Mnoho tváří ženy - Bohyně

Vložil: Nell22 dne září 10, 2019

1

0

27


Kategorie: Vlastní příběhy od fanoušků

Povídka, asi hlavně pro čtenáře ženského pohlaví.... ale pokud má nekterý z mužů chuť a odvahu... směle do toho! Protože nejen ženy mají své vnitřní Bohyně, ale samozřejmě i muži mají své vnitřní Bohy... jen je objevit. :)

BOHYNĚ

„Tohle nebude fungovat.“ Opakovala už asi podesáté Zuzka, když následovala Lenku do zadní části krámku. I přes svůj postoj k esoterice a „magii“ musela obdivovat, jak umně je vše naaranžované. „Ať už to tady zařizoval kdokoliv, dojem udělat umí.“ Podotkla a zastavila se u sochy v životní velikosti. „Krásná práce.“ Vydechla okouzleně a jemně přejela prsty po hlavě šelmy, která spočívala na klíně ďábelsky krásné ženy. Socha byla vypracována do nejmenších detailů – od ženiných drobných prstů zdobených prsteny až po srst pumy, která lákala k pohlazení. Jediné, co dávalo tušit neživost díla, byl chlad, který se zakusoval do prstů, když jste se sochy dotkli. To vše, Zuzce naprosto vzalo dech – to a pocit, který se jí rozlil tělem, když se sochy dotýkala. Nic podobného, nikdy dříve, nezažila. „Vybíráte si mocné strážce.“ Vytrhnul ji z podivného transu zvučný hlas. S trhnutím se otočila k jeho majitelce a toho dne, již podruhé, zůstala jako omráčená. Na chvíli ji napadlo, že socha, které se ještě před chvílí dotýkala, ožila a kráčí k ní. Po jejím boku se ladně nesla nadpozemsky krásná žena, jen její oči, na rozdíl od těch sochy, jiskřily životem.

„Naty!“ Lenka se s potěšeným výkřikem rozeběhla k neznámé. Zuzka zamrkala a puma i kráska byly ty tam. Na jejich místě stála, jistě přitažlivá, ale rozhodně obyčejná žena a vřele se objímala s rozjařenou Lenkou. „Zuzi, pojď se seznámit.“ Otočila se k ní kamarádka a s vědoucím úsměvem na tváři k ní vztáhla ruku. Zuzka ji neochotně přijala a dovolila, aby se kamarádka ujala slova. Mezitím si ženu pečlivě prohlížela. Došla k závěru, že začíná šílet, protože žádná hra světla by nedovedla zařídit, aby žena před ní vypadala, jako krásná socha.

*********

„Tak povídejte.“ Vybídla ji Natálie, když jí do kameninového poháru nalila notnou dávku horké medoviny. „Já vlastně nevím, co bych měla říkat.“ Zrozpačitěla Zuzka. „Celé to byl Lenčin nápad. Já o těhle věcech nic nevím. A Lenka moc dobře ví, že jim nevěřím.“ „Dobrá tedy.“ Usmála se na ni vlídně Natálie. „Budu mluvit já. Můžete poslouchat. Ale nemusíte, je to jen na Vás.“ Upila ze svého poháru a s pohledem upřeným na nejistou Zuzku, vyčkávala. Zuzka pokrčila rameny a opřela se. „To mi nic neudělá.“ Věnovala ženě úsměv a ta počala vyprávět. Vyprávěla příběh o dívce. Nevinné a čisté, která se učila od starších, zkušených žen z její vesnice a postupem času se stala ženou. Ta žena se začala učit od moudrých stařen, a když pak měla dceru, učila ji společně s ostatními dívkami tak, jako se kdysi učila ona sama. Z matky se stala stařena, která učila mladší ženy, matky a připravovala je na úděl stařeny. Stařena zemřela a znovu povstala jako mladá dívka. Natálie dovyprávěla příběh a dolila Zuzce medovinu, ale mluvit nepřestala. Zapálila svazek bylin a vyprávěla o koloběhu života, fázích měsíce a neustále se opakujících cyklech, na které lidi dávno zapomněli. Zuzka – proti své vůli – jejím vyprávěním fascinována, pozorně naslouchala. Hltala každé její slovo, poslušně přikyvovala, když mluvila o potlačování ženskosti a intuice a nedokázala odtrhnout oči od její tváře. Ta tvář už totiž vůbec nebyla obyčejná, jako před začátkem vyprávění. Opět to byla tvář bohyně Daniky – sochy, kterou Zuzka obdivovala tam v krámku. Na chvilku přeci jen oči odtrhla, jen aby spatřila, že o ženiny nohy je opřená puma, oči upřené na ni. Natálie zapálila další hrst bylin a mluvila o Bohyni, která dospívá a umírá spolu s námi a poté se opět rodí, jen aby znovu dospěla a zemřela. Bohyně je prý moudrá a milující. Mluvila taky o Zuzčině životě. O touze po lásce a uznání, strachu z nedostatečnosti. Pak přinesla misku vody a položila ji na stůl před Zuzku. Nepřestávala mluvit. O Zemi, živlech, bozích a fantazii. Utrhla květ pomerančovníku, který si pěstovala a vetkla ho Zuzce d vlasů. Zpívala. Příběhy o vílách a faunech. Ladně tančila kolem Zuzčina křesla. Ta ji němě pozorovala, neschopna pohybu. Naty, Bohyně – nebo, kdo to vlastně byl – zapálila černou svíci, stojící na stole a přikázala Zuzce zhluboka se nadechnout. Ta okamžitě uposlechla. Žena ukázala na misku s vodou. „Pohleď.“ Řekla jen. Zuzka se zahleděla na svůj odraz ve vodní hladině a zadržela dech. To, co spatřila, nebyla její všední tvář s tupým nosem, úzkými rty, blátivě hnědýma očima a brýlemi. Z vodní hladiny na ni svítily žlutozelené oči divoké šelmy. Po chvíli se obraz změnil. Hleděla do zářivě zelených očí Bohyně, nadpozemsky krásné, s olivovou pletí, plnými rty a havraními loknami. Ta žena se na ni šťastně usmívala a v očích měla slzy. Natálie třikrát zatleskala.

********

Zuzka se probrala z hlubokého spánku v neznámé místnosti a cizím křesle. Tedy, t ji napadlo, než se jí vybavilo všechno, co se přihodilo a co viděla. Naproti ní, zabořená v druhém křesle, seděla Natálie a se spokojeným výrazem si četla. S úsměvem zvedla oči od knihy a sáhla po poháru s medovinou. „Čím jste mě to nadopovala?!“ Obořila se na ni Zuzka. „Možná jsem souhlasila, že si Vás poslechnu, ale nedovolila jsem Vám požití omamných látek!“ „Nic takového nepoužívám.“ Odvětila klidně osočená a napila se. „Jak jinak byste mohla vyvolat ty halucinace? Co jste to tedy pálila, když ne byliny obsahující halucinogeny?“ Zeptala se ostře Zuzka. „Šalvěj, levanduli, meduňku a růži.“ Ukázala Natálie na svazky bylin visící ze stropních trámů. „A co bylo v té medovině?“ Pokračovala Zuzka ve výslechu. „Skořice, hřebíček a pomerančová kůra.“ Dovedla ji ke kotlíku, ve kterém nápoj ohřívala. Na jeho dně v posledním drtku medoviny spatřila Zuzka skořici, hřebíček a plátky pomerančové kůry. Zuzka se beze slova svezla svátky do křesla. Její mysl se snažila přijít na nějaké přijatelné, smysluplné a hlavně bezmagické vysvětlení. Nic. Jen pomalu a těžce tu skutečnost přijímala.  „Co to tedy…?“ Zeptala se tiše s hlavou v dlaních, hrdlo stažené strachem z odpovědi, která mohla pořádně otřást celým jejím světem. „Bylo?“ Dokončila za ni stejně tiše Natálie, která už zase byla Natálií z masa a kostí. „Ukázala jsem ti jen to, co jsi potřebovala vidět.“ Zuzka se zajíkla. Ta slova sice vyslovila Natálie, ale z jejích úst zněl zpěvný hlas Daniky a oči, ještě před chvílí modré, nyní zářily, jako dva smaragdy. „Pojď.“ Dovedla ji k zrcadlu, v jehož rámu byla vsazena spousta drahých kamenů. Zuzka pohlédla do zrcadla, ale našla tam úplně něco jiného, než očekávala. Hleděla do oříškových očí mladé dívky s ohnivě rudými vlasy. Byla překrásná, s tím nevinným úsměvem a kopretinami ve vlasech. Zuzka si matně vzpomínala, že takhle sama sebe kdysi vnímala – než ji spolužáci vyvedli z omylu. Obraz se pomalu měnil. Nyní před ní stála žena. Nevinnost v jejích očích nahradila vášeň a nespoutanost. Zatočila se dokola, rudá sukně se kolem ní zatočila a ohnivé lokny zavířily. Najednou tu byla černovlasá královna, opět nebezpečná puma, pak ustrašená laň. V zrcadle, se zjevilo, nespočet obrazů a všechny se Zuzce vryly nesmazatelně do paměti. Až nakonec před ní stála strhaná třicetiletá zrzka s vlasy rovnými, jako hřebíky, brýlemi na nose, pihami po celém těle a lehkou nadváhou. Zuzka se užasle otočila k Naty. Byla si jistá, že není omámená a přeci by odpřisáhla, že to vše doopravdy viděla. „Kdo to….?“ „Ty. To všechno jsi byla ty.“ Řekla jí starší žena něžně a Zuzce se po tvářích rozkutálely slzy. Překvapeně je stírala, ale tekly další a další. „A taky to byla Bohyně.“ Pokračovala Natálie, hladíc Zuzku po vlasech. „Ale ty…“ Začala Zuzka mezi vzlyky, ale nevěděla, jak pokračovat. „ Ona je v každé z nás. Čeká, až ji k sobě zavoláme, chce nám pomoci, ale nemůže, bez našeho svolení. Trpí stejně, jako trpíme my a raduje se, když jsme šťastní.“

„Ale jak ji mám najít?“ Vydechla nešťastně Zuzka a proud slz zesílil. Natálie ji objala. Zuzka se k ní přitiskla a dlouho, hořce plakala. „Jen plač, mé dítě. Odplav ze sebe všechnu tu bolest. Vyčisti ty hnisající rány.“ Šeptala jí něžně do vlasů žena – Bohyně – průvodkyně.

„Na to, má drahá, žádný univerzální návod neexistuje. Každá cesta je jiná, každý z nás ji musí najít po svém. Ale pamatuj, že když si to budeš přát a budeš tomu pevně věřit, ona tě uslyší a povede tvé kroky, možná si to ani neuvědomíš. Víš, že obtížné vzít opratě svého života pevně do rukou, protože ve chvíli, kdy za sebe a svůj život převezmeš veškerou zodpovědnost, nemůžeš chyby a neúspěchy vyčítat nikomu jinému, než sobě samé a své vlastní hlouposti. A tu, jak je známo, lidé přiznávají jen velice neradi.

...
Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (0)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů