Nový věk – Naděje se vrátila mezi nás

1.Část Nový svět

Kapitola 1. Nový začátek



Království Lesních elfů z Východní Elifijských lesů Elata

Azador, Varad, Mithros a posel se vydali za kapitánem Orestrem a nechali se odvézt do přístavu kousek od podzemí, kam odjeli předtím při jedné ze tří misí, a putovali směrem k hranicím říše lesních elfů.

Varad:“Proč chce král mluvit zrovna s námi?“

Posel:“Vykonali jste spoustu hodně těžké práce v království lidí během velmi krátké doby. Jste jedni z nejlepších kouzelníků a bojovníků, kteří jsou volní, a co jsou zrovna poblíž. Jste velmi slavní a uznávaní a ještě velmi výkoní, jestli víte jak to myslím, ale hlavně máte dobré způsoby a toho si náš král cení nejvíce. Tedy až na Mithrose.“

Mithros:“Máš snad nějakej problém? Jsem na týhle přiblblý výpravě teprve pět minut a už mě tady musí někdo štvát!“

Azador:“Jak to tak vypadá tak je na nás jenom samá chvála.“

Varad:“Hlavně to nezakřikni.“

Posel:“Musíte, ale pochopit, že naše společnost je uzavřená od okolního světa. Náš král to udělal jako preventivní opatření. Měli jsme spousty problémů s přistěhovalci, kteří narušovali náš normálně klidný život. Takže vaše pozvání je vlastně jen vyjímečná situace.“

Varad a Azador:“Chápeme a je pro nás velkou ctí být pozváni od krále lesních elfů.“

Mithros:“Hlavně ať už tam jsme. Tahle cesta už mě začíná nudit.“

Cesta byla sice dlouhá, ale příjemná. Za tři týdny dorazili před začátek říše lesních elfů a v dálce uviděli nějakou dřevěnnou pevnost. Chvíli přemýšleli, co udělat a nakonec pomalu zaútočili na pevnost.

Posel:“Opatrně! Tohle je pevnost barbarů. Už dlouho útočí na naše hranice. Myslím, že jeden z úkolů, co vám král zadá, bude zničení všech čtyř pevností okolo hranic.“

Varad:“Podle mé ledové aury je jich šest set. Co říkáte bráchové dáme si rozcvičku?“

Azador:“Jasně, že jo.“

Posel:“Vždyť je jich šest set. Jak je chcete všechny porazit?“

Varad:“Pojď s náma zelenáči a uvidíš, jak pracují profesionálové.“

Posel:“Dobře, ale jste šílení.“

Azador:“Vzdejte se nebo budete zničeni. Máte tři vteřiny na rozhodnutí.“

Velitel pevnosti:“A kdo vůbec jste?“

Varad:“Ledový přízrak“, „Ďáblův hněv“ a „Černá smrt“ velice nás těší.“

Velitel pevnosti:“Pff. To bych chtěl vidět.“

Velitel pevnosti(na svoje vojáky):“Jestli se pokusí zaútočit tak je pozabíjejte.“

Varad:“Koho si berete velitele nebo ostatní?“

Azador:“Ostatní.“

Varad:“To si ze mě, ale už děláš srandu? Vždycky si vybereš ostatní. Ty mě neštvi.“

Azador:“Tak mi nemáš dávat na výběr a chovej se slušně si přece rytíř.“

Varad:“A co ty Mithrosi?“

Mithros:“Já si beru všechny.“

Varad:“Dobře. Tak už běž Azadore a otevři nám dveře.“

Azador se rozeběhl , roztřískal bránu a začal masakrovat všechny okolo. Varad šel po schodech až k veliteli a Mithros dorážel ty, co chtěli utéct. Na Varada útočili barbaři, kteří chránili velitele a ani se nemusel moc hýbat, protože mu všichni naběhli přímo na kopí. Sklidem došel až nahoru, bodl velitele do krku, vzal mu jeho sekeru a usekl mu s ní hlavu. Hlavu hodil do pytle a počkal na Mithrose a Azadora. Všechno to viděla hraniční hlídka lesních elfů a přišla se podívat, co se děje. Když přišli, zahlédli posla, jak sedí v trávě a dívá se na představení. Po chvíli boje dal Azador tak silnou ránu, že čtyřicet barbarů odletělo, prorazilo dřevěnnou zeď ve předu a jakmile zahlédl elfskou hlídku zamával jim na pozdrav. Za dalších pět minut bylo po boji, Mithros, Azador a Varad se vrátili za poslem. Posel je seznámil s hlídkou a hlídku s nima. Šli dalších deset minut k hraniční zdi, kde se museli znovu představit. Do hlavního města, které se jmenovalo „Elienetus“ v překladu: „Město všech elfů“ putovali tři dny. Po cestě nás sledovali spousty lesních elfů, hlavně Mithrose. Město vypadalo z dálky krásně, ale nebylo tak velké a hlučné jako hlavní město lidí. Vevnitř bylo město ještě krásnější. Město bylo postaveno ve stylu sekvojového lesa v kombinaci s anglickým parkem. Byly tam domy vyrobené jen ze dřeva ve stylu baroka a rokoka. Krásně do detailů vyřezávané ornamenty, domy postavené z krásného bílého dřeva, pískované cesty, domy postavené na stromech nebo v kmenech stromů, spousty fontán, jezírek a tráva, keře a květiny na každém kroku. Po celou dobu cesty Varad nikde neviděl žádný dobytek nebo něco podobného a musel nad tím neustále přemýšlet.

Varad:“Kde vůbec scháníte jídlo, když nemáte žádný dobytek?“

Posel:“Máme velké zahrady, kde pěstujeme spousty užitkových rostlin, keřů a stromů. Navíc každý elf má doma svou vlastní zahradu. Díky naší bohyni a bohovi země máme největší a nejlepší ovoce a zeleninu na světě. Taký máme výhodu, že u nás nikdy není zima a můžeme sklízet osmkrát za rok. Dokonce máme tak skvělé podmínky pro pěstování, že se musíme starat jen o zalévání.“

Mithros:“Otravný vegetariáni.“

Azador:“Počkat! Počkat! Osmkrát za rok! To je nějaký divný. Co já vím tak jeden rok má třista šedesát pět dní jak by jste to dokázali.“

Posel:“Třista šedesát pět dní? To si vzal kde? U nás na našem světě máme za rok devět set šedesát dní.“

Azador:“Cože? A kolik máte teda měsíců?“

Posel:“Máme šestnáct měsíců a každý měsíc má šedesát dní.“

Azador:“To je nějak moc ne. Stejně je to nějaký divný.“

Varad:“To vám musí spousta národů tadytu výhodu závidět? Už se někdo pokusil ukrást tajemství vašeho pěstování nebo nesmrtelnosti?“

Posel:“Ano. Spousta národů nám tuto výhodu závidí. Někteří tak, že by nás chtěli nejraději zničit. Taky nám závidí naší nesmrtelnost. A co se týče té druhé otázky tak ano pokusili se. Jednou před tisíci let nějakou dobu po stvoření světa, kdysi otrokářská země lidí zaútočila na naší zem z důvodu získání naší nesmrtelnosti. Nakonec se jim to nepodařilo, ale způsobili totální rozvrat celého našeho národa a náš národ se rozdělil na dvě části. Jedna zůstala tady a stala se otroky lidí a druhá utekla do podzemí, kde se z nich stali temní elfové.“

Varad:“Vypadáte docela klidně na národ, který si prošel tak tvrdou a krvavou historií.“

Posel:“Nakonec nás zachránila vzpoura otroků a útoky démonů a temných elfů. Vrátili jsme se zpátky, a aby se nic takového neopakovalo tak naše bohyně vytvořila enty. Od té doby si už žijeme klidně a spokojeně.“

Varad:“Ještě na jednu věc jsem se chtěl zeptat?“

Posel:“Na jakou?“

Varad:“Když by se tady náhodou něco stalo tak předpokládám, že by to zůstalo tady díky té vaší uzavřenosti před světem, neboť žádný cizinec jsem nesmí a vy vůbec necestujete do ostatních zemí. Říkám to správně?“

Posel:“Ano. Přesně tak.“

Varad:“Super. Tak to si můžu konečně sundat masku.“

Mithros:“Tak na to si přišel docela brzo Varade.“

Najednou Varad viděl všechno stokrát lépe. Město bylo prostě úžasné jenom Mithrosovi se nelíbilo. Všichni tam žili klidně a bezstarostně. Neexistovali tam žádní zloději, vrazi a bezdomovci. Při procházení městem si všiml, že spolu s elfy tady žijí hobiti a další lesní stvoření jako fauni, kentauři nebo různé víly a dryády. Hobiti mají u elfů funkci farmářů a pomocné síly zatímco ostatní jsou spíš na okrasu. Po chvíli došli k domu krále elfů. Varad a Azador se divili, neboť vypadal stejně jako běžný elfský dům jen byl třikrát větší a vyzdobenější. Nebyl to žádný obří superpalác jako má král lidí Larastar. Vešli dovnitř a dostali se do návštěvní místnosti. V místnosti byl král i se svou ženou, seděli na trůnech a čekali na ně.

Král Izatai:“Předstupte! Vítejte v říši lesních elfů jménem mého lidu i mě samotného.“

Azador a Varad:“Velice nás těší, že jsme se s vámi mohli vůbec setkat a děkujeme za vaše vřelé přivítání.“

Královna:“Páni. Zvěsti nelhali. Opravdu jsou velmi zdvořilí. To jsem u žoldáků nikdy neviděla.“

Král Izatai:“Počkat! Vy máte odznaky rytířů. Vy pracujete pro lidi a chcete nás zničit. Co mi na to odpovíte?“

Varad:“Jsme rytíři, ale rytíři bez závazků. Nemusíme se řídit příkazy krále ani podle přísahy a ani nechceme. My jsme pracovali pro lidi jen kvůli penězům, protože normálně je nesnášíme. Kdyby věděli, co doopravdy jsme, okamžitě by nás zabili i přes to všechno, co jsme pro ně udělali. Mimochodem něco jsem vám přinesl.“

Král Izatai:“Co to má být?“

Varad:“To je hlava velitele barbarů z jedné pevnosti, co byla kousek od vašich hranic.“

Král Izatai:“Jak jste věděli, že po vás budu chtít zrovna tohle za úkol?“

Varad:“Posel se trochu prořekl a navíc nám překáželi v cestě.“

Král Izatai:“Počkat! Ty v tom černém jak se jmenuješ? Mám totiž takový pocit, že jsem tě už někdy viděl.“

Mithros:“Jmenuju se Mithros a před přibližně deseti lety možná víc jste mě a mého otce vyhodili z vaší říše.“

Král Izatai:“To si ty? Syn toho nekromanta? Jak se vůbec opovažuješ sem přijít potom všem, co tvůj otec způsobil. Jestli je tady s tebou tak ho nechám pověsit.“

Mithros:“Ne není tu se mnou. Zemřel už dávno, když se mi snažil zachránit život proti kolonizační armádě skřetů na jižním území ledových ještěrů.“

Král Izatai:“Tak to jsem nevěděl, ale stejně máš sem zapovězený přístup a přesto si přišel a zato tě čeká trest.“

Azador:“To je sice pravda, ale chtěl jste tři hrdiny a my jsme tři hrdinové já, Varad a Mithros. A Mithros. Tím pádem vy sám jste si ho sem zavolal.“


Král Izatai:“Hele. Hele mladej. Nejsi nějakej až moc chytrej, ale teď když nad tím tak přemýšlím tak máš pravdu. Je to moje chyba. Můžu si zato sám. Dobře. Dobře. Tady můj pomocník vás zavede do vašich pokojů. Můžete se procházet po městě, ale nesmíte porušovat zákon. Kdyžtak Mithrosi, neboť si už tady byl a znáš to tady, budeš na ně dohlížet. Rozuměli jste?“

Varad, Mithros a Azador:“Ano pane králi.“

Král Izatai:“Jo ještě na jednu věc jsem zapomněl. Zítra jsem přijede vaše posila. Je to dcera jednoho orkského šlechtice. Jmenuje se Dragva „Mačeta zkázy“.“

Azadar:“Ale vždyť mi budem bojovat proti orkům.“

Král Izatai:“Je to trochu komplikovanější. Slyšeli jste o občanské válce mezi skřety, co propukla před pár lety?“

Mithros:“Něco jsem o tom slyšel.“

Král Izatai:“Tak její otec tu válku prohrál a snaží se upevnit dobré vztahy s ostatními národy, aby mohl v případě nouze požádat o azyl a skrýt se někde jinde a nám se zrovna hodila pomoc. Navíc orkové jako je její otec jsou velmi čestní, spravedliví a respektují přirodu stejně jako my takže by nám vůbec nevadilo kdyby tady byli.“

Mithros:“Ale nekromanti vám vadí.“

Varad:“Ještě něco pro nás máte?“

Král Izatai:“Akorát ještě jedna věc. Ještě by sem měla také přijít královna temných elfů Navara. Měla přijet už dnes, ale asi se musela někde zdržet.“

Mithros:“Počkat! Počkat! Ta Navara. Ta legendární královna Navara.“

Král Izatai:“Ano Navara.“

Varad:“Co je na ní tak úžasnýho?“

Mithros:“To uvidíš až jí potkáš.“

Král Izatai:“Motudaii poď jsem. Potřebuju se o něčem s tebou poradit.“

Nejvyšší druid Motudai:“Určitě potřebuješ pomoct ohledně těch tří žoldáků, že ano?“

Král Izatai:“Mám problém. Mají rytířské odznaky, které používají lidé. Myslel jsem si, že jsou to jejich špehové, a proto jsem se jich začal vyptávat a dozvěděl jsem se něco, co mě dost zarazilo a nevím, co si mám o tom myslet.“


Nejvyšší druid Motudai:“A co přesně řekli?“

Král Izatai:“Řekli, že nenávidí lidi a že kdyby lidi věděli, co jsou doopravdy zač, zabili by je i přes to všechno, co pro ně udělali.“

Nevyšší druid Motudai:“Jestli mluví pravdu proč by je měli lidi bezdůvodně zabít?“

Král Izatai:“Nevím. Na démony nevypadají. Nekromanti nenosí zbroj pro démony a paladiny. Barbaři to taky nejsou. Jako mágové taky nevypadají. Už nevím nic mě nenapadá.

Nejvyšší druid Motudai:“Taky mě nic zrovna nenapadá. Je to, ale zvláštní, že se nedají přiřadit k žádnému národu nebo rase. Podívám se do starých spisů a knih. Možná, že tam něco najdu.“

král Izatai:“Dobře. Já je budu mezitím sledovat.“


Mithros:“Jaj. Ten Izatai je tak trapnej. Myslí si, že nás může bez povšimnutí sledovat aniž bych ho já mistr na průzkum a stopování neviděl.“

Celou dobu se procházeli městem a obdivovali jeho krásu. Tedy až na Mithrose ten samozřejmě ne. Bylo mnohem krásnější než hlavní město lidí. Zašli do hospody, neboť Varad a Azador chtěli ochutnat místní speciality a objednali si všechno. Přinesli jim bylinkové pivo, elfské víno, ovocnou štávu, ovocný koláč a elfský chléb. Pivo bylo mnohem lepší než normální pivo, které vyrábí lidi, a nemělo v sobě žádný alkohol. Víno už alkohol mělo, ale když jste se z něho opili tak jste nikdy neměli kocovinu místo toho jste akorát usnuli. Ovocný koláč byl výborný jako od maminky. Nejvíce se Varad divil, co za chleba od elfů dostal. Byla to obdélníková placka z tužšího a tlustšího těsta. Velmi ho zajímalo jak to jejich jídlo dělají, a proto se podíval do kuchyně. V kuchyni bylo dvacet mladých elfských kuchařek. Ze začátku si myslel, že na něho budou nadávat, ale bylo to přesně naopak jako by se jim jeho společnost líbila. V kuchyni Varad viděl jak se jednotlivé jídlo dělá. Během sledování si všiml, že kuchařkám je příšerné horko a jemu samotnému začalo být také, a proto pomocí své ledové magie ochladil vzduch a kuchařky byly nadmíru vděčné. Potom zašel za hospodským a nechal si objednat dvacet ovocných štáv. Hospodský sice nechápal proč jich chce tolik, ale prodal mu je. Vrátil se do kuchyně a kuchařky se divili, co to nese. Položil štávy na stůl a zchladil je, aby byly ledově vychlazené s kostkama ledu. Kuchařky nečekaly vrhli se na ně a hned je vypily na ex. Varad se jen usmál a byl rád, že jsou spokojené. Kuchařky, když tohle viděly, naskákaly na Varada a zlíbaly mu tvář. Pak se zase vrátil zpátky a Azador se mu začal smát.

Azador:“Co se ti stalo? Vypadáš jako kdyby tě znásilnila stovka ženských.“

Varad:“Skoro si to uhádl. Akorát jich nebylo sto, ale jenom dvacet.“

Mithros:“Vidím, že se kocháš místní krajinou a kulturou Varade.“

Azador:“Ty si teda kanec Varade. Sbalit dvacet ženských najednou a ještě mladých elfek jenom tím, že si jim koupil pití. To mě musíš taky naučit. A nechtěl si náhodou jenom zjistit, jak dělají to svoje jídlo?“

Varad:“Chtěl, ale viděl jsem jak tam celý den pracují v tom vedru a chtěl jsem jim to trochu ulehčit.“

Mithros:“Nekecej.“

Azador:“Á brácha si hraje na velkýho hrdinu. Co uděláš potom? Budeš péct chleba za ně?“

Varad:“Hele. Klid jo!“

Azador:“Ale to by byla fakt hodně velká sranda vidět velkého neporazitelné válečníka, jak peče chlebový placky nebo ne? Ještě s chňapkama a zástěrou?“

Varad:“Ještě, že si můj brácha jinak bych tě už asi zabil.“

Azador:“Hele. Někdo ti něco chce.“

Varad:“To jsou zase ty kuchařky a posílaj mi polibky.“

Azador:“Tak to vypadá, že máš klub fanynek.“

Varad:“Sakra. Zabíte už někdo mýho bráchu.“

Azador:“Nebreč. To bude dobrý. Řekni mi to bylo jenom tak jednoduchý?“

Varad:“To všechno byla jenom schoda náhod. Já myslel, že se jenom zasmějou, poděkujou mi a hotovo, ale vůbec jsem nečekal, že po mě skočí a začnou mě líbat. Navíc ty neumíš ledovou magii, abys jim to tam ulehčil a magií vzduchu bys jim tam udělal akorát nepořádek. Tak už mě neotravuj!“

Mithros:“Neříkej mi Varade, že by se ti tohle nelíbilo, a že bys to nechtěl. Určitě, když si tam šel, si měl aspoň trochu touhy tohle udělat.“

Varad:“No popravdě. Trochu touhy jsem měl.“

Azador:“A bylo to aspoň dobrý?“

Varad:“No tak, co myslíš, když to byly elfky?“

Azador:“Takže bylo.“

Mithros:“Pozor chlapi! Izatai na levoboku.“

Král Izatai je celou dobu sledoval a nemohl pochopit proč se tolik zajímají o pečení chleba. Připadalo mu jako by chtěli víc poznat lesní elfy a jejich kulturu a to ho dost překvapilo. Také byl udivený s jakou přesností a pečlivostí se snaží dodržovat jejich zákony. Takové chování ještě u žádného cizince nikdy neviděl od dob Rodriga Paladiniuse. Sledoval je i po celý zbytek dne. Varad, Mithros a Azador byli v hospodě až do zavírcí doby. V devět hodin začal hospodský vyhazovat zákazníky a i oni museli jít pryč. Sedli si na lavičku k malé fontáně a pozorovali hvězdy. Byla klidná a krásná noc. Na obloze byly spousty hvězd a souhvězdí, které vypadali nádherně. Varad a Azador se dívali na hvězdy a vzpomínali na minulost. Vzpomínali na zážitky z dětství, na tátu a mámu a další členy rodiny. Až se v nich znovu probudila vztek a nenávist vůči barbarům a skřetům. Po chvíli jim oběma tekly slzy po obličeji. Mithros je chytil oběma rukama, obejmul a uklidnil. Seděli venku až do půlnoci a pak odešli do svých pokojů se vyspat. Další den ráno si nás znovu zavolal král.

Král Izatai:“Takže. Mám tady pro vás mapu, kde máte do podrobna napsané, kde jsou jaké pevnosti, a čí národnosti. Doporučil bych vám než vůbec začnete, abyste se seznámili se svojí novou posilou a zasvětili jí do úkolu.“

Varad:“Dobře. Žádný problém.“

Král Izatai:“Tohle je Dragva a je to dcera orského šlechtice jak už jsem předtím říkal.“

Dragva:“Velice mě těší a jsem ráda, že jsem se s váma potkala.“

Varad:“I nás těší.“

Dragva:“Takže, co máte v plánu udělat?“

Mithros:“Podle toho jak je to tady na té mapě napsané by bylo nejlepší zaútočit, buď na skřety nebo na démony.“

Varad:“Tak pudem asi na ty skřety, ale nejdřív se pudem trochu najíst.“

Dragva byla vysoká asi metr devadesát. Už od pohledu byla velmi silná a zdatná jako Azador. Měla dlouhé černá vlasy, smotané do culíku, ve formě dredů až na záda. I přestože byla orkyně a orkyně nebývají příliš krásné oproti ostatním ženám ostatních ras tak Dragva byla výjimka. Byla velmi krásná i na orkské poměry, měla velmi vyvinuté poprsí, boky a pozadí a díky tomu měl Varad trochu problém se soustředit. Měla na sobě těžkou zbroj pro elitní orkské válečníky a na zádech velký orkský jedenapůlruční meč se zakřivených ostřím, že vypadal jako mačeta. Všichni čtyři odešli znovu do hospody. Jakmile vešli dovnitř okukovaly Varada všechny elfky, co tam byly.

Dragva:“Vypadáto, že je tady někdo oblíbenej.“

Azador:“Tak to vypadá, že tvůj klub fanynek se pomalu rozrůstá. To není fér. Já chci taky klub fanynek.“

Varad:“Hej. Nechtěj mě zase naštvat jako včera. Jestli chceš svůj klub fanynek tak si ho udělej a neotravuj. Navíc víš proč po tobě nejdou?“

Azador:“To nevím.“

Varad:“Protože vypadáš jako démon a elfové nesnáší démony. Navíc takový ženský jako jsou tyhle chtějí něžnýho a romantickýho chlapa jako mě nebo Mithrose a né velkýho namachrovanýho bouchače jako si ty.“

Dragva:“V tom má tvůj brácha pravdu.“

Azador:“Sakra. Tak to je špatný.“

Mithros:“V tom nemáš úplně pravdu. Po mě by taky nešli, protože jsem nekromant a navíc ještě mrzák.“

Varad:“Promiň. Zapomněl jsem.“

Pořádně se najedli, napili, vyšli z hospody a chystali se jít splnit úkol, když zahlédli, jak se dva elfové hádají. Najednou jeden z nich vytáhl nůž a chtěl zabít toho druhého. Varad ho pomocí ledové magie zmrazil jen hlava mu zůstala nedotčená. Přišli blíž a viděli, že má černé temné oči jako kdyby byl posedlý nebo očarovaný nějakým temným kouzlem. Azador mu dal slabou elektrickou ránu do hlavy, elf se probral z tranzu a Mithros zrušil temné kouzlo, co ho ovládalo. Elf viděl, že chtěl zabít svého nejlepšího přítele a zhrozil se ze svého činu. Během jedné minuty byli očarovaní všichni elfové ve měště až na krále a nejvyššího druida. Do města přilétávali černé temné mraky a mělili všechny v posedlé démonem. Varad a Azador přičarovali dva silné ochranné štíty, mraky zůstaly viset za štítama a elfové se začali probírat z posedlosti. Mithros je pak pomocí temné magie všechny zrušil. Král přiběhl za nimi i s nejvyšším druidem a chtěl vědět, co se děje, ale ani oni nevěděli, co to bylo.

Nejvyšší druid Motudai:“Nejsem si úplně jistý, ale o takové věci jsem už někde četl. Kde mám tu knihu? Á tady. Tohle je kniha všech elfských legend, pověstí a příběhů, ketré se kdy napsaly. Počkejte chvilku musím to najít. Á tady to je. Legenda o dvou elfích bratrech, kteří propadli temnotám.“

Král Izatai:“Ale vždyť jsme s nimi bojovali v minulosti. Ještě nám s tím pomáhal bůh země.“

Nejvyšší druid Motudai:“Ano. To je pravda, ale vypadá to, že je nezničil nebo nemohl zničit.“

Král Izatai:“Jestli je to pravda, co říkáš tak potom jsme všichni mrtví. Jedině, že by nám pomohl bůh země.“

Nejvyšší druid:“S bohem země už jsem mluvil a nemůže nám pomoct, i když by chtěl. Bůh země má kvůli tomu, že nám pořád pomáhá problémy s vládcem bohů.“

Král Izatai:“A co naše elfská bohyně? Ta nemůže pomoct?“

Nejvyšší druid:“Nemůže. Navíc naše elfská bohyně není žádná bojovnice a ani nemá takovou moc jako bůh země.“

Král Izatai:“Tak to vypadá, že jsme všichni mrtví.“

Varad:“Počkat! Co se píše v té legendě?“

Mithros:“Jestli to chceš opravdu vědět tak by ses měl připravit na pěknej krvák.“

Nejvyšší druid Motudai:“Dobře. Sedněte si a já vám to převypávím. Kdysi dávno před několika tisíci lety žili dva bratři. Jeden byl lovec, druhý druid. Žili klidně a spokojeně. Všichni je měli rádi a oni zase je. Dokonce měli oba krásné manželky a děti. Prostě spokojený, klidný a bezproblémový život. Když v tom otrokářské království lidí zatoužilo po naší nesmrtelnosti a zaútočilo na naší říši. Ničili, zabíjeli a zotročovali všechny, co potkali. Neboť byli příliš silní rozdrtili naší armádu a my jsme se museli vzdát. Dokonce nám ukradli gryfy. Ti dva bratři se s tím nemohli smířit a začali s nimi bojovat. Zabili jich spoustu, ale nakonec také prohráli. Dali ovšem ostatním touhu po odplatě a polovina elfů utekla do podzemí pod vedením prvního krále temných elfů Yrotose Izataiova bratra. Dvěma bratrům se podařilo nějakým způsobem dostat ze zajetí. Při útěku ukradli jednomu kouzelníkovi, tehdy to byli krvaví mágové, knihu nekromancie. V té době byla nekromancie teprve ve vzniku. Použili temnou magii a změnili se v polomrtvé zrůdy s obrovskou silou. Se svou nově nabytou silou odešli do království lidí a dělali to samé, co lidi dělali nám. Kvůli pomstě zabíjeli i úplně nevinné lidi, kteří s tím neměli vůbec nic společného. Čím víc jich zabili tím byli silnější, jako by z nich vysávali duše a získávali z nich větší sílu. Dlouho ničili města a vesnice než proti sobě poštvali nejhoršího nepřítele. Samotného krále Durkhase Krutého krále lidí. Byl to bojovník, který se nedal snad ničím zabít a spousta lidí, říkala, že je to převtělený ďábel. Nevím, jestli je to opravdu tak jak říkali, ale byl nejlepší válečník na světě. Bratři se s ním utkali v jednom z bojů a král je porazil. Zotročil je, zavřel do klecí speciálně pro ně vyrobených a choval se k nim jako k dobytku. V jeden den král lidí našel manželky a děti obou bratrů a udělal s nimi tu nejhorší věc, jakou mohl udělat. Všechny je znásilnil před jejich zraky, rozřezal a nakrmil s nimi zombíky. Tohle jima otřáslo obrovskou silou. Byli jeho otroky dvacet let než se stala vzpoura otroků a rozvrat říše lidí. Temní elfové pomocí neviditelnosti propustili všechny otroky a pomáhali jim v boji. Démoni si všiml vzpoury a zaútočili na lidi také. Bratři si mysleli, že když je teď král starý, že ho snadno zabijou a pomstí tak sebe i svoje rodiny, ale král byl ještě silnější než předtím a znovu prohráli. Podařilo se jim, ale znovu útect. Věděli, že sami ho porazit nedokážou, a proto obešli všechny ostatní, ale nikdo jim nechtěl pomoct. Přišli i za námi a chtěli od nás pomoc. Protože nás bylo málo a měli jsme zdevastovanou zemi, nemohli jsme jim nijak pomoct. Tím jsme je neskutečně vytočili. Začali na nás řvát a hulákat. Věděli jsem, že kvůli záchraně naší říše obětovali a přišli o všechno. Nakonec na nás přivolali velmi silné prokletí, které měnilo všechnu vodu v krev, všechno jídlo v písek a způsobilo zatmění nad celou naší říší. Potom nám řekli, že prokletí bude trvat tak dlouho dokud jim nepříjdeme na pomoc. Jediný, kdo v tu dobu chtěl zničit království lidí, byl první arciďábel. nebo´t jim nezbývala jiná možnost požádali o pomoc jeho. Arciďábel je s radostí přijal a vytrénoval z nich své osobní strážce a druhé nejhorší bojovníky Pekla. Asi rok potom zaútočili a ve velké bitvě proti lidem bojovali bratři i arciďábel společně a zabili krále Durkhase. Nějakou dobu žili mezi démony než zjistili, že je arciďábel zneužívá, a proto od něj utekli. Mezitím bohyně elfů vytvořila enty, aby se nic takového jako invaze lidí neopakovalo, ale nedokázala zrušit prokletí. Proto se snažila prokletí alespoň zmírnit a jenom díky ní jsme nezemřeli na hladomor a dehydrataci. Bratři si vzpomněli na naší říši a vrátili se tam s úmyslem jí zničit. Začali zabíjet všechny naše lidi a ani enti nebyli dost silní, aby je zastavili. Nevěděli jsme, co dělat, neboť nikdo z lesních elfů je nedokázal zastavit. Najali jsme si proto žoldáky z různých zemí na pomoc, ale všichni zemřeli. Potom jsme se dolechli o pololidech a požádali jsme je o pomoc a několik jejich bojovníků jsme si koupili. Bojovali s bratry lépe než ostatní až to vypadalo nadějně, ale bratři byli mnohem silnější a všechny je zmasakrovali. Vůbec jsme nevěděli, co dělat. Byli jsme na pokraji totálního vyhlazení. Když v tom nám na pomoc přišel bůh země, zahnal oba bratry pryč a několik let hlídal naší zem. Zrušil také prokletí. Podle legendy prý dokonce našel skrýš obou bratrů a zničil je. To je celá legenda.“

Král Izatai:“Ale můj otec mi sám říkal, že byl u toho a žádná zbraň na ně neplatila. Jediný, kdo jim prý dokázal aspoň trochu ublížit byli ti pololidi.“

Nejvyšší druid Motudai:“Tak to, abychom požádali o pomoc ještěří národy.“

Král Izatai:“Ti nám, ale nepomůžou. Ti se starají jenom o sebe.“

Nejvyšší druid Motudai:“No. Tak to jsme opravdu nahraný.“

Varad:“To nevypadá dobře. Možná bysme měli použít ty elixíry, co jsme předtím našli.“

Azador:“Super nápad.“

Varad:“Mohli byste nám dát tři až čtyři dny volna, ale aby nás nikdo neobtěžoval.“

Král Izatai:“Vždyť je válečná pohotovost. To nemůžu ..“

Nejvyšší druid Motudai:“V pořádku. Běžte.“

Mithros:“Já zůstanu tady a pomůžu vám.“

Dragva:“Já zůstanu s Mithrosem.“

Král Izatai:“Co to sakra děláš?“

Nejvyšší druid Motudai:“To je dobrý, protože oni dva jsou pololidi.“

Král Izatai:“Cože? Pololidi? Jak si to poznal?“

Nejvyšší druid Motudai:“Každý z nich má v sobě dva životní signály místo jednoho. Dva nebo víc signálů mají jenom pololidi nebo mutanti. Počkat! Co to vidím? Oni mají mutační elixíry. Oni do sebe chtějí dostat druhého mutanta. Podle těch názvů to vypadá na nějaké velmi vzácné mutanty. Musím se podívat do knihy o mutantech.“

Král Izatai:“Dobře. My zatím zůstaneme tady a budeme držet obrannou linii.“

Varad a Azador si našli hodně klid

...
Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (0)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů