Přátelé jsou poklad

Vložil: Nell22 dne únor 9, 2016

4

1

1689


Kategorie: Vlastní příběhy od fanoušků

Hádes aby to spral! Co to ta Silénie zase provádí?! Zasloužila by pořádný výprask, princezna, neprincezna! Co ji to jenom popadlo?! Ukrást Pegase! Odletět s ním z Olympu někam do Michiganských lesů! Tentokrát ji trest nemine!

Už půl hodiny se prodírám michiganským lesem a v myšlenkách takto spílám té přechytralé potvůrce Silénii, nejmladší Diově dceři. Je jí sedmnáct a všem nám dává zabrat. Kuře neopeřený!

"A ona tě hrozně miluje..." Proniká ke mně odněkud zprava známý hlas.

 "Co to sakra?!" Mumlám si a vkládám šipku do kuše.

Opatrně rozhrnuju větve a zbraň mi překvapením vypadává z ruky.

"Adrisi...." Jako omámená jdu k té podivné trojici.

Na břehu nádherného jezera je roztažená pikniková deka. Na ní je způsobně usazená princezna, kousek vedle se poklidně pase Pegas a naproti s piknikovým košíkem na klíně sedí Adris, můj druh, kterého jsem před třinácti lety oplakala.

"Lívie!" vyskakuje Silénie okamžitě na nohy a žene se ke mně.

"Konečně jsi tady! Že ti to ale trvalo! Věděla jsem, že Galai půjde rovnou za tebou. Podívej, koho jsem našla!" nadšením jí přeskakuje hlas.

"Tvá láska žije! Po třech letech pátrání jsem ho konečně objevila!"

"Tys ho tři roky hledala, i když se mělo všeobecně za to, že je po smrti?!" Ptám se udiveně a po očku sleduji svého muže, který si mně lehce zmateně prohlíží.

Hlavou mi víří zmatené myšlenky. Kde celou tu dobu byl? A proč se nevrátil zpět na Olymp?

"Samozřejmě! Jsi moje přítelkyně. A když jsi mi o něm vyprávěla, měla jsem tušení. Musela jsem zjistit, jestli je pravdivé. Aby ses mohla zase doopravdy radovat!" Objímá mě a já jí objetí oplácím. Po tvářích mi stékají slzy štěstí.

 "Jen je tu jeden problém Lívie. Vysvětluje to, proč se nevrátil domů. Víš, on ztratil paměť. Celá ta léta netuší, kdo je a ani neví, kdo jsi ty." Dodává po chvíli posmutněle.

 

Něžně ji od sebe odtahuji a přecházím k místu kde je usazená má jediná láska. Poklekám před něho, upřeně mu hledím do mechově zelených očí, pláču pro ztracené roky a děkuji Olympu za tento nádherný dar. Aris si mně prohlíží a usilovně se snaží si vzpomenout. Po chvíli zklamaně zavrtí hlavou.

"Já nevím..." mumlá smutně.

Už to déle nevydržím. Musím se ho dotknout. Pokládám dlaně na jeho tváře a přisouvám se blíž.

 "To nevadí, má lásko. Nic se neděje. Hlava možná zapomněla, ale srdce nezapomene nikdy." Poslední slova šeptám do jeho pootevřených rtů a pak se již plně oddávám svým pocitům z polibku.

 Zaskočila jsem ho. Chvíli jen strnule sedí, ale po pár vteřinách vím, že je vyhráno. Přesně, jako tenkrát před třinácti lety, vplétá prsty do mých vlasů a naučeným pohybem si mně přitahuje blíže, aby mohl polibek prohloubit.

Netušila jsem, že ještě někdy budu moci být doopravdy šťastná, ale má drahá schovanka vrátila do mého života světlo.

 "Jsi má přitelkyně..." Řekla prostě.

Přátelé jsou poklad.

...
Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (1)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů


0

February 12, 2016, 9:54 am

gamesboss napsal:

no z toho asi plyne.že přátelé dobrý jsou,k nezaplacení.Vždycky stojí při tobě,ale fakt to musej byt ty pravý.