Ishkensagské příběhy

Vložil: Laif dne březen 9, 2016

4

0

1581


Kategorie: Vlastní příběhy od fanoušků

1. Kapitola - Vnitřní stín

Nebe bylo černé téměř jako samotný závoj noci. Střechy města osvětlovali blesky, a burácení hromů bylo silné, až se chvěli okenní tabulky. Silné sněžení pozvolna nahrazoval déšť. Nejprve z nebes padal jen sníh smíchaný s pár kapkami. Ale poté sněhu ubývalo, a nahrazoval jej čím dál prudší liják. Nebesa zuřila, a Laifovi to dělalo velké starosti. Toho dne se byl jen jednou podívat mimo palác. Prošel uličkami města, které zaplavovala voda, až do přístavu. Tam byl svědkem toho, jak se jedna z připlouvajících, obchodních lodí na moři roztříštila o skály. Pocítil ledový strach, z představy, jak krutá smrt musela námořníky potkat.
Do paláce se vrátil téměř okamžitě po oné, strašlivé nehodě. Shodil ze sebe část promočených hadrů, a posadil se v relaxační hale k velkému krbu. Svůj dračí ocas obtočil kolem svých nohou, a jedním gestem proměnil dohořívající jiskry v mohutný oheň. Bral do rukou ještě žhavé uhlíky. Tiskl si je na prsa. Zahříval se, a na chvíli pocítil dokonalý moment klidu. I věčně divoký oheň v jeho srdci byl vyjímečně klidný.
„Tohle se mi už nelíbí. Toto není normální bouře.“ Pronesl nečekaně Zitro za jeho zády od velkého okna, z kterého hleděl na zuřící bouři. Laif se jej jako vždy velmi lekl, až upustil uhlíky rovnou na kožešiny pod sebou.

Odpoledne byl čas na další sérii meditací ve vnitřních zahradách. Procvičování sebekontroly, jak nejlépe ovládnout svůj element, případně jak silou vůle ovládnout určité věci v okolí. Laif neměl vlastně ani na výběr. Jeho mentorkou byla jeho vlastní sestra. Isaia ho nenutila. Ani mu nic nenakazovala. Působila vždy však nějakou, tajemnou aurou, které se prostě nedalo jen tak říct ne. V horším případě se neustále připomínala a objevovala na každém kroku, dokud to někomu nezačalo být neskutečně protivné.

„Jo. Super. Skvělý. Tak hrr na to ať už máme klid.“ Procedil Lait skrze zuby a tiše, nevrle zavrčel, zatímco se posazoval na balvan poblíž poměrně velkého jezírka. Isaia se posadila naproti němu a s laskavým úsměvem si jej prohlížela. Položila ruce do klína, a vyčkávala, až bude i on sám připravený. Laif jí pohled opětoval.
Jeho sestra byla po matce. Z otce měla snad jen dračí krev. Byla drobnější, štíhlé, a velmi mrštné postavy. Její tvář měla jemné, kulatější rysy, a celkově působila velmi elegantně a vznešeně. Krásnější ženy snad nebylo ani někde mezi Elfy. Měla mléčně bílé vlasy, které jí v rovných linkách spadali až někam do půli zad. A její pronikavé, šedé oči dokázali prohlédnout až na dno duše. Isaia byla nádhernou labutí. Bílou holubicí, která přinášela mír a světlo tam, kde jich bylo třeba. Jeho sestra zdědila téměř vše po matce. Bohužel... Isaia nemluvila. Kdysi dávno si poranila krk, když spadla z koně. A od té doby mluví pouze svou myslí, a svýma rukama. Tak se stydí za svou napůl zhojenou jizvu, že nikdy před nikým neodhaluje krk.
Laif si zhluboka povzdychl. „Jo. Chápu. Budeme tu sedět, dokud se já nerozhodnu.“ Pronesl rozmrzele a i on si položil ruce do klína jako ona. Zavřel oči, a zhluboka se nadechl. Poté ucítil, jak se jeho mysli dotklo sametové pohlazení. Jednou, dvakrát. Než Isaia pomalu, něžně vklouzla dovnitř. A Laif se tomu nebránil. Nikomu jinému to nedovoloval. Nikdy. Nepřál si, aby někdo jiný viděl, co cítí nebo nač myslí. Jen Isaia byla výjimkou.
„Uvolni se bratříčku. Jsi pořád úplně zbytečně napnutý jako struna. Trochu ti pomůžu. Soustřeď se na svůj dech. Mysli na svůj oheň. Jak s nádechem roste, a s výdechem slábne.“ 
Pronesla svým, sametovým hlasem.
Laif ji poslechl, ač neměl tušení jak toho dosáhnout. Protože jeho hlavu naplnila až neskutečná hromada myšlenek. Poté však ucítil, jak se jeho tělem rozlévá příjemné horko. Jeho srdce se zklidnilo, a mysl mu naplnil obraz osamocené, malé kovárny kde však nebylo kovadliny. Pouze výhně, v níž planul velký oheň. Isaia vybrala správně. Protože zde se cítil skutečně dobře.

Z vnitřních zahrad odešel až po třech hodinách. Měl silné bolesti hlavy. Isaia ho nechtěla nikam pustit, a trvala na tom, že má alespoň hodinu ležet. Ale Laif tvrdohlavě trval na tom, že bude v pořádku. Nechtěl dát najevo svou slabost.
Dnes se mu celkem v procvičování sebekontroly dařilo. Už se nenechal tak snadno vyvst z míry prchavými iluzemi. V ovládání svého elementu zabodoval ještě víc. Dnes spálil Isaie pouze tři z deseti jejích, oblíbených květin. Avšak při posledním procvičování už se mu nedařilo. Laif zjistil, že dokáže mít mimořádně silnou vůli. Ale jen pouze pokud jde o něco konkrétního. Nebo pokud se má zaměřovat pouze na jeden cíl. Například dokázal myslí ovládnout jeden ze sestřiných odrazů. Ale už si neuměl poradit s těmi čtyřmi dalšími kolem. Nebo měl vyzvednout do vzduchu zbroj, a pomalu ji rozkládat na díly, aniž by spadl kterýkoliv na zem. Poté, co mu po usilovném snažení spadl pátý kus zbroje, se naštval tak, že celou zbroj silou své mysli zmuchlal jako papír. Isaia neměla radost.
„Tvůj hněv ti možná dává sílu, ale zároveň tě i vyčerpává. Není to tvůj přítel, Laife.“ 
Našeptávala mu nevesele.

Po zbytek dne se rozhodl raději opravdu odpočívat. Nebylo to jiné, oproti předešlým lekcím. Dříve však skutečně nedokázal ani odejít po svých, jak ho Isaia dokázala vyčerpat. Bral to jako znamení, že se skutečně lepší.


Následující den už bouře tolik neběsnila. Utišil se prudký vichr. Mračna se začala trhat. Ale proudy deště neustali. Nyní už skutečně v některých částech města hrozilo riziko záplav. Kaelas celé dopoledne strávil ve městě tím, že odváděl přebytečnou vodu do přístavu. Zachránil tak mnoho domácností od vytopení. Zitro se poté přičinil tím, že v některých místech vyzdvihl zem a kameny, aby vytvořil provizorní koryta, kterými by mohla voda proudit. 
Zatímco v paláci bylo práce ještě více. Chystalo se malé vojsko, které potáhne do strážní pevnosti na východě. Připravovali se speciální vozy, které by dokázali zvládnout cestu. Protože obyčejné a jednoduché povozy by pravděpodobně velmi snadno zapadali do rozbahněných cest divokých lesů. Kaelas trval na tom, aby se svými muži odjel ještě dnes. Ať je počasí jakékoliv. Laif se s ním velmi zle pohádal, neboť si myslel že je blázen. Že akorát riskuje život svůj, i svých lidí v této divoké, běsnící bouři. Navíc před blížícím se večerem. 
„Ztráta i jednoho jediného dne může být rozdílem mezi vítězstvím, a porážkou! Promiň Laife! Má povinnost volá! Mí muži mne potřebují!“
Ukončil Kaelas rozhovor stejně ostře, jak jej Laif začal. 

O pár dalších chvil později už Laif jen zpoza oken pozoroval, jak se za kolonou vojáků uzavírá brána vnitřního okruhu hradeb. Měl tu nejhorší náladu. Vřelo to v něm vzteky. Vztekal se na svého bratra, že tak slepě lpí na svých povinnostech. Vztekal se na sebe, že měl udělat něco víc. Mnohem víc. Lépe. S hlubokým povzdychem se poohlédl přes rameno na Isaiu, která mu konejšivě položila ruku na rameno. Setřásl ji, a s tichým odfrknutím odešel do svého pokoje. Tam se mimoděk zadíval na velkou, bohatě zdobenou skříń. Jedinou svého druhu v jeho komnatách. Když ji otevřel, zůstal chvíli zamyšleně zírat na její obsah.
Uvnitř se nacházela jeho na míru vyrobená zbroj. Působila děsivým a mohutným dojmem. Nesla krvavě rudé barvy, jako jeho vlasy, a byla ukována ze speciální magické rudy. Aby se neroztavila silou jeho žáru. Aby některé části odolali brutální síle v jeho svalech. Kdysi se na ní díval s hrdostí. Nyní v něm však vzbuzovala pouze zlost.
K čemu mi je zbroj, když nesmím jít bojovat?! Pomyslel si rozezleně, a zas dveře skříně silně zabouchl.

V následujících dnech byl Ishkensagský palác až nezvykle tichý. Bouře se utišila, a pomalu ji odvanul vítr. Služebnictvo a strážní se chodbami paláce pohybovali jako stíny. Plnili své každodenní povinnosti. Strážní strážili a obcházeli každý kout. Služebné uklízeli, chystali pokrmy všech druhů, nebo plnili přání dračích pánů a paní.
Zitro se usadil na pár dní zas na magické observatoři. Jí i jejím učňům vládl arcimág Aurelios Locio Bravensky. Velmi starý, ale velmi moudrý, člověk. Laif ho neměl rád a nedůvěřoval mu.
Isaia a Laif byli nyní jediní ze sourozenců, kteří v prostorách paláce zůstali. Vídávali se pouze na společných meditacích, nebo u večeře. Ale tam jen chvíli. Laif se uzavřel do sebe, a neměl zájem s Isaiou komunikovat. Ztratil chuť k jídlu, a každým dnem se trápil víc a víc. Nedával ale nic z toho najevo.
Částečně i proto, že brzy se celý palác začal obracet vzhůru nohama, jak se vše chystalo na nadcházejícíc slavnost dvou princů. Bylo třeba připravit komnaty a sály. Zajistit pokrmy. A uvítat hosty, kteří se sjížděli z okolních měst a městeček. Někteří přijeli až zpoza hor.
Alespoň tehdy Laif začal zas projevovat nějaké lepší nálady. Uvědomoval si, že se blíží den, kdy se zas setká s rodiči, a velmi se na to těšil. Vyjdou ze svých, zapečetěných komnat, a i on konečně opět roztáhne křídla.
Zbývalo jen podstoupit poslední, očistné rituály než bude moci stanout ve zlatých síních před svým otcem a před svou matkou.

Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (0)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů