Soumrak - démon a čarodějka

Vložil: Nell22 dne leden 3, 2017

4

0

846


Kategorie: Vlastní příběhy od fanoušků

Je nádherné, lednové ráno. Stromy poprášené zářivým bílým sněhem, pole pokrytá měkkou sněhovou duchnou a svěží vzduch, ji vítají na její obvyklé procházce. Ale Nell je dnes neklidná. Nedokáže s obvyklou radostí přijmout objetí matičky Země. Její myšlenky, jako by s vločkami vířily ranním vzduchem a ne a ne zformulovat děkovnou modlitbu k Bohyni. V uších jí stále dokola znějí slova její nakladatelky. Sněhová krusta, která se díky mrazivé noci na poli utvořila, jí křupe pod nohama a podivným způsobem doplňuje její vzteklé mumlání. „Jasně, Elis, něco neobvyklýho. To se ti lehce řekne. Ale o čem psát, když už všichni píšou o všem a Múza se člověku vyhýbá kilometrovým obloukem?! To už mi neřekneš, viď?!“ V tom koutkem oka zachytí nějaký pohyb. Strne uprostřed pohybu a vyčkávavě hledí směrem, kde stín zmizel. Neví, co by měla čekat. Nikdy to neví, i když ji navštěvuje poměrně často. Vždy ji dokáže překvapit. Nečeká dlouho a za chvíli už se svíjí smíchy ve sněhové závěji. Přelud svalovce, kráčejícího sněhem jen v bílém ručníku, mizí. Nell si otírá slzy smíchu, když vedle ní do sněhu přistane přesně tak svalnaté tělo, jen pro tentokrát celé zahalené v zimní kombinéze. Jak jinak než černé. Mnozí by asi očekávali, že pod ním sníh začne okamžikem tát, ale pravda je, že dopad jeho urostlé postavy do čerstvého sněhu, jen zvedne bílý oblak, který je na chvíli oba zahalí. Nell se mu stulí do náručí, ale smích pořád nedokáže zastavit.

„Děkuju, Balby! I když nevím, jak by mi zrovna tohle mohlo právě teď pomoct.“ Hlas se jí chvěje těžko potlačovaným veselím a zavrčení, které mu vychází z hrdla v reakci na nenáviděnou přezdívku, kterou mu dala, jen vyvolává další výbuch. Aaron, jak si on sám v lidském světě říká, ji chvíli přivřenýma očima pozoruje, pak se s hříšným úsměvem vyhoupne nad ni a přišpendlí ji svou vahou do sněhu.

„Jako by to nebyla ta nejlepší inspirace, které se ti může dostat.“ Hravě ji štípne zuby do rtu a Nell tělem projíždí slastné mrazení.

„Né, že bych s tebou svým způsobem nesouhlasila.“ Ladným pohybem ho ze sebe shodí a zaujímá tu samou pozici, jakou měl před chvílí on.

„Ale řekni mi, co je na mém sexuálním apetitu neobvyklého natolik, aby to z mojí příští knížky udělalo trhák?“

„Ale no tak, všichni milujou sex, Nell. Násilí nebere každýho, ale sex, z toho, my démoni vyžijeme pěkně dlouho.“

„Sexuální energie není jen o temnotě, Aarone.“ Odtahuje se Nell mrzutě a vzduch kolem chladne. V mžiku je na nohou a oprašuje si sníh z oblečení. Odmítá se mu podívat do očí, potřebuje čas, aby dostala emoce opět pod kontrolu.

  • Proč jen k tomu museli zase sklouznout?! Nechtěla zacházet k debatám o jejich rozlišných názorech, víře, o obrovské propasti, která je mezi světy, ze kterých prochází. Po takových debatách vždycky zbývala jen hořká pachuť v ústech. Věděla, že na tom nemůže nic změnit a ani nechtěla. Nikdy si nehrály s tak mocnými slovy, jako je láska nebo věčnost, to by neklapalo u páru, který tak přísně odděluje milostný a profesní život, jako oni dva. Nebyli si věrní a nic si neslibovali, přicházeli a odcházeli, jak potřebovali, jak se jim zlíbilo. Ale i přesto, že se jejich vztah neodvíjel podle obvyklých lidských konceptů, patřili k sobě. Věděli to oni dva a respektovaly to i všechny Mocné bytosti, které znali. Byli dvěma částmi jednoho celku. Ne jako jing a jang, ale jako stmívání, kde se světlo prolíná s tmou, takže nevíte, kde jedno končí a druhé začíná. Znali se a respektovali a nikdy ani jeden z nich nedokázal vyhrát, když začali hovořit o tom, co je jejich podstatou.

„Nic není jen o světle nebo temnotě, krásko.“ Něžně přejíždí prstem nad okrajem šály. Nenaléhá, jen jí lehce poťuká prsty po bradě a ona neochotně upře své mechově zelené oči do jeho černých. „Vždyť mi dva jsme toho důkazem. No tak, princezno, už se na mě nemrač, tohle nikdy nevyřešíme k naší spokojenosti, ale nepočítej s tím, že se tě vzdám. Možná jsi mě dokázala, k nespokojenosti mých šéfů“- pro větší efekt doplnil svůj proslov praskotem pekelných plamenů, což jí na tváři vykouzlilo jemný úsměv- „zjemnit, ale některý věci se nezmění. Jsem stejně sobeckej démon, jako když si mě poznala.“ S rozpustilým úsměvem jim před očima vyvolává tu důvěrně známou scénu.

  • Aaron se tenkrát pokoušel našeptávat jedné její známé, ta naštěstí měla dost rozumu a – jak se později ukázalo – citu pro magii, že poznala trable a Nell se svěřila. Nell se už za svůj život setkala s mnoha Mocnými, ale tenkrát ji napadlo, že právě potkala krále arogance. I k těm nejtemnějším a nejškodolibějším bytostem se chovala s náležitou úctou, ale Aaron ji tenkrát tak provokoval, že mu bez milosti nakopala zadek. Jeho hloupost, že se jí ukázal v lidské podobě. A jak to tak chodívá – co se škádlivá, to se rádo mívá – ještě ten večer spolu skončili v posteli. Nutno zmínit, že tomu předcházel tvrdý boj, jak magický tak fyzický, Aaron si za ní, totiž, tenkrát přišel pro odvetu. Ve finále byli oba spokojení.

„Tenkrát jsi mě tak vytáčela, že sem byl každou chvíli v pokušení zmalovat ti zadek.“ „Já tebe?!“ hravě do něho strčí. „Tolik jsi mě štval, že jsem si prostudovala kouzla o spoutávání démonů! Říkala jsem si, že dva – tři roky v mojí laskavé péči, by tě možná naučili!“ To už se oba smějí na celé kolo a odkudsi přilétají sněhové koule, které je s naprostou přesností trefují do nosů. Nell výská, že se jí sníh dostal pod šálu a zebe, ale nasazuje ostré tempo a utíká z dosahu Aaronových natažených paží, které ji chtějí ztrestat, za to, že měla stejný nápad jako on. Brzy se pole mění v bitevní pole a vzduchem sviští sněhové koule oběma směry.

Kdyby někdo slyšel ten rámus, sotva by uvěřil, že tam na poli dovádí démon, v jehož hrudi hoří pekelné plameny, s čarodějkou, jež by radši zemřela, než by se uchýlila k černé magii.

Po více než hodině namáhavého boje, se uprostřed bojiště zhmotňuje bílá růže a vzduchem se nese šťastné, ale značně zadýchané „Vzdávám se Balby!“ Vzduchem se mihne temná šmouha a Nell končí opět ve sněhu. „Podepsala sis rozsudek, čarodějko!“ vrčí démon, pevně svírající její zmítající se paže. Vidět je v téhle chvíli, okamžitě byste se jí rozeběhli na pomoc. Její kulich leží ve sněhu několik metrů od nich, její temně rudé kadeře se rozlévají po bílém sněhu, jako právě prolitá krev, nemůže se pohnout - tak šikovně ji pod sebou přišpendlil, zorničky má rozšířené hrůzou a překvapením. Ale výkřik, který jí vzápětí vychází z hrdla, není výkřikem bolesti a rozhodně v něm není strach. Směje se a piští, svíjí se po ním, protože jeho energie je najednou všude a nemilosrdně ji lechtá.

„Balby, dost! Přestaň, prosím! Už ne!“ ale on nepřestává. „Sakra! Vyrvi tuhle příšernou přezdívku ze svojí mysli a spal ji! Nebo uvidíš!“ „Balby!“ odmítá Nell ustoupit. „Jak chceš, ty ježibabo! Já na to mám celej den!“ „Mě se ta přezdívka líbí!“ Po tvářích jí stékají slzy smíchu a námahy a mísí se se stále padajícím sněhem. „Ale mě ne! Sakra, jak jsem k ní vlastně přišel?! Už mi říkali hřebče, macku…“ na chvíli přestal, to jak se snažil rozvzpomenout na jiné přezdívky, které by ji mohli štvát, a ona využila příležitosti a shodila ho ze sebe dolů. Stále ji však držel za ruce a tak skončili ještě více propletení. Než ji však stačil znovu pevně chytit, zmizela.

 S veselým hvízdáním zmizel za ní. Když dorazil, už byla ve sprše a nechávala se bičovat proudem horké vody. Vstoupil za ní a objal ji kolem pasu. „Jak to teda je?“ zašeptal jí do ucha a lehce ji štípnul. Otočila se a objala ho kolem pasu. „Jsi přeci můj Belzebub.“ Připomněla mu, jak se jí poprvé výsměšně představil. Z hrdla se mu vydral unavený povzdech. „To sis z toho všeho, co jsem ti tenkrát řekl, musela vybrat zrovna tohle?“ „Belzebub, velký čert a velký pán, služebník pekel?“ nedokáže se, Nell, nesmát. „Jasně, že musela! Ale Belzebub je děsně dlouhý, Balby se nabízí.“ „No, tak to ti teda pěkně děkuju. Já tě přišel zachránit, dát ti inspiraci, přilákat k tobě Múzu! A ty se mi takhle odvděčíš?! Podívej se, jak si ho znechutila! Dneska tě už nechce vidět!“ Nell se k němu se smíchem tiskne. „Myslím, že s touhle Múzou bych Vám dokázala pomoci, můj ohnivý pane.“ Dřív než věta dozní, Aaron je přenáší do jejich postele.

******

Druhý den se Nell probouzí sama, místečko vedle ní je ještě teplé a na polštáři leží krásná modrá růže. Pod ní krátký vzkaz.

Dlouhá léta žil na zemi démon, jehož jediným posláním bylo sloužit peklu. Jednoho dne však potkal smrtelnou čarodějku s rubínovou hřívou a mechovýma očima. Nezmocnila se jeho srdce, jak by se hodilo do tvých románů, ani neovládla jeho duši. Nenáviděla ho se stejnou vášní, jako on ji. Uctívala Zemi, modlila se k Bohu a nenáviděla peklo. Měli se navzájem zabít, ale oni zjistili, že se doplňují. Nalezli soumrak, tam kde jiní vidí jen noc a den. Odcházeli a vraceli se, chtěli to ukončit, ale dlouho bez sebe nevydrží. Jeden druhého nemění. Mísí se a prolínají, prohlédli tam, kde byli ostatní slepí. Nevím, zda-li jsem ti dobrou Múzou, má krásná čarodějko a nevím ani, dá-li se najít v tomto světě nekonečných možností něco nového, neotřelého, ale jeden nápad mám. Piš o nás, piš o soumraku a o stínech, buď upřímná, tak jak to umíš jen ty, protože to lidi milují, milují tebe a tvoje knihy.

Nell se na tváři usadil šťastný úsměv, kdesi v daleké zemi, v jeskyni bohyně Afrodité, přibyla v míse další perla. Bohyně ji vzala a navlékla na tenkou, ale pevnou rudou nit. Nell vzala svůj laptop a otevřela nový soubor.

 Jak můžeme vědět, že kráčíme ve světle, pokud jsme předtím nepoznali temnotu?

...
Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (0)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů