Ishkensagské příběhy

Vložil: Laif dne březen 1, 2016

4

2

2077


Kategorie: Vlastní příběhy od fanoušků

1. Kapitola - Ticho před bouří

Bylo příjemné odpoledne. Slunce konečně opustilo úkryt těžkých mraků, a místy se objevila i modrá obloha. Na nějakou chvíli bylo příjemně, a Laif si to náležitě užíval. Stál na malém balkonu, a shlížel dolů na nádvoří, kde akorát byla početná jednotka vojáků. Někteří nakládali dřevěné bedny na vozy. Jiní pod dohledem svých velitelů trénovali souboje. Laif doufal, že právě zde nalezne svého bratra, Kaelase. A měl štěstí. Byl zde. Trénoval se svými muži, kterým velel. Vrátil se domů teprve včera.
Laif ho zvědavě z výšky pozoroval. Kaelas měl velmi nakrátko střižené, černé vlasy, a na ostřeji řezané tváři několikadenní strniště. Byl to voják. Byl to vojevůdce. Už jen svým postojem vzbuzoval respekt, a svými činy si dokázal získat srdce a věrnost mnohých.
Pffff! On a ty jeho šlechtné způsoby. Pomyslel si Laif rozmrzele. Kaelas měl svůj kodex, a v boji se řídil srdcem a rozumem. Čest, odvaha, pravda, a takové věci. Zitro uměl též bojovat, ale jeho největší zbraní byl především jeho mozek. Jinak se věnoval spíš studiu kouzel a iluzí. I Isaia uměla bojovat. Ale ta bojovala bez výjimky pouze defenzivními způsoby boje. Laif si nedokázal představit, že by kdy dokázala zabít. Dokonce dokázala párkrát své bratry porazit, aniž by se jich dotkla. Laif ji za to velmi obdivoval. A on sám? On sám bojoval svou silou. Svou houževnatostí. Silou svého vzteku, který jej častokrát posiloval. 

Kaelas akorát skončil, když Laif prošel branou na nádvoří. Byl rád, že svého staršího bratra vidí. Kaelas mu ihned vyšel vstříc.
„Vida, vida, vida! A já už myslel, že se na mě tenhle Bezúsměv ani nepřijde podívat! Pojď sem brácho!“ Pronesl Kaelas radostně, a Laif mu stačil věnovat jen krátký, poplašený pohled, než jej bratr popadl do náruče. A stiskl tak pevně až jej donutil tiše vyheknout. I Kaelas uměl mít sílu, když se snažil.
„Jsem rád, že tě vidím Kaelasi. Máš očividně dobrou náladu.“ Pronesl Laif, a promnul si potlačený hrudník.
„Však mám, bratříčku. Tu nejlepší náladu! Jsem přeci doma mezi svými!“ Udeřil Laifa levou pěstí do ramene. „Hehe! Alespoň tedy na chvíli, než budu nucen znovu odjet.“ Pronesl již méně rozjařeným hlasem. Úsměv mu z tváře však nezmizel.
„Než budeš muset odjet? Sotva jsi přijel, a už musíš zase pryč?!“ Vypadlo z Laifa, kterým projel malý šok. Takové zprávy nečekal.
A Kaelas se očividně neměl moc k odpovědi. Stáhl rty do úzké linky, a na chvíli se poohlédl kamsi do okolí. Až poté se podíval zas svému bratru do očí. 
„Promiň bráško. Máme své povinnosti. Přijeli jsme sem jen nabrat zásoby a vybavení.“ Roztáhl ruce, aby poukázal na okolní zpola naložené vozy. „Jde o tu pevnost na východě. S nemalým úsilím jsme ji vyčistili, a musíme se vrátit než ji zase obsadí nějaké svinstvo. Nechal jsem tam jen malou posádku, která se více než pár dní neudrží.“ Zadíval se na Laifa s výčitkami v očích, jako kdyby mohl za všechny tyto problémy a tažení on sám. „Bude sloužit jako náš maják. Varovná stanice, kdyby se nás pokusil někdo z této strany napadnout. Určitě tedy chápeš, proč je tato mise tak důležitá.“
„Mhm. Jo. Tvoje... Vaše povinnosti.“ Laif se na Kaelase zadíval, a naklonil hlavu k pravé straně. „Jak bych jen mohl zapomenout. Ty jsi měl vždycky plné ruce práce. Obvzlášť, když došlo na lámání toho nejlepšího chleba.“ Podotkl, možná až příliš kousavě. 

Snažil se to pochopit. Ale překrývala to závist, kterou v něm jeho starší bratr vzbuzoval. Jeho tvář nahradila bezvýrazná grimasa, ale uvnitř jeho nitra to začalo vřít. Záviděl Kaelasovi vše. Záviděl mu, že může cestovat za hradby města. Že může bojovat, a získávat si tak slávu a respekt. On byl, jako nejstarší z bratrů, vždy přeci jen o krok dále. Laif vzpomínal na ty dny, kdy Kaelas začal prosazovat své místo mezi vojáky. Dokonce i Zitro a Isaia nalezli svůj úděl. Zitro studoval tajemná umění v magické observatoři. Zatímco Isaia měla dost velké šance stát se diplomatkou nebo skvělou léčitelkou. Jen Laif nedokázal najít své místo. Co si počít s jeho ohnivou, chaotickou duší, nebo kam jej zařadit, to nevěděli ani moudré hlavy z Rady. Proto dostal příkaz zůstat v Ishkensagu, dokud se nenaučí trpělivosti a sebeovládání. To jej ale naopak rozezlilo ještě víc.

„Laife, mrzí mne, že to tak vidíš. Stejně jako mne mrzí, že musíš být mým stínem. Ale já věřím, že už brzy se pro tebe najde to pravé místo, kde budeš užitečný. Trpělivost bratře.“ Povzbudivě se na svého bratra pousmál, a položil mu ruku na rameno. Laif se probral z hlubokého zamyšlení, a zadíval se na něj pronikavým, spalujícím pohledem. Prudkým pohybem ruky srazil z ramene tu jeho.
„Trpělivost?! A jak ještě dlouho?! Ty si myslíš, že mě to pořád baví?!“ Prudce do Kaelase strčil, až jej málem porazil na zem. „Já bych dokázal být i užitečný! Kdybych dostal šanci! Víš co Kaelasi? Jdi do hajzlu!"
Pohár jeho trpělivosti přetekl, a on se sebral a začal zase odcházet. Litoval toho, že sem vůbec šel. Že zatoužil vidět svého o tolik slavnějšího bratra.
„Laife! No tak!“ Zvolal Kaelas. Avšak marně. „Matka a otec jsou pořád zavření v...?“
To přimělo Laifa, aby se zastavil. Jen chvíli váhal, jestli na to odpovědět. Avšak tato otázka poslední dobou trápila spoustu duší.
„V křídle Měsíce a Slunce? Samozřejmě, že ano. S celou tou svou Radou. Naposledy vyšli ven, když započala tvoje oslava po zkouškách. Vypadá to, že si mezi námi našli svého favorita, a víc už je nezajímá.“ Procedil Laif skrze zuby naštvaným, kousavým tónem. Položil ruku na dubová vrata, ale nedokázal se přimět k odchodu. Jeho jazyk trápila ještě nějaká slova. Pootočil ke svému bratru hlavu.
„Kaelasi? Kdy...?“ Slova se mu zadrhla v ústech.
„Kdy odjíždím? Až za dva dny. Ještě máš čas, bratře.“
Laif mu věnoval poslední pohled. V hloubi duše litoval, že se zachoval tak hloupě. Bylo tady toho ještě tolik, co chtěl svému bratru říci. Ale nevěděl jak. Bál se, že by vše akorát zhoršil. Proto odešel.
Já dokážu být užitečný. Dokážu! Kdybych dostal šanci.

Uchýlil se do vnitřních zahrad. Ale ani tam nedokázal pořádně najít klid. Neustále přecházel z místa na místo. Nepomohl mu spánek pod rozložitým dubem. Zkusil najít útěchu v některých, místních knihách. Ale ani ty jej nedokázali zabavit. V myšlenkách se pořád vracel k předchozímu setkání. Litoval svých slov, i svých činů. Výčitky svědomí jej pálily jako cejch. A nic je nedokázalo zahnat. Neustále si přehrával v hlavě momenty, kdy vyjel na svého bratra, a cítil se hloupě. Měl by být štastný za jeho úspěchy. Měl by mu být oporou, a bát se o jeho život. On však místo toho záviděl. Záviděl mu vše. Zatímco on se zde utápěl v nečinnosti. Toužil bojovat po Kaelasově boku. Být s ním ve slavných bitvách, a sdílet s ním ty okamžiky, kdy on a jeho muži dobyjí pevnost. Toužil zjistit, jaký svět se skrývá za hradbami.
Nevydržel to. Všechny tyto myšlenky jej drásali jeho mysl, jako spáry divého zvířete. Přepadal ho trýznivý bolehlav, a on si potřeboval od toho všeho nějak ulevit. Sliboval si však, že si ještě jednou se svým bratrem pohovoří. Lépe. Klidněji. 

Opustil mírumilovný klid vnitřních zahrad, a odešel do hlubokých sklepení. Tam se nacházeli kovárny, kde Laif trávil kdysi opravdu hodně času. Nyní už tam dlouho nebyl, což jej mrzelo. Miloval těžkou práci, a vůbec mu nevadilo, že musí dřít se svými poddanými, jako by byl jeden z nich. Díky těžké dřině se dokázal nejlépe uvolnit.
Už zdálky jej vítalo kovové cinkání kladiv, a spalující žár. Zavřel oči, a zhluboka se nadechl. S výdechem je zas otevřel. Tady byl jeho druhý domov. Nebylo to jen tím, že zde bylo nádherné vedro. Bylo to i tím, že zde bylo nejméně lidí. Ve zdejších kovárnách pracovali především Trpaslíci. Přesněji jich bylo padesát pět. Mimo jiné zde bylo i dvanáct Elfů a pět Orků. Lidí zde bylo jen něco do dvacítky. Každý mistrem svého řemesla samozřejmě. V těchto kovárnách vznikala ta nejlepší zbroj. Ty nejlepší zbraně. 
Okamžitě k němu s hlubokými úklonami přiběhlo pět Trpasličích Mistrů, a Laif se jich hned jal vyptávat, kde a co je třeba udělat. Svlékl se do půli těla, a přidal se k dobře sehrané práci.
Za chvíli už obsluhoval veliké měchy, a popíjel s Trpaslíky jejich velmi silné, kořeněné pití které zde nechávali kolovat. Pěl s nimi jejich veselé písně (byl by přísahal, že většina z nich pojednává o zlatě), a náramně se bavil nad jejich praštěnými vtipy. V dalším momentě jej jeden z Orků učil, jak správně brousit zbraně. Mluvil velmi hrubým, štěkavým jazykem. Pokud Laif pochopil správně, tak se část jeho klanu nacházela právě v Ishkensagu, a jmenoval se Rub´Ashi. Narodil se zde. 

Úplně ztratil pojem o čase. Ale ten ho ani nezajímal. Tělo mu poséval pot, ale touha pokračovat v tvrdé práci neopadávala. Momentálně na kovadlině roztloukal žhavé pruty železa a oceli. Veselí jej pomalu opouštělo. Jeho mysl, posilněnou alkoholem, začala zaplavovat znovu temná mlha plná chmurných myšlenek a hněvu. Vybíjel si to na rožhaveném kovu. Do každého úderu vkládal více a více síly. Ale nakonec se stejně neubránil zlým představám toho, co by mohlo brzy následovat. Nebo vzpomínkám, které ho poslední dobou pronásledovali víc a víc.
Vzpomínal na časy, kdy byli ještě všichni dráčata. Když se o ně rodiče ještě zajímali, a učili je. Matka byla tehdy jako světlo v temnotě. Světlo, které přinášelo klid a mír do hlubin našich duší.
A pak tu byl samozřejmě otec. Otec byl ztělesněním temnoty, která se nám zakusovala hluboko do mysli. Hluboko do masa. Učil nás dobře, ale tvrdě. A ještě mnohem tvrději nás trestal. Kul naše těla a duše, jako Laif nyní kul ocel. Ale za jakou cenu?
Laif ho tak moc nenáviděl. Velmi jej respektoval. Ale i jej velmi silně nenáviděl. Tolik bolesti, kterou mu způsobil. Jemu, protože byl nejvzpurnější a nejdivočejší. Nenáviděl otcovi souboje, během kterých schválně povzbuzoval jeho vznětlivý vztek. Nenáviděl nynější nezájem obou rodičů. Nenáviděl jejich příkaz zůstat v této zlaté kleci. Nenáviděl tu nesnesitelnou nečinnost a nudu, která ho tady pomalu ubíjela.
Jak kladivo dopadalo, plamen v Laifově hrudi se nezadržitelně zvětšoval. Až se nakonec kladivo v jeho dlani rozlámalo na několik kusů, a tehdy nad sebou ztratil kontrolu úplně. Zahodil ocelový prut, a popadl do obou rukou velkou kovadlinu. Vyrval ji z podlahy, a se zuřivým řevem ji zvedl nad hlavu. Načež jí mrštil proti přilehlé zdi. Kovadlina s burácivým rachotem zdí proletěla, a málem jí celou strhla. Laif zhluboka dýchal. Celý se chvěl, srdce mu div nevyskočilo z prsou, a tvář měl stáhnutou silným vztekem a nenávistí. Až po nějaké chvíli si uvědomil, co vlastně udělal. A vztek nahradilo zděšení. Stejný výraz měl ve tváři i Ork s pár lidmi, kteří se objevili v nově vytvořeném otvoru. Stejně zděšeně se dívali i všichni kolem. Veškerá práce ustala, a každý pouze vyčkával, co bude dál.
Laif si to uvědomoval. Cítil jejich oči na svém těle. Uvědomoval si mnohem víc. Zadíval se na své dlaně, které se mu ještě pořád chvěli.
Takže tohle je ten důvod? Zeptal se v duchu sám sebe, a sklonil hlavu na prsa. Cítil se... Vlastně ani sám nevěděl jak. Rychle se sebral, a odešel. A ještě tehdy došel k názoru, že takhle to dál nejde.

Odešel zpátky do vyšších úrovní paláce. Byl už večer. Na západě se ještě táhla slabá, rudá linka zapadajícího Slunce. A byl čas k večeři. Ale Laif na ni odmítal jít. Krátce se zastavil před jídelnou. Hluboce váhal, jestli by si neměl jít se svými sourozenci promluvit. Hlavně s Kaelasem. Ale nedokázal to. Hodil to za hlavu, a zavřel se ve svých komnatách.
Nebyl jediný, kdo na dnešní večeři chyběl. Tři židle byli volné.

Druhého dne se obloha zatáhla těžkými, černými mračny. Do krajiny se opíral silný, burácivý vichr, a Ishkensag začala pokrývat nová vrstva sněhové pokrývky. Přišla zuřivá, velmi silná bouře.

Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (2)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů


0

March 2, 2016, 9:26 am

Martin napsal:

ahoj, díky moc, to rád slyším

1

March 1, 2016, 7:57 pm

Laif napsal:

Předem se omlouvám za případné chyby. Jelikož jsem strašně, ale strašně, šikovný drak musel jsem to psát na dvakrát. Poté co jsem si to sám svou blbostí jednou smazal. Takže je možné, že v téhle druhé variantě bude nějaká ta chybička navíc. Jinak opět doufám, že se bude líbit. Svým způsobem mne těší, že mohu svůj příběh rozvíjet takto po částech. Je to nejen forma hezkého uvolnění po pracovním dni.