Noční můry

Vložil: Nell22 dne leden 24, 2016

4

1

1730


Kategorie: Vlastní příběhy od fanoušků

Každý jistě zná ty noci, kdy se absolutně dezorientovaný a pekelně vystrašený probudí z noční můry a má strach znovu usnout, aby ten sen nepokračoval. A ještě k tomu je tu neodbytný pocit, že v pokoji nejste sami. Že něco sedí u vaší postele a pozoruje vás to. Věřte nebo ne, ten pocit je naprosto správný. A ta bytost, která vám způsobuje ten obrovský tlak na prsou, nemá rozhodně nic společného se strážným andělem.

Jsou to hunllef, ale už po mnoho generací se jim říká noční můry. Je to jednodušší. Ohyzdná stvoření. Dlouhé bílé vlasy, hluboké vrásky, dva páry rukou, na každé paži dvě dlaně s osmi pařáty místo prstů. Jsou malé a podsadité, ale zatraceně rychlé. A ty jejich oči. Jednou rudé, pak zase zářivě zelené, jindy blankytně modré. Ale to nejhorší neuvidíte pouhým okem. To nejhorší je zlo, které z nich vyzařuje. Děsivá temnota, která vás obklopí a stahuje do své propasti. Do propasti šílenství.

Jsou kruté a škodolibé. Nemají slitování. Milují váš strach, ten zmatek, který vám způsobí v mysli, když vyvolají zlé sny. Zajděte se někdy podívat do blázince, zjistěte si, jak se tam různí pacienti dostali. Možná se dozvíte, že u mnoha z nich to začalo nočními můrami. Ano, někdy a nebývá to zrovna málo se hunllef u vás tak zalíbí, váš strach jí tak chutná, až vás nakonec dovede do blázince.

Udivuje vás, odkud toho o nich obyčejný smrtelník tolik ví? Věřte, radši bych nevěděla. Dala bych všechno co mám, kdybych mohla vrátit čas a zařídit si, abych se tomu peklu vyhnula.

U zásahovky toho člověk prožije hodně a málokdy jsou to hezké věci. Není se tedy čemu divit, když člena SWAT otravují zlé sny. I po odchodu ze služby. Horší je, když se místo ústupu stupňují. A když se vám zdají věci, které jste nikdy nezažily. Když křičíte ze spaní, mlátíte kolem sebe a nakonec popadnete zbraň a střelíte. Pak se proberete a zjistíte, že vás manžel leží na zemi v louži krve a v břiše má kulku ze zbraně, kterou ještě stále třímáte v ruce. Ne. To už není normální.

Chtěla jsem zemřít. Peter byl můj život a já ho zabila. Omlouvá mě, že jsem neměla ponětí, co dělám? Že to nebyl jen sen? Nevím, tato odpověď mi ještě dnes, po dvaceti letech zůstává skryta.

Na pohřeb mně doprovázeli dva silní zřízenci psychiatrické léčebny, čistě kdyby náhodou. Bylo mi to jedno, žal mně zlomil.

Na psychiatrii jsem strávila téměř čtyři roky. Čtyři roky kdy jsem se před den nedokázala zbavit obrazů, které jsem vídala v noci a nocí, kdy jsem se měnila v opravdového běsnícího šílence. Jediné, co jsem si z nocí pamatovala, byli ty sny. Ze začátku jsem se každé ráno divila, proč mám to a to zranění, proč jsem přikurtovaná k lůžku, nebo proč mají zaměstnanci ústavu monokly a jiná zranění. Později jsem si zvykla, že to prostě dělám já a nemá cenu se divit nebo vyptávat. Ani přátelé, kteří za mnou chodili, mi moc nepomáhali. Postupem času mi přestávali rozumět, nevěděli čím si procházím, neměli ponětí jak se mnou jednat, byli ze mně zoufalí a já z nich. Protože tam někde pod nánosem toho šílenství jsem pořád byla Robbie Meyerová, jeden z nejlepších členů Richmondského SWAT týmu. A tohle mé já, které to všechno z té hloubky pozorovalo, řvalo zoufalstvím, ale nedokázalo udělat nic pro to, aby se pravá Robbie vrátila a přátele si udržela. Nakonec doktor návštěvy zakázal, protože se jimi můj stav jen zhoršoval.

V době kdy přišla "doktorka" Janett Downleyová už jsem byla úplná troska. Hubená jak anorektička těsně před smrtí, podobně bledá, vlasy šedivé neustálým strachem a prořídlé, jak jsem si je v záchvatech šílenství rvala z hlavy. Absolutně jsem ignorovala okolní svět. A pak přišla do mého pokoje ona. Bylo to, jako by někdo po dlouhých čtyřech letech tmy najednou rozrazil okenice. Přisedla si ke mně a něžně mi z očí odhrnula potem slepené prameny, můj strach naprosto ignorovala. Vzala mně do náručí, jako milující matka dlouho ztracenou dceru, kolébala mně a šeptala mi do ucha portugalská slova útěchy. Ani nevím jak, řekla jsem jí všechno. Víc než doktorům, protože oni mi nerozuměli. Ale Janett četla v mém mlčení i pláči, rozuměla zvířecím skřekům, které ze mě občas vycházeli, a naslouchala tlukotu mého srdce.

Chodila za mnou každý den a za celé tři měsíce mi neřekla slovo anglicky. Vždycky mluvila jen portugalsky. Nerozuměla jsem jí ani slovo a přesto jsem vždy instinktivně věděla, co po mně chce. Jediné její "Que você de se acalmar". Mně dokázalo okamžitě uklidnit. Nemluvě o tom, že noci byli čím dál klidnější. Po čtvrt roce zmizeli noční můry úplně. Nebo jsme si to tehdy alespoň všichni mysleli. Byla jsem zmatená stejně, jako všichni zaměstnanci ústavu, ale světe div se - byla jsem zdravá! Jenže co teď se mnou? Nikdo už nečekal, že bych se mohla uzdravit. Neměla jsem peníze, práci, byt ani žádné příbuzné a přátele, které jsem léta neviděla, jsem nechtěla zatěžovat. I tenhle problém Janett vyřešila. Prý mně vezme sebou po Portugalska, aby se ujistila, že její léčba doopravdy zabrala a můj stav se opět nezhorší. Lékaři nic nenamítali a já byla ráda, že s ní mohu zůstat. Stejně jsem nevěděla, co bych dělala. Sny byli možná pryč, ale vinu za smrt manžela si ponesu nadosmrti.

Nikde jsme se nezastavovali, očividně bylo vše pečlivě předem naplánované a do detailu předem připravené. Jeli jsme rovnou na letiště a tam na mně Jannet poprvé promluvila anglicky. Byla jsem tak překvapená, že mi trvalo dvě minuty, než jsem pochopila, co po mně chce.

Byla jsem z letadla hodně nervózní, přeci jenom moje nervy na tom byli ještě hodně špatně, ale Janett mi dala nějaký bylinkový čaj a já celou cestu prospala. Na letišti na nás čekala krásná žena přibližně mého věku. Janett ji představila jako svoji neteř Aliceu. Žena mně vřele přivítala a zavezla nás do velkého obchodního domu, kde jsme se najedli a pak mi nakoupili tolik oblečení, že jsem netušila, co s nimi budu dělat a hlavně jak je splatím. Janett nad mými protesty jen mávla rukou a se slovy "Však si to tu odpracuješ." zaplatila útratu.

Všechno bylo jako sen a dělo se to strašně rychle. Janett má obrovský dům v horách a v té době tam s ní žilo asi třicet dalších žen. Některé byli příbuzné jiné ne. Byli to její žačky. Janett se nezdržovala s vysvětlováním. Co přesně je učí. Prý to časem pochopím sama. Všechny byli milé a přívětivé a v jejich pohledu bylo něco, co mně uklidňovalo, jejich přítomnost byla jako pohlazení a klidnila zjitřené nervy.

Večer mně Janett doprovodila do mého pokoje. Myslela jsem, že mi popřeje dobrou noc a odejde, ale ona se pohodlně usadila v proutěném křesle a do ruky mi vtiskla malou lahvičku a temně rudou tekutinou. "Vypij to." Bylo jediné, co řekla. Otevřela jsem nedůvěřivě lahvičku a ostrá vůně neznámých bylin mi vehnala slzy do očí. Váhala jsem, ale pod Janettiným upřeným pohledem jsem do sebe ten záhadný lektvar obrátila. V tu chvíli jsem měla pocit, že uvnitř hořím. Pochopila jsem, že byliny byli naložené v kvalitní whisky. Janett se shovívavě usmívala a pokynula, abych si lehla.  Zmateně jsem uposlechla a zhasla lampu. Nechtěla jsem ji urazit a tak jsem mlčela, kdyby toto podivné chování byl nějaký portugalský zvyk. Janett mně pohladila po čele, zamumlala pár portugalských slov a já chvíli na to usnula.

Netrvalo to dlouho a můj sen se proměnil v děsivou noční můru. Byla jsem v ložnici a snažila se zastavit proud krve, který se Peterovi řinul z rány po kulce. V tom mi paží projela bolest a já se s trhnutím probudila. Jakmile jsem zaostřila, přála jsem si, abych byla zpět v tom snu. Nade mnou se sklánělo ohavné stvoření s rudýma očima a více rukama než je zdravé. Bylo to opravdu těsně u mně a vypadalo, jako v nějakém tranzu. Tu bolest, kterou jsem cítila, způsobil pařát, kterým mě škráblo. Začínala jsem se chvět a mou mysl zachvátila panika, ale v tu chvíli mně za ruku vzala Janett a já věděla, že bude vše dobré. Zrůda na ni upřela rudé oči a tiše zavrčela. Janett si jí nevšímala a klidně mi začala vysvětlovat co je stvoření zač. S každou pronesenou větou se hunleff o kousíček odtáhla, přitom stále vrčela a šermovala pařáty naším směrem, ale na Janett nedosáhla.

Stará aquele que conforta (utěšitelka, jak si tyto ženy říkají) mi vysvětlila, co musím udělat, abych hunleff zabila. To bohužel nemohu prozradit nikomu, kdo si neosvojí učení utěšitelek.

Ta noc byla děsivá a zanechala po sobě mnoho bolesti. Hunleff se ze všech sil bránila a Janett mi musela pomáhat. Po pár dnech jsem se z toho zážitku jakž takž vzpamatovala a Janett mě přijala do učení.

Od té doby uplynulo mnoho let a já již jako samostatná utěšitelka jezdím po světě, zbavuji lidi hunleff a čas od času přivedu nějakou polomrtvou dívku sem do hor, aby se naučila, že na tomto světě je mnohem více než lidé tuší.

...
Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (1)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů


0

July 17, 2016, 4:23 pm

OlčaKarlos napsal:

působivé