Nedávno jsem tu psala o povídce, která se mi rodí v mysli a ptala jsem se, jakou hrdinku byste uvítali, protože jsem sama trochu tápala. Na tuto výzvu se ozval jeden můj kamarád se kterým jsem dlouho nebyla v kontaktu, se zajímavým nápadem. Kdysi krásná květinářka, která se nikdy neodhodlala k žádnému pořádnému dobrodružství se při čekání na smrt z klepet Raka rozhodne, že už nemá co ztratit a přijme nabídku zažít jediné a největší dobrodružství ve svém životě. Vzhledem k tomu, že příběh bude delší, budu Vám ho sem vkládat po částech. Doufám, že se bude líbit.

O pět let dříve

„ Slečna Mooneová. Těší mě. Líbí se vám naše zahrady? Jsou tím pravým pro vaši závěrečnou práci?“

„Ale jistě, pane Warne. Jsou úžasné. Věřím, že jsou přesně tím, co jsem hledala. Mohu se zeptat, odkud jste se o mně dozvěděl? Přeci jenom je to dálka a naše univerzita není nijak proslulá. Byla jsem opravdu překvapená, když mi ředitel předložil vaši nabídku.“

„Máte pravdu, slečno Mooneová, vaše škola je malá a málokomu stojí za zmínku, ale jistě jste si o mně na internetu něco našla, takže víte, že přesně o takové školy se zajímám. Všichni si přeci zaslouží šanci. Ale je pravda, že vás jsem sem pozval ještě z jiného důvodu. Co víte o magii, má drahá?“

Rychle se odvracím od krásné růže, kterou jsem právě zkoumala a překvapeně si toho postaršího chlápka, co mi ještě před chvílí přišel celkem v pohodě, prohlížím. Pořád nevypadá nijak zvláštně, ani nebezpečně. I jeho oči jsou pořád stejně zelenomodré jako, na fotkách. A přesto mám pocit, že se musel zbláznit. Buď to, nebo mám slyšiny.

„Omlouvám se, pane Warne, ale asi jsem přeslechla vaši poslední otázku…“

„Ne, drahá Jade, rozuměla jste mi dobře. Ale pro klid vaší duše – ptal jsem se, co víte o magii.“

Klidně si mě prohlíží a na rtech mu hraje nepatrný úsměv. Je tady snad něco k smíchu?! Já se teda rozhodně nesměju! Ten chlap je normální magor a já blbá mu vlezla rovnou do pasti! Teď mě určitě zabije a moje tělo zakope do jednoho ze svých překrásných záhonů!

„Ale no tak! Nekoukejte na mě tak vyděšeně! Nechci vás zabít! A rozhodně bych vás nezakopal tady! Vždyť by mi všechny květiny zchřadly! Smrt jim neprospívá!“

Sakra! Vidí mi snad ten chlap do hlavy?!

„Ano.“ Zní poněkud znuděná odpověď a mně se v tu chvíli podlamují kolena a sesouvám se lavičku. Přitom bych přísahala, že tam žádná nebyla.

Počkat! Tohle je určitě sen! Jinak by se tu přece nemohla jen tak zničeho nic objevit lavička a taky by mi nemohl číst myšlenky! Jasně! Jen sen! To všechno mi běží hlavou a já se začínám usmívat. Všechno je v klidu, stačí se probudit.

Macc Warne si sedá vedle mě, chvilku si mě prohlíží a pak mě se škodolibým úsměvem štípne do ruky.

„Au!“ Tak to bolelo! Naštvaně si rukou přejíždím zarudlé místo a je mi čím dál hůř. Ve snu by to přece bolet nemělo. Nebo jo?

„Ještě pořád si myslíš, že sníš? No dobře, chtěl jsem to udělat trochu šetrněji, ale asi bude nejlepší hodit tě přímo do vody.“

Nechápu, co to blábolí, ale vstává a jde pryč. Nějak se mi to nezdá a tak se zvedám i já. Zmateně pozoruju jeho vzdalující se záda, když tu se zničehonic otočí, máchne zápěstím a v další chvíli směrem ke mně letí dýka a míří přímo do míst, kde mám srdce. Stojím jako zmrazená, nejsem s to se pohnout, hlavou mi letí, že brzo umřu. Ale já nechci umřít! Moje ruce se sami od sebe zvedají a křičím slova, která jsem nikdy dřív neslyšela. Dýka se stáčí a zabodává se do stromu několik metrů ode mě. Já na ni ohromeně zírám a nejsem schopná slova. Někdo ke mně přichází a pomalu mě odvádí k lavičce. Zhluboka dýchám, pohled upřený na dokonalý trávník a snažím se pochopit, co se právě stalo.

Dech se mi postupně zklidňuje a pomalu zvedám pohled k Maccu Warneovi. „Co se to právě teď stalo?“ Ptám se tiše a bojím se odpovědi.

„Omlouvám se, že jsem na tebe tak zaútočil, ale potřeboval jsem, abys viděla, co dokážeš. Abys viděla, co jsi.“

Pořád se trochu třesu, ale hlas už zase plně ovládám. „A co jsem?.“ Ptám se útočně. Nejraději bych odsud utekla, co nejdál, ale nemám kam. A taky chci vědět, co to všechno znamená. Naši vždycky říkali, že mě moje dobrodružná povaha dovede do neštěstí.

„Copak to nevidíš sama? Jsi čarodějka.“ Chvíli jen tak sedím a pozoruju včelu přistávající na jednom z květů. „Ne.“ Má odpověď je tichá, ale s tím on problém nemá.

„Ne?!“ Vypadá opravdu naštvaně. Vyskakuje z lavičky a vzápětí vytahuje na nohy i mě. V dlani se mu objevuje ohnivá koule – Sakra! Cože?! Ohnivá koule?! Já se musela dočista zbláznit! Nic takovýho přece neexistuje! – a on ji posílá přímo na mě. Najednou, jako bych to vůbec nebyla já. Z úst mi zase vycházejí cizí slova a ruka mi sama od sebe vystřeluje do vzduchu a v ní se zhmotňuje jakýsi neviditelný štít, který kouli pohlcuje, i ty další, které se na mě najednou řídí, ze všech možný stran. Za chvíli jsem celá uřícená, jak se oháním štítem, abych se ochránila, před vším tím ohněm.

„Uznáváš už, co jsi?!“ Křičí na mě Macc a v ruce se mu zhmotňuje další koule. Chvíli si ho naštvaně měřím, ale vím, že to nemá cenu a tak přikyvuju.

„Já tě neslyším, děvče!“

„Sakra! Jo! Uznávám! Stačí?!“ Otáčím se kolem dokola a čekám, odkud přijde další rána, ale nic se neděje.

„Dobrá tedy. Můžeš své obranné kouzlo zrušit. Potřebuju s tebou ještě něco projednat a nemám na tebe celý den.“

„Jo, kdybych věděla, jak se to dělá, tak to asi udělám!“  Odpovídám uraženě a snažím přimět štít na své ruce, aby zmizel.

„Zatracený štěně!“ Mumlá si ten chlap naštvaně pod vousy, pak přidává ještě něco v tom prazvláštním jazyce a já můžu konečně spustit ruku dolů.

„Takže teď, když už víš, jakou máš moc, mám pro tebe nabídku, Jade.“

„Mám vám dělat cvičnej terč?“ Kašlu na zdvořilost a probodávám ho naštvaným pohledem. Odpovědí je mi upřímný smích.

„Děkuju za nabídku, možná to ještě zvážím. Ale ne. Chtěl bych, abys pro mě pracovala. Měl bych pro tebe za Oponou nějakou práci.“

„Pracovala?! Děláte si srandu?! Vy mě tady málem zabijete a pak mi nabízíte práci, jako by se nic nestalo?! Vy ste normální magor! Nevím, co je ta vaše opona a nezajímá mě to. Uznávám, že mám nějakou tu moc, ale je mi to jedno. Nechci ji! Nehodlám se tím zabývat. Ráda bych si prostudovala vaši zahradu pro svoji závěrečnou práci, pokud jste tu nabídku myslel vážně, pokud ne, jedu domů.“

„Dobrá, dobrá. Co kdyby ses zkusila trochu uklidnit? Chápu, že jsi rozrušená. Ale nech si to, prosím, projít hlavou. Mé zahrady jsou ti samozřejmě k dispozici. Ale, Jade, ty bys mohla být mnohem víc, než jenom obyčejná zahradnice. Jdi teď do svého pokoje, odpočiň si a nech to chvilku uležet. Máš celý týden na rozmyšlenou, já už tě nechám na pokoji.“

Chvíli si hledíme navzájem do očí, pak beze slov přikyvuju. Nemůžu si nechat ujít příležitost prostudovat jeho zahrady!

Současnost

Ležím a poslouchám německou skupinu Oonagh. Co, že tomu jazyku ani za mák nerozumím? Líbí se mi to, uklidňuje, pomáhá zapomenout na bolest a svědící boláky po chemoterapii. Zavírám oči a něžné tóny hudby mě přenáší do jiného světa. Do nádherné zahrady prosvětlené paprsky slunce se vzduchem provoněným tisící překrásných květů a tichem narušovaným jen zpěvem ptáků. V poslední době na ty zahrady vzpomínám často. Ty vzpomínky mi pomáhají utíkat od bolesti a skutečnosti, že mi nemoc vzala všechny síly. Sotva vstanu z postele. Už nikdy nepůjdu běhat do parku a nezúčastním se cvičných soubojů ve škole bojových umění. To vědomí mě drtí a tak se snažím myslet na něco jiného, cokoliv. Ale je toho tak málo. Výlet do „království“ Macca Warnea byl nejdelší cestou, jakou jsem kdy podnikla. Pak už jsem se držela předem určeného plánu. Dokončit školu a začít pracovat v otcově květinářství společně se zbytkem rodiny. Hodiny lukostřelby a smíšených bojových umění bylo to jediné, co jsem si za svůj život opravdu vydupala. Možná jsem měla bojovat víc, za to, co jsem chtěla, ale teď už je to jedno. Teď už je všechno jedno. Bezděčně si přejíždím prsty po holé lebce a vzpomínám na knížku, kterou jsem toho dne dočetla. Nebudu nic skrývat, na konci pár slziček ukáplo. První láska. Zajímavý název pro knihu s touhle tématikou. Když člověk neví, o co jde, podle názvu by předpokládal, že to bude kniha plná radosti a lásky. Ale zdání holt často klame. Ale i přes bolest, kterou autorka knihy zažila, jí závidím. Možná, že jí závidím i tu bolest. Ona alespoň poznala lásku. To mně už nehrozí. Ale hlavně závidím tomu klukovi. Taky bych ráda ještě zažila nějaký to dobrodružství. Nebo spíš – ráda bych konečně zažila nějaký dobrodružství.

„Ale to není zas takový problém, drahá slečno Mooneová.“ Ten zpola zapomenutý hlas mě vytrhává z tiché sebelítosti a vyvolává jemné mrazení. Nechce se mi otevírat oči a čelit nově příchozímu, o jehož podivnou přítomnost teď opravdu nestojím. Ale nic jinýho mi asi nezbývá, a tak se nutím otočit hlavu směrem k němu a oplatit mu jeho upřený pohled.

„Zdravím tě, Jade. Krásná, jako vždy.“

Chtíc nechtíc se jeho slovům musím smát, ale můj smích po chvíli přechází v bolestivý kašel. Macc si mě prohlíží se špatně skrývaným soucitem a podává mi sklenici vody.

„Gentleman za každých okolností, že Maccu?“ Ptám se ironicky a na tváři se mi usazuje posměšná grimasa. Za ty dva týdny, co jsem u něho strávila, jsem si toho chlapa celkem oblíbila, na druhou stránku, má zvláštní, které mě dráždí a nutí mě proti němu neustále bojovat.

„Vzdávám se, Jade. Vypadáš příšerně. Tohle jsi chtěla slyšet?“ Odpovídá s tichým smíchem.

„Možná.“ Ale sama nevím. Nikdy jsem nebyla vyhlášená kráska. Byla jsem hezká, to jo, byla jsem se sebou spokojená. Ale teď? Co se dá říct o přitažlivosti sotva chodící mrtvoly? Prostě jenom nemám ráda, když někdo mluví o mém vzhledu.

Macc mlčí a prohlíží si mě. Znervózňuje mě to. Už jenom ta skutečnost, že za mnou přišel, je alarmující, ale jeho upřený pohled nevěstí nic dobrého. To jsem se za tu krátkou chvíli s ním naučila.

„Proč jste přijel, Maccu? Chcete mi snad zopakovat svou nabídku?“ Ptám se posměšně, abych prolomila jeho mlčení. „Je to opravdu lákavé, ale asi vás budu muset zklamat. Sotva si sama dojdu na záchod, nevím, jaký úkol by se pro mě teď hodil, kromě toho, konečně to tady zabalit.“

„Ach, vy mladí. Nemyslíš, že jsi příliš rychle se vším hotová? Tak jako tenkrát mě od sebe odháníš, aniž by sis nejdřív poslechla, co ti chci nabídnout.“

„Pche. Tenkrát se mi nemohl nikdo divit. Nebo už jste zapomněl, jak jste na mě zaútočil?“

„Bylo to nutné.“

„Houby!“

„Koukám, že z tvojí drzosti a tvrdohlavosti ti nemoc moc neubrala!“

„Jo, Maccu, některý věci holt ani smrt nezmění.“

„Zatracená ježibabo!“

„No dovolte! To si vyprošuju! Možná jsem čarodějka, ale takhle mi teda říkat nebudete!“

„A proč ne?! Teď se jim náhodou náramně podobáš! Už ti chybí jenom drápy a hadi!“

„Tsss! Jestli jste mě přišel urážet i na smrtelný posteli, tak můžete zase hezky rychle vypadnout!“

„Tak a dost! Nevím, co tady řešíte a je mi to jedno, ale jestli mi nepřestanete rozčilovat pacientku, tak okamžitě odejdete, pane! A ty, Jade?! Co to s tebou je?! Máš odpočívat a ne se tady vrčet, jako nějaká vzteklá fena!“ Vpád doktorky Graneové nás oba spolehlivě umlčel. Naštvaně si nás oba přeměřuje a já pod jejím zlostným pohledem rudnu.

„Omlouvám se, paní doktorko. Už se to nestane.“

Macc se při pohledu na můj kajícný výraz pochechtává a já mám co dělat, abych se na něho zase nerozkřikla. Výraz v doktorčině tváři se postupně mění a s narůstajícím zájmem si mě prohlíží. Neklidně se pod jejím zkoumavým pohledem ošívám.

„Víte, možná byste ji měl chodit rozčilovat častěji.“ Obrací se zamyšleně na Macca. „Vypadá to, že jí hádka vrátila něco z jejího dřívějšího elánu. Takhle se mi to líbí, Jade. Ale ne, že si to budeš procvičovat na sestrách. No já musím jít, tak pokračujte. Ale moc to nepřehánějte, jsou věci, na které se musí pomalu.“

Se záhadným úsměvem vychází z pokoje a já za ní vyjeveně civím. Co to, sakra, mělo znamenat?

„Chápete, co tím myslela?“ Ptám se Macca zaraženě a předchozí nevraživost je ten tam.

„Já ano. A ty?“ Chvíli si mě prohlíží. „Očividně ne. No tak, zamyli se, Jade. Necítíš se jinak? Nepřijde ti, že se něco změnilo?“ Z malého stolku u mojí postele mi podává zrcátko – které tam vůbec nebylo – a čeká na moji reakci. Chvíli se nechápavě prohlížím, ale postupně si i já všímám změn, které doktorku tak zaujali. Obvykle bledé tváře mám růžové vzrušením, boláky jako by na tom obrázky ustoupily do pozadí, v očích mám jiskru, která tam už týdny nebyla a celkově vypadám mnohem lépe než v poslední době. Jak se tak prohlížím, uvědomuju si další změny. Bolest, svědění i malátnost zmizely, po dlouhých týdnech, kdy bylo téměř nad mé síly dojít do koupelny a zpátky se najednou cítím čilá a světe, div se, plná síly.

„Jak to?“ Stáčím ohromený pohled od svého odrazu k Maccovi.

„Řekni mi, Jade, proč jsi vlastně přestala bojovat? Proč ses vzdala?“ Cítím, jak se mi oči zalévají slzami.

„Vzdali to doktoři, vzdali to rodiče, vzdali to přátelé. Proč bych já neměla?“ Můj tichý hlas není více než šepot, přesto se v náhle ztichlé místnosti rozléhá jako výkřik.

„A, že tys byla vždycky tátova a mámina poslušná holčička, viď? Začni myslet konečně taky na sebe, děvče. Já tě nemohu vyléčit, to je ti asi jasné. Taková moc nám není dopřána, ale mohu ti splnit tvé přání. Řekni, Jade, chceš zažít dobrodružství?“

******

Chci zažít dobrodružství? Tahle otázka mi běží hlavou pořád dokola. Když jím, když mi sestra dává další dávku morfia proti bolesti, když se snažím usnout. Chci. Je to touha tak veliká, až mě děsí. Ale jak? Vždyť se sotva udržím na nohou. Jak bych mohla pro Macca plnit nějaké jeho potřeštěné úkoly? Vždyť jen co odešel, slabost se vrátila. Na druhou stránku, nenabízel by mi to, kdyby nedokázal zařídit, abych byla schopná to zvládnout.

Mysli taky na sebe, Jade, vždycky jsi byla tatínkova hodná holčička. Tahle slova mě v mysli pálí, jako rozžhavené olovo. Nesnáším, když takhle mluví, nesnáším, když má pravdu. Vždycky jsem se ve všem podřídila, tak mě vychovali, tak to bylo správné. Je snad špatné chtít, aby vás rodina měla ráda? Je špatné snažit se je nezklamat? Tomu nevěřím. Ale proč jsem tak smutná při pomyšlení na svůj dosavadní život? Byl dobrý. Školu jsem dokončila s vyznamenáním a v tátově květinářství jsem byla nejlepší. Lidi mě měli rádi, chválili mě, zvali na akce. A pak mě chodili navštěvovat do nemocnice, modlili se za moje zdraví. Ano byl to dobrý život, nic mi nechybělo.

Opravdu? Ozývá se pochybovačně tenký hlásek v mojí hlavě. Co všechny tvoje touhy? Všechny sny, které tvůj otec jednoduše smetl ze stolu, jakmile jsi mu je předložila? Kdy jsi vlastně dělala něco, co jsi doopravdy dělat chtěla? Pokračuje ten neodbytný hlas.  Sebeobrana. Napadá mě okamžitě. Vždycky jsem se chtěla učit bojovat a učila. Šlo mi to, byla jsem dobrá, milovala jsem to. Ale co dál? Dotírá ten tichý hlas, který zní jako můj. Přemýšlím, ale nic dalšího mě nenapadá. Protože nic dalšího není. Dobrá! Dobrá! Vzdávám to! Ale jsou lidi, kteří jsou na tom mnohem hůř než já. I když práce v květinářství nebyla tím, o čem jsem snila, byla to dobrá práce a bavila mě. Ale nenaplňovala. Ne, nenaplňovala, ale líbila se mi. A stačí to? Já nevím?! Opravdu ne? Ani teď na smrtelný posteli? Okay, jdu do toho. Vždyť co můžu ztratit kromě života, kterej už nemám?

„Maccu?“Můj hlas je tichý, ale vím, že on mě slyší. „Jsem tady, Jade.“ Ozývá se odstolu stejně tichá odpověď. Poslouchá, jak pomalu přechází k mojí posteli. „Žes mě, ale nechala dlouho čekat, děvče.“

„Věděl jsi, že tě zavolám.“ Přese všechno se musím usmát. Byl si tak jistý sám sebou. Ale už mě to z jakéhosi důvodu nepopuzovalo.

„Samozřejmě. Jednou to muselo přijít. Každý čaroděj jednou podlehne volání Země za Oponou.“

Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (0)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů