Zhluboka se nadechl, a ještě pomaleji vydechl. Byl nervózní. Velmi nervózní. Nebylo to jen tím, co vše ho brzy čekalo. Otevřel oči, a zadíval se na sebe do zdobeného zrcadla. Zpočátku se sám sebe trochu lekl. Opět. Ještě pořád si na svou novou tvář nezvykl. Byla tak cizí. Jiná. Ale rozhodně jeho. Dotkl se prsty pravé ruky chladného povrchu zrcadla, a hleděl do oněch očí v barvách tekutého zlata a medu, které byli nyní plné zmatku a chaosu. Stejně jako jeho hlava. Nakonec jej pohled do zrcadla omrzel. Odstoupil od něj pár kroků, a zadíval se do velkých oken, ze kterých měl nádherný výhled na východ. Na město. Na vzdálené hory. Jen chvíli si však užíval tohoto výhledu. Poté se naposledy zadíval do zrcadla.
Pořád tam nebyl drak. Pořád tam byl onen mladý chlapec, kterému krvavě rudé vlasy v pramenech spadali na ramena, v jehož očích byl nejen třpyt zlata, ale i žár ohně. Nedokázal si pořád zvyknout na tu tvář, která se prý tak málo usmívala. A přece na něm bylo něco, co jeho téměř lidský vzhled kazilo. Byl to dračí ocas. Šupiny rudé skoro jako jeho vlasy, šest nebo sedm stop dlouhý, na jehož konci byl kostěný bodec podobný ostří kopí. Letmo se na něj zadíval, a vzpomínkami se vrátil do dob před dvěma lety, kdy se o rituálu dospělosti jenom mluvilo. Museli jej podstoupit všichni čtyři. On, Zitro, Kaelas, Isaia. Byla to zkouška, během které museli všichni prokázat, že jsou schopni ovládnout svou moc. Že dokáží využít darů, které jim byli dány. A ano. Pak také proto, aby se každý naučil brát na sebe více podob. Což i on nakonec začal považovat za moudré rozhodnutí, má-li se svými sourozenci žít, a někdy v budoucnu i vládnout tomuto paláci. Tomuto městu. S tímhle měl ale zrovna on velký problém. Jeho ohnivá, divoká duše rituál dospělosti málem ani nedokázala zvládnout. Bylo to pro něj hodně náročné, a hodně bolestivé. Ale povedlo se. Stál zde on, v celé své podobě jakou si zvolil. „Laif.“ Zašeptal tiše své jméno, které mu rodiče dali.
Tiše si povzdychl, a překvapeně zamrkal, jak se najednou probral z hlubin vzpomínání. Uvědomil si, že se pořád dívá do zrcadla na svůj odraz. Stál jako poplašená laň, která si není jista jestli je či není kořistí. Otevřel ústa, jako kdyby chtěl svému odrazu v zrcadle cosi říct. Ale pak si to rozmyslel, a zas ústa zavřel. Přestal se věnovat zrcadlu a svým myšlenkám, a zabalil se do pláště z vlčích kožešin. Poté rozrazil dveře svých komnat, a odešel do útrob paláce. 

 

Zima se už pomalu chýlila ke konci, ale pořád ještě z nebes padaly velké sněhové vločky. Původně si chtěl Laif přes vyhlídkovou terasu jen ukrátit cestu. Ale výhled na Ishkensag a na vzdálené moře mu učaroval. Musel se na chvíli zastavit, a vychutnat si pohled jež se mu naskýtal. Bylo to nádherné. Dívat se na všechny ty střechy a věže obsypané sněhem. Nebo na vzdálený přístav, kde se akorát pohupovalo jen pár velkých lodí. Ale náladu mu to nijak nezlepšilo. Zima pro Laifa byla protivná, a neskutečně otravná. Zabalil se lépe do svého pláště, aby unikl ledovému větru. Strašně moc se těšil, až zima skončí. Až opadne sníh, a uvolní se tak horské průsmyky s cestami, které jsou kvůli sněhu a lavinám neprostupné. S pohledem na moře a na vzdálené hory na něj však padal i těžký, lepkavý smutek. Věděl moc dobře, že i když sníh opadne a cesty se uvolní, on se do oněch míst patrně ještě velmi dlouho nepodívá. Se smutnou, zklamanou tváří se odvrátil, a chystal se odejít.

Málem však vrazil do svého bratra, do Zitra. Tak se jej lekl, že by býval přepadl přes zábradlí vyhlídkové terasy, kdyby jej Zitro pohotově nezachytil. Laif se na něj chvíli jen s vytřeštěnýma očima díval. Zitro nebyl o moc starší než on. Byl ve tváři stejně mladý, bez vousů. Listově zelené vlasy měl elegantně sčesané dozadu, a jeho hluboké, hnědé oči nyní působili zamyšleně. Skoro až zasněně. Ale Laif moc dobře věděl, že umí být i nepříjemně pronikavé. Narozdíl od Laifa si zvolil plně lidské tělo.
„Zbláznil se?!“ Vyštěkl na Zitra, jakmile se probral z šoku, a pravačkou odrazil jeho ruku. „Kolikrát jsem ti říkal, bratře, abys tohle nedělal?!" Přitáhl si zas plášť pevněji k tělu, a zachumlal se do jeho tepla. Zitro si z něj ale očividně nic nedělal. Nejspíše ho ani nevnímal. Místo odpovědi přešel k zábradlí, a stejně jako Laif, se zadíval na obzor. Nakonec to byl i on sám, kdo prolomil hluboké ticho.
„Myslíš, že dorazí na naši slavnost, Laife? Budou tam?“
„Máš na mysli otce s matkou?“ Pozvedl Laif nechápavě jedno obočí, a stoupl si vedle svého bratra. „Já... Já nevím.“ Zakroutil bezradně hlavou, a po očku se na svého bratra zadíval. Ten, jako vždy, na sobě nedával nic znát. „Ale přál bych si to. Kaelas to štěstí měl. Proč bychom ho my mít neměli?" Pokrčil rameny a s ustaraným výrazem ve tváři se na svého bratra obrátil. Ano. Ta slavnost, kde se oslavuje úspěšné dokončení rituálu dospělosti, působila i Laifovi nemálo starostí. Bál se, že otec s matkou nedorazí kvůli němu. Kvůli tomu, jaké dělal chyby. Otec se tehdy strašlivě vztekal, a za každou chybu jej tvrdě trestal. Zitro a Kaelas na tom nebyli o moc lépe. Ale oni měli alespoň vyrovnanější duši a mysl. Zvládli to vše s lepšími výsledky.
„Chtěl bych opravdu mít tvou jistotu Laife.“ Jen krátce se na něj Zitro zadíval. Poté se zase obrátil ke střechám domů, a k moři. „Vždyť víš, jak jsou v posledních měsících uzavření. Vůbec se s námi nestýkají. Přestávají se o nás zajímat. Žijí si svůj život mezi hvězdami. Už to ani zdaleka není takové, jako dřív.“ Stiskl pevně rty k sobě, a Laif by byl přísahal, že v jeho hlase zazněla zlost. Položil proto svému bratru ruku na rameno.
„Vím, Zitro. Vím. Já věřím, že mají své důvody. Do jejich srdcí nevidíme. Nakonec časy se vždy mění. Nějak. A když bude zle, tak pořád jsme tu my všichni. Vždycky jsme si nějak poradili ne? Nebo jsme si spíš vždycky nalezli své... Cesty." Pobaveně se rozesmál nad vzpomínkou, kdy pro ně v dětství nebylo žádného zakázaného místa. A i Zitro se v koutku úst pousmál. Pro Laifa byl okamžik, jako tento, malým kouskem štěstí. Uvolněně se opřel lokty o zábradlí, a společně s bratrem pozoroval život dole v uličkách města. Oba dva zachovávali mlčení, protože nebylo dalších slov, které by bylo třeba říci.

Nakonec to byl Laif, kdo se po chvíli sebral jako první k odchodu. Po setkání se Zitrem jeho srdce hladovělo i po společnosti ostatních sourozenců. I po otci s matkou. Věděl, že se uzavírají před světem, i před svými dětmi. Ale přesto chtěl opět zkusit zabouchat na brány do jejich křídla paláce. Zas a znovu.
V naději, že by Kaelas mohl vědět více, se vydal napřed za ním. Alespoň doufal, že jej nalezne. Nejstarší bratr se poslední dobou vyskytoval v Ishkensagu jen málo. Častokrát, jako jediný ze sourozenců, odjížděl mimo hradby města, někdy i na celé týdny. Prý se staral o ochranu cest, nebo dolů. Dlouho už spolu nemluvili. Přesto mu Laif velmi záviděl. Občas ho ta závist nepříjemně spalovala. Že Kaelas jezdí vstříc povinnostem, a získává si slávu a respekt mezi vojáky. Ale víc se bál o život svého bratra. A vždy se modlil, aby se v pořádku vrátil. Tohle vše jen prohlubovalo jeho touhu po světě za hradbami města. Toužil po nepoznaném, a jak si později uvědomil, i se toho bál. 

To vše bylo ovšem pouze zrnkem písku oproti tomu, co mělo brzy následovat.

 

Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (2)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů


1

February 27, 2016, 7:32 pm

PanthalaimoN napsal:

Moc sa mi to páči. Ja sama píšem istý druh fantasy vo vlastnom svete, s vlastnými druhmi a postavami. Ale osobne si myslím, že tomuto sa nevyrovnám. Je to naozaj dobré. :)

1

February 23, 2016, 6:51 pm

Laif napsal:

Vkládám další, amatérský kousek. :) Chtěl bych se jednou věnovat mnohem více tomuto světu, i jeho postavám. Momentálně bych se chtěl však více točit kolem svého, rudého hrdiny, kterého mám v představách už několik dlouhých let. Až nyní jsem nalezl odvahu mu vdechnout nějaký život, i příběh. Snad bude za něco stát. :)