil mi hřbet ruky palci. Bylo to uklidňující. Pohlédla jsem na něj a vydechla jsem.

"Nic se neděje. Já jen..." snažila jsem se narychlo najít výmluvu, něco čemu by uvěřil. "Chyběl jsi mi. Strašně moc. Asi to zní dětinsky já vím, bylo to přece jen pár hodin." Ona to vlastně pravda i byla, opravdu mi chyběl. Potřebovala jsem jeho dotek.

Zadíval se na mě a šlo vidět, že je spokojený. Usmál se na mě, přitáhl si mě blíž k tělu a pevně mě objal. Nahnul se k mé hlavě a pošeptal mi do ucha. "Nebuď hloupá. Jsem zpátky. Nemusíš mít o mě strach. Vždycky budu v pořádku." nakonec mě pustil a jen se na mě díval.

To ale nebyla, tak úplně pravda.

Vše se ve vteřině změnilo. V jednu chvíli jsme seděli vedle sebe v pevném objetí a za chvíli v silné bolesti odloučeni na zemi. Snažila jsem se vzpamatovat a zjistit co se stalo, bolest ruky byla nepopsatelná. Ale musela jsem ji překonat, musela jsem najít Anthonyho.

"Anthony! Anthony!" volala jsem a dívala se všemi směry. Kolem mě byl dým a trosky z našeho bytu rozlétané po celém obvodu. Gauč už nebyl gaučem, ale jen ohnivou zničenu věcí. Stále jsem nevěděla co se děje, než jsem ho uviděla. Démona.

Démona jak se sklání nad nehybným tělem mého milovaného přítele. Pomalu a bolestivě jsem se zvedla a zadívala se mu do očí. Celé tělo měl orámované černými žílami a jeho oči byly celé černé. Žádné bělmo, žádná čočka. Jen černota.

"Opovaž se na něj vztáhnout ruku!" zaječela jsem na něj a napřímila jsem se. Snažila jsem se vypadat odvážně. Ne nesnažila, když šlo o Anthonyho tak jsem odvážná byla! Otočil na mě svou holou hlavu a jen se usmál. Ironicky a vítězně. Pozvedl ruku a mě zmizela pevná půda pod nohama.

"Ale kohopak to tady máme. Emma, nejvyšší. Myslel jsem, že se k tobě nedostanu, že jsi nepřístupná. Ale chybička se vloudila, stačí chvilka tvé nepozornosti a jsem tady." sledoval mě a držel neviditelnou silou mé tělo ve vzduchu. Nedusila jsem se, jen jsem tam visela. Jak panenka se kterou by si mohl hrát. Ale to se šeredně spletl.  Nejdřív mě napadlo ho upálit, což by nejspíš nevyšlo. Jelikož démoni byli stvořeni z ohně a ten je jen pošimrá. Ale udusit ho zevnitř by možná pomohlo.

Pozvedla jsem ruce a soustředila jsem se jen na jeho plíce. Démona lze zabít jen vymýtáním, ale stále má lidské tělo, které můžu zničit. A díky kterému cítí bolest. Soustředila jsem se tedy na jeho plíce a pomalu jsem z nich začala odsávat veškerý vzduch. Nejdřív se nic nedělo, po chvíli začal lapat po dechu a přestal se soustředit na sílu, kterou mě držel ve vzduchu. Ladně jsem dopadla na zem a svou sílu ještě znásobila. Teď jsem mu nebrala kyslík jen z plic, soustředila jsem se na jeho krev, na červené krvinky plné kyslíku, jak je přenášejí a snaží se tím zaplňovat celé jeho lidské tělo. Sebrala jsem jim ho. Už neměly co rozvádět. Nemohl dýchat, nemohl se hýbat. Jeho tělo se začalo kroutit a okrajové části jeho těla modrat. Už to nemohl vydržet a zbaběle utekl. Teleportoval se pryč a za sebou nechal strašlivou spoušť.

Hned co jsem ho odehnala doběhla jsem za Anthonym. Doslova jsem k němu skočila a snažila se zjistit zda dýchá nebo ne. Položila jsem hlavu na jeho hruď a doufala jsem, že zaslechnu alespoň jeden úder jeho srdce. Nic! To nemůže být pravda. Přece mi nemůže umřít. Znovu jsem se k němu přiklonila, něco tam musí znít. Nic, mrtvo a ticho.

6.

Seděla jsem vedle jeho bezchybného těla sotva pár sekund a stále jsem nedokázala pochopit co se tady vlastně stalo. Slzy velké jako hrách se mi koulely po tvářích a v hlavě jsem měla naprosto vymeteno. Co bych teď dala za to aby žil, abych mu mohla říci o děvčátku, které nosím pod srdcem.

Musím ho vrátit zpátky k životu. Položila jsem ruce na jeho hruď a snažila se soustředit na teplo, které šlo z mých dlaní. Lehké elektrické výboje, které se mi tam tvořily, postupovaly až k jeho tichému srdci.  Ale stále nic, nic se nedělo. Bylo to nepopsatelné utrpení, sklonila jsem se k jeho tělu a položila na něj hlavu a jen dýchala. Snažila jsem se zachytit alespoň záchvěv jeho těla, jeden jediný úder srdce nebo pohyb prstů.

Naskytla se jen jediná možnost. Ta nejvíc nebezpečná, ale představa života bez Anthonyho mě ubíjela a nezvládla bych ji. Nejraději zaplatím cenu nejvyšší a on bude žít.

"Beliale! Beliale." zašeptala jsem, hlas se mi zlomil a nemohla jsem pořádně polknout. Tak velký knedlík v krku jsem ještě neměla. Zkusila jsem to znovu. Tentokrát jsem si odkašlala a chytila Anthonyho studenou ruku a pevně stiskla.

"Beliale! Potřebuji tě tady. Prosím ukaž se." v tuhle chvíli jsem již křičela. Musela jsem si být jistá, že mě uslyší. Za pár vteřin se přede mnou z ničeho nic zjevil pohledný mladý muž a díval se na mě. Bylo na něm, ale něco divného, temného a odstrašujícího. Ano, byly to jeho černé oči. Stejné oči jako měl démon, který vzal Anthonymu život. Měla jsem sto chutí utéct, vzít nohy na ramena a zmizet mu z dohledu. Ale to jsem nemohla, šlo o něj, šlo o Anthonyho. Nemohla jsem ho tady nechat. Na to ho až moc miluju.

Odvážila jsem se zvednout zrak a zadívala jsem se Belialovi přímo do očí. Snažila jsem se cítit silná a chtěla jsem abych tak i vypadala. Všechnu sílu jsem dala do mého pohledu, chtěla jsem vypadat neústupně.

"Malá Emma Dormer. Čím jsem si zasloužil tuhle poctu?" řekl temným až strašidelně klidným hlasem a jeho pohled se stočil na mrtvé tělo mého přítele. "Anthony. Tak to je mi líto. Doufám, že to zvládáš. Nerad bych tě viděl jak se zhroutíš. Jsi velmi důležitý článek v našem světě." sledoval mě, skoro až hladově a hypnoticky. Jeho přítomnost jsem neměla ráda, věděla jsem, že mu jde vždy o něco víc než jen o pohled na mé tělo. Ale nikdy k tomu nedošlo.

Dívala jsem se na něj a jen oddechovala, co nejvíc v klidu jak jsem dokázala. "Nezhroutím se." řekla jsem rázně. "Potřebuji, aby jsi mi ho vrátil zpátky. Jeden z tvých poskoků mu vzal život, jen tak. Nebyl to Anthonyho osud, tohle rozhodně ne. Musíš mi ho vrátit." v očích se mi znovu objevily slzy a snažila jsem se je zamaskovat. Zaklonila jsem hlavu, aby nestekly dál a po chvíli jsem se na Beliala znovu podívala.

Tiše tam stál. V ruce dřímal bradu a lehce si hladil svůj neviditelný plnovous. Sledoval mě, doslova mě propichoval pohledem. Ale já neměla v plánu uhnout. Sledovala jsem ho také, po chvíli se mi v očích objevily malé ohně, které značí jediné. Získám to co chci!

"Tak dobrá. Vrátím tvému příteli život, ale nebude to jen tak jednoduché. Vrátit život není věc jen tak. Nefunguje to tak, že lusknu prsty a on se vrátí. Život se musí vykoupit životem. Nikdy bych nevěřil, že zrovna ty by jsi mi ho mohla dát. Ten nejčistší a především ten, který vzejde přímo z nejvyšší." jeho pohled se stočil z mých očí na mé břicho. Samozřejmě že ho viděl, bylo skryto zraku lidskému a ne démonskému. Rychle jsem na něj položila ruku a podívala se na Beliala.

"Tohle? Tohle chceš? Mou nenarozenou dceru? Ještě není ani na světě a už se na ni sápeš. Věděla jsem, že to bude jen utrpení, že nikdy nemůže být šťastná. Ale k čemu ti bude? Je to zatím jen malé zrnko života." držela jsem na břiše ruku tak urputně, až to skoro bolelo. Nemohla jsem mu ji dát, ale ani jsem nemohla opustit Anthonyho. O něj jsem přijít nemohla.

Začal se smát a sledoval mě. Po chvíli se uklidnil a upravil si košili. "Samozřejmě, že nechci malou teď. K čemu by mi byla. Jen vím, že ona, jelikož budeš její matka. Může z ní vyrůst druhá nejvyšší a tentokrát chci aby vyrostla v životě, který je pro nejvyšší vhodnější než tenhle." zhnuseně se rozhlédl okolo sebe a máchl rukama. "Samozřejmě že ji budu chtít až později, až bude dospělá a bude o svých silách vědět. Teď bych na ni neměl čas. Vypadám snad jako táta?" znovu po mě hodil zkřivený pohled. "Takže jsme domluveni? Život za život. Anthony za tvou dceru. Obchod trvá jen pár minut, potom odejdu a už se nevrátím. I když o ni stojím." znovu se na mě mile usmál a začal odpočítávat vteřiny na prstech jedné ruky.

Seděla jsem tam, jednou rukou jsem málem drtila tu Anthonyho a druhou své břicho. Tohle je novodobá podoba Sophiiny volby? Už vím jak se cítila. Vybrat si jen jednu ze svých dětí, zachránit jen jedno a ostatní nechat jít. Měla jsem v pláni ji opustit, ale ne poslat ji do spárů temnoty. Měla jsem snad na vybranou? Podívala jsem se na Beliala a lehce jsem kývla k souhlasu. Neměla jsem sílu promluvit a dát mu ji souhlasem.

"Skvělý obchod Emmo. Nečekal jsem, že budeš tak rozumná." usmál se a teleportoval se pryč.  A ve vteřině kdy on zmizel, zvedl se Anthonymu hrudník a zaslechla jsem tlukot jeho srdce. Přilepila jsem se na něj a pevně ho objala. O pár okamžiků otevřel i oči a podíval se na mě. Sledoval mou uslzenou tvář jelikož slzy jsem již nemohla dál držet. Před Belialem jsem se držela, ale jakmile zmizel nezvládla jsem to.

"Emmo, miláčku co se právě stalo? Proč mě všechno bolí?" pomalu se začal zvedat do sedu a masírovat si bolavý krk a paži. Rychle jsem ho znovu položila. "Nezvedej se. Byl jsi jen v bezvědomí, ale vše je v pořádku. Nemluv o tom. Jsme v bezpečí, živí a zdraví. To je přece hlavní." naklonila jsem se k jeho obličeji a políbila jsem ho. Zachránila jsem mu život. Na úkor jiného, ale prostě jsem o něj nemohla přijít.

 

7

Další den jsem byla jak na trní. Stále jsem Anthonyho pozorovala, jestli je v pořádku, jestli se něco neděje. Musela jsem ho mít pořád na očích. Málem jsem mu nedovolila jít ani do práce. Ale to mi rázně zakázal.

"Emmo. Vím co se stalo, bylo to strašné, ale přežili jsme. To neznamená, že si mě zamkneš doma v pokoji a budeš mi jen malou dírkou ve dveřích podávat jídlo. Takhle to nejde. Musím jít do práce, musím vydělávat peníze abychom měli na to co chceme." díval se na mě. Tak vážně. Takového jsem ho ještě neviděla.

Dívala jsem se na něj a v krku jsem měla sucho. Měl pravdu. Nemohla jsem ho jen tak nechat doma, musí se z toho vzpamatovat. Vyměnila jsem jeho život za jiný. Teď mu ho nesmí nikdo vzít. Zůstala bych naprosto sama. Nikoho jiného kolem sebe nemám. Ano mám Natalii, ale ta si vede svůj život.

Podívala jsem se na něj a jen přikývla. "Máš pravdu Anthony. Musím tě nechat jít do práce. Co bych to byla za přítelkyni." zasměju se a obejmu ho. Jeho teplo mě vždycky uklidní. Teď mnohem víc, když si vzpomenu jak mi chladnul před očima.

Jen mě políbí na čelo, vezme si tašku, oblékne si kabát a vyjde ven. Zůstanu sama. Zase jen sama se svými myšlenkami. Ne to nejde, nemůžu se ubíjet něčím, co nemůžu zvrátit. Belial je hlavním démonem. Přivolala jsem ho aby mi vrátil zpět mého přítele. Za to jsem mu musela něco dát. I když to něco, je má nenarozená dcera. Ale nikdy se jí nevzdám. Budu o ni bojovat, je to sice nečestné, slib je slib, ale co můžu jiného dělat. Nemůžu ztratit ani jednoho z nich.

Dotkla jsem se svého břicha, už bylo o něco větší. Každým dnem se zvětšovalo. Každým dnem byla malá uvnitř větší a větší. Najednou na mě padla únava. Posadila jsem se do křesla a zapnula televizi. Nic zajímavého v ní neběželo. Chvilku jsem se na ni jen dívala a po nějaké době jsem usnula.

Vzbudil mě až Anthonyho příchod. Otevřela jsem oči a uviděla ho. Ve skvělé náladě. V mnohem lepší než kterou měl, když odcházel. Zvláštní, pomyslela jsem si.

"Proč jsi tak veselý?" prohlédla jsem si ho. Opravdu vypadal lépe než obvykle. Ne, že by normálně nevypadal dobře, ale teď z něj něco sálalo. Ale nedokázala jsem odhadnout co. Protáhla jsem se a zvedla z gauče.

"Jsem veselý? To se ti jen zdá. Nebo vlastně asi ne. Jsem v takové náladě, protože se mi na dnešní den podařilo zarezervovat stůl v té luxusní restauraci v ulici. Tam, kolem které vždycky jen chodíš a mlsně se díváš přes sklo." díval se na mě a v očích měl takový uličnický výraz. Nejspíš čekal na mou reakci.

"Cože?" vyhrkla jsem na něj a skočila mu kolem krku. Tohle jsem opravdu nečekala. "Myslíš Golden Restaurant? Ty jsi nám tam zarezervoval místa? Ale proč? Já nemám nic na sebe, podívej se na mě." ukázala jsem na sebe. Je pravda, že jsem nevypadal zrovna jako člověk.

Jen se zasmál a objal mě. "Věřím ti, že to zvládneš. Máš na to totiž jen hodinu." políbil mě do vlasů a začal se smát.

Tak teď jsem opravdu začala panikařit. Mám hodinu na to, abych se nachystala na rande v luxusní restauraci. Takovou rychlostí jakou jsem byla v ložnici, taková se mi ještě nepodařila. Otevřela jsem skříň a začala vybírat šaty. Po chvilce m došlo, že žádné nejspíš nepřetáhnu. Teda, ještě ano, ale bude to vypadat divně. Ale on to nepozná. Hodila jsem obavy za hlavu a oblékla si své oblíbenné červené delší šaty. Na nohy jsem si obula lodičky se středním podpatkem. Posadila jsem se k zrcadlu a narychlo jsem se namalovala. Vlasy jsem si jen učesala. Mé přírodní vlny se rozprostřely po délce mých zad. No musím uznat, slušelo mi to.

Sešla jsem dolů a sledovala jeho výraz. Byl k nezaplacení. On byl také převlečen. Na sobě měl černé sako, tmavé rifle a bílou košili. Slušelo mu to.

"Takže můžeme vyrazit má paní?" usmál se na mě a nabídl mi rámě, které jsem spokojeně přijala.

"Samozřejmě, že můžeme. Jsem připravená, cožpak to nevidíš." zažertovala jsem, samozřejmě, že to viděl. Jeho výraz nešlo přehlédnout.

Vyšli jsme z domu, zamířili k taxíku, který nás dovezl k restauraci. Anthony mi pomohl ven z auta a zaplatil řidiči, dokonce mu nechal i větší dýško než normálně. Začala jsem si myslet, že na tomhle večeru něco nesedí. Ale nevěděla jsem co, nejspíš jsem byla zaslepená jím a restaurací.

Vešli jsme dovnitř a portýr nás dovedl na naše místa. Podle toho co jsem vypozorovala, to byly nejlepší místa v podniku s úžasným výhledem na město. Anthony nám objednal jídlo. Pečené kuře na tymiánu s opékanými bramborami a k tomu červené víno. Nic nemohlo být lepší a nic se nemohlo pokazit. Ne dnes, ne v tuhle chvíli.

"Emmo, jsem tak šťastný, že jsi tu dnes se mnou. Děkuji ti za vše. Děkuji ti, že se mnou trávíš ten čas a máš se mnou trpělivost." usmíval se a chytil mě na stole za ruku. Jemně, hřejivě se mě dotýkal. Byla jsem opravdu nadšená, ale jeho proslov mi připadal tak, zvláštní. Nevzpomínám si na chvíli kdy by mi tohle říkal. V luxusní restauraci.

"Anthony, budu se červenat. Ty jsi má jistota. S tebou chci být a tak to prostě je." podívám se mu do očí a snažím se z nich vyčíst co se děje. Po chvilce našeho mlčen a pohledů nám donesou zákusek. Malý pohár s jahodami a šlehačkou položený na talířku.

"Tak tohle už do sebe nejspíš nedám." zasměju se. "To kuře bylo až moc a z toho vína jsem lehce plná." sleduju jeho pohled, stále se mi něco nezdá. Po chvilce se jen usměje a ukáže na můj dezert.

"Nechceš se na něj alespoň lépe podívat?" dívá se na mě a svou levou rukou jemně otočí talířek i s pohárkem. Srdce se mi málem zastaví, nevím jestli tím, že přestalo bít, nebo tím, že bije tak rychle jako nikdy. Dívám se na bílý talířek, na kterém v malém namalovaném srdíčko leží prsten. Prsten s tak velkým diamantem, že kdybych se s ním šla koupat, utopím se. Zvednu k Anthonymu oči. Mé uslzené oči. Nemusela jsem se ani líčit.

"Co tohle má znamenat?" řeknu lehce přiškrceným hlasem. Jsem nejspíš ta nejhloupější žena pod sluncem. Restaurace, ten proslov a prsten. Všechno ukazuje jen na jedno.

A v tu chvíli mě vytrhne z myšlenek jeho hlas, a ta věta. "Emmo, vezmeš si mě?"

 

8

Chvilku jsem se na něj dívala a nezmohla jsem se ani na jediné slovo. Musela jsem vypadat opravdu skvěle.  Černé potůčky slz, které mi rámovaly obličej od očí až po koutky úst do kterých se vlévaly. Sledovala jsem jeho obličej. Ten výraz, který netrpělivě čekal na mou odpověď. V zádech jsem začínala cítit pohledy ostatních lidí. Zaslechla jsem i hlasité povzdechnutí. Očividně žádost o ruku nikdy v životě neviděli. Sledovali mě i Anthonyho a čekaly na mé rozhodnutí. Bylo to více stresující, jelikož mít na sobě upnuté desítky očí, které očekávají něco velkého, není nic příjemného. Stačil mi jeho pohled, ty jeho modré oči, které mě propalovaly a stále čekaly.

Zdá se mi, že jsem takhle stála několik hodin, ale díky bohu to bylo jen něco málo sekund než jsem konečně otevřela ústa. Naneštěstí naprázdno. Naposledy jsem polkla a zkusila jsem to znovu.

"Tony já, nevím co říct. Zaskočil jsi mě." dívala jsem se mu do očí a opravdu jsem se snažila se ještě více nerozbrečet. Ruku jsem si nevědomky položila na břicho a na chvilku jsem zavřela oči a zamyslela jsem se. Mohu si ho vzít? I přes to všechno co se může stát? I přes to, že mu zatajuji dceru? Je to nejspíš má jediná šance být doopravdy šťastná, protože já s ním jsem šťastnější než s kýmkoliv jiným.

Mé ústa se ještě více rozšířily do úsměvu a skoro jsem se mu vrhla kolem krku.

"Ano, ano a ještě jednou ano!" skoro jsem to na něj vykřikla a opravdu jsem se neudržela a padla mu kolem krku. Skoro mu prsten vyskočil z ruky, ale udržel ho. Pod mou tíhou se sice trošku zakymácel, ale zvládl všechno na jedničku. Po chvilce mačkání jsem se od něj odtáhla a nahlédla mu do očí.

Všichni kolem nás začali tleskat, bylo to naprosto fantastické. Nic podobného jsem dnes nečekala, ne po tom co se před nedávnem všechno stalo. Všechno zlé se tak nějak vytratilo a v hlavě mi zůstal jen tenhle okamžik a ten pocit, jak mi Anthony nasadil na levý prsteníček ten prsten.

"Od teď budeš jenom moje Emmo a nikdy tě neopustím." zašeptal mi do ucha a poté se odtáhl. I lidé kolem nás se utišili a začali si znovu hledět svého talíře. Znovu jsme se posadili a já se pustila do skvělého dezertu. Stále jsem se musela dívat na prsten, který i pod světly lamp házel nádherné odlesky a třpytil se snad na kilometry daleko.

Po skvělé večeři jsme se vydali ruku v ruce společně domů. Takový večer jsem si mohla nechat jen zdát. Vše vycházelo tak dokonale. Ale mě v hlavě stále vrtalo svědomí a hlásilo mi, že to co dělám není to nejlepší. Nechtěla jsem ho poslouchat. Chtěla jsem být jen v Tonyho náručí a nemyslet na nic jiného. Ale nedalo se odmlouvat. V břiše jsem nosila tak velké tajemství, které se nedalo ani popsat. Tajemství, které jsem zaslíbila Balialovi, jednomu z nejvyšších démonů. Budu snad moci někdy dceru poslat do záhuby v podzemí? I přes to, že se jí stejně budu muset vzdát? Život s jinými lidmi si nedokážu představit, ale to aby byla Belialova? Už jen ta představa mě ničila.

 

9

Uběhl ani ne týden od doby kdy jsem na prst navlékla svůj zásnubní prsten. Třpytil se mi na levém prsteníčku a vypadalo to, že se mi vysmívá. Anthony býval teď dlouho do večera v práci takže jsem bývala doma sama. Ale po dlouhé době měla dojet Natalie. Těšila jsem se na ni. Snažila jsem se aby mě nenašla ve stejném stavu jako minule. Takže jsem uklidila nepořádek v celém bytě. Uvařila jsem něco k snědku a koupila červené víno. Tedy jen pro ni. Já jsem samozřejmě pít nesměla, ale měla jsem sto chutí se opít do němoty. V poslední době se mi stalo tolik věcí, které bych mohla shrnout do pár slov. Děsivě krásné a přitom zničující.

O pár desítek minut později se konečně k mému prahu dobelhala udýchaná Natalie. Zvonek, který držela tak urputně se rozezněl přes celý dům a docela mě překvapilo co se děje. Ona nikdy nebyla ta, která zapomínala klíče a nikdy na mě tak zběsile nezvonila. Doběhla jsem co nejrychleji ke dveřím. Po cestě mě samozřejmě napadlo, že to nemusí být ona, ale tak nějak to vycítím. Máme určité sesterské pouto dvojčat.

Rychle jsem otevřela dveře a zadívala se na její tvář, rychle jsem ji chytla a stáhla dovnitř do bytu a zavřela za ní dveře. Nevypadala v pořádku. Z rukou jí odkapávala voda i přes to, že vše na jejím tělo bylo suché, to znamenalo jediné. Stalo se něco strašného nebo viděla něco příšerného a teď se z toho nemůže dostat.

"Natalie co se stalo? Jsi v pořádku?" vyhrkla jsem na ni okamžitě co jsem zavřela dveře, opravdu se mi nelíbila a to jak se její tvář ocitla zcela bez mimiky mě děsilo. Po chvíli se ale udržela a zadívala se mi do očí. Očekávala jsem, že v nich uvidím strach a napětí, ale v jejích očích se zračilo zklamání a bolest. Snažila jsem se přijít v minutách ticha na to co se stalo a ta nevědomost mě sžírala zevnitř. Po chvíli konečně otevřela ústa.

"Emmo, já se ti to bojím říct." řekne se svěšenou hlavou, chytne mě za levou ruku a zadívá se mi na prsteníček na kterém se mi třpytí zásnubní prsten. Nejdřív ji nechápu jen zatřesu hlavou a podívám se stejným směrem jako ona, na svou ruku. V tu chvíli jsem ucítila v celém svém těle něco jako elektrický proud. Něco zrychlilo mé myšlenky a já je pomalu nedokázala ani dohnat.

"Co se stalo Anthonymu?" vyhrkla jsem ze sebe bezmyšlenkovitě a nejspíš rychleji a hlasitěji než jsem chtěla. S mou sestrou to trhlo dozadu až pustila mou ruku a raději si ji vložila do kapsy u kalhot. Jej výraz se neměnil, jen jsem v něm možná viděla více bolesti než předtím. Takže se mu něco stalo, teď už by mi to nemohla vymluvit i kdyby se sebevíc snažila, ale ty její holé věty mě ubíjely. Chytla jsem ji instinktivně za ramena a silně s ní zatřepala až se jí její blonďaté vlasy rozvířily na všechny strany.

"Nic se mu nestalo, je živý a zdravý." řekne roztřepaně.

"Omlouvám se ti, nejsem to já. Já jen, kdyby se mu něco stalo. Nejspíš bych to nepřežila." řeknu jí upřímně, opravdu by mě to zasáhlo, ale jestli je v pořádku a žije, tak proč ty její pohledy a to její zatajování pravdy. Potřebuju to vědět a potřebuju to vědět hned.

"Natalie jsme sestry. Jsme dvojčata. Řekni mi co se stalo, co jsi viděla. Prosím." řeknu již zoufalým tónem v hlase a mám opravdu blízko ke zhroucení. Ještě před týdnem jsem byla jednou z nejšťastnějších žen a teď se bojím jen na prsten podívat, protože mi v tuhle chvíli ukazuje, že je něco špatně.Chvíli tam jen stojíme a zíráme si z očí do očí. Ona ale začne konečně mluvit.

"Viděla jsem ho. Před hodinou v jedné kavárně s dívkou. Nemyslela jsem si, že je to něco špatného. Vypadalo to nevinně. Ale jak jsem šla z práce potkala jsem je v uličce, kterou si zkracuju cestu domů a oni..." najednou se jí zlomí hlas a ona se mi jen podívá do očí. V těch jejích jdou vidět lehké odlesky slz. Odjakživa jsme si moc blízké a ona vše prožívá se mnou, takže je jasné, že i tohle pro ni není lehké.

Uvnitř mě se začínají hromadit všechny pocity a mé tělo za chvíli rozhodně exploduje. Sleduju Natalii a začínám zrychleně dýchat. To, že byl s někým na schůzce není nic zvláštního, obvykle kvůli práci chodí na setkání s lidmi. Lépe se mu tak pracuje jak mi jednou už vysvětloval. Takže mi ani nepřišlo ze začátku zvláštní, že s někým je. Ale jen co začala mluvit o uličkách, scvrkl se mi žaludek a udělalo se mi špatně. V očích mi problesky dva plamínky a mé srdce se nejspíš dalo na zběsilý úprk z mého těla.

"Oni co? Natalie, řekni mi co dělali." můj hlas už nezněl mile. Skoro jsem to na ni vykřikla jak jsem byla vystresovaná. Snažila jsem se to ale rozdýchat. Zásnubní prsten na mé ruce začal najednou nesnesitelně pálit a já ho musela rychle strhnout z prstu a položit na prádelník, který stál hned vedle vchodových dveří. Měla jsem pocit, že přede mnou stojí dvě sestry a ne jen jedna, ale rozmrkala jsem to.

V jejím výrazu šlo vidět, že to nechce říct, ale moc dobře věděla, že bych jí nedala na vybranou takže rezignovala. "Líbali se, objímali se a začínalo to být opravdu vážné. Byli tam sami a ty moc dobře víš od čeho ty uličky jsou. I já to vím, několikrát jsem tam lidi načapala." řekne odevzdaně. Už to nemohla přede mnou dál tajit a já bych to z ní stejně vymámila.

Zatemnělo mi před očima a měla jsem pocit že omdlím. Můj snoubenec, týden po tom, co mi dal prsten utekl za jinou a obskakoval ji v temných uličkách? To bude můj konec nebo spíše bych řekla jeho konec. V očích se mi plamen rozhořely naplno a já pravou rukou chytla bundu, která ke mě visela nejblíže. Mé myšlenky a rozumné uvažování naprosto oněmělo a odešlo někam do zapomnění. Před očima se mi objevily jasné instrukce. Tohle si za rámeček nedá, tohle nezvládnu. Čekám s ním dítě, což on neví, ale ani tak nemá důvod mě podvádět. Neměl by to dělat, požádal mě o ruku. Tohle se nedělá. Za tohle zaplatí.

Naprosto jsem zapomněla, že vedle mě ještě Natalie stojí, dokud mě nechytla za rameno a nezastavila mě uprostřed dveří. "Ať chceš udělat cokoliv, tak to nedělej. Promysli si to. Víš, že když jednáš v afektu nedopadá to dobře." držela mě pevně za rameno, ale jedním rychlým cuknutím jsem se z jejího sevření uvolnila.

"Nech mě být." zavrčela jsem na ni, vyšla jsem ze dveří a třískla jsem dveřmi. Natalii jsem nechala u mě doma a rychlým krokem jsem se blížila k temným uličkám s myšlenkou, že to tam nachytám in flagranti. Je pravdou, že na sobě měla pouze krátké triko a domácí tepláky. Přes sebe přehozenou bundu a na nohou domácí papuče, ale tak nějak jí to bylo jedno. Hnalo ji pouze jediné. Chtěla si být jistá, jestli Natalie správně viděla nebo měla pouze vidiny.

Rychle jsem se blížila k věhlasným temným uličkám, když už z dálky jsem slyšela určité steny a hlasy. Stále jsem si hlavě přehrávala myšlenku, že to nejsou oni, že to jsou pouze dva naprosto neznámí lidé, kteří to dnes přežijí. Ale ukrutně jsem se mýlila. Jen co mé nohy zahnuly za roh, uviděla jsem je. Rusovlasou dívku, která byla snad celým svým tělem obmotaná kolem mého snoubence, který se k mému překvapení vůbec nebránil. Fakt, že byli oba polonazí jsem raději ani nepouštěla do vědomí a snažila se to přehlížet. Ale ten pohled byl tak bolestivý a tak otupující mozek, že se celé mé tělo zastavilo, naklonila jsem hlavu ke straně a jen si je prohlédla.

Rusovláska si mě všimla jako první. Ruky do ohně bych za to nedala, ale vsadila bych se, že se na mě podívala vítězným pohledem. Viděla jsem jak zlehka zaťukala na Tonyho rameno a ten se na mě otočil. Jeho oči byly naprosto stejné jako vždy, tak krásné a pronikavé, ale to co dělal, to jsem nedokázala pochopit. Jeho reakce byla rychlá. Pustil dívku a začal si snad rychlostí blesku oblékat trenky a kalhoty. Potom se ke mě rozešel a v očích se mu zračilo překvapení a zmatenost najednou. Z čeho on je zmatený? Právě se tady vyspal s naprosto neznámou holkou. No nejspíš ji znal až moc dobře a velice důvěrně a vnitřně.

Instinktivně jsem postupovala dozadu stejnou rychlostí jakou se on blížil. Ale o pár vteřin později jsem zastavila a zůstala stát na místě. Proč bych před ním měla utíkat, proč bych ho vlastně měla poslouchat. Dívala jsem se na něj a jeho ústa se otevírala a je možné, že na mě mluvil. Bohužel má mysl tohle už nedokázala dál snášet. Uzamkla se a stejně tak i mé emoce. Stála jsem tam s tvrdým výrazem ve tváři. Ani sval se mi nepohnul, ani jsem nemrkla. Jen jsem ho sledovala. Vypadala jsem jako útočící kobra, která co nevidět vystartuje na svou oběť. A tak se o pár sekund později taky stalo.

Byl ode mně sotva na pět metrů a já jen zvedla ruku a zadívala se na ni. V tu chvíli se v ní objevila obří ohnivá koule, která svítila jak slunce. Obdivně jsem se na ni dívala a vypadala jsem jako omámená. Chvíli jsem si ji prohlížela a poté otočila oči k Anthonymu. Jeho výraz se změnil. Vystřídal ho strach a panika, nejspíš se snažil utéct, ale stihl se pouze otočit, když ho má ohnivá koule trefila do zad a tím ukončila jeho pobyt na tomhle světě.

V tu chvíli se svět zastavil, nebo alespoň to co bylo kolem nás. Vše jsem viděla jako ve zpomaleném záběru. Jak koule letí, naráží do jeho svalnatých zad a ona padá k zemi. V ukrutném křiku, který jsem neslyšela, ale dokázala jsem si ho představit, se zmítal na zemi, než se z něj stala jen hromádka popela, kterou odfoukl londýnský vítr.

 

10

Pár okamžiků jsem ta ještě stála. V uších jsem slyšela jeho křik a naříkání. Bolest v jeho očích, které se na mě naposledy podívaly mě budou pronásledovat do konce života. Ale udělala jsem to a díky tomu jsem se změnila. Ze vteřiny na vteřinu jsem se stala jiným člověkem.

Mimoděk jsem si sáhla na břicho abych ucítila malou. Ležela tam poklidně, ničím nerušená a rozhodně nevěděla, co jsem právě udělala. Zabila jsem jí otce. Tátu, kterého by stejně nikdy nepotkala. Jaká ironie života, že jsem se jí vzdala kvůli záchraně jeho života. A teď? Teď jsem ho zabila svou vlastní rukou, svou vlastní mocí. Nezůstalo z něj nic jiného než hromádka prachu pomalu mizící v londýnském vzduchu. Očima jsem těkala mezi popelem a tou ženou co ještě stála v tmavém koutě. Byla jsem neskutečně naštvaná a chtěla jsem po ní hodit další ohnivý pozdrav, ale jen co jsem mihla očima na ni, byla pryč. Z ničeho nic se vypařila. Nechápala jsem to, ale na to jsem neměla čas. Nechtěla jsem to řešit, prostě se tak stalo. Mé srdce se navždy uzavřelo a zůstala v něm jen malá komůrka citu, a tu zaplním mou dcerou.

V očích se mi v tu chvíli nezračilo vůbec nic. Strach, zklamání ani bolest. Kdyby mi někdo řekl, že oči jsou bránou do duše, tak by to znamenalo, že duši nemám. Že prostě odešla a nechala mě t

...
Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (0)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů