„Má paní!“ Okamžitě se přede mě vrhá na zem a sklání hlavu. Tak tohle bych nečekala. Mac mi sice vysvětlil, že budu mít v našem řádu vedoucí postavení – jsem prý jeho nástupkyní – ale tohle je trochu moc.

„Vstaň, Damiene. Ještě jsem neudělala nic, čím bych si toto oslovení zasloužila.“ Moje slova v něm vyvolávají zmatek, ale poslušně si sedá naproti mně.

„Prý jsi také přišel ze světa za Oponou, takže víš, jak obtížné to je. Magii jsem ovládla poměrně snadno, ale kromě krav maga jsem prakticky nepoužitelná. Musíš mě naučit bojovat s mečem a zacházet s lukem. Tedy, nevím, jestli je to všechno potřeba, ale takové jsou Macovy pokyny.“

Tiše ho pozoruji a sotva stíhám přečíst všechny emoce vepsané v jeho tváři. Překvapení, hněv, strach, marnost, smíření, odhodlanost a v neposlední řadě zaujetí. „Tak krav maga? To se bude určitě hodit. Jsi silná a nejsi tak docela bezbranná. Je to mnohem méně, než co jsem očekával, ale mohlo by to být i horší.“ Snaží se to nedávat najevo, ale já vím, že je zklamaný a rozčarovaný. Nezlobím se na něj. Nikdo nechce neschopného vůdce. Taky bych z toho nebyla zrovna nadšená. A až zjistí, že mi Mac prakticky vůbec nevysvětlil, co se tu vlastně děje….

*****

„Ne! Sakra! Dávej pozor! Chceš, aby tě při první příležitosti zabili?! Většina těch tady má proti naší magii přirozený štíty, těm se prostě musíš ubránit postaru! Znova! Kryj se! No tak! Vstávej! To už jsi unavená?! Sakra! Ukaž mi znova to tetování!“

Vysíleně se opírám o kmen stromu a mezi zuby drtím nadávky. Sakra! Jak já toho panovačnýho tyrana nesnáším! Jak nesnáším Maca! Co si to na mě, sakra, vymyslel?! Já ho zabiju! – To všechno a mnohem víc se mi v tuhle chvíli honí hlavou, ale nedávám to na sobě znát. Jen trhnutím ruky zastavuju Damiena v pohybu a oplácím mu zarputilý pohled.

„Nic ti ukazovat nebudu! Trochu úcty k umírajícímu bych prosila, sakra! Sem tu chvíli a po rakovině se síly nevracej zrovna bleskově. Takže brzdi, kovboji. Nech mě chvíli nadechnout. Nezkoušel jsi někdy meditaci? Rozhodně by ti to prospělo. Ted hezky zhluboka. Nádech, výdech. Jo, tak je to správně. Jen se ještě na mě přestaň koukat, jako bys mě chtěl zaškrtit, dělá se ti vráska mezi obočím a to ti nesluší.“ Najednou mi to všechno přijde hrozně směšný a tak nemůžu jinak než se smát a dělat si z něho srandu. Damien se, ale, evidentně moc nebaví. Nemyslela jsem si, že je to možné, ale jeho výraz je teď ještě zuřivější. Mám dojem, že mě předtím vůbec neposlouchal, protože se pouští do dalšího kázání.

„Jak se můžeš v týhle situaci smát?! To si neuvědomuješ, v jakým jsi nebezpečí, když se nedokážeš pořádně ubránit? Jak chceš něco změnit, když tě při první příležitosti zabijou?!  Koukej se snažit, jinak je brzo po nás!“ A takhle by pokračoval snad celou věčnost, kdybych nevyužila chvíle, kdy nabíral dech pro další litanii a neskočila mu do řeči.

„Začneš mě už konečně poslouchat?! Já už mrtvá jsem! A upřímně, řekla bych, že umřít tady v boji, bude příjemnější než pomalu umírat tam v nemocnici!“ Sakra! Tohle jsem zrovna říct nechtěla. Nemám zapotřebí v někom vyvolávat soucit, to by mi ještě tak scházelo… Ale on mě tak vytočil, že jsem se prostě neudržela. No nic, nemá cenu plakat nad rozlitým mlíkem, ať si to přebere, jak chce. I když, možná, že to nebyla taková chyba, napadá mě, když pozoruju, jak mu dochází to, co jsem mu řekla už předtím. Jenže pak se mu na tváři usazuje soucitný výraz a moje radost je ten tam.

„Takže ti Mac nevysvětlil, že když umřeš tady, za oponou se nic nestane…. Teda, kromě toho, že si budeš pamatovat všechnu tu bolest… A vlastně tak umřeš dvakrát… No to od něj nebylo hezký.“ Soucit se mění v pohrdání a mně se v žaludku usazuje obrovský balvan. Takže, jestli jsi doufala, že si tím tady ušetříš pomalý umírání, budu tě muset zklamat, děvče. Nic takovýho nebude. Nechápu, jak si mohl Mac za svého nástupce zvolit někoho takovýho.“ Znechuceně se odvrací a já mám pocit, jako bych dostala facku. Nic takovýho jsem si přece nemyslela! Vzmáhá se ve mně další vlna vzteku, ale rychle zase opadá, protože vím, že přesně tak to vyznělo a mě zaplavuje stud.

„Damiene já… Pozor!“ Rychle vyrážím a strhávám ho k zemi. Do stromu, u kterého stál, se zabodává šipka. Sama nevím, jak jsem o tom věděla, ale věděla. Na další úvahy o mých dalších schopnostech mi nezbývá čas, protože se na nás mezi stromy řítí tři bojovníci – tři obrovští bojovníci, abych byla přesná.

Damien vyskakuje na nohy a vrhá se do boje. Mě to jde trochu hůř, ale nakonec mu stojím po boku a trochu neohrabaně odrážím rány jednoho z hromotluků. Naštěstí se rozhodl, že použít pro boj se slabou ženskou meč, je zbytečné a jde na mě jen hrubou silou. V duchu jsem mu za to vděčná. Po chvíli se dostávám zpět do sedla a boj začíná být vyrovnanější. Patřila jsem mezi nejlepší bojovníky tam u nás, tak by se to nějak projevit mělo – napadá mě, když ho dokonale naučeným chvatem dostávám k zemi a do mozku se mi zařezává nepříjemný zvuk praskající pažní kosti. Ale ty chlapi jsou opravdu tvrďáci! Zlomená ruka a on sotva vzdechne! Měla jsem za to, že ho tím vyřadím, ale on už se zase hrabe na nohy a tentokrát má v ruce dýku dlouhou, jako moje předloktí. Nevyvede ho z míry ani bolestný výkřik jeho umírajícího spolubojovníka, který mi zmrazil všechnu krev v těle a moje nohy proměnil v rosol. Jakoby z dálky ke mně doléhá Damienův naléhavý hlas.

„Sakra, Jade! Bojuj! Zab ho!“ Jako ve snách sahám po jednoručním meči u svého pasu a na poslední chvíli odrážím protivníkův výpad. Nic mu nevadí, že má jednu ruku nefunkční, dost dobře mě zvládne i tou druhou. Mou mysl zachvacuje panika. Zběsile máchám mečem kolem sebe a síly mi rychle ubývají. Přesně, jak říkal Damien, moje magie sklouzává po jeho štítu naprosto nepovšimnuta. Jak pozadu ustupuju, zakopávám o kmen nějakého spadeného stromu a už jsem na zemi. Byla to pořádná rána, ztěžka lapám po dechu a snažím se odplazit dál od běsnícího chlapa, co se na mě řítí s dýkou určenou mému srdci. Byla jsem někdy v životě tak vyděšená? – Napadá mě, ale nemůžu si vzpomenout. Rukou šátrám v tlejícím listí, aniž bych věděla, co vlastně hledám. Chlap už je u mě. Srdce mi zběsile buší a já si přeju, aby to byla jen příšerná noční můra. Najednou se v mé mysli ozývá důvěrně známý hlas.

„Uklidni se, Jade! Ty jsi přeci bojovnice! Nechceš zemřít! Chceš žít! Tak dělej! Teď máš šanci dokázat co v tobě je!“

„Tobě se to řekne, Macu!“ Křičím bezhlesně v odpověď, ale nehledě na paniku, která mě drtí, moje tělo, jako by se samo rozhodlo, že tohle není konec. Podkopávám běžícímu bojovníkovi nohy a kulím se na stranu, aby nespadl na mě. Muž další odpor nečekal a tak z jeho hrdla vychází překvapený výkřik. Hlavou dopadá na kámen, ale rána není dostatečně velká, aby ho připravila o vědomí. Pokouší se zvednout, ale dělá mu to veliké problémy. To já se zvedám na nohy mnohem snadněji a zvedám dýku, která mu při pádu vypadla z ruky. Trošku roztřeseně mu ostří přikládám k hrdlu a přikazuji, aby se ani nehnul. Zhluboka dýchám a soustředím se na to, aby se mi moc netřásly ruce, nechci mu ublížit. Konečně mám možnost podívat se, jak je na tom Damien. Na tváři má řeznou ránu, ale jinak to vypadá, že vyváznul bez újmy. Ztěžka popadá dech a špička jeho meče míří přímo na srdce poraženého protivníka. Chci se zeptat co teď, ale v jeho pohledu je něco, co mě nutí mlčet a jen zuřivě vrtět hlavou. To přece ne! Nemůžu ho jen tak chladnokrevně zabít! Chce se mi křičet, ale nedokážu ze sebe vydat ani hlásku. Damien už nechce čekat, jak se rozhodnu a tak bere věc do svých rukou. Vidím jak zatíná jednu ruku v pěst a cítím, že přebírá vládu nad mojí, která drží dýku u mužova krku. Snažím se bojovat, ale zaskočil mě a už je pozdě. Ve stejnou chvíli vráží meč do srdce jednoho a mojí rukou podřezává hrdlo druhého.

*****

Tiše hledím na svou ruku krví neznámého muže, žaludek se mi bouří a po tvářích mi stékají slzy. Z toho podivného transu mě vytrhává praskot větviček pod Damienovými botami. S nepohnutým výrazem se ke mně opatrně přibližuje. Ta bezcitnost ve mně zvedá vlnu vzteku a já se na něho se zuřivým výkřikem vrhám. S netrpělivým výrazem odráží můj vzteklý útok a dobře mířenou ranou mě sráží k zemi. Moji mysl zaplavuje milosrdná temnota.

 

 

Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (0)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů