Odium - Aneb, moje první povídka

Vložil: DawiiD dne květen 20, 2016

3

1

1312


Kategorie: Vlastní příběhy od fanoušků

Konec je časům, kdy jsem byl „volný“. Bývával jsem, ještě malým obchodníkem v Londýnské čtvrti Lone. Abych byl přesný, vedlo se mi parádně. Prodával jsem sice levnější cetky, které byste našli na každém druhém Vietnamském krámku. Ale i tak mi lidé chodili. A tím se dostávám k příběhu, o který se s Vámi chci podělit.

Byl krásný podzimní den, kdy venku svítilo slunce, zpívali špačci a vzduchem se linul čerstvý vzduch. Bylo 4. října někdy v dopoledních hodinách. Procházel jsem místním parkem a pozoroval dub, jak jeho krásně zkroucené, hnědo žluté listí padá k zemi. Při tom okamžiku jsem si vzpomněl na svůj domov, který není zde v daleké Anglii, ale až ve střední Evropě, bývalém Polsku.  Z mého vzpomínaní mne vytrhl až čvachtavý zvuk, kdy žena kousek ode mne šlápla do kaluže. V tom okamžiku jsem byl myšlenkami zpět v Anglii.

 „Vypadáte, jako bych vás vystrašila“ pravila.

Jemně jsem se usmál a hleděl si opět svého. Koutkem oka jsem ji pak pozoroval, jak pokračuje v cestě. Hluboký nádech. Ach, ty ženské křivky. Škoda, stála by za hřích. Vlasy rezaté, plnoštíhlá postava, ladná chůze, vysoká. Hm, přesně takový typ žen, co vyhledávám. Ale co už. Měl jsem přeci namířeno do svého krámku.

Když jsem dorazil do čtvrti Lone, která je zahalena ve stínu vysokých a mohutných mrakodrapů, něco se mi nezdálo. V celé čtvrti jsem nezahlédl ani živáčka. Ačkoli je to čtvrť pod mostem, který spojuje celý Londýn, tak se tu normálně alespoň projíždí nějaké jízdní kolo. To víte, je to chudší čtvrť. Zde se neprohánějí žádné sportovní či cestovní auta, či snad vznášedla. Tady se lidé ohlížejí i za prosťáčkem v kabátě, jako jsem já. Vytáhl jsem tedy kapesník ze svého kabátu a začal si pomalu šourat prsty po sklech svých brýlí. Ale když jsem si je nasadil zpět, nic se nezměnilo. Měl jsem pocit, jako by na mne koukali lidé z oken výloh či svých obydlí. Zase jsem terčem. Pohledy. Panika. Strach. Děs. Pot. Třes. Tlukot srdce. BUM! Zavřel jsem dveře svého krámku. Úleva. Konečně jsem tady, ve svém království. Je to malý krámek u odpadiště. Vždycky se tu alespoň človíček ukáže. Lidé mi prodávají a někdy i koupí cetky, které se pak snažím prodat na velkém tržišti. Není to vůbec výdělečný krám. Dělám to spíše proto, abych těm lidem alespoň trochu pomohl či jim udělal radost. Radost v tomto nehostinném světě.
Ještě jsem se nestihl oklepat z cesty a už mi na výlohu klepal nedočkavý zákazník. Nechápal jsem, kde se v té dlouhé ulici najednou vzal. Jakoby přišel z mlhy. Pořádně jsem si ho ani neprohlédl, jen jsem ho pustil dovnitř.

 „Vy jste Peter Wacz?“ ptal se.

Lekl jsem se ve chvíli, kdy to dořekl. Odkud zná mé jméno? Nikomu své jméno neříkám! Kdo to je? Zahleděl bych se mu do očí, ale jeho černé brýle mi v tom bránily. Na hlavě měl klobouk s mnoha ozubenými bižuteriemi. Nebyl to žádný dělník, jako jsem na to byl zvyklý. Tenhle maník měl sako od Collberga, nic levného. Ne v této čtvrti.

*Potřásli jsme si rukou*

„Co byste potřeboval?“

„Víte pane Waczi, nejste jediný, kdo nenávidí a utíká před systémem, posvátného a samostatného OHO, které, jak dobře víte,...“

Zarazil jsem se. Nevěděl jsem, co mám udělat. Nakonec jsem neudělal nic. Nepřirozené chování by zvedlo jeho pozornost. Jenom jsem v klidu čekal, až svoji řeč ukončí.

„To bylo velmi pozorné, pane, ale obávám se, že s tímto nařčením Vám bohužel jinak nepomohu. OHO s Tebou.“

„Pak tedy dobrá. OHO s Tebou.“

Zašklebil se a odešel.

Ten den už ani nikdo nepřišel. Zavřel jsem krám, podrbal si svoji bradku a vydal se na cestu směrem do svého, jednopokojového bytu. Přes hustý dým z továren nebyly vidět hvězdy. Přesněji továrny na roboty, kde obyčejný člověk je jen kusem hadru. Lidé to tu ani neřídí. Vše májí pod palcem OHOboti. Lidé tu vyrábějí zbraně a roboty do války, která zuří, na západě Evropy.
Cestou mi nad hlavou klapali kolejnice rychlovlaků. Vždy to vypadá, jako by se přes noc probudil ten život, na který se celý den čeká. Lidé bezmyšlenkovitě chodí. Není se čemu divit. Tam kam jdou, by je snad ani nikdo nepostrádal. Všichni myslí jen na sebe a své dobro. Vlastně se není ani čemu divit.

Při příchodu domů jsem si připravil svůj oblíbený čaj a začetl se do novin. Ještě se v nich objevuje stará angličtina. Totiž, při příletu Maglenů na Zem se změnil celý svět. Tento druh pralidí, z kolonie na Marsu, začali propagovat svůj jazyk a své názory. Sesadili elitu z vrcholu a nahradili místo nich sami sebe. Nebylo ani těžké to dokázat. Ke všemu stačila pouze nabídka práce, jídla a tepla, která se na Zemi kvůli nenávisti vytratila. Lidé v této době, kdy bez peněz si ani neutřete zadek, to prostě potřebovali. A jelikož Magleni znali a měli stále plány robotů, kteří s nimi letěli na Mars, nebylo těžké vytvořit právě továrny na roboty.
Změnili chod světa. Samotná organizace OHO je jejich dílo. Ačkoli se neví, co to znamená, jsou dochovány záznamy právě z akce kolonizace Marsu misí OHO. Z toho vzniklo asi to jméno organizace.
V křesle jsem přemýšlel nad tím chlápkem, co mě dnes navštívil. Něco jsem musel přehlédnout. Maličkost. Teprve teď jsem o tom začal uvažovat. Z myšlení mě vyděsil můj starý telefon svým nepříjemným vyzváněním. Zvedl jsem sluchátko.

„Vlak přes řeku“ říkal mužský hlas.

Byl jsem překvapený a zmatený zároveň.

 „A co veze?!“, řekl jsem a instinktivně vzal do ruky tužku a papír.

„Jedu o puk. Plod troub mě.“

Napsal jsem si tuto šifru na kus papíru.

„Už přejel.“

Zavěsil jsem. Ani bych už nedoufal, že mi někdo bude volat přes staré šifry. Byl to starý šifrovací kód, který jsem vymyslel, když jsem utíkal z Polska. Pomohl, nebo si to alespoň myslím, mnoho lidem, co utíkali před válkou, a vůbec před tímto zpropadeným systémem. Podíval jsem se na kus papíru a začal číst šifru. Jedu o puk. Plod troub mě. Ačkoli šifra nedává smysl, tak není zdaleka složitá. Čte se každé druhé písmeno začínaje prvním písmenem. Takže z toho vylezlo: JDOU PO TOBĚ. Tvář mi ztuhla. Poškrábal jsem se na hlavě svojí chvějící se rukou. Srdce mi začalo tlouct neuvěřitelně rychle. Až jsem čekal, že každou chvílí opustí můj hrudní koš. V hlavě se mi rojily všelijaké myšlenky, ale základ se točil okolo jediné otázky. Jak mě odhalili? Začalo to tím chlápkem v obchodě a teď … Kdyžto najednou někdo bum, bum na dveře. Děs. *Ticho*

„*Bzz*. Vím – že – jste – tam – Petere – Waczi! Vidím – Vás – skrze – infrakameru. *Hrk*. Musíme – Vás – odvézt – pro – vlastizradu! *Bzz*“

Neváhal jsem, vzal ocelovou tyč, co jsem měl nade dveřmi. Otevřel jsem dveře, kde stáli dva průzkumní roboti. V tu chvíli jsem začal ten kus šrotu mlátit hlava, nehlava. Mezitím se mě snažil zpacifikovat druhý robot. Byla to pořádná rvačka. Tloukli jsme se tam pěknou chvíli. Naštěstí to nebyly nové prototypy robotů, co byli z pevnějšího materiálu, tzv. Iridia. Bylo slyšet praskání kovů, cvakání koleček, pískání hlasu. V ten moment se rozsypali. Když jsem usoudil, že už se ta hromada šrotu ani nehne, přestal jsem. Nenáviděl jsem roboty víc, než cokoli, co si dokážete představit.

Pomlácený jsem šel zpět do bytu. Měl jsem pomlácenou hlavu a ruku jsem skoro necítil. Taky si myslím, že mi ruplo žebro. Neuvěřitelná bolest.
Nevěděl jsem, co mám dělat. Popadl jsem proto svůj kabát, nasadil si klobouk. Vzal si brašnu s cennostmi a zbrkle jsem se kymácel do nočního běhu města. Při chodu mi věci v brašně chrastili, jak jsem s ní klepal. Poslouchal jsem akorát svůj tep srdce, chrastění, kroky, srdce, chrastění, kroky. Do zbláznění. Lidi jsem, ignoroval. Jejich oči mě děsili stejně, jako já děsil je. Při svých 190 centimetrech, vypadám jako smrt. Ještě když si lesk očí schovávám pod brýlemi a ve stínu klobouku, který jsem si pořídil u Clooneyho za naspořené peníze. Byl to stejně malý krámek, jako ten můj.

Zastavil jsem se. Lidi chodili jen proti mně. Jako by to byla jediná cesta. Obcházeli mne. Byl jich nekončící pás, jako hejno krys. Všichni stejní, všichni posedlý. Jen se hrnou dál, bezmyšlenkovitě. Těm už není pomoci. Jsou v propasti svého životního snažení. OHO nad nimi má absolutní moc. Jen pár lidí stálo na kraji chodníku a netrpělivě vyčkávalo na taxi.

V hlavě mi plavala myšlenka, že bych si našel nocleh a na pár dní se zašil. Nebo alespoň do rána. Ale na spaní jsem neměl vůbec pomyšlení. Pořád jsem přemýšlel, oč tu vlastně jde. Ačkoli jsem přesně věděl, jen jsem se toho moc bál. Jako vždy. Záchvěv trápení. Pokaždé, když si na to vzpomenu, projede mi mráz po zádech.

Z přemýšlení mě vytrhl zvuk velkého transportního letounu. Zahleděl jsem se na oblohu plnou hustého dýmu. V té tmě jsem neviděl nic. Jen blikající kontrolky. Když mi najednou zrak začala vypalovat silná svítilna letounu. Mířila přímo na mne.

„Stůj, Petere Waczi. OHO neunikneš! Už jsi utíkal moc dlouho!“

Dobrá tedy,“ pomyslel jsem si, „nemá smysl celý život utíkat od skutečností, které se dějí. Od nich asi prostě utéct nelze.“ To bylo vše, na co jsem se zmohl naposledy pomyslet, než na mě ozbrojené komando skočilo a povalilo na zem, aby mě spoutalo. V tu chvíli se ozvala ještě čerstvá rána od robotů. *Syčení bolestí*. Pak už i reflektor přestal vypalovat mé oči. Svět kolem mě se opět vrátil do tmy, osvětlen pouze pouličními světly. Lidé okolo mě opět bezmyšlenkovitě šli do svého nic nenaplňujícího zaměstnání.

Spoutaného a otlučeného mě naložili do vazebního transportéru. Zdaleka jsem nebyl sám. Vcelku jsem byl rád, že mě nechali si sednout, protože transportér, byl naplněn k prasknutí a na poskakování mezi dalšími „odsouzenci“ jsem neměl sílu. Díval jsem se do těch odsouzených, prázdných tváří bez výrazu a vzpomínal, jestli někoho z nich náhodou neznám. Prohlížel jsem si je, a najednou mě zatrnulo, protože jedna osoba, resp. mladá žena, mi opravdu někoho připomínala. Ale ne a ne si vzpomenout, odkud jí znám. „Možná jen od vidění“, pomyslel jsem si. Vlasy rezaté, postava tak akorát, nebo jak říkával můj děda: „ženská krev a mlíko“. Podle toho, co jsem viděl, usoudil jsem, že je i docela vysoká. A ten pohled beznaděje, na ten už do smrti nezapomenu. I když, to už bude zanedlouho.

Letíme do nedaleké věznice. Místo, kde se čeká už jen na smrt. Soudy a ostatní líčení, bez kterých by si odsouzenci v předminulém století ani nedokázali představit, jsou již dávno pryč. Přesně od doby, kdy organizace OHO rozhodla, že na Zemi jako takové není místo. Proto se všechny věznice postupně čistí tzv. od „bordelu“. Ano, přesně takto nás nazvali. Na druhou stranu je to docela trefné. Dlouhé roky se uskutečňovaly a stále uskutečňují veřejné popravy. Doslova jatka. Alespoň takto vypadala situace ve střední Evropě, odkud jsem také utekl ve víře, že už mě nikdo hledat nebude.
Ačkoli jsem neudělal nic špatného tak jsem byl stíhán. A vše jen proto, že jsem věděl. Věděl, a rozhodl se nenávist, proti systému, který tu žijeme, přenést na ostatní skrz ty cetky. Je na nich totiž vyryto, „ODIUM proti OHO“, neboli z latiny „NENÁVIST proti OHO“. Možná se teď ptáte, jak ta cetka vypadá. Je to má vlastní výroba. Kus placatého a rovného plíšku, kde jsou informace o šifrovacím kódu, nápis a telefon srolovaný do nudličky, kterou jsem připnul na háček. A prodával jsem je na velkém tržišti pod názvem „Vlak přes řeku“ s ostatními cetkami, které mi lidé prodali. Ale na to, jak lidé zjistili zprávu, už nemám čas.

Ano, jsem bývalý vězeň a teď, v době, kdy tento příběh píši, jsem vězněn znovu. Tentokrát už ale neuteču. Stojím tu u zdi a dozorci mě jen s trpělivostí nechávají dopsat tyto poslední řádky. Vzpomněl jsem si naposledy, na tu ženu v letadle. Poznal jsem ji přece v parku. Zamiloval jsem se. Tak, už mě vyzívají. Abych byl přesný, nenávidím tento systém!...

Poslední řádky jsou pokryty krví.

...
Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (1)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů


0

June 8, 2016, 5:30 pm

Silvius napsal:

Ten obrázek?