Zdravím lidé a všelijaké stvoření,

snažím se sepsat svoji první povídku, ale zatím nevím, zda se to odvíjí tím správným směrem. Nejde o příběh, ale o styl, jakým by ten příběh měl být vyprávěn. Tímto bych rád znal váš názor na první kapitolu mého vyprávění. Doufám, že se příjemně pobavíte :) Kritika vítána :)

 

"Je jedno kolik drah vytvořím, osudu nikdy neuteču, ať už půjdu kamkoliv, vždy mne dostihne a potrestá. Čas má setrvačnost a chce aby se některé věci staly, i přes vše co učiním."

- Azuros Coronastrasz Arsionore

 

Mlhovina Aprixio, 17/08/2731

            Cítil to. Vše kolem se třáslo, vibrovalo, skřípalo, trhalo,šlo slyšet jen kovový zvuk blízké smrti a nespočet alarmů a poplachů. Jeho dílo se mělo stát jeho hrobem, jeho odkaz varováním, jeho loď rakví. Stál tam a pozoroval ono železné sevření, jež přišlo ukončit jeho život. Cítil to. Krev se mu vařila vztekem, jeho myšlenky a pocity byly jako rozbouřený uragán, vše se zúžilo jen na dva body - přežití a pomstu. Nikdy, nikdy nečelil takovému nebezpečí právě jako teď. Jeho rasa byla na kolenou a všichni, které kdy miloval, nyní byli mrtví, zotročení anebo stáli proti jemu samotnému, proklínajíc jeho jméno, volali po jeho smrti.

            To vše ale bylo přehlušeno burácením bitvy, která zuřila okolo.Tříštivé a dunivé exploze se rozléhaly napříč trupem jeho kdysi majestátní lodi - Razor. Už tak dost oslabené štíty burácely, hroutily se, jak se v marné snaze snažily zabránit kompletní destrukci, kterou teď  naplno pociťoval rozstřílený pancíř. Symfonie barev, azurové a fialové, to jediné stálo mezi nim, smrtí a tím peklem co zuřilo venku. Zvuky trhajících se kovů, explozí, to vše jakoby neexistovalo, neznamenalo nic, neboť na to jednoduše nebyl čas. Jiskrami zalitý můstek ještě více projasnila přicházející zpráva z Donnageru, velitelské lodi nepřátelské flotily, která si přišla pro jeho život.

            Byla to směsice všelijakých lodí různorodých ras. Ze všech těch ras mu ale trnem v oku byla pouze jedna jediná - lidská. Generál Adrian Goldfield – poslední v řadě z těch, kteří ho po celý jeho život pronásledovali – se mu ozval se slovy:"Nikdy si neměl nárok si něco takového vybudovat. Měl si nám ochotně sloužit, uctívat nás jako božstvo, né si utéct přes půl galaxie začít znova. Nyní za to vše zaplatíš svým dílem, i svým životem". To byla pro něho poslední kapka, ale i vzpruha. Nemohl se bránit, hangáry prázdné, zbraňové platformy zničené a utéct taky nemohl."Néééé, takhle nééééé. TAKHLE TO NESMÍ SKONČIT!!!!". Nabuzen tímhle vším se vydal k velitelskému křeslu, cestou lemovanou těly bývalé posádky a těch, kteří se ho pokusili zabít na jeho vlastní lodi. Padl do křesla, vzpřímeně se posadil a těžkým, vzdychavým hlasem se v zmohl na pár posledních slov. "Razor, aktivuj protokol LSO-1. Na tohle je ten jejich zpropadenej artefakt krátkej".Bojem zničená loď poslechla a začala shromažďovat poslední zbytky energie. Světla potemněla, loď se začala ještě více třást. Netrvalo dlouho a štíty bez přísunu energie úplně zkolabovaly.

            Na tenhle moment flotila čekala, a také ho ihned patřičně využila. Goldfield vydal povel zaútočit vším čím disponují, neboť na tenhle moment byl připravován po dlouhá léta svými předchůdci. Bojoval ve válce svých předků tak horlivě, jakoby byl jedním z těch kteří tohle šílenství rozpoutali.

            Pro Razor se ovšem bitva chýlila ke konci. Na lodi došlo k ohromné dekompresi, která doslova trhala její útroby na kusy.V té záplavě chaosu se poražený, nikoliv však pokořený kapitán začal smát, tak silně, co mu jen ubývající síly stačily. Nebyl to ale smích radosti. Byl to smích maniaka, někoho tak válkou zničeného, který věděl, že od této chvíle, pokud přežije, povede každý jeho další krok pouze do chaosu a temnoty. Ti, jež zaseli vítr sklidí dokonalou bouři - smrt a zkázu. Jejich pošetilost vedla nakonec ke zrodu někoho, jehož jména se bude bát celý vesmír. Ke zrodu toho, na jehož křídlech přichází smrt.

            Zatímco Razor pokračovala ve shromažďování energie, nepřátelské flotile se naskytl opravdu jedinečný a nádherný pohled. Orchestr střel, ran a výbuchů trhající Razor na kusy na pozadí temnoty vesmíru. To vše ale  najednou přesvítila ohromná bílá záře, tak silná, že by se mohla rovnat se září výbuchu supernovy. Trvalo to jen zlomek okamžiku, ale to co následovalo byl přesně to, pro co si Goldfield přišel. Razor zmizela v ohromné  ohnivé explozi a následné implozi. Nezůstalo téměř nic, jen malé pole trosek, které se z hrdosti nikdo neuráčil prohledat. Dílo bylo dokonáno a tak se spojená flotila Polaris Verdictu dala pod vedením terranů na zdlouhavou cestu zpět do svých domovských světů. Doufajíc v konec války, kterou sami před tolika lety vyprovokovali, horlivě oslavovali a plánovali, jaký osud si připraví pro dobytý prostor Osmicenské Aliance.

            Právě ale jejich arogance a pohrdání se mělo stát jejich zkázou. Jejich odlet z místa konání bitvy byl rychlý, neb nikdo nechtěl setrvat na tomto prokletém místě víc času, než bylo nezbytně nutné. Tím si ale podepsali vlastní ortel smrti. Toto vše byl teprve jen začátek konce.

 

I.

            Na Novu svítalo. Stejně jako každé jiné ráno, tak i dnes prozářily první paprsky Novusaru vnitřní stranu jeho apartmánu na úpatí hor nad Novus City. Světelná vlna zaplavovala prosklenou ložnici stejně jako řeka poušť po obdobích sucha. Ležel tam hluboko ve své posteli zachumlaný v peřinách z tak jemného materiál, že by si jeden pomysle že odešel už do věčných lovišť. Vyspával včerejší noc, plnou hýření, žen a alkoholu, tak jak to dělával pokaždé, když zrovna netrávil čas ve vesmíru. Ačkoliv neměl nijak v oblibě ledové sevření vesmíru, čerstvý ranní vánek vanoucí od nedalekého oceánu miloval, a proto vždy nechával okna nastavena taky, aby se vždy už kolem páté ráno otvírala.

            Ve skutečnosti miloval chlad, ať už to byl prostý raní vánek, anebo kruté vichry na Zuronisu, protivil se mu jen surový chlad vesmíru. V takových momentech si přál aby mohl trávit svůj čas na plážích sedmimoří nebo se procházet po pláních Halony.

            Teď ho ale zajímal jen onen osvěžující vánek, který ho pomalu probouzel. Jak se paprsky více a více opíraly do peřin, byl nucen se stahovat hlouběji do peřinové nory. Bohužel ta nesahala tak hluboko jak mohl doufat a byl nucen zvednout se z postele a otevřít oči. Takhle brzo světlo na očích pálí jako kyselina, obzvláště po probuzení, ale byl rád za vnitřní víčka, která byla na tyto momenty jako stvořená. Vstanul a ihned si to zamířil na balkón, aby se pokochal majestátním pohledem na město. Jak tam tak stál a kochal se, protáhl si pořádně křídla, ocas a nakonec i tělo. Sluneční paprsky ho tentokráte ale nutily zase spát, a tak si ještě na chvíli lehl na lehátko z černého theramorského dubu a přemýšlel o tom, co podnikne dnes. Vzal si přeci jen tak dlouho odkládanou dovolenou a hodlal si ji náležitě užít.

            Jak tam tak ležel, začal ztrácet pojem o čase a málem zase usl. Kručení v žaludku bylo ale otravnější než dopadající světelná clona. Nezbylo mu tedy nic jiného než nechat se vytrhnout ze svého snění, dát si rychlou sprchu a vydat se do své oblíbené kavárny dolů na konci ulice. Né že by nedával přednost domácí stravě, ale tak příjemná vzpruha jako snídaně u Palneaha servírovaná někým tak krásným jako je Minis, to by prostě probudilo i mrtvého....

 

            Vypadalo to, že toho rána se zde procházel jako první. Vše bylo ještě tiché, jen štěbot ptáků narušoval tak poklidnou atmosféru. Bylo pozdní jaro, stromy a květiny už odkvétaly, ale ten pocit, když si jen tak kráčíte po cestě a vítr vás ovívá okvětními lístky, to je zkrátka něco, co dostane do kolen úplně každého. Takové momenty miloval a vychutnával si je jak to jen šlo, neboť věděl že na vesmírných lodích nic takového zažít nemůže. Možná tak na zahradních a kolonizačních lodích, ale na těch moc často nebýval a zahrady si nikdo na bitevních lodích nepěstoval.

            Přestal bloumat nad tím co mohlo být a nebýt, prostě si jen užíval téměř nekonečný příliv sněhobílých okvětních lístků. Když se trochu soustředil, slyšel pak zdáli tlumené zvuky města dole pod horami. Byl to téměř zázrak, vzhledem k tomu jak pořád poslouchal něco nahlas. Ovšem zvuky přírody převládaly. Kdyby tak mohl zpívat Novusar, aby se světelná hra změnila na orchestr, který by dokončil připravenou scénu.

            Ale tohle byl reálný svět, ne svět snů. A v reálném světě poměrně dost bolí náraz do stromu. "Ještě že to nikdo neviděl" pomyslel si, taková ostuda, kdyby mně někdo viděl. Ještě že se blížil ke svému cíli.

             Palneah mně svou kavárnu na malé plošině, která vyčnívala z reliéfu hory. Byla dost velká aby se na ní vešlo i nějaké přistávací plochy, ale na druhou stranu tak akorát velká na nějaké to venkovní posezení. Byla to krásná budova, sice malá, postavená v moderním stylu, ale v interiéru se střetávaly prvky jak moderní, tak viktoriánské. Celé to místo bylo postaveno tak, aby navozovalo pocit domova. Proto bylo také jedním z nejoblíbenějších míst obyvatel Itaka Hills, i jeho samotného.

            Dnes ale bylo vše jinak než obvykle. Kavárna byla ještě zavřená a na jedné z plošin stála jeho loď - Myzarian. Byla to stará loď, třída Piranha, ale sloužila mu dobře. Nedalo mu to a šel situaci prozkoumat zblízka, přece jenom si toho z večera moc nepamatoval a nechtěl aby Palneahovi nebo už vůbec Minis něco bylo. Přistoupil blíže k Myzarian a zjistil že je zamčená zvenčí, tudíž s ní musel přiletět sám. Displej zámku byl ale rozbitý, jakoby snad kdyby po něm někdo vší silou udeřil nějakým těžkým předmětem. I přes tuto kosmetickou vadu se mu ale podařilo loď odemknout. Hned jak se začala spouštět nástupní rampa mu bylo už po čuchu jasné že v noci setsakramentsky přebral a začal si říkat jak byl schopen v takovém stavu odpilotovat loď až sem, doprostřed skal v horách. To bylo ovšem až na jindy. V lodi byl nehorázný brajgl, naštěstí zde ale nikdo živý ani mrtvý nebyl. Jediné co ho zaujalo byl vojenský kontejner na přepravu nebezpečných artefaktů - samozřejmě otevřený. Nemohl si vzpomenout co se té noci stalo, tak zkusil projít záznamy z kamer a černé skříňky. Nic. Tohle už zavánělo problémem. Začal se hrabat v lodních záznamech, snažil se dohledat každé, byť sebemíň významné informace. Zabral se do toho natolik, že ani nepostřehl blížící se osobu, která nastupovala do lodi.

            "Dobré ráno Coro, vyspal jsi si dobře ty můj kvítku?" ozvalo se. Vyděšen uskočil a málem si přelomil rohy o obrazovky na stropě kokpitu."Minis. U Aspektů, ani nevíš jak rád tě slyším a vidím, že si v pořádku a zdravá. Neboj vyspal jsem se nádherně, ikdyž absolutně netuším, co se včera stalo".Minis se pousmála a trochu začervenala. Jeho starost o ní samou z jeho strany ji vždycky přišla roztomilá."Co by mi tak asi bylo?" pronesla s chichotem. "Nevím, prostě jsem se bál. Viděl jsem jak vypadá loď a nic si nepamatoval. Víš jak se o tebe bojím, nesnesl bych pomyšlení nebo fakt, že by se ti něco stalo. Navíc, Palneah měl ještě zavřeno, bylo mi to divné" vysoukal ze sebe s pocitem úlevy."Ach, to je tak roztomilé. Byla jsem se svou sestrou na týden sjíždět hory na Zuronis, nepamatuješ ? Nebo jsi snad zapomněl ? Přistižen při činu. Nějak se mi to vypařilo z hlavy, víš že jsem byl na manévrech, navíc, ta včerejší noc... Vůbec nevím co se děje. Navíc ... co Mira, jak jí je ? Nedala o sobě Velení už nějakou dobu vědět od té doby, co si vzala dovolenou.". Mira a Minis Breaxis.Mira byla starší sestrou Minis. Krásná a velmi talentovaná sestra. Ačkoliv ji nikdo nevěřil, byla schopna se díky svému umu a mazanosti stát se až jedním z admirálů naší flotily a také jednou z agentek výzvědné služby. Ačkoliv na první pohled vypadá jako predátor, který se neohlíží za ničím, byla na druhou stranu velmi příjemná osoba pro ty, co jí dobře znali. Párkrát už mezi ní a Coronastraszem něco bylo, ale Minis .... Coro je miloval obě, ale s Mirou to nikdy nebylo to samé, tak jako s Minis, jednak kvůli práci, tak i kvůli její povaze."Ty a ta tvoje práce .... Neboj, má se dobře, ale ještě nějakou dobu chce mít svůj klid, znáš ji ".

            Konverzaci však přerušilo Coronastraszovo kručení břicha. "Huhh, hele nevíš kdy asi otevřete dneska ? Jak můžeš slyšet, myslím že už by mi to bodlo"."Haha, myslím že máš smůlu, Palneah tu není, odletěl za svou dcerou na Halonu, prý z něho bude dědeček. Hodně mu to přeju". Minis to řekla s takovým zajímavým postojem, ruce sepnuté, hlava skloněná k zemi, tváře začervenalé. Vím co to znamená. "Tak co kdybychom zašli k tobě, nebo někam zaletěli, pokud tě teda z něčeho neruším ? Romantik jako vždycky ... Tak jo, beru, ale mám podmínku" řekla něžně zase s tím lehkým chichotem."Vybírám kam poletíme! Pro tebe, všechno". Věděl že tohle bude nádherný den, ikdyby to mělo být jen tím příjemným překvapením z rána, věděl že bude. Poklidil trochu kokpit Myzarian a jako gentleman nabídl Minis místo k sezení. Uzavřel loď a nastartoval ji. Loď se trochu zatřásla jak motory naběhly a loď se začala pomalu vznášet do vzduchu.Chtěl Minis trochu poškádlit, proto loď rychle strhl z útesu směrem dolů. Od Minis nemohl čekat nic jiného než pořádný pohlavek, naštěstí ho to na ní šíleně vzrušovalo. Jejich další kurz byl Novus City

 

...

 

            Novus City bylo velkoměsto a obývalo ho asi 30 miliónů novanů. Stálo tu už od nepaměti, snad od dob prvních osadníků, kteří Novus před tolika tisíciletímy osídlili. Tradovalo se, že bylo vystavěno jednak jako pomník prvním osadníků, tak i jako svatyně pro duchovenstvo tehdejších obyvatel. Město po dlouhou dobu vzkvétalo, ale nakonec bylo opuštěno a zapomenuto. Jediná velká stavba která přetrvala byl Chrám Aspektů, který zde stojí dodnes, a je také jednou z pěti hlavních dominant moderního města.

            Moderní město bylo založeno před 800 lety. Ještě před založením se zde prováděly vykopávky a hledaly zbytky po původním osídlení, a jedním z velkých objevů bylo nalezení podivného, avšak nezměrného zdroje energie, nad kterým byla nedávno vybudována Coronastraszem Well of Eternity - odkaz Novanské civilizace. Dokáže koncentrovat ohromné množství energie, kterou se nované naučili využívat pro své účely. Jedním z nich byla i terrou nazývaná magie. Ovládala ji většina populace, ale skutečných mistrů, kteří uměli využít alespoň z části nekonečný potenciál bylo velmi málo. O dalších využitích této energie se vědělo velmi málo, nované si to tajemství hlídali velmi pečlivě a ani veřejnost skoro nevěděla, k čemu je ona energie ve vyšších kruzích využívána.

            Zbylými třemi dominantami byly : Naralijská loděnice - obrovská věž s rozsáhlým komplexem, která sloužila jako startovací a dokovací místo pro většinu lodí přilétajících do města, Síně harmonie - Komplex vybudovaný na pobřeží, kde se nacházely ambasády jednotlivých planet Osmicenu a kde Velení přijímalo zástupce cizích ras, a Novanská Věž - nacházela se v samém centru města a vedly z ní cesty ke zbylým čtyřem dominantám, které z ptačí perspektivy vytvářely obrazec kříže, s Novanskou Věží uprostřed. Samotný komplex Věže sestával ze čtyř parabolických mrakodrapů, který byly navzájem spojeny množstvím mostů. Uprostřed Věže se nacházel obrovský monolitický, purpurově zářící, vznášející se krystal, který byl nalezen během vykopávek. Mnoho obyvatel věřilo, že jako mucholapka přitahuje duše zemřelých předků a dovoluje žijícím prožít s nimi alespoň chvíli.

            Zbytek města byl v okolí centra zaplněn převážně mrakodrapy, kdy asi polovinu tvořily veřejné a pracovní budovy, druhou polovinu apartmány. Nované si potrpěli na luxus, vše co budovali stavěli vždy tak, aby to bylo klenotem. Cesty, domy a rozsáhlé parky vyplňující město, vše bylo vystavěno přepychově. Projevovalo se to i ve vojenství a vůbec ve všech aspektech jejich kultury. Tato rasa si mohla dovolit takovou okázalost, neb drtivá většina prací byla zastávána stroji a tak mohli všichni pracovat jen minimálně a věnovat se okázalostem. Jakmile centrum města začalo ustupovat, začalo se měnit i složení budov. Parky zůstaly asi ve stejné míře, ale místo mrakodrapů se zde objevovaly větší rezidence a mnoho hřišť. I zde se projevovala ona okázalost.

            Světelné vlny toho rána zalévaly město jako příliv pobřeží stejně jako každé jiné. Vždy si žilo svým životem, ale po noci každý jednotlivý paprsek přinášel nazpět životní energii obyvatelům města. Lámaly se o skleněné výplně a všelijaké krystaly a šířily se městem jako duha a probouzely ho. Jedním z takových předmětů byla teď je i Myzarian.

            Jejímu pilotovi pořád vrtala hlavou myšlenka, co bylo v tom záhadném kontejneru na artefakty. Děsilo ho pomyšlení na to, co by se stalo, kdyby se nějaký nebezpečný artefakt dostal do nepovolaných rukou, obzvláště těch lidských. Potřeboval rozptýlení. A to rozptýlení sedělo momentálně na sedadle vedle něj. Minis. Dokázal by na ní koukat celou věčnost pro její krásu, pohl by pro ní hvězdami ... Ale musel se soustředit na řízení.

            "Takže ... Jak dlouho jsi zpátky na Novu a jak si věděla, kde mně hledat ?" zeptal se stydlivě."Krátce, přiletěla jsem před pár hodinami a nemohla jsem usnout, tak jsem se vydala za tebou, jenže ty jsi nebyl doma. Tak nějak mi došlo že jsi šel k Palneahovi když jsem uviděla na zemi stopy v okvětních lístcích. Ale trochu jsem byla smutná když skončily uprostřed stromu. Víš jaký mám názor na to tvé pití, že to nevidím ráda. Alespoň takhle moc, jenom si takhle ubližuješ!" pronesla velmi sklíčeně. Bylo ji ho opravdu lítu, neboť k němu opětovala city co on k ní a ona to dobře věděla. Přesně to byl ten rozdíl mezi Minis a Mirou, Mira si moc takových věcí nehleděla, vždy se snažila ze situace vytěžit maximum. Coronastrasz musel reagovat."Víš ... Já vím jak tě to moc ničí, já jen ... na planetách moc času netrávím, pořád někde zavřený na lodi. Mělo mi být jasné že cesta po které jsem se vydal mně jednou zničí, ale nedovolím abych sebou vzal i tebe. Ten včerejší večer, potřeboval jsem se uvolnit. Ale přehnal jsem to." Věděl moc dobře jak to přehnal. Nejenom že si nic nepamatoval, taky pravděpodobně ztratil nebezpečný artefakt. Kdyby aspoň jednu věc si mohl vybavit ...

            Myzarian teď prolétala nad městem. Její nový, naleštěný plášť odrážel světlo jako zrcadlo a zaplavoval s ním ulice pod ním, ale přitom vrhal stín jako jestřáb kroužící vysoko na obloze vyhlížejíc svou kořist. Jestřáb kořist nalezl. Byla jí malá restaurace s otevřenou terasou, hned na hlavní třídě táhnoucí se k Síním harmonie s krásným výhledem na Chrám Aspektů. Přistáli tedy. Ještě ani nedosedli na zem a Minis přepla na autopilota, popadla Coronastrasze za ruku a vyběhla s ním po zrovna se spouštějící rampě. Navzdory tomu že právě letěla 14 hodin ze Zuronisu na Novus byla plná energie, stejně jako jaro, které navracelo svěžest všemu živému.

            "Minis, zpomal, chceš mně uštvat ?!?" vyjekl Coronastrasz zadýchaně. Pořád mu ještě z večera nebylo moc dobře, měl mírně zarudlé oči a plíce a žaludek ho bolely jakoby je někdo přejel parním válcem. To je daň za noc v Novus City, zaplatit ji musí každý, kdo se zde rozhodne přečkat noc.

            Noci jsou vždy plné barev reflektorů a hudby proudící téměř odevšad. Byly zde ostrůvky ticha pro ty kteří ulehli do postele dříve než ostatní, ten zbytek blíže k centru musel vystačit se zvukotěsnými stěnami ve svých bytech. Pro většinu Novanů byla noc jakýmsi rituálem očisty, uvolnění. Bylo jedno kdo kým je, co se dělo během dne, v noci každý slavil. Mezi všemi kulturami, které kdy ve Vesmíru objevili, byli téměř jediní kdo takto ve velkém každou noc oslavoval. Kdokoliv by je označil jako dekadentní rasu, pro Novany je to však oslava bytí, existence samy. I přes dlouhověkost, která jejich životy provází, je každému jasné že i toto jednou pomine. Jde proto o to užít si co nejvíce. Proto jsou noci tak divoké. Záplavy alkoholu, drog (jak již bylo řečeno, nované jsou velmi rozmařilá rasa a drogy pro ně nejsou nic nezvyklého. Vyhledávají jejich přítomnost, zejména rostliné byly vždy nejpopulárnější. Ať už buď léčebné anebo rekreační, spotřeba byla vždy vysoká a nabídka ještě vyšší, vzhledem k velké rozmanitosti výskytu na planetách aliance) a toho nejlepšího - žen! A to nejen v Novus City. Slaví se i na ostatních planetách, jen ne tolik jako na Novu. A pro ty, kteří se chtěli pobavit i ve vesmíru je vždy možnost navštít club na nějaké z osmicenských stanic. Mnohé rasy tyto slavnosti navštěvuje taky, zejména na těchto stanicích, které slouží jako přístavy v tom nekonečné oceánu nicoty vesmíru. Ať už zábava, obchod či prostý odpočinek, vždy se našel důvod proč novany navštívit. Jednou z takových Coronastraszových nejoblíbenějších stanic byla Cataclysm. Vždy měl dobré vzpomínky jak už na prostředí, tak na lidi. Ale stejně nejvíce času trávil na své vlastní, soukromé stanici - Yasur.

            Do noci však zbývalo daleko a Coronastrasz vychutnával chvíle s Minis. Od chvíle co přišli posnídat, poručili si dle svého nejlepšího výběru, se nepřestali mazlit. Jídlo chladlo, ale vzájemná přítomnost toho druhého bylo to, na čem teď opravdu záleželo. Šeptali si nejrůznější komplimenty a nespouštěli jeden druhého oči, balili se do křídel toho druhého a proplétali si navzájem ocasy. Jak čas plynul a Novusar stoupal po obloze výše a výše, měli se k sobě čím dál více, nehledíc na ostatní. I tak nebyli jediní, kdo takhle vychutnával chvíle se svým protějškem."Musím ti to nějak vynahradit. Nenechám aby první věc co uvidíš po návratu jsem já, ještě v takovém stavu. Dnes v noci bude zatmění obou měsíců. Půjdeme na pláž, tam budeme mít klid, tam budeme moct slavit"."To zní krásně! Už se těším! Nejraději bych si tě tam ukradla už teď, škoda"."Není proč. Slavit se dá vždy. Ale tohle bude speciální. Minis ... ty strašně víš jak tě miluju. Slib mi, že dneska příjdeš !"."Neboj se Coro, příjdu. Stejně nemám nic lepšího na práci než vybalit a zase se zabydlet. Takhle to aspoň bude rychlejší a příjemnější, ty můj kvítku. Coronastrasz to už nevydržel, pevně Minis objal a předl jako kočka. Takový pocit štěstí už dlouho nezažil a věděl, že už nikdy s nikým jiným nezažije. Už jen její tvář u něj vybuzovala tak dlouho hledaný vnitřní klid. Poprvé v životě cítil, že je skutečně šťastný.

            Nic však netrvá věčně. Čas utíkal a ačkoliv si přáli strávit spolu takhle více času, nešlo to. Minis měla ještě své povinnosti a Coronastrasze čekala nepříjemná povinnost navštívit Well of Eternity. Měl sice dovolenou, ale jako jeden z mála rozuměl mechanismu té studny. Přece jenom ji navrhl.

 

Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (4)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů


0

June 12, 2016, 3:19 pm

Coronastrasz napsal:

Díky, trochu to znovu projedu a poohlídnu se po tom :) Snad brzo dopíšu druhou kapitolu :)

0

June 12, 2016, 2:08 pm

Silvius napsal:

"Minis, zpomal, chceš mně uštvat ?!?"... tady má být mě.... a jinak tam byly pasáže, které zní trochu divně, když si je řekneš nahlas( trochu pokroucený slovosled nebo nějaké divné slovní spojení), ale jinak super.

0

June 10, 2016, 4:43 pm

Coronastrasz napsal:

Díky, velice si toho cenim :) Má to být něco mezi Fantasy a Sci-fi takže to jak komu sedne. A ještě, které části bys například teda upravil ? Když se rozepisu nebo zactu tak to nevnímám, budu tedy rád za každou radu :)

0

June 7, 2016, 1:55 pm

Silvius napsal:

Dobrý .D nečetl jsem to celý, ale je to dobrý. Někdy bych to tam trochu upravil, protože to zní divně a taky bych psal fantasy jelikož sci-fi moc nemusím ale jinak dobrá práce.