Posel světla

Vložil: papája dne březen 12, 2016

3

0

1152


Kategorie: Vlastní příběhy od fanoušků

Jedna ze starších krátkých povídek. Uvidíme, jestli někoho osloví, případně pak přidám další ;)

_____________________________________________

 

   Mračna visela nad oceánem a bouřkové temno hrozilo příchodem něčeho strašného a velkého. Nepršelo, moře bylo černé a až příliš klidné. Vítr se ani nepohnul a v hlubinách oblohy se zlověstně blýskalo. Ale bouře nepřicházela. Ne. Dnes nebude zuřit vítr ani déšť. Dnes ovládl nebe mystický hněv nad lidská chápání. Stalo se něco, co nikdo nepovažoval za možné.

   Ozval se ohlušující hrom a hlasitá vlna se nesla nad hladinou po celém oceánu. Mračna se roztrhla a nebeská záře prosvítila temnotu. A v té záři se mihlo zoufalé mávnutí křídel, která už neměla žádnou sílu. Svržení. Posel světla už nebyl vítaný mezi svými. Anděl padl do náruče vln a zmizel v mořské pěně. Zaplatil za svou pýchu příliš krutým údělem? Je to konec Lucifera, posla světla, nejkrásnějšího a nejsilnějšího ze všech andělů?

   V temné vodě se pohnuly bílé perutě. Nezhasínej, Jitřenko! Měj vůli žít!

   Slunce ještě nevyšlo a vlny vyplavily z hlubin nehybné tělo. Rodící se den ozářil zmáčené perutě, písek ve vlasech a tvář bez života, bez naděje. Pak se pohnul. Ztuhlé prsty se zaryly do země a unavená záda se snažila narovnat pod ztěžklými křídly. Otevřel oči a spatřil pustinu. Skály, písek, moře a šedou oblohu sahající až za horizont.

   Zavržený svými blízkými se toulal lidským světem. Byl svržen mezi smrtelníky, bez moci a síly, aby žil jako oni - tvorové vzešlí z hlíny díky všemohoucímu Stvořiteli. Pronásledovali ho jako trestance a zloděje. Každý den byl útěk. Až do jedné noci.

   Tu noc za ním přišel Stvořitel. Ten, ten který ho zrodil, a ten, který ho pohřbil. Teď přicházel žádaje pomoc. Ale jakou pomoc mohl chtít od padlého anděla? „Budeš mezi nebem a zemí. Budeš bič, který je bude přivádět smrtelníky ke mně, a pokušitel, který zkouší jejich víru.“

   „Řekni mi, Všemohoucí, chceš si zahrávat s osudy těch, které jsi stvořil? Potřebuješ strach, aby tě milovali? Proč bych to měl dělat…“

   „Tvá pýcha tě udolala, synu jitra. Přesto tu opět stojíš a díváš se mi zpříma jako bys mi byl rovný. Nectíš žádný zákon, nehledíš si svého postavení. Ale dávám ti šanci, aby sis zvolil svůj osud: Můžeš zůstat a nést svůj trest, pronásledován jako štvanec. Můžeš se ale stát mým služebníkem.“

   „To tys mě smetl jako nežádoucí hmyz! A teď sem štvanec, vyhaslý plamen bez života…“

  „Zažehnu tě. Budeš mít zpět svou sílu i moc. Tvůj život nikdy neskončí a já nedovolím, aby tě kdokoliv ohrozil. Tak si zvol svou cestu. Pronásledování nebo laskavost?“

   „Víš, jak se rozhodnu, tohle není rovný boj…“ Bůh viděl i do těch nejzapadlejších koutů vědomí, znal každou andělovu myšlenku.  „Vrať mi duši.“

   Všemohoucí se rozplynul a Lucifer cítil, jak každou část jeho těla zalévá hřejivé světlo. Bezmoc byla pryč, strach z něj spadl jako kámen a křídla se zachvěla přívalem síly. Byl to opět on, stejný jako dřív – zářící anděl světla. Ale dal slib, bude pokušitel, nástroj boží moci. Smíří se se svým osudem, přestože ho budou nenávidět, zatracovat a bát se ho. Musí splnit slib a dodržet slovo.

   Do mohutných křídel se opřel poryv větru. Je to krásný povznášející pocit, když vítr proudí mezi perutěmi. Tak leť a sviť, Jitřenko.

Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (0)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů