Pestrobarevný svět

Vložil: Nell22 dne únor 18, 2016

3

2

1842


Kategorie: Vlastní příběhy od fanoušků

„Ahoj, já jsem Lory a bojím se, abych nezačala zase pít.“ Začala opatrně po tichém vybídnutí nová členka skupiny a nejistě se rozhlédla po ostatních. Ti ji s milými úsměvy přivítali.

„Vítej Lory.“ Převzala si slovo zakladatelka skupiny Maureen Sallerová.

„Tady s námi se nemusíš bát mluvit. Můžeš se nám svěřit se svým trápením. Ale nespěchej. Nikdo na tebe nebude tlačit. Já ti teď postupně představím všechny členy skupiny a ty se mezitím rozhodneš, co nám o sobě povíš.“

Maureen věnovala nesmělé ženě něžný úsměv plný pochopení a ukázala na muže po svojí pravici.

„Tady vedle mě sedí Damien, jeho ženu zastřelil jedné noci zloděj, když se k nim domů vloupal v domnění, že je dům prázdný. Už více jak rok nepije a je tu více méně protože chce pomáhat ostatním.

Vedle něho je Moira. Moira byla učitelka na prvním stupni. Jednoho dne srazila nešťastnou náhodou autem svoji žačku. Moiřina léčba skončila před měsícem.

Tohle je Andrea. Manžel ji podváděl s její sestrou, a když se rozvedli, ti dva ji připravili téměř o všechno. Má dva měsíce od ukončení léčby a vede si velice dobře.

Lucas byl svědkem brutální vraždy a děsivé noční můry ho přivedli na pokraj šílenství. Dochází sem pět měsíců a už jsme ho zbavili těch nejhorších snů.

Risa přišla o své dva syny při té tragedii se školním autobusem. Naštěstí ji její manžel Peter – sedí vedle ní - dokázal včas přesvědčit aby vyhledala pomoc. Dochází sem už půl roku a oba si vedou skvěle.

Nakonec jsem tu já. I já bývala alkoholička a málem mě to stálo život. Pár dní před svatbou jsem přistihla snoubence se svojí sestřenicí a dva roky na to, mi zemřela sestra. Byli jsme si velice blízké, to ona mě držela dál od malérů. Spadla jsem do toho přímo po hlavě a jednou když jsem opravdu přebrala, připletla jsem se pod kola automobilu. Byla jsem nějakou dobu v bezvědomí. Když jsem se probrala, věděla jsem, že je to moje druhá šance a já ji nechci propásnout. Chopila jsem se jí a po pár letech založila tuhle skupinu na pomoc lidem, kteří prošli odvykačkou.

Teď je řada na tobě. Ale pokud se na to necítíš, můžeme to nechat na příště.“

Maureen se vyčkávavě zahleděla na Loru. Nebyla překvapená, když žena řekla tichým hlasem, že by chtěla počkat na další sezení. Bylo to tak u většiny případů. Navíc ten nejistý, uštvaný výraz již důvěrně znala.

„Dobrá tedy. Andreo, dnes začneme u tebe. Jaké to bylo první den v nové práci?“

                                                                                              *******

„Ahoj miláčku.“

Maureen dala pusu manželovi sklánějícímu se nad domácím úkolem jejich dvanáctileté dcery Kelly a pocuchala vlasy desetiletému Dylanovi.

„Tak jak bylo na baseballu, sekáči?“ Zeptala se vesele a zakousla se do sendviče, který měl syn v ruce.

„Mami!“ Ozval se chlapec s předstíraným hněvem, ale pak se na matku zeširoka usmál.

„Dneska mi kouč řekl, že patřím mezi nejlepší hráče!“

„To je skvělé, zlatíčko. Jsem na tebe moc pyšná. Ty žádné úkoly nemáš?“

Dylan jen zakroutil odmítavě hlavou, oči přilepené k televizní obrazovce, ve které právě začal baseballový zápas.

Maureen se s úsměvem otočila zpět k dceři a manželovi. Ten pohled by nevyměnila za nic na světě. Dvě tmavovlasé hlavy skloněné nad učebnicí matematiky, tiché, klidné hlasy dohadující se nad správným postupem a smích doprovázející něžné špičkování.

Ach jak jen je milovala. Každý den děkovala osudu, za to, že vběhla pod kola právě Alexovi.

„Tak zlatíčka. Zvládnete to tady dneska sami? Chtěla bych jít malovat.“

„Jen běž, lásko, mi si poradíme.“ Věnoval jí Alex jeden ze svých láskyplných pohledů a pak se opět ponořil do zasvěcené debaty o rovnicích.

                                                                              ********

Maureen svůj ateliér zbožňovala. O to více, že to bylo překvapení, které pro ni připravil Alex. Nyní jako vždy vešla do podkrovní místnosti a radostně se nadechla vůně barev.

Ani dnes nedokázala odolat nutkání, které ji pohánělo projít celou místnost, prohlédnout si obraz po obraze a vzpomenout si na ty neuvěřitelné věci, které prožila.

*S Bradem začala chodit hned v prváku na vysoké. On byl o dva roky výš, ale měli tolik společných zájmů. Když Brad vystudoval, dostal místo v otcově právnické firmě a ona ho o dva roky později následovala. Byla dobrá. Oba byli. Nestáli o protekci, začínali od nejnižších postů a s veškerým nasazením šplhali výš a výš. Byla šťastná a nijak zvlášť ji nepřekvapilo, když ji Brad požádal o ruku.

*Ten den měla skvělou náladu. Bylo jí čerstvých pětadvacet, měla práci, která ji bavila a muže, kterého milovala. Právě se vrátila ze svatebního salonu, kde se řešily poslední úpravy na jejích šatech a chtěla si užít příjemné odpoledne se sestrou Annie a sestřenicí Gwen.

*Bohužel pro Gwen a Brada přišla mnohem dříve, než čekali a tak je načapala přímo v nejlepším. V tu chvíli se všechny její srdce, sny a plány roztříštily na tisíce malinkatých kousíčků. Tehdy si myslela, že už to nikdy nikdo nespraví. Utekla k sestře, zrušila svatbu a nechala si všechny věci přestěhovat k Annie.

*Ach její drahá Annie. Jak ta řádila! Maureen byla schopná jen plakat a zapíjet žal, ale Annie, ta nadávala za ně za obě. Rozjela se za Bradem, vletěla k němu domů jako velká voda a dala mu pěstí. Gwen okamžitě sbalila a odvezla bez jediného slova na letiště a poslala ji domů.

*Starala se o Maureen, seč mohla. Léčila její opice, utěšovala ji a držela ji zkrátka, protože ona jediná viděla, jak hluboko se její malá sestřička propadá. Jen díky ní se Maureen udržela v nové práci. To ona jí brala láhev z ruky pokaždé, když se Maureen rozešla s dalším přítelem.

*A pak najednou byla pryč. Strašlivá autonehoda, při níž zemřelo mnoho lidí. A Maureen zůstala ve svých sedmadvaceti na všechno sama. Její srdce bylo rozdrcené strašlivými ranami a její chuť do života zmizela s její sestrou. Jediné co jí zbylo, byl prázdný byt a nyní už neomezený přístup k alkoholu. Brzy přišla o práci. Už se nesnažila tajit, že pije a odmítala nabízenou pomoc. Chtěla jen zapomenout, zbavit se té hrozné bolesti. Ale život si vzít nedokázala, to ne.

- Maureen jako ve snách přešla k rozdělané práci. Aniž by vnímala, co dělá, posadila se před plátno, vzala do ruky paletu a svou ruku, vedenou instinktem, pracovat, zatímco jí vzpomínky dál běžely hlavou.

*Jednou se poměrně brzy ráno potácela z místního baru. Vyčerpaná a naprosto namol. Vlastně si ani pořádně nevzpomíná, jak se to stalo. Zakopla, bůhví o co a vpadla rovnou před jedoucí auto. Troubení, pískot, rána, příšerná bolest, milosrdné bezvědomí.

*Když se po pár hodinách probrala, byla stále na té ulici. Absolutně zmatená. Kolem proudily davy lidí a po autě, které ji srazilo, jakoby se slehla zem. Snažila se zeptat někoho z kolemjdoucích, co se stalo, ale jako by ji nevnímali, jako by byla neviditelná.

*Odmítala přijmout myšlenku, která se jí honila hlavou. Že je mrtvá a na místě nehody zústal její duch, který zde bude navěky bloudit.  Ne, to prostě nešlo. A tak to zkoušela dál. A najednou se stalo něco podivného.

*V jedné chvíli stála přede dveřmi kavárny a snažila se upoutat pozornost jedné postarší dámy a v druhé byla (jinak se to říct nedá) v těle právě té postarší a paní a jejich vědomí mezi sebou bojovala o vládu. Ale jen chvíli. Maureen byla tak zmatená, že se dokázala jen dívat a nechat se unášet dál od místa nehody. Bylo to tak hrozně zvláštní. Když se dívala ženinýma očima, vnímala vše trochu jinak. Jiné barvy, jiné zvuky. K věcem, které se jí ještě nedávno líbily, nyní cítila odpor. A co bylo nejhorší – mohla po libosti pročítat ženiny vzpomínky. Neuměla tomu zabránit.

*Za chvíli už o ní věděla naprosto všechno. Jméno, věk, jména koček a příslušníků rodiny a taky to, že jí před třemi roky zemřel manžel, kterého nadevše milovala a ona je stále ztracená a vyděšená, ale lidem ukazuje tvrdou masku naprosté vyrovnanosti. Obdivovala její snahu vyzrát nad tím krutým světem a žít dál. Myslela si, že s ní půjde až domů a už u ní zůstane navždy, ale opět se mýlila.

*Před nákupním střediskem zničehož nic ženu opustila a vklouzla do mysli šestnáctiletého chlapce, který byl i s malou sestřičkou na útěku před sociálními pracovníky a potřeboval pro malou Clare jídlo. Nechtíc se opět probírala jeho myslí, a kdyby mohla tak by plakala nad osudem tohoto milého černého chlapce, jehož strach o sestřino blaho donutil sejít na scestí. Ale ani s ním příliš dlouho nezůstala.

* Svět se s ní párkrát zatočil a už byla v hlavě sedmnáctileté dívky, která právě zjistila, že je těhotná s nevlastním otcem, který ji znásilňuje. Tolik si přála té malé pomoct. Kdyby mohla, umlátila by toho parchanta tyčí. Ale nemohla.

* A tak musela v nemocnici nebohé děvče opustit a byla vtažena do těla jedné ze starších sester, jejíž syn byl těžce nemocný a ona netušila, zda přežije. Maureen cítila obrovskou tíhu strachu a nezměrnou bolest, která svírala ženino nitro kdykoliv si na syna vzpomněla. Ale také viděla její vzpomínky a věděla, jak úžasně veselá a obětavá je žena, která každým dnem může ztratit to nejcennější, co má. Trpěla, ale nezlomilo ji to. Starala se o pacienty s láskou a trpělivostí. Maureen si přála být také taková. Tak silná a nezdolná. Sestra vstoupila do jednoho z pokojů, ale Maureen nedokázala vnímat údaje, které měla sestra v hlavě, protože hleděla do své vlastní tváře. Sice byla nyní pomlácená téměř k nepoznání, ale stále to byla ona. Nevšimla si muže, který seděl u její postele a svíral její ruku ve svých dlaních, neviděla ani zářivou postavu své sestry na druhé straně postele. Jediné co byla schopná chápat, bylo to, že žije. Leží na nemocničním lůžku a je na tom nejspíš velice špatně, ale žije. A teď se zase musí dostat do svého těla.

*Nestačila dokončit myšlenku a ocitla se v mysli muže, který seděl u její postele. Myslí jí prolétla vzpomínka na nehodu, tak jak to viděl on a za chvíli už stála na druhé straně postele a sledovala mužův nešťastný výraz.

*“Vzpomínáš si na něho Mau?“ Oslovila ji Annie přezdívkou a konečně na sebe upoutala pozornost své mladší sestřičky.

„Annie!“ Vrhla se Maureen šťastně sestře do náručí. „Tolik jsi mi chyběla, Ann. Ale co tu vlastně děláš? A co se to stalo? Zemřu? Jdeš si pro mě?“

Ann se věnovala sestře vážný pohled. „Nezemřeš, zlatíčko. Jsi silná. Ale, co se stalo? Na to jsem se přišla zeptat já tebe. Co se to s tebou jen stalo Mau? Moje sestřička a taková troska. Nemáš ponětí, jakým utrpením pro mě bylo sledovat tvou zkázu den po dni.“ Starší sestře po tvářích stékají slzy a Maureen zaplavují výčitky a pocit hanby. Ale má tak stažené hrdlo, že ze sebe nedokáže vypravit jedinou větu a sestra pokračuje.

„ Ale dostala jsi druhou šanci. Doufám, že ji nezahodíš. Měla jsi vzácnou příležitost vidět svět očima druhých, kteří také ztratili mnohé. Věřím, že jsi mnohé pochopila. Jsi silná, sestřičko, vždycky jsi byla. Opraš v sobě tu sílu. Vzepři se. Postav se opět na svoje nohy a jdi dál. Neuzavírej se před láskou a lidmi kolem. Prosím tě o to. Já už žít nemohu. Musíš tedy žít za nás za obě.“

„Já nevím jak.“ Hlesla Maureen zničeně, ale Annie se jen pousmála

„Prohlédni si toho muže pořádně. Vzpomínáš si na něho?“

Maureen stočila pohled k muži, který stále svíral její ruku. Nebyla ve svém těle, ale cítila to příjemné teplo. Chvíli si ho zmateně prohlížela a pak jí najednou svitlo.

„Alex Saller!“

„Ano je to tvůj spolužák ze střední. Pamatuju si, jak rozzářená, ses vracela z každého rande, na kterém jsi s ním byla. Škoda, že jste šel každý na jinou školu, mohlo vám to ušetřit spousty trápení. Ale osud je holt osud. Už budu muset jít, sestřičko. A pamatuj, co jsem ti řekla, neuzavírej se, věř a nech si pomoci. Budu se na tebe dívat.“

„Annie!“ Maureen se rychle natáhla po sestřině ruce, ale najednou se s ní všechno zatočilo a ona ležela v posteli.

Všechno ji bolelo. Opatrně otevřela oči a upřela zkalený pohled na zkroušeného Alexe.

„Alexi….“ Zašeptala, a muž, do kterého byla kdysi zamilovaná, k ní okamžitě upřel pohled. Jeho zelené oči jasně zářily a ve tváři byla čitelná úleva.

„Maureen…“ V tu chvíli se do místnosti vrátila sestra, jejíž syn byl těžce nemocný.

                                                                              *******

„Mami…“ Ze soustředění vytrhl Maureen veselý hlásek její milované dcery.

„Posílá mě táta, už jsi tu několik hodin. Jdeme spát. Dneska jsi s ukládáním na řadě ty.“

Kelly přešla za matku, opřela se bradou o její rameno a očima se vpíjela do různobarevné malby.

„Je to krása mami. To jsi ty a táta, viď?“

Maureen pomalu přikývla, malba byla konečně hotová a ona si překvapeně prohlížela, co vytvořila, když se ztratila ve vzpomínkách na ten podivný den. Obraz byl vyveden v mnoha barvách, tak, jako by byl malován několika různými lidmi.

„Ano miláčku, to jsme my, když jsem čekala tebe. A ten anděl nad námi, to je tvoje teta Annie. Ale už pojď. Máte vybráno, co chcete dneska číst?“

Maureen vzala dceru kolem ramen a společně odcházeli z ateliéru.

„Dneska mami, nám budeš vyprávět, jak jste se s tátou dali dohromady.“

Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (2)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů


0

February 19, 2016, 5:55 pm

Nell22 napsal:

Děkuju :)

0

February 19, 2016, 9:14 am

StarJane napsal:

Super :)