Legenda o lásce - část 1.

Vložil: Nell22 dne květen 2, 2016

2

0

1463


Kategorie: Vlastní příběhy od fanoušků

Málokterý ze smrtelníků tuší, že Mamon není jen jiným výrazem pro bohatství a že mamonáři nejsou jen nenasytní kariéristé, pro které není nic, tak důležité, jako výše jejich platu. Jen pár zasvěcených ví, že Mamon je jméno nejmocnějšího démona, který kdy chodil po zemi, a mamonáři byli jeho stoupenci. V naší době už nežije smrtelník, který by si pamatoval ty temné časy, takový, který zažil zrození a vzestup Ďáblova jediného syna. Démoni světla, kteří měli tu smůlu, že mu vstoupili do cesty a přežili, nejsou příliš milými společníky a odmítají o té době hovořit. Vše co víme, známe ze zápisků lidských čarodějů, spolupracujících s démony světla na ochraně nevinných a bezbranných smrtelníků. Zápisky se předávají z generace na generaci a jde již o pouhé opisy. Původní zápisky byly zničeny při vraždě jednoho z představených řádu.

******

Nikdo vlastně neví kdy, jak a proč. A pokud ano, je to tajemství, které nikdy neprozradí. Najednou byl prostě tu. Pán zla, který kráčí po zemi, svádí a bere si víc než všichni démoni před ním. Uměl se vlichotit všude, svedl, kohokoliv se mu zamanulo, žádná duše před ním nebyla v bezpečí. Zpočátku se po zemi pohyboval v lidské podobě. Hrál hry na kočku a myši. Bavil se sváděním božích oveček na scestí, které vedlo do té nejhlubší temnoty v království jeho otce. On sám byl zcela jistě bez citů, ovšem miloval, když si mohl hrát s city lidí.

Dlouhá léta proti němu lidé i démoni světla bojovali s téměř nulovou úspěšností. Jako by byl všude a dosáhl na všechny. Mnoho démonů světla zemřelo, aniž by někdo mohl se stoprocentní jistotou říci, zda je zabil Mamon nebo souhra náhod. Lidi nezabíjel. Proč taky? Byl to jen obtížný hmyz.

Pak najednou bylo všechno jinak. Ochočená bestie se utrhla svému pánovi ze řetězu a odmítla se komukoliv podřídit. Tehdy se Mamon poprvé zjevil v celé své „kráse“. V zápiscích stojí, že neměl hmotné tělo. Byl tvořen samotnou temnotou, jež se skrývá v srdcích masových vrahů a pekelným ohněm, jenž osvětluje síně podsvětí. Byl obrovský a zuřivý a létal na křídlech černých draků. Ničil a podmaňoval, nikoho nešetřil, ani věrné služebníky svého otce. Prohlašoval se novým bohem. Vzepřel se otci a jeho pravidlům, odsoudil jeho cíle a nazval ho hlupákem.

Tehdy se Lucifer od svého syna odvrátil a nechal bratra, ať svým ovečkám pomůže.

******

Archanděl Gabriel tedy sestoupil na Zem a Bůh mluvil jeho ústy. V zástupu bojovníků vybral kováře Nialla, v němž se mísila krev smrtelníků s krví magických bytostí, a uložil mu nelehký úkol.

„ Jen ta zbraň, jež bude ukuta s láskou, dokáže připravit syna Luciferova o moc. Jen pouta ukutá se stejně silnou láskou, ho svedou spoutat. Jen medailon vyrobený s láskou, ta pouta může uzamknout, a jen hrobka milovaného člověka může být vězením, které ho dokáže zadržet. Protože jen velká a upřímná láska dokáže porazit to nejtemnější zlo. Nic z toho nemůžeš však vyrobit z obyčejné rudy. V daleké zemi na severu najdeš to, co hledáš, řiď se srdcem a tvůj lid bude zachráněn.“

A tak se Niall vydal na cestu do mrazivé Skandinávie. Vedl ho hlas boží, a když si někdy nevěděl rady, stačilo utišit se a nahlédnou do svého srdce. Ale, i když Pán držel nad Niallem ochrannou ruku, nebyla jeho cesta vůbec jednoduchá, protože nahlédnout do svého srdce, utišit hlas rozumu a vydat se po cestě, kterou ukazuje srdce, je pro člověka jednou z nejtěžších věcí na zemi. Mnohdy ho srdce vedlo po neexistujících stezkách. Přes moře, které se nedá přeplout a hory, jež nikdo nezdolá. Mnohdy mladý muž pochyboval, zda to co slyší, jsou opravdu slova boží. Snad stokrát se chtěl odvrátit od cesty, jež mu byla předurčena. Ale jeho víra byla silná a jeho láska k zemi a jejím obyvatelům mu nedovolila podvolit se strachu.

Jednoho dne kovář Niall doputoval do vikinské vesničky na břehu moře. Už se smrákalo a všude hořely ohně, které lákaly Nialla blíž. Nerozuměl příliš tomu prazvláštnímu jazyku, přesto pochopil, že dorazil na začátek veliké oslavy. Vmísil se mezi obyvatele vesnice a čekal, co se bude dít. Tu do středu shromáždění vstoupila krásná mladá dívka. Vzduchem se rozezněla hudba a Niall byl ztracen. Dívka jako by ho, každým svým pohybem, každým úsměvem, volala k sobě. Srdce mu bilo jako splašené a napovídalo mu, že je u konce své cesty.

******

Lett věděla, že nastal ten den. Už když se ráno probudila, věděl, že dnes pozná muže, který je jí souzený. Těšila se. Celý svůj život čekala na tento den. Ale zároveň pociťovala smutek. Proroctví měla vepsané v srdci a znělo jí v hlavě. Den kdy začne žít je i začátkem jejího konce. Nebála se smrti, jen by si přála, aby mohla její láska trvat déle.

Celý den byl plný radosti. Všichni slavili den jejího vstupu mezi živé bytosti, přáli jí štěstí, nosili dary a těšili se na večer, kdy jim zatančí. I Lett se těšila. Milovala tanec a oslavy.

Venku hořely ohně a kolem nich se shromáždili všichni její milovaní. Rodina, která ji přijala za svou a přátelé, kteří ji ctili a chránili. Lett si s úsměvem uhladila své nejlepší šaty a za prvních tónů hudby vešla mezi své lidi. Ladně se uklonila a nechala se unášet hudbou. Tančila a do tance vložila všechnu svou radost a lásku. Cítila, že je na blízku. Provedla pomalou otočku a v tom ho spatřila. Vysoký, ramenatý cizinec si ji s překvapením a zájmem prohlížel, jako kdyby našel poklad, ve který už přestal doufat. Lettino srdce se rozbušilo neuvěřitelnou silou a nutilo ji tančit k němu.

„Zdravím, tě, temnovlasý cizinče. Vítej v mé vesnici.“ Pozdravila ho bezchybně v jeho vlastním jazyce a s veselým úsměvem pozorovala údiv v jeho očích. „Jmenuji se Lett a ty jsi přišel právě včas na oslavu mých dvacátých narozenin. Byla bych poctěna, kdybys mi během oslav dělal společnost.“

Všichni kolem ji zmateně pozorovali. I ona sama byla zmatená. Nechápala, proč jí z úst, místo slov o proroctví a jejím úkolu, vyšlo pozvání k probíhajícím oslavám. Ale když se cizinci zahleděla do očí, nedokázala mu hned povědět pravdu. Její srdce sevřela zvláštní tupá bolest, ne nepříjemná a rozšířila teplo do celého jejího těla, ale když pomyslela na to, že by mu právě v tomto okamžiku pověděla o proroctví, teplo nahradil chlad doprovázený nepopsatelným strachem. Pochopila, že ještě nenastal ten čas, aby se její vyvolený dozvěděl pravdu.

******

Niallovu mysl opanoval zmatek, ale po chvíli ho nahradila radost. Radost z milého přijetí, z toho, že po dlouhé době slyší opět svou rodnou řeč a prapodivná radost ze shledání s touto neznámou, překrásnou dívkou, která ho přivítala stejně přívětivě, jako vítá matka ztraceného syna. Něco ho k té dívce nevysvětlitelně přitahovalo. Její pohled ho rozehříval, jako paprsky letního slunce a srdce rozbušil závratnou rychlostí. Věděl, že by se neměl rozptylovat. Měl by jít dál, hledat a ukout, ale jen při pomyšlení na to, že by se k dívce otočil zády, se mu tělem rozlil strašlivý chlad. Cítil, že nesmí dívku odmítnout. Proto se s upřímným úsměvem lehce poklonil. „Bude mi ctí, má paní, Lett. Dovol mi vyjádřit radost a zároveň údiv nad tvou znalostí mého jazyka.“

Lett se na tváři usadil vřelý úsměv, vzala Nialla za ruku a vedla ho mezi své přátele. „Dovoluji. Ale máte prazvláštní zvyky tam za mořem. Musím splnit nějaký obtížný úkol, abych se dozvěděla tvé jméno?“

Niallův veselý smích pohladil Lett na duši. „Omlouvám se, krásná, Lett za svou nezdvořilost. Byl jsem poněkud vyveden z míry tvým přivítáním. Mé jméno je Niall.“ Lett mu pevně potřásla rukou. „Ráda tě poznávám, Nialle z Británie.“

Zbytek dne jim příjemně utekl. Přívětiví vikingové Nialla královsky pohostili, tančili, zpívali a hlasitě ho povzbuzovali, aby se k nim připojil. Lett jejich výzvy překládala, vysvětlovala mu různé zvyky a učila ho některá slova ze svého jazyka. A když ho pak večer odvedla do svého domu, uložila vedle sebe a s důvěrou se k němu přitulila, pomyslel si, Niall, že by tak rád usínal již napořád.

...

Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (0)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů