Kdo by věřil kočce?

Vložil: Nell22 dne duben 22, 2017

3

1

186


Kategorie: Vlastní příběhy od fanoušků

„Vždycky jsem věděla, že život není žádná sláva. Byla jsem s tím smířená a žila tak, jak jsem věřila, že mám. Jasně, možná to nebylo tak úplně správně. Ale nečekala bych, že život po životě může být o tolik horší.“ Protáhla se a slastně zavrněla, její lesklá srst zazářila v paprscích poledního slunce. „Vlastně jsem nikdy na život po životě nevěřila. Spletla jsem se. A kdybych měla ruce, tak se profackuji za to, jak moc.“ Přejela své posluchače pohledem plným hořkosti a pokračovala v rozmluvě. „Ale, jak vidíte, ruce už bohužel nemám, takže nebude nic. A to sem bývala čarodějka! Považte! Mladá, krásná, plná síly! Mohlo by se zdát, že přeháním, ale přátelé! Já jen znám svou cenu! Teda, alespoň tu jakou jsem měla dříve. Teď jsem kočka. Sice patřím mladé a nadějné čarodějce, ale stejně to považuji za neúměrnou degradaci. Jo, možná jsem si mohla odpustit ten románek s tím archandělem. Ale taky sem jen člověk! Teda, byla jsem. A on byl tak sexy!... Co je na tom, vlastně špatného, hm?! Vždyť kdyby Stvořitel nechtěl, abychom sex provozovali, tak ho prostě neznáme. Jednoduché, jako facka. No ne? Ale co vám budu povídat, i když nejsem s tímto názorem zdaleka jediná, svět prostě funguje jinak. Jen by mě celkem zajímalo podle jaké logiky. Celý svůj život jsem se opravdu snažila pomáhat lidem – proto jsem svoji moc dostala – bojovala jsem za ně a chránila je. A jenom kvůli pár nocím s archandělem, jsem byla takhle potrestaná?! To mi přijde krajně nespravedlivé! Jako kdyby třeba zloděj dostal trest za vraždu!“ Posadila se a zlostně škubala ocasem.

„Nestěžuj si pořád! Myslíš, že to tady někoho zajímá?!“ Vstoupil jí do řeči černý labrador a s povzdechem se svalil pod okno, na jehož parapetu bývalá čarodějka seděla.

„Ptali se mě.“

„Ze zdvořilosti. Jsou tady nový.“

„A co se do toho pleteš, ty psisko špinavý?!“ Hebká srst se naježila.

„Náhodou! Tay mě včera koupala! A vůbec, buď ráda, že máš člověka, který se o tebe stará a krmí tě. Všichni takový štěstí nemají.“

„Kušuj, blecháči!“ Kočičí pohled se opět stáčí k pobavenému publiku.

„Nemylte se, přátelé. Mám Taylor ráda. Chlupáč má pravdu, že mám štěstí. Mám domov a věčně plný žaludek. Jako čarodějka jsem měla vždy ke kočkám blízko, vlastně to není žádná potupa být kočkou. Ale když si „člověk“ pamatuje, kým byl předtím, není to zrovna příjemné. Za celou dobu, co jsem tady jako kočka – mimochodem, doufám, že jste poznali, že jsem posvátná egyptská mau – jsem nepoznala jiné zvíře, které by si svůj předchozí život pamatovalo. Tak je asi jasné, že to beru jako trest za něco, co jsem údajně jako čarodějka spáchala. Jen jsem stále ještě nepřišla na to, co by to mělo být. Vždyť ten démon, co jsem s ním chvíli byla, byl naprosto neškodný! A když začal zlobit, zase jsem ho zkrotila. No nekoukejte na mě tak! Mojí patronkou byla Afrodité. Tak jako tak, nevím o ničem, za co bych měla být tak tvrdě trestána. Nikdo z vás tady nedokáže pochopit, jak bezmocně se občas cítím. Vzpomínky na moc, lidské tělo, lidský život. Všechny jsou naprosto jasné, jako by se to dělo včera, a tak občas zapomínám, že už nic z toho nemám. Občas je to nebezpečné, někdy jen smutné, nejčastěji však směšné. A vzhledem k tomu, že nikdo jiný nic podobného nezažívá, tak mi nikdo ani nevěří, smějí se.“ Svým smutným povzdechem si vyslouží od psa posměšné odfrknutí.

„Tak vidíte, milí přátelé, jak těžký tu mám život. I když by se to na první pohled nezdálo.“

„Páni! Slečno Janell! Vy jste skvělá vypravěčka! Celý ten příběh jste vymyslela sama? To by se mi líbilo, mít tak bujnou fantazii! Děti se celou dobu ani nehnuly! Doufám, že takových příběhů máte víc. Rozhodně bychom si rádi poslechli zítra další.“

„Ale tati. Vždyť to nebyla žádná pohádka.“

„Ovšem, že byla, zlatíčko. A teď se se slečnou rozluč, určitě si bude chtít po tom dlouhém vyprávění odpočinout.“

„Já bych se chtěla ještě na něco zeptat.“

„To ne, zlato….“

„To je v pořádku, jen ať se zeptá.“

„Dobrá tedy. Až dostaneš své odpovědi, přijď za námi.“

„Děkuju, tati!“

„Tak, copak tě zajímá, maličká?“ Kočičí hlas nabyl na vlídnosti.

„Slečno Janell, co když to ve skutečnosti není trest?“

„Co jiného by to bylo?“

„Třeba si všechno pamatujete, abyste mohla pomáhat slečně Taylor.“

„Jak bych jí mohla pomáhat, když jsem teď jenom kočka?“

„Jste přeci kouzelná mau, slečno.“

„Ano, ale…“ Janell chtěla protestovat proti takovému zjednodušení, ale malá kachní slečna už odbíhala za rodiči.

„Nashledanou slečno! Těším se na vaše další vyprávění!“

Kočka za ní ještě chvíli hleděla, potom si lehla zpět na parapet a s hlavou plnou myšlenek na její prohlášení, usnula.

...
Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (1)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů


0

May 7, 2017, 2:16 pm

Panda napsal:

To je fakt super!! Doufám, že bude pokračování.