Princezna světla

Vložil: Nell22 dne leden 7, 2016

3

1

1327


Kategorie: Vlastní příběhy od fanoušků

"Přestaň se vztekat a šij!" vrčí nevrle Zachary a přihýbá si z láhve brandy.

"Taková hloupost! Jít tam na vlastní triko! Sám! Sakra! To ti nestačí, že dostali mně?!" Nadávám stále, ale poslušně protahuju nit tkání.

 Ale vím, že to nemá cenu. Kromě toho, že je již značně podnapilej, je můj parťák taky děsně tvrdohlavej. A moje výčitky mu stejně nepomůžou. Už se stalo. Teď jenom zařídit, aby se to nedozvěděl šéf. Jinak je Zach bez práce. A já si neumím představit, co by bez odznaku a bouchačky dělal. No... možná, že jo. A to je ten problém.

"Hotovo parťáku. Teď tě hezky uložíme a ráno vymyslíme, co řeknem Jonesovi."

Zakrvácené ubrousky házím rovnou do krbu a prázdnou flašku od brandy beru do kuchyně, kde si pečlivě drhnu ruce. Tohle je jedna z mála věcí, co opravdu nesnáším. Krev za nehty. Ale bohužel, i to k naší práci patří.

"A nemysli si, že ti to jen tak odpustím! Máš u mě velkej dluh, kámo! A taky mi koupíš další brandy, když jsi tuhle vypil!" Volám od dřezu na podivně ztichlého Zacha. Že by usnul? To by byl celkem problém. Přeci jen sto kilo je sto kilo. Obzvláště, když jste na vozíčku.

Přejíždím zpátky do pokoje, abych ho zkontrolovala. Překvapivě v obýváku není.

"Zachu?" Pokračuju do ložnice, odkud se ozývá naštvané mumlání.

"Co tady sakra děláš?!" Nechápavě koukám, jak mi prohledává zásuvky.

 "Kde máš sakra prachy?!" V jeho pohledu je něco, z čeho se mi ježí chloupky na rukou. Jako by to byl někdo jiný, takhle ho vůbec neznám. V hlavě mi znějí poplašné zvonečky.

"Ty nepotřebuješ prachy, potřebuješ se prospat. Tak pojď, kámo, Helen tu není, budeš spát u ní."

"Víš, nerad tě zklamu, zlatíčko. Ale tvůj přítel je mrtvý. Takže mi koukej dát prachy."

Najednou mi ke krku tiskne nůž. Co se to sakra děje?! Ten hlas poznávám! Připadám si jako ve snu. Zachova tvář se mi rozplývá před očima a přede mnou stojí Martin Leroy, parchat, kterej mě dostal na kolečkový křeslo.

"No tak krásko... Mimochodem, moc mně mrzí, že jsi dopadla takhle. Měla jsi umřít, bylo by to pro tebe lepší. Ale stejně ti to moc sluší. Zapracovala jsi na sobě. A ten tvůj kolega, ten byl fakt dobrej. Jen škoda, že byl sám. Ale uklidním tě. Měl to za sebou rychle." Prstem mi přejíždí po tváři a já stále čekám, kdy se z té noční můry probudím.

"Nic nechápeš, viď? Ubohá, zmatená Jade. Krásná, ale stále jen člověk. Kdežto já patřím světu magie, drahoušku. A to mi dává nad vámi lidmi neskutečnou moc. Jsem zpodobňovač. Můžu být, kým chci." Jen se usměje a najednou přede mnou stojí jeden z jeho mužů, kterého jsem tenkrát zastřelila.

"Cos mi to dal?!" Vrčím znechuceně a pomalu couvám z ložnice ven. Přeci nebudu věřit nějakým blábolům o magii!

"Ne ne, žádný drogy. Pravda je mnohem lepší. A má podobný účinek. Ochromí tě. Jen škoda, že si s tebou nemůžu užít tak, jako tenkrát. Víš, rád na to vzpomínám. Teda na ty chvíle než jsem zjistil, že jsi fízl. To už tak hezký nebylo. Taky na to vzpomínáš, Jade?" Líným krokem mě následuje do obýváku.

"Dobře. Dejme tomu, že budu věřit, že jsi nějaká ta fantasy zrůda. Co po mě chceš? Přišel jsi mě zabít? Jen do toho. Víš, že nedám krk lacino."

Teď je ta pravá chvíle vytáhnout zbraň. Bohužel tomu šílenci je to asi jedno. S úsměvem si mě prohlíží a vůbec nedává najevo, že by zbraň zaregistroval.

 "Vlastně jo. Potřebuju tvou tvář Jade, no a tvoje peníze. Ale peníze mají přednost, protože, abych získal to druhý, musím tě zabít. A nerad tě zklamu podruhé za jednu noc, ale pokud nemáš šipky se svěcenou vodou, nemůžeš mi nijak zvlášť ublížit. Takže, si tu komedii ušetříme a ty mi hezky naval prachy."

Pomalu se loučím se životem, nemám ponětí, co by ženská na vozíčku měla dělat proti něčemu takovému. To nás na akademii neučili. Vzpomínám na přátele a kolegy, sestru, která objeví moje tělo, až se ráno vrátí, ale místo toho abych se vzdala, mi najednou tělem proudí neskutečná energie a já vím, že to není možné, ale najednou stojím na nohou a držím Martina pod krkem.

"Zabil jsi Zacharyho, já jsem skončila na vozíčku. Nedovolím ti, abys zničil život i mojí sestře."

Nehnutě pozoruju, jak se kůže v místech, kde se ho dotýkám, škvaří. S potutelným úsměvem přikládám druhou ruku do míst, kde lidem bije srdce - netuším jak je to u stvoření magie, či jak si říkají.

Martin je strachy bez sebe a kňučí bolestí.

 "To není možný.." Vyráží ze sebe mezi jednotlivými nádechy. "Princezna světla.... Nevěřil bych, že to dítě mohlo přežít..."

"O čem to sakra mluvíš?!" Skáču mu do řeči, ale vyruší mě zvuk tříštěného skla.

Najednou mám obývák plný různých zvířat a hned na to jsou z nich Martinovi gorily.

 A sakra! Pažbou zbraně dávám Martinovi ránu do hlavy a ten se sesouvá ke zdi. Nechám si ho na později. Jestli nějaké bude. Říkám si, když si tak prohlížím chlapy, jako hory, kteří mě probodávají nenávistnými pohledy. Než však stačím cokoliv udělat, potemnělou místností se prožene záblesk světla a objevují se další "lidé", které neznám. Napadá mě, že jestli přijde ještě někdo, tak můj útulný obýváček praskne ve švech. Ale vypadá to, že tihle mně nepřišli zabít. Pouštějí se totiž bez sebemenšího zaváhání do Martinových goril a za chvíli je pokoj plný mrtvých bodyguardů.

Jeden z nich, tmavovlasý vazoun v mém věku, přede mnou poklekává.

"Má paní. Již jsme přestali doufat ve tvůj návrat. A nyní jsi tady. Prosím pojď s námi. Tvůj lid tě očekává."

Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (1)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů


0

January 23, 2016, 4:18 pm

Awwra napsal:

Velice podařená povídka se skvělou možností dál rozvíjet příběh :)