Krios

Vložil: Nell22 dne leden 13, 2016

2

0

1586


Kategorie: Vlastní příběhy od fanoušků

Tady mám pro vás jednu povídku z naprostého začátku. Byla napsána jako druhá a je o síle přátelství.

Přízrak, můj věrný druh, je legendou snad ve všech královstvích. Jeho srst má barvu padlého sněhu, hříva a ocas jsou krvavě rudé a oči jako dva rubíny. Když cválá, nikdo nedokáže odtrhnout oči od jeho dmoucích se svalů. Žádný z koní v královstvích si s ním nezadá. V současné době je to jediný Krios, který tady žije.

Kriosové... velice zvláštní rasa, tihle magičtí koně. Hrdost, síla, vytrvalost - to jsou vlastnosti každého dobrého koně, ale krvelačnost a zápal, s jakými se vrhají do boje Kriosové, se jen tak nevidí. Jejich potravou je strach. Ovšem ne ledajaký strach. To jediné, co je dokáže nasytit je strach, který pociťuje každý tvor těsně před smrtí.

A právě proto přízrak putuje se mnou. S Katem se hladu bát nemusí.

********

"Jen klid, brachu. Hezky pomalu." Šeptám Přízrakovi do ucha a pomalu ho převádím přes polorozpadlý most.

Jsme blízko a on je nedočkavý, těší se na večeři. Já nejsem z nadcházejícího boje tak nadšený. Tohle je nejtěžší úkol, jaký jsme kdy dostali, a já mám neblahé tušení, že se Přízrakovi dostane větší porce, než jakou očekává. Opatrně poklekám a prohlížím si stopy. Opravdu už jsme mu v patách a je sám. To je příznivé. A přesto, není to výhra. Nasedám a pobízím Přízraka do cvalu, vyšší tempo nám terén nedovoluje. Popouštím uzdu a nechávám ho určovat směr. Jeho čich je neomylný, vím, že nás ke kořisti bezpečně dovede.

*********

"Stůj Tarieli Sorine! Byl jsi obviněn z vypálení vesnice Torne, shledán vinným a odsouzen k smrti. Poddej se rozsudku a pros bohy o milost!"

Tariel se ani nepokouší ujet. Poklidně otáčí svého koně a s krutým úšklebkem čelí mému obviňujícímu pohledu.

"Myslíš, že ta tvoje bestie půjde se mnou, až tě zabiju Alasi? Budu slavnej až se s ní pochlubím."

Chtivě přejíždí po Přízrakovi pohledem a tasí meč. Nemusím odpovídat. Přízrakovi se jeho řeči ani trochu nelíbí, navíc je hladový. Se vzteklým frkáním se vrhá proti Tarielově koni a nepřipravené zvíře řičí bolestí, jak se mu do krku zakusují Přízrakovi ostré zuby. Tariel tak překvapený není. Hbitě odráží můj výpad a oplácí mi útok.

Po chvíli padá Tarielův kůň mrtvý k zemi, proto rychle seskakuju a zasypávám ho sprškou ran. Boj je vyrovnaný. Já mám na své straně zkušenosti a potoky krve, Tariel mládí a hbitost, kterou já s přibývajícími roky ztrácím. Přízrak by se rád zapojil a pomohl mi, ale nechce mně zranit a tak se drží stranou. Po dalších minutách, které se táhnou, jako hodiny, mě zasahuje Tarielův meč do boku. Klesám pod náporem té rány na kolena a vím, že tento souboj nebude můj vítězný.

 Oba dva jsme ovšem zapomněli na Přízraka. Můj věrný přítel se, se vzteklým řevem vrhá k nám a Tariel bere nohy na ramena. Takovou moc mají Kriosové, myslím si s bolestným úsměvem. Přízrak si za ním pohrdavě odfrkává a pak se přitáčí ke mně. Něžně do mě strká hebkým čumákem a jeho safírové oči září potlačovaným smutkem. Z posledních sil ho hladím po nozdrách.

"Děkuji ti příteli." Namáhavě hledám slova ve složité řeči Kriosů.

"Tolik společných let a teď je konec. Byli to dobré roky Přízraku. A teď se ze mě nakrm, příteli, jen se neostýchej. I já mám strach ze smrti. Těšil jsem se na další společná léta. No nic, vše jednou končí. Mám na tebe však poslední prosbu."

„Dostanu ho.“ Slíbí Přízrak pevným hlasem, než se ke mně skloní, aby se nakrmil.

...
Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (0)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů