Legenda o lásce - část 4.

Vložil: Nell22 dne květen 13, 2016

1

0

1431


Kategorie: Vlastní příběhy od fanoušků

Niall byl ponořen do vzpomínek. Jako ve snách něžně hladil chladnou rudu, ze které žhavým ohněm a těžkým kladivem vytvořil dýku. Celou tu dobu byl myslí u krásné Lett. Ani si neuvědomoval, co vlastně dělá. Jeho mysl a jeho tělo, byly pro ty chvíle odděleny. Jeho ruce vedli andělé. Čas od času se u vchodu do jeskyně objevila mladá Igrid, v rukou měla vždy koš s jídlem a džbán vína, který nechávala u vchodu a než odešla, tiše Nialla pozorovala. Její srdce se svíralo bolestí a smutkem, když pozorovala mladého muže, jak buší kladivem do kovadliny, duchem naprosto nepřítomný, chvíli se usmívá a v druhé mu po tvářích stékají slzy. Ale zároveň cítila neskutečnou radost a lásku, to, když něžně hladil kámen, který býval její milovanou sestrou a tiše šeptal své modlitby díků za boží lásku, za jeho přízeň a dar, který lidem daroval. V těch chvílích cítila největší nutkání přistoupit blíže, přidat se k jeho modlitbám, ale nikdy nebyla pozvána. A tak se vždy po několika minutách s tichým povzdechem otočila a odešla zpět do vesnice.

******

Niall sotva vnímal Igridinu přítomnost, neznal její pocity, byl by ji přizval ke svým motlitbám. Ale nemohl, věděl, že po celou dobu své práce musí zůstat ponořený ve svém nitru, aby ho bolest ze ztráty milované neochromila. Myslí mu vířily vzpomínky na společné chvíle, a ty dávali jeho rukám moc zpracovávat nebeskou rudu. Vytvořil pouta, která démona udrží a nyní pracoval na těžkém medailonu, který bude sloužit k jejich uzamčení. Nebyl žádný umělec, ani zručný rytec, přesto nyní jeho ruce tvořily na vyrobených předmětech mocné runy, které do jeho mysli vtiskli andělé.

Rukojeť dýky zdobila runa Mannaz symbolizující člověka. Je jedním z nejmocnějších nebeských symbolů. Medailon pak nesl rytinu Thurisaz, která je symbolem trnu, přinášejícího varování.

Když Niall dokončoval svou práci, skrápěl chladný kov slzami radosti i žalu a vzduch v jeskyni jiskřil kouzelnou mocí. Poté poklekl a šeptal modlitby k Bohu i k Lett. Netrvalo dlouho a jeskyni opět zalila hvězdná záře, tvořící nehmotné tělo Lett. „Děkuji ti, můj drahý.“ Nesl se jeskyní její melodický hlas. „Tvá práce je u konce. Nyní musíš čekat. Nebude to trvat dlouho, to ti slibuji, má lásko. Víš, jaký je tvůj poslední úkol. Již brzy se shledáme.“ Hvězdná postava se k němu sklonila a vtiskla něžný polibek na rozpraskané rty. Pak, tak, jako se objevila, se záře opět vytratila.

 

*******

Niall se vrátil do vesnice, magické předměty uložil do umě vyřezávané truhly v Lettiině ložnici a postupem času se opět zapojil běžného života vesničanů.  Na první pohled by se zdálo, že se nezměnil. Stále byl srdečný a usměvavý, obětavý a zábavný. O všechny se staral a všem pomáhal. Ale v jeho očích už nikdy nehořely, ty radostné plamínky, které tam bývaly za Lettiina života. A vesničané dělali, že to nevidí. Vždyť co jiného mohli dělat, než vtáhnout Nialla opět mezi sebe a žít dál? Niall jim to nevyčítal, byl vděčný, že se o něho starají a rány nechávají na pokoji, Svým způsobem byl i šťastný. Netruchlil, užíval si den za dnem, věděl, že jeho chvíle se blíží. S radostí vtipkoval, užíval si lásku místních lidí a stejnou měrou ji oplácel. Jen už ty city nedokázaly proniknout do jeho srdce tak hluboko, jako dříve. Jako by ty poslední dny žil v jakési měkké a zářivé bublině.

...

Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (0)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů