Zdravím lidi. Uběhla již nějaká doba, a já se zase rozhodl pokračovat ve svém vypravování. Většinou mi psaní znemožňoval nedostatek času, nebo nekreativní období. Mimo to jsem se opět dal na kreslení, ale to už odbočuju. Nicméně, zde to je, druhá kapitoval stínu světla.

Zatím jen můžu říct, že až do 4 nebo 5 kapitoly můžete očekávat jen "světlo", přitemňovat začnu až později :) Už mám hrubé návrhy příběhu, ale vy si zatím budete muset počkat :) Tak jako tak, zase budu otevřený kritice, zatím ... příjemné čtení :)

KAPITOLA II

Ačkoliv byli mírumilovným národem, udržovali si i tak jednu z největších a nejmodernějších flotil v galaxii. Technologie byla vždy klíčová pro jejich přežití, až nezdravě na ní spoléhali, ale nikdy na ni nezanevřeli. Kultura a etika se sice vydaly směrem osvícenství, ale vrozený pud nelze potlačit. Je to jako učit jíst lva tofu a snažit se odnaučit ho lovu ... prostě a jednoduše to nejde. Je to něco, co se nedá změnit, hluboko zakořeněné v každé bytosti, nejen novanovi.

            Jednou z největších základen byla planeta Hammerfall - druhá planeta, kterou Novus kdy kolonizoval. Název dostala podle rodu, který ji osídlil. Ta planeta byla jak jednou z největších vojenských základen, tak i největším producentem zbraní pro Osmicen. Byla to doslova nedobytná bašta, štít aliance, který by se rozhodl napadnout jen naprostý hlupák. Právě se zde chystalo cvičení pro čerstvé absolventy jedné ze zdejších vojenských akademií. Měli být poprvé přizvání na ostré manévry ve vesmíru na skutečných bojových lodí.

            „No tak, my víme že se jen bojíš že prohraješ“ začal pokřikovat kadet Naretta po své spolužačce, Veralis.“„To ihned odvoláš ty malej skrčku! Hoši, dotáhněte mi taky zubra, jdu toho skřeta pohřbít !“ Zubr-T10a, jedno ze starých nejpoužívanějších těžkých brnění. Už při svých počátcích bylo navrženo tak, aby odolalo ráně  i z projektilové houfnice a vydrželo chvíli palbu z plazmových pušek. Dnes se již používají nové modely g, ale mezi studenty jsou staré modely  dostatečné pro výcvik. Krom toho, hodně času tráví souboji v těchto brněních, bylo by zbytečné aby si ubližovali v nových kouscích.

            Souboj mezi Narettou a Veralis začal. Brnění sice byla poměrně dobře izolovaná proti úderům mechanickým, ale slovní přestřelce zabránit nemohly. Padaly všelijaké urážky a nadávky, dokonce takové, za které by se styděl i dospělý. Veralis provedla výpad jako první, neboť i přes váhu brnění byla stále mrštnější než její soupeř. Tritanitové drápy se zabořily do hrudního pancíře a začaly ho drásat na kusy. Naretta se však nehodlal tak snad vzdát a odkopl svou sokyni jedním mocným nápřahem noh.Veralis to odmrštilo až do koutu arény a než se stihla vzpamatovat, už do ní Naretta ztvrda bušil. Stejně jako on, i ona nechtěla prohrát. Naretta byl sice silný, ale nedokázal se soustředit. Veralisin Zubr pohlcoval většinu nárazů, ale i přes to šlo cítit dopady kovových pěstí. Vzhledem k tíze zbroje se Naretta brzo unavil a netrvalo dlouho a Veralis toho bez váhání využila. Rychle se prosmýkla mezerou, kterou ji Naretta nechtěně mezi nohama vytvořil, když se začal unavovat a unikla. Její pozornost se nyní upřela ke stojanu se zbraněmi. Ihned ji do oka padl Auger Mk.VII - energetická puška. Chtěla ten zápas tak rychle ukončit, až si nevšimla, že soupeř podnikl výpad a skočil po ní.„Tak lehké to mít nebudeš, nikam mi neutečeš.“Veralis byla sice zavalena druhým brněním, ale ocas měla stále volný. Tak akorát, aby si svou vyvolenou zbraň přitáhla. Obmotala ocas zbraň a kopanci nohou ji nasměrovala tak, aby mířila na Narettovy záda.„Jseš pěknej hlupák víš to? Prohraješ, zase, a ani nevíš jak!“„To bych chtěl vidět. Ležíš tady pode mnou.“To byla pro Veralis poslední kapka, její pohár trpělivostí s jeho hloupostí přetekl. Vystřelila. První rána Narettu ochromila a dovolila ji vyklouznout z jeho zajetí. Jakmile se postavila a zbraň uchopila pevně do rukou začala střílet znova. Vztek ji úplně zaslepil mysl a ostatní kadeti se  k ní neopovážili ani přiblížit. Její hněv byl mnohdykrát hroší než smrt.

            Pokračovala do té doby, než kompletně rozstřílela hrudní část zbroje na kusy. V ten moment se taky objevil důstojník, který měl skupinu na starost.„Co to tady u Aspektů děláte ?!?!? Veralis, zbláznila ses ?! Podívej se, co jsi udělala!“ Veralis letmo pohlédla na polomrtvého Narettu a zlehka odfrkla „Neměl si tak vyskakovat, je to jeho vina že tak dopadl. Já jen bránila svou čest.“„Mohla si ho zabít. A tohle není poprvé, co jsi něco takového udělala. Ty se vůbec neumíš krotit. Máš štěstí že je naživu“ pronesl rozzlobeně její nadřízený. Jen co to dořekl, objevili se zdravotníci, kteří poraženého vytáhli z brnění a odnesli na ošetřovnu.„Co teď se mnou bude?“ zeptala se již mírnějším hlasem velitele.„To nevím. Každopádně bez trestu z toho nevyvázneš. Za hodinu se budeš hlásit v ředitelně, do té doby, rozchod. A platí to i pro vás všechny!“" zakřičel velící důstojník  ke konci i na ostatní kadety.

 

...

 

            Relativně poklidnou oblohu nad městem narušil další objekt. Nepohyboval se nikterak rychle, prostě jen zlehka plul po větru a reflektoval záři světla na zem. Její kapitán nespěchal, protože věděl, že nemá proč. A ani nechtěl. Chtěl si jen užít let. A přemýšlet. Letěl nízko, aby si užil výhled na město. Jak centrum ustupovalo, začaly se pod ním rozléhat zelené plochy. Byl velmi potěšen, když spatřil malou skupinku dětí. Nestávalo se to často. Ihned začal vzpomínat na to své.

            O své mladé vždy nované pečovali úzkostlivě.  Populace činila odhadem asi 14 miliard, ale nový drak se nenarodí každý den. Bylo to kvůli věku, kterého se dožívají. To číslo není zrovna malé, je to okolo 5 tisíc let. A ne všichni se toho věku taky dožijí. Byl to jen odhad na základě počtu těch, kteří se tohoto věku dožili. Proto je každý přírůstek velmi vzácný. Kdyby se rozmnožovali rychlým tempem, celá galaxie by za chvíli nedokázala pokrýt jejich nároky na život. Navíc, trvalo téměř 2 roky, než se nový drak vylíhl. Proto měli svých prvních 100 let života téměř bezstarostných. Do 25 let povinně studovali a zbytek času mohli využít jak chtěli. Mnoho mladých ten čas využívá k cestování a užívání si. Poté byl už každý sám za sebe.

            Ale i to byl poměrně lehký život. Nované neuznávají peníze jako takové, mají své obdoby pro určité věci, ale celý jejich sociální systém je vystavěn tak, aby se bez nich obešli. Věří, že každý má právo na důstojný život, nehledě na původ. A ikdyž většina práce byla zastávána roboty, stále zde bylo místo i pro živoucí tvory. Počet pracovních dnů však málo kdy přesahoval hranici 50 dní. Bylo zde tedy stále dost času na své osobní záležitosti. Jedinou vyjímku snad tvořila armáda, která měla své pevně stanovené pravidla. Alespoň jednou v životě v ní byl každý novan, neboť tradice byla tradice.

            Jeho mládí však bylo odlišné. Ne bezstarostné, ba naopak. Tou dobou ani nevěřil, že se dožije více jak 100 let. Nerad si na to vzpomínal, ale právě zde byl ukryt klíč k tomu, co je skutečně zač. Skrýval jedno strašlivé tajemství, o kterém se nikdy nované neměli dozvědět.

Odtrhl se od té myšlenky a uchýlil se k jiné, mnohem příjemnější. K Minis. Přemýšlel co asi teď dělá. Přemýšlel o ní pořád. Byla pro něj vším. Nechal by obětovat celou říši, jen aby byl s ní. Dnešní ranní setkání to nutkání být s ní jenom přiživilo. Plně ponořen do té myšlenky se začal přibližovat ke Studni. Zelené plochy začaly ustupovat a nahrazovaly je Hi-tech vědecké střediska. Celý obzor teď navíc vyplňovala skoro kilometr vysoká stavba. Hlavní věž Studny. Celý komplex byl nesmírně obrovský, jádro tvořilo velké, zářící jezero, kterou bylo vyplněno podivnou energii. Kdyby do tohoto jezera někdo ponořil ruku, cítil by, jak by se skrze magické vody do něho vlévalo nezměrné množství energie. Bylo to velmi nebezpečné, proto bylo přísně zakázané dotýkat se hladiny. Hlavní věž Studny sloužila jako usměrňovač, kterým byl Coronastrasz a zbytek novanů schopen využívat potenciál Studny. Sloužila také jako anténa, takže přístup k tomuto zřídlu energie měli i obyvatelé přilehlých čtyř světů centrálního Novu.

            Loď však mezitím dosáhla svého cíle a šla na přistání. Jakmile dosedla na přistávací plošinu, co nejblíže ke vchodu do komplexu, Coronastrasz se sbalil a vydal se zjistit, proč ho volali. Měli se mu ozvat jen v případě nouze, a Coronastraszovi nepřišlo, že tohle by byl jeden z těch krizových stavů. Cestou napříč komplexem nikoho nepotkal, což jeho vztek z přerušené dovolené jenom přiživilo. Takhle to pokračovalo několik minut, než se dostal do síně se samotnou studnou. Hladina jezera prozařovala celou místnost jasnozřivými paprsky azurového světla, které se odrážely od křišťály vyzdobených zdí a stoupalo směrem vzhůru po vnitřních stranách věže nahoru k nebesům. Hladina však nebyla poklidná, nebo lehce zvlněná, tak jak to obvykle bývá. Její vody dnes lehce kolem břehů vířily a zbytek energetické masy se vlnil, jako by do vody někdo házel vetší kameny.

            Síň samotná byla obrovská, nádherně zdobená, z velké části taky otevřená do prostoru. Nacházelo se zde velké množství počítačů a vědeckého vybavení, ale to nebylo vše. Kolem břehu byly rozmístěny platformy, které zdobily záhadné runy, které bylo sto schopno přečíst jen pár novanů. Na těchto podstavcích stávali mistři magie, kteří čerpali energii ze studny přímo, když jim to bylo dovoleno. Co ale vynikalo nejvíce, bylo to, že zde momentálně nikdo nebyl.„Kdo mně dohajzlu volal ?!? Víte že sem si vzal volno! A stejně tu nikdo NENÍ!“ To ho dopálilo nejvíce, nepřítomnost personálu, který se měl o studnu v jeho nepřítomnosti starat.Vzteky se celý naježil, roztáhl svoje obrovská křídla, vytasil drápy a zařval "Tak znovu, je tady někdo, nebo si to tu všechno musím vyřešit sám ?!?“ Ticho. Chvíli čekal a pak se vydal k centrální plošině, kde mněl své vybavení. Jen co se vydal ke svému pracovišti, z poza rohu a stínu se vynořil jeden vědec. Coronastrasz ho ihned našponovanýma ušima zaslechl.

            „P-p-ppane, jj-já se jen... .“ Než to stihl doříct, Coronastrasz k němu zlehka přistoupil a zadíval se na něj. Viděl v očích samce strach, nemohl být moc starý, tipoval mu maximálně 400 let. Byl překvapen, že někdo tak mladý pracuje na tomto projektu. V tomhle stavu byl však nepoužitelný. Bál se, celý se klepal, pravděpodobně ještě nikdy nebyl v armádě a už vůbec nikdy neviděl někoho tak rozzuřeného. Chtěl ho uklidnit, proto ho něž chytl za tvář a políbil na čumák. V novanské kultuře to bylo znamení smíru, omluvy a uklidnění, že se dotyčný nemá čeho bát.„Omlouvám se, že jsem tolik křičel. Opravdu je mi to líto. Nemáš se čeho bát, slibuju.“ Samec byl z toho všeho celý nesvůj, omámen tím okamžikem na chvíli jakoby zamrzl, ztuhl. Byl to velice intimní zážitek, potřeboval to vstřebat. Hned jakmile to všechno pobral a vrátil se do reality, spustil.„Pane, omlouvám se, ale nevěděl jsem si rady. Skoro všichni odešli před několika dny domů, zůstal jsem tu sám spolu s pár dalšími. Navíc, nevěřím že někdo ví, co se tady děje.“ Oba dva se podívali na jezeru. Měl pravdu, něco bylo špatně, tohle se rozhodně dít nemělo. Studna byla mocným zdrojem energie, to, že něco rozhýbalo její vody nevěstilo nic dobrého. Přistoupili ke břehu na Coronastraszovu osobní plošinu a společnými silami se pokusili se studnou spojit. Plošina a runy na ní začaly zářit, jak se snažili navázat spojení. Jejich ruce se po natažení směrem ke studni rozzářily stejně jako runový podstavec. Proudy světla sálaly z jejich tlap a do prostoru se šířila nepřirozená světelná záře. Pokus byl však marný, dočkali se pouze ticha.

            „Bez odezvy. Myslíte, že to něco znamená?“„Já doufám že ne. Studna vůbec nereaguje, jakoby se uzavřela do sebe a nechtěla být rušena. Nemyslím si, že by nás mohla ohrozit, ikdyž jsem zaražen tímto chováním. Toto vidím poprvé a upřímně, překvapuje mně to.“„Mám se tedy ozvat kdyby se něco stalo zase ? Pochybuju, že dnes kvůli zatmění ještě někdo příjde. Zůstanu a dohlédnu na studnu.“„To opravdu nemáš nic lepší na práci? Dohlížet na studnu, místo toho, aby ses bavil? Kolik ti vůbec je?“ optal se zlehka Coronastrasz.„No, nemám s kým bych se šel bavit. Ty večírky, neláká mně to tolik jak ostatní. Studna se hlídat musí a zatmění uvidím i odsud. Krom toho, v nejvyšším bodě zatmění bude směřovat střed věže do obou měsíců, budu mít nádherný výhled.“„Páni, tak to teda smekám. Ale pořád čekám na tvůj věk.“„402 let“, pronesl poněkud chmurným hlasem. V Corovi se něco pohlo. Cítil respekt k tomuto mladíkovi. Odolat pozlátku města, tolika požitkům a věnovat se práci, to chtělo pevnou vůli. Zejména v tomto věku. Toho si velmi cenil, neboť věděl, že on by určitě neodolal. Mladíka objal a znovu zlehka políbil. Krátce na to mu do ucha pošeptal "Nemáš se za co stydět. Buď rád. Ještě máš celý život před sebou. Být já zase ve tvém věku... Já mám svůj život, tady a teď, ale ty .... tolik možností, važ si toho. Jsi velmi bystrý a inteligentní a toho si vážím.“ Mladík nevěděl co říct. Jen zůstal stát v šoku nad tím, co mu právě samotný císař řekl. Zatímco on stál jako socha na místě, Coronastrasz se vydal zpět k lodi a doufaje, tentokráte už konečně na pláž. Ještě než opustil síň, otočil se a zavolal „Jak se jmenuješ?“„Braz Vaibo, pane“ opáčil.„Máš mé požehnání Brazi. Věř tomu co jsi. Ještě se uvidíme ....“ zvolal, a vytratil se v jedné z chodeb.

 

...

 

            Na Hammerfallu se mezitím odehrávalo jiné drama. Kadetka Veralis se ocitli ve svízelné situaci, protože mále zabila jednoho ze svých spolužáků. V místnosti, ve které se nacházela byla se třemi důstojníky, kteří měli vynést rozsudek. Nebylo to příjemné pro žádnou ze zúčastněných stran. Navzdory výsledkům, které Veralis vykazovala zde byla i její povahová stránka. „Nestálá. Energická. Agresivní .... a mohl bych pokračovat“ pronesl nemile kapitán akademie.„Velice si ceníme výsledků, kterých jste dosáhla. Jste chloubou naší akademie. Nicméně, toto se nestalo poprvé a je to na seznamu vaších přestupků jedna z nejhorších věcí. Je normální, že vy, studenti, mezi sebou často bojujete, ano, má vás to zocelit, ale toto byla málem vražda. Jste si vědoma toho, co jste provedla ?“ pronesl zase jiný důstojník. Veralis tam jen stála a přemýšlela, co odpoví. Její horká hlava teď musela ustoupit, neboť se jednalo o hodně. Stále měla celý svůj život před sebou, ale nedokázala si představit, že by dělala něco jiného.„Ano veliteli, jsem si toho vědoma“ narychlo odpověděla. „Výborně. Váš sbor by měl mít zanedlouho první ostré manévry ve Vesmíru. Ačkoliv to říkám nerad, těchto manévrů se zúčastníte. Nechám však na kapitánovi, jaké úkoly vám během této mise přidělí, jestli vůbec nějaké. Do vašeho hodnocení bude zaznamenán tento incident, ale varuji vás. Jeden přestupek během manévrů, a budete vyloučena. Je vám to jasné ?“„Ano, pane!“ odpověděla kadetka. Vedoucímu bylo jasné, že se něco stane, ale i přesto věřil, že by konečně kadetka mohla dostat rozum. Jak řekl, byla chlouba jejich akademie a také na ní bylo něco, co ho přitahovalo. Skrytý potenciál, který jen čekal na chvíli, kdy se bude moci projevit, vykvést jak louka plná kytek.

            Veralis byla ráda, že už to má za sebou. Chvíli také zvažovala, že půjde Narettu navštívit, ale rychle od toho upustila. Byla to přece jenom jeho omezená inteligence, která zapříčinila její situaci, pomyslela jsi. Cestou zpět na ubytovnu narážela na kamarády a stávala se centrem pozornosti. Vychloubačnost jí krom výbušné povahy nebyla cizí, ráda se chlubila a přikrášlovala své vylomeniny. Ani tentokráte to nebylo jinak. Ale i přesto musela myslet na to, co jí bylo sděleno. A na manévrech chtěla udělat dojem. Odjakživa chtěla sloužit ve vesmíru. Toužila se stát členem císařské gardy, nebo operovat na tajných misích. Byl to pravý opak toho, co si přáli její rodiče, a právě proto po tom tolik toužila. Vést život plný nebezpečí a adrenalinu. A to nešlo bez toho, aniž by prvně dokončila akademii. Právě proto se tentokráte musela krotit. A vypadalo to, že to bude mnohem větší výzva, než samotné manévry.

Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (0)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů