Pouštní divoženky

Vložil: Nell22 dne květen 10, 2018

2

0

82


Kategorie: Vlastní příběhy od fanoušků

Sabelah, yaturi, helabe, taková a mnohá jiná jména pro ně lidé mají. Záleží na tom, kde zrovna jste a jakou pověst posloucháte. Ovšem, málokterý člověk tuší, co pravdy v těch povídkách je.

Pro nás, kterým v žilách koluje magická krev, jsou to morgas, pouštní divoženky, tvůrkyně fata morgany. Nikdo neví, jak ve skutečnosti vypadají. Jsou záludné, škodolibé a krvelačné, nezajímá je, zda jsi člověk, či bytost magie. Jak jednou dostanou chuť na tvoje maso, dostanou tě. Nikdo není v poušti bezpečný. Ony mohou být čímkoliv.

Je pár těch, co setkání s morgas přežili, ale ti si pak do konce života přejí, aby tam radši zemřeli. Jsou napůl šílení z vidin, které jim divoženky způsobili. Ty je neopouštějí, ani v bezpečí vypolstrovaných cel. To není život. To je očistec.

Ony jsou čiré zlo. Kam se hrabou orkové, ghulové či skřeti. Ti z nás, kteří vědí, co jsou zač, se poušti radši vyhýbají. Máte někoho, kdo se ztratil v poušti? Dejte mu sbohem. Jistě z něho byla chutná hostina.

I já měl tu zatracenou smůlu. Jak se s postupem času vzpomínky ze stárnoucí mysli vytrácí a blednou, tyhle budou děsivě jasné a ostré až do mé poslední hodinky. Pronásledují mne ve dne a v noci mi nedají spát.

********

Vždy jsem se cítil více člověkem než nočním mágem a tak jsem také žil. Věděl jsem, kdo byl můj otec i to, že v otcově smečce mám své místo, ale nikdy jsem o život kočkodlaka nestál. Jako člověk jsem žil a jako člověk jsem vstoupil do armády. Bylo to tvrdé, bylo to bolestivé, ale byl to můj život a já ho miloval. A pak, po šesti úspěšných letech služby, se všechno změnilo. Náš vrtulník se zřítil, a tak se moje jednotka ocitla kdesi v poušti Gobi. Měla to být blesková akce. Pět, maximálně šest hodin. Cestovali jsme na lehko a z vrtulníku se toho moc zachránit nepodařilo. Byli jsme v pěkné bryndě. Tenkrát mě poprvé napadlo, jaká chyba byla, že jsem se víc nevěnoval i tomu druhému světu, do kterého patřím.

 O morgas jsem věděl jen naprosté minimum, ale dost na to, abych pochopil, že jsme v hajzlu, když jeden z mých mužů spatřil fatu morganu. Pokoušel jsem se nás zaštítit, ale ráno jsme našli jen jeho zbytky. Vypadalo to bledě. Mě smysly kočkodlaka sice před vidinami chránily a můj specifický pach ze mě dělal naprosto nechutnou večeři, ale Sam a Charlie byli lidé. Nic nevěděli, a kdybych se jim to pokusil vysvětlit, nejspíš by mě zastřelili. Než mít šíleného velitele, to radši žádného. Neuměl jsem probudit svoji moc, a tak jsem selhal. Můj tým zmasakrovali. Zůstal jsem v poušti sám jen s krvavými zbytky, těch nejlepších chlapů, co jsem kdy měl tu čest poznat a jediný co mi zbývalo, bylo prohnat si hlavou kulku. Jenže k tomu jsem se donutit nedokázal. Asi jsem měl pocit, že by to bylo moc snadný. Zasloužil jsem si trpět, když jsem nedokázal ochránit svůj tým.

A tak jsem se ploužil pouští, mrtvoly svých přátel stále před očima, hlad žízeň, vedro. Nevím, jak dlouho jsem se plahočil. Jen vím, že ony se táhly pořád za mnou. Z bezpečné vzdálenosti útočily na všechny moje smysly a jen čekaly, až poušť vykoná svoje. Nespěchaly, věděly, že se blíží jejich chvíle. A když konečně nastala, řádně si to užily. Prohnaly se mojí hlavou jako uragán a nic nenechaly na místě. Zůstala jen blábolící troska. A tak mě našel šaman. Postaral se o mě. Po mnoha měsících zuřivých bojů se mu podařilo mou pokřivenou mysl jakž takž narovnat. Zůstal jsem s ním. Naučil mě, co znamená být tvorem magické noci, plně využívat dědictví po otci.

 A tak jsem se stal kočkodlakem. Od té doby dnem i nocí putuji pouští a dělám průvodce těm, co se nedovedou před morgas bránit.

...
Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (0)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů