Prokletí Černé vdovy

Vložil: Nell22 dne leden 26, 2016

4

0

2101


Kategorie: Vlastní příběhy od fanoušků

"Ano, jsem Černá vdova." Šeptám a po tvářích mi tečou slzy, když tělo pokládám nehlučně na zem a odcházím stejnou cestou, jakou jsem přišla.

Nesnažím se slzy zastavit, již jsem si za ty roky zvykla. Vím, že to nedokážu. Takové je mé prokletí. Zabíjet nevinné, aniž bych se mohla rozhodnout, zda to udělat chci. Prožívat tupou bolest, bezesné noci se svědomím křičícím na všechny strany a bušícím do mojí rozervané hrudi, bez šance na vykoupení.

Tedy ještě nedávno jsem si myslela, že šance není. Ale Sariel zemřela a od jednoho čaroděje jsem se dozvěděla, že moje smrt a s ní i tolik desetiletí oplakávané vysvobození, se blíží.

Sedím v malém pokoji v hostinci U zlaté koruny a jsem šťastná, že už nebudu muset déle čekat.

A sepisuji tyto řádky.

 Možná je to hloupost, ale já si velice přeji, aby věděli, kdo byla Černá vdova. Že to nebyla jen vražedkyně bez svědomí, jak si nyní všichni myslí. Nýbrž mladá dívka s velkými sny a lidskými touhami, která milovala a za svou lásku draze zaplatila.

Je to už sedmdesát let. Sedmdesát! A já mám pocit, jako by to bylo včera.

Nádherný slunečný den, rozkvetlá louka, skromný piknik, pasoucí se koně, já a můj milý, Daeris. On byl garghul, mocný válečník, nadějný čaroděj, syn nejmocnější čarodějky v kraji, velké Sariel. Já jen dcera starosty. Obyčejný člověk. A přesto jsme se milovali a všichni nám přáli jen to nejlepší. Lidé z města měli Daerise rádi.

Staral se o nás a všem pomáhal. Zato Sariel mně nesnášela, nesouhlasila s naší láskou, stále to Daerisovi vyčítala. Ale on se matce vzepřel a ten den mně požádal o ruku. Byla jsem tak šťastná. Nadšeně jsem souhlasila, můj otec i bratr nám dali požehnání, všichni moji známí nadšeně jásali, když v tom se kousek od nás objevila Sariel a svatbu Daerisovi zakázala. On se s ní hádal, nechtěl ustoupit.

 Sariel vyhrožovala, slibovala strašlivou pomstu, ale on se nezalekl, neustále opakoval, že její kouzla vyvrátí. A tak přitvrdila, prý ho vydědí a on přijde o veškerou moc. Na to on, že se stejně rozhodl, že se jí vzdá, aby mu nic nebránilo prožít se mnou klidný a spokojený život. V té chvíli se na mně Sariel s křikem vrhla, svírajíc v ruce smrtící ostří. Daeris mně odstrčil stranou a sám se postavil matce do cesty. Ta ve svém strašlivém vzteku nedokázala ránu zastavit a místo toho, aby podřízla mé hrdlo, jak původně chtěla, vrazila dýku do srdce svého jediného syna. Byla to mocná zbraň, a tak ani Daerisova kouzelná moc nedokázala zastrašit přicházející smrt.

Bylo to příšerné. Sarieliny šílené, úpěnlivé nářky, Daerisovo bezvládné tělo, křik lidí kolem. A já nemohla blíž. Sariel mi vyhrožovala a mávala kolem sebe dýkou jako smyslů zbavená.

Po mnoha minutách pláče a mumlání v cizím jazyce se na mně s řevem vrhla a já vyděšeně čekala smrtelnou ránu. Nedočkala jsem se. Namísto toho nás přenesla do podivného pralesa, kde mně bila jako smyslů zbavená až jsem spadla na zem a bolestí lapala po dechu. Po pár ranách do hlavy jsem upadla do bezvědomí.

Probudila jsem se v kleci pološílená žalem, strachem a bolestí. Netrvalo to dlouho a přišli pro mě podivně oblečené, ozbrojené ženy a odvlekli mně do velikého stanu, kde čekala již klidná a smrtelně vážná Sariel. Po jejím boku stála vysoká, svalnatá, tmavovlasá, po zuby ozbrojená bojovnice, náčelnice amazonek - jak jsem se později dozvěděla.

Srazili mě na kolena a než jsem se nadála, stála u mně Sariel, prolévala moji krev a pevným hlasem pronášela kletbu. Ostatní mlčky přihlíželi.

"Při všech bozích tohoto světa! Proklínám tě, ty lidská děvko! Očarovala jsi mého syna svojí roztomilou tvářičkou a obrátila ho proti mně! Kvůli tobě je mrtev! Na tvých rukou je jeho krev. A tak budeš trpět, tak jako jsem trpěla já, když mi syn zmíral v náručí! Den co den, rok po roce budeš chodit po tomto světě a nenalezneš klidu, protože tvou rukou budou zmírat nevinní lidé. Budeš se jim dívat do tváří, trpět pro ně a nebudeš schopna se vzepřít! Po nocích tě budou sužovat noční můry a přes den tě bude týrat tvé svědomí!" Zbytek rituálu mám jako v mlze.

 Hned druhý den ráno Sariel odešla. Já zůstala ve výcvikovém táboře amazonek dlouhých deset let. Vodili mi ženy a děti, muže a starce a já se nemohla kouzlu vzepřít. Všichni zemřeli a jejich krev ulpívá na mých rukou.

Tak jako krev všech těch co přišli po nich, když jsem cestovala po královstvích a vítr mi do ucha šeptal jména těch, jejichž osud byl zpečetěn a měl být ukončen mou rukou.

A teď, po sedmdesáti dlouhých, krvavých letech konečeně přichází konec, tak jako je konec této stránky.

Sariel je mrtvá a já konečně dojdu klidu.

Dveře mého pokoje se neslyšně otevírají, ale já nezvednu hlavu. Vím, kdo si pro mně přichází a usmívám se.

"Černá vdovo, vražedkyně nevinných. Byla jsi odsouzena k smrti. Poddej se rozsudku a pros bohy o milost."

"Vítám tě, bratře. Čekám tu na tebe." Pomalu se otáčím za tím milovaným hlasem, který jsem neslyšela dlouhých sedmdesát let. Můj milovaný bratr Alas, služebník Osudu, Kat.

"Vayen..." hlesne. A samým překvapením není schopen ničeho jiného než stát a hledět na mne.

"Jsem to já. A ty jsi mně přišel zachránit. Jako vždy." Je jen o pět let starší, ale magie, která chrání jeho, nebyla tak silná, jako ta která poutá mně a tak oproti mně vypadá staře. Jako by byl mým otcem a ne bratrem.

Vzápětí je u mě a pevně mně svírá v náručí. Já mu objetí oplácím. Je toho tolik, co bych ráda řekla, ale nemohu. Je mi tak krásně, jako kdybych se po mnoha letech vrátila domů.

Po nějaké době se ode mě lehce odtahuje, v očích má smutek. "Ale já tě přišel zabít, Vay..." Hlas se mu láme.

"O nic jiného tě nežádám Ale." Něžně ho hladím po tvářích a vkládám mu do rukou popsané listy.

"To je pro tebe. Slyšela jsem, že máš nejúžasnějšího koně v královstvích. Dobře se o něho starej. Ale už to prosím více neprotahujme. Na tenhle den čekám dlouhých sedmdesát let."

...
Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (0)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů