Toho podzimu často pršelo. Byl to jinak velice příjemný podzim, ani příliš horký, ani studený, krásně barevný s občasným větříkem, ale tak deštivý, až se zdálo, jako by obloha nad něčím ronila slzy. Pochopitelně, spoustě lidí to vadilo. Jako vždycky byli schopní celé hodiny lamentovat nad špatným počasím, které jim nevyhovovalo, jako by se měli v té trošce vody rozpustit. Málo kdo se v těch několika měsících vydával do ulic města, a ještě méně bylo těch, kdo se chodily třeba jen potěšit barevností stromů v parcích. A přitom je Praha na podzim stejně jedinečně krásná, jako ve všech ostatních ročních obdobích. Tento rok byla obzvláště barevná a okouzlující. Stromy si připravily dechberoucí hru červené, oranžové žluté a hnědé, která musela bezpochyby uchvátit každého, kdo ji uviděl. Lidé ale bohužel často kvůli troše možného nepohodlí obětují krásné zážitky.

       Tomáš, vysoký, urostlý mladík s hnědými vlasy a ocelově modrýma očima přecházel zrovna Náměstí Míru, když ho zastihla další sprška odpoledního deště. Nevědomky se pousmál, jak lidé kolem něj začaly otevírat deštníky. Sám s sebou žádný neměl, a i kdyby ano, díky své výšce stejně vždycky vyčníval nad střechou z deštníků ostatních, a voda, která po nich stékala stejně tekla na něj, bez ohledu na to, jestli sám jeden měl, nebo ne.

   V Praze se nenarodil, přišel sem teprve nedávno, když tu začal studovat. Bydlel ve starém, rodinném bytě se svým starším bratrem. Škola byla náročná a dlouhá, prakticky denně musel sedět v lavici až do pozdního odpoledne, ve čtvrtek dokonce do večera. To rozhodně nebylo to, co si představoval na začátku, ale nedalo se dělat nic, než se rozvrhu podvolit. Ve městě zatím téměř nikoho neznal, a tak odpoledne trávil hledáním a procházením vetešnictví, bazarů a antiků. Nevěděl ani, co přesně hledá, byl staromilec a zbožňoval všechny staré věci, především ty z devatenáctého století, a tady, v Praze, bylo nesčetné množství předmětů, které si musel prohlédnout. Pomalu si začal dokonce dávat dohromady i šatník inspirovaný stylem svého oblíbeného století, ovšem s trochou té umělecké fantazie a kombinování si vytvořil vlastní, osobitý styl. Nosíval na sobě vínové košile, černou vestu, sako a na něm kabát, který sahal až pod kolena. A nikdy mu nesměl chybět motýlek! Měl jich celou rozsáhlou sbírku, motýlky různých barev, vzorů a velkostí.

  Dnešní odpoledne se jen procházel městem, aniž by věděl, jak moc mu tento den změní život. Vstoupil do Anglické ulice a začal stoupat do mírného kopce, poněkud zabraný do vlastních myšlenek. Z těch ho ale zhruba uprostřed dlouhé ulice vytrhlo něco zvláštního. Na opačné straně chodníku, po jeho pravé straně, stál uprostřed zástavby klasicistních domů z devatenáctého století patrový hrázděný dům, o mnoho nižší než ty, mezi kterými stál. Byl starý, velice starý, jeho trámy byly ztmavlé, opršelé a zkroucené. Byl celý křivý, s oprýskanou omítkou, odhalující staré cihly. Šindelová střecha zjevně stále plnila svojí funkci navzdory svému věku, ale místy měla nazelenalou barvu díky mechům, které rostly na jejím povrchu. Celkově dům vůbec nezapadal doprostřed městské zástavby, kde stál. Vprostřed jeho průčelí vystupoval směrem do ulice arkýř, který se vypínal v samostatnou věžičku se šestiúhelníkovou střechou. Čelní stěna přízemí byla celá jedním velkým oknem, rozděleným do mnoha malých čtvercových kazet zasazených v černém rámu. Nad dveřmi visela cedule se zašlým nápisem: „Staré vetešnictví“. S tou ceedulí se přít nedalo. Vetešnictví bylo opravdu staré. Něco na něm Tomáše přitahovalo. Ačkoli původně neplánoval žádné z vetešnictví toho ponurého odpoledne navštívit, donutil ho náhlý nález změnit plány. Přešel ulici a za okamžik už stál uvnitř.

  Vnitřek obchodu byl nepřirozeně tmavý, jakoby navzdory prosklenému průčelí dovnitř nepadalo takřka žádné světlo. Když Tomášovy oči přivykly příšeří, otevřel ústa v ňemém úžasu. Prostor byl naprosto zaplněný vysokými horami všeho možného. Bylo toho všude kolem tolik, že nebyl ani schopný pořádně předměty rozlišovat. Jeho oči hltaly desítky a stovky různých předmětů, ale mozek nebyl s to obrazy zpracovávat jinak, než jako kopce předmětů neurčitých tvarů. Mezi těmito kopci vedla, uzoučká klikatá cestička, která, jak se zdálo, vznikla jen náhodným odklizením předmětů z cesty. Ve tmě pod stropem viselo cosi neidentifikovatelného, ale soudil že je to bílé, a vedlo to od stropu přímo ke kopcům veteše. Tomáš se ohromeně vydal po cestičce mezi horami různých předmětů a cestička ho dovedla do středu obchodu, který, jak se ukázalo, musel být ještě jednou tak velký, než se zvenku zdálo. Uprostřed obchodu se hromady rozestupovaly do mírného kruhu a uprostřed něho stál, na hromádce o dost nižší než ostatní, pulpit z tmavého, lakovaného dřeva, ale stále tak vysoko, že i Tomáš, při své výšce, musel zvedat hlavu, aby viděl na horní okraj desky. K pulpitu směřovaly bílá vlákna která visela od stropu, a teprve tady je ozařovalo měkké světlo. Podobná vlákna v kaskádách stékala od pulpitu přes hromadu veteše na zem, a v tu chvíli si Tomáš uvědomil, že jsou to vlasy a vousy.

  Když se zastavil před pulpitem, vynořily se zpoza něho nejprve dlouhé, kostnaté prsty, které  Tomášovi připomínaly spíš pavoučí nohy. Celý bohatý vodopád bílých vlasů visících na stropě se pohnul a zpoza desky vykoukla hlava. Vetešník byl starý, na první pohled by člověk řekl, že možná stejně starý, jako jeho vetešnictví. Měl ostře řezaný obličej, pokroucený vráskami a nos s kulatou špičkou, na kterém seděli brýle s tenkou obroučkou zlaté barvy. Celou hlavu měl porostlou hustými, býlími vlasy a tvář stejně bílými vousy.

 

  Nejprve si Tomáše změřil přísným pohledem, pak se pousmál a teprve po chvíli se zeptal pevným hlasem:
„Mohu vám nějak pomoci, mladíku?“ Tomáš nevěděl co říct, ohromen tím co v obchodě viděl.
„Jen se tak dívám.“ Vykoktal ze sebe po chvilce.
„Díváte se, ach tak.“ Pokýval hlavou vetešník a mocný vodopád jeho vlasů se zavlnil. „A díváte se jen tak po něčem, nebo na něco?“ pokračoval starý muž.
„Prosím?“ zeptal se Tomáš, který nepochopil otázku.
„Myslím tím, jestli vaším jen tak díváním hodláte vydívat si něco blíže popsatelného, nebo charakterizovatelného, či jestli se díváte na něco, tedy na tento dům, nebo na divy, které vám nabízí jeho vnitřek.“ Vysvětlil muž. Tomáš chvilku přemýšlel, a pak se otočil, ke své kožené brašně. Chvíli jí procházel, a pak odtud vytáhnul zápisník s tvrdými deskami. Otevřel ho na první stránce měl seznam, na kterém si už některé položky škrtnul.
„Možná… Sháním cylindr. Neměl byste náhodou nějaký?“
„Klasický, nebo klak?“ zeptal se bez zaváhání vetešník, sáhnul kamsi pod pulpit a vytáhl odtud dvě kloboukové krabice. Tomáše rychlost jeho reakce zarazila, a tak po chvilce pomalu odpověděl:
„Možná raději klak.“ Vetešník mu beze slova podal pravou krabici, zatím co levou vrátil zase zpátky. Tomáš otevřel krabici a  vytáhnul z ní parádní, hladký, černý klak. Vyzkoušel si ho, ale byl příliš malý. Mrzelo ho to, cylindr opravdu moc chtěl, ale nedalo se nic dělat.
„Malý?“ zeptal se s zaujetím vetešník.
„Bohužel.“ Odpověděl mu mladý zákazník, když vracel krabici zpátky.
„To se divím, většinou na to mívám odhad. Tak, co tedy tenhle.“ Pokračoval vetešník a vytáhnul další krabici. Tomáš ji rychle otevřel s novou nadějí, ale bohužel tentokrát byl klobouk zase moc velký. Smutně ji podával vetešníkovi zpátky, ale ten se nevzdal a se slovy:
„Tak tenhle už vám ale musí padnout.“ Vyndal třetí krabici, ačkoli Tomášovi nebylo úplně jasné, odkud krabice bere. Když z krabice cylindr vyndal, okamžitě se do něj zamiloval. Byl černý, hladký, lesklý, stejně jako předchozí dva, ale tenhle měl ještě těsně nad obručí ovázanou vínovou, hedvábnou stuhu. A padl jako ulitý! Nadšením se Tomášovi rozbušilo srdce.
„Kolik stojí?“ zeptal se netrpělivě.
„Cena… Hmmm…“ vetešník se zamyslel. „Nejsem zrovna příznivec peněz.“ Tomáš nechápal, co tím myslí. „Víte, všechny tyhle věci tady, nejsou tu, protože bych je od někoho koupil. A stejně tak je ani já nemůžu prodat. Jsou to předměty nějaké citové, nebo historické hodnoty. Za jeden takový, musíte zaplatit jiným.“ Tomáš přemýšlel.
„A co bych vám měl za tenhle cylindr tedy dát?“
„Tenhle je zvláštní.“ Řekl vetešník a zase si ho od zákazníka vypůjčil. „Ten, co ho měl před vámi, si ho cenil, vážil si ho. Nosil ho často, ano, to ano, a tak toho ten klobouk má už hodně za sebou. Ale jeden by to na něm na první pohled ani nepoznal, že? Tak moc dobře se o něj ten muž staral. Tu stuhu onen muž dostal od někoho, kdo mu byl moc drahý. Ano, pamatuji si ten den, kdy ji dostal. Je to symbol. Znamení citů. Ty emoce září tak jasně, jako ta stuha. A tenhle důkaz, se jeho předešlý nositel rozhodnul nosit zrovna jako součást tohoto cylindru.“ Vetešník se zarazil. „Jak tak nad tím přemýšlím, je to možná jedna z nejhodnotnějších věcí v mém vetešnictví.“ S každým slovem Tomášovy naděje pomalu hasly. „Ale nemám rád, když předměty, kterým by někdo mohl připsat další kapitolu, zůstanou ležet jen tak bez užitku na polici.“ Další jiskřička naděje, a očekávání v mladíkově srdci a velké napětí, kdy vetešník konečně řekne svojí cenu. „Něco, co u sebe máte, má hodnotu, za jakou bych byl ochotný ho vyměnit.“ Pokračoval stařec.
„Co je to ?“ zeptal se nedočkavě Tomáš.
„V náprsní kapse saka. Ukažte, co tam máte?“

„V náprsní kapse nic ne...“ Chtěl zaprotestovat Tomáš, ale než větu dokončil, zarazil se. Našel v ní něco tvrdého, zabaleného v jemném látkovém kapesníku. Když kapesník rozbalil, ležel mu na dlani skleněný přívěsek, velký jako mince. Uvnitř čirého skla byla sněhová vločka, uzavřená tak, aby nikdy nemohla roztát. Tomáš nic takového v životě neviděl, a ani nevěděl, kde se kapesník s přívěskem vzal v jeho náprsní kapse. Pohladil prstem tu neobyčejnou malou věc, a pak jí podal vetešníkovi. „Ale nepatří mi to.“ Přiznal se zkroušeně. „Není to moje, nevím, kde se to tam vzalo.“
„Ale ano, patří to vám.“ Odpověděl vetešník a vzal si bělostný kapesník do ruky. „Teď už vám to patří, byl to dárek pro vás, a vy máte plné právo s ním nakládat, jak uznáte za vhodné.“
„Nepamatuji si, že by mi ho někdo někdy dal.“ Řekl zmateně Tomáš a znovu zapátral v paměti.
„Některé věci lidé zkrátka dostávají od druhých, aniž by to sami chtěli, nebo někdy dokonce vůbec věděli.“ Odpověděl vetešník s lehkým nostalgickým úsměvem. „Každopádně, tenhle přívěsek je cena za ten cylindr.“ Tomáš úplně nechápal, co se to vlastně děje, ale cylindr opravdu moc chtěl, a jestli cena za něj byl kousek zvláštního skla, který ani nikdy předtím neviděl, neměl důvod odmítat.
„Vezměte si ho.“ Vydechl a podíval se starému muži přímo do očí. Ten se usmál a podal výměnou mladému muži jeho nový cylindr. Tomášovo srdce se chvělo radostí. A ještě něčím, co nedokázal přímo popsat, ale bylo to, jako by našel něco, co už dlouhou dobu hledal, ale pořád mu to unikalo, jako kdyby našel kousek sebe. Pohladil dokonale hladký cylindr, a byl šťastný. Vetešník ho pozoroval, a po chvilce se odhodlaným hlasem zeptal:
„Bude to všechno, mladý muži?“
„Ještě kapesní hodinky!“ vykřikl Tomáš, aniž by si to vůbec uvědomil. Vetešník se zarazil.
„Kapesní hodinky?“ Mladík byl stejně překvapený svojí odpovědí, jako starý muž. Kapesní hodinky sice chtěl, ale pochyboval, že se stane další zázrak, a odněkud vytáhne další věc, která vetešníkovi postačí namísto některého z jeho pokladů. „No dobrá.“ Pokračoval vetešník, když jeho otázka zůstala bez odpovědi. Otevřel velikou knihu, kterou měl před sebou položenou na pulpitu a začal listovat. Jeho rty se míhaly, jak si sám pro sebe něco šeptal a do vzduchu se zvedl oblak prachu. Na vetešníkově čele se prohloubila vráska, jak svraštěl obočí, když kostnatým dlouhým prstem ukazoval do knihy a procházel jednotlivé řádky. Pak se náhle usmál a knihu s hlasitým bouchnutím zavřel. Pak nejprve levou rukou našel jeden z pramenů vlasů, které se v bohatém vodopádu zdvíhaly ke stropu, a pak ho oběma rukama chytil. Zatáhnul, a pramen se napnul  jako lano a z jedné z hromad asi o čtyři metry dál vytáhnul krásnou, dřevěnou lakovanou skříňku, která se lehce zhoupla a zastavila se před ním tak, že jí jednou rukou chytil, otevřel jí, a nastavil před Tomáše, který překvapeně koukal na představení, které se před ním odehrálo.

     Skříňka byla plná kapesních hodinek, na několika patrech rozkládací skříňky, zasazené do červeného sametu. Jedny krásnější než druhé. Zlaté, stříbrné, s úzkými, nebo širokými řetízky, pánské, dámské, s nebo bez vteřinové ručičky, některé otevírací zepředu, jiné jen zezadu. Tomášovu pozornost ale upoutaly jedny, nijak zvlášť nápadné. Byly stříbrné, se širokým exoticky tvarovaným řetízkem, otevírací zepředu i zezadu. Celý jejich povrch byl ozdobený zvláštními soustavami kruhů, které se do sebe navzájem proplétaly. Ať se snažil sebevíc, nedokázal je Tomáš zařadit do žádného uměleckého stylu devatenáctého století, takže na chvíli zapochyboval, jestli to není nějaký novodobý podvrh. Když si ale vybavil vetešníkovo profesionální počínání při předešlém obchodu, okamžitě tuto myšlenku zavrhnul. Když hodinky otevřel, aby se podíval na ciferník, zjistil, že hodinky mají hned dva, jeden velký, hlavní,  a druhý malý, který se dotýkal většího, takže oba měli společnou cifru VI. Ty hodinky Tomáše dokonale uchvátily. Dokonce natolik, že zapomněl na cylindr, zapomněl, že už nemá za co je vyměnit, ale cítil, že je potřebuje.
„Co za ně chcete?“ zeptal se stejně bezmyšlenkovitě jako prve. Ale tentokrát si na odpověď musel počkat dlouho. Teprve když zvednul oči od záhadných kruhů na zadní straně hodinek, všiml si překvapeného výrazu ve vetešníkově tváři.
„Vezměte si je, jako dárek.“ Odpověděl vetešník, a zněl jako opařený.
„Prosím?“ nechápal Tomáš.
„Vezměte si je, vezměte si je domů, a vyzkoušejte si je. Když vám budou vyhovovat, můžete mi za ně třeba něco přinést, a když nebudou, vezmu si je od vás zpátky.“ Vysvětlil starý muž s úsměvem na tváři
„Proč mi je dáváte?“ zeptal se mladík, trochu podezřívavě.
„Však sám uvidíte.“ Zasmál se vetešník tajemně. „A teď už vás musím požádat, abyste odešel. Je načase, abych už zavřel.“ Řekl nakonec, když desítky hodin poschovávaných po vetešnictví začaly odbíjet sedm hodin. Tomáš se rozhodnul nepokoušet štěstí, vzal si nový klobouk a hodinky, které si hned schoval do kapsy u vesty a vyrazil. Během otevírání dveří uslyšel cvakavý zvuk, a tak ještě zavolal dozadu:
„Myslím, že máte něco s dveřmi“ a pak vyšel na ulici.

   Když stál přede dveřmi, nasadil si klobouk a ještě se otočil, aby viděl sklem ve dveřích dovnitř. Chtěl vidět, jak půjde vetešník zamknout, ale skrz umazané, zaprášené tabulky neviděl nic. Cestou domů nemohl z hlavy dostat myšlenky na podivné vetešnictví a starého vetešníka. Celou cestu si prohlížel vzory hodinek, blíže je celé zkoumal, přejížděl prsem po jejich povrchu. Když pak dorazil domů do svého pokoje, rozsvítil si lampičku u psacího stolu, položil hodinky na desku a začal je pečlivě zkoumat ze všech stran. Jak předpokládal, hodinky měly dva knoflíky na přepínání mezi natahováním a nařizováním. Oba ciferníky se nařizovaly samostatně. Tom si nebyl jistý smyslem toho menšího, ale rozhodl se přemýšlet nad tím později. Chtěl vyzkoušet, jestli fungují, a tak velký ciferník nastavil na šest hodin třicet minut. Pak začal hodinky natahovat, a když cítil, že pružinka klade odpor, nechal je být.

  Vteřinové ručičky obou ciferníků začaly naráz odtikávat v rychlém tempu, obě dokonale synchronizované, celý mechanismus malého strojku se dal do pohybu, a drobounká kolečka začala zpívat píseň, kterou kdysi nemilosrdně umlčela nenatažená spirálka. Čas se pro hodinky znovu rozeběhnul, a to bylo to, co hodinky měli vždycky na práci. K Tomášově překvapení, se ale ozvalo víc než jen tikání. Soustava dalších cvakavých zvuků začala doprovázet ten první souzvuk, a ručičky většího ciferníku se náhle začaly pohybovat směrem dozadu. Tomáš nechápal, co se to stalo, leknul se, že hodinky rozbil, a snažil se je v jejich chodu zarazit. Nešlo to, ručičky pokračovaly dále v opačné cestě než měly, zatímco spodní ciferník fungoval tak, jak měl. Větší ciferník se zastavil teprve, když obě ručičky ukázaly na čas dvě hodiny, dvacet dva minut, tedy když se čas na obou cifernících shodoval.

    Tomáš si konečně oddychnul, a chtěl hodinky položit na stůl před sebou, ale ke svému překvapení zjistil, že tam stůl není. Zmateně se rozhlédl po pokoji, a otevřel ústa ohromením. Pokoj ve kterém seděl byl jeho, ale vypadal úplně jinak. Podlaha byla parketová, pokrytá několika perskými koberci, stěny byly obložené světlým dřevem, a zbytek stěny měl pruhované tapety. Postel stála na svém místě, ale byla to manželská postel se závěsy, celá z vyřezávaného dřeva. Skříně se přemístily na druhý konec pokoje, a stylově byly podobné posteli. Po psacím stole nebylo ani památky, namísto něj stál na druhé straně místnosti secesní toaletní stolek. Mladík rychle vstal a utíkal k oknu, které mělo úplně jiný rám, než když do pokoje přišel a podíval se ven na ulici. Namísto barevného podzimu tam uviděl svěží jaro, nejspíš pozdní duben. Po ulici chodila spousta lidí, většinou páry. Pohybovali se pomalu, na rozdíl od davů, které by byly vidět na jejich místě. Byl slunečný den, a tak si spousta lidí vyšla na procházku. Tomáš ale vůbec nechápal, co se to děje.

     V tu ránu se za ním otevřely dveře a když se mladík otočil, uviděl asi dvacetiletou ženu, podle oblečení služebnou. Ta, když ho uviděl, se nejprve zarazila, a pak hned spustila strašlivý křik.
„Tiše!“ sykl na ní Tomáš, ale ona křičela dál, takže se k ní rozeběhnul Tomáš, ale než se k ní dostal, dala se na útěk do dalšího pokoje. Nikdo patrně nebyl doma, protože už by někdo býval určitě zasáhnul. Služebná se utíkala schovat nejprve do obývacího pokoje, ale když tam Tomáš doběhnul, nemohl jí nikde najít. Pomalu tedy pokračoval v cestě do kuchyně, kde se patrně musela schovávat. Čekal lest zpoza dveří, a tak, hned jak vstoupil do místnosti, uskočil zase o krok dozadu, aby se vyhnul ráně. Žádná ale nepřišla, a tak Tomáš, popravdě trochu zklamaný, pokračoval v cestě. Přestal ale být obezřetný, a než se nadál, dostal ránu do zátylku pánví, jelikož služebná se schovávala za skříní. Naštěstí ho neomráčila, jen ho srazila k zemi, a jí pánev okamžitě vypadla z ruky a zařinčela o dlaždičky na podlaze.
„Omlouvám se vám!“ vykřikla vyděšená a roztřesená služebná. Otočila Tomáše, na záda, a zvedla mu hlavu. Ten po chvilce otevřel oči, ale to služebnou zase vyděsilo, uskočila, a Tomáš se tak znovu udeřil do hlavy, tentokrát o podlahu. „Promiňte!“ omluvila se  služebná znovu a držela si levou ruku na ústech.
„V pořádku,“ procedil Tomáš skrz zuby „jen mě prosím už nebijte.“ Poprosil jí, a pokusil se vstát, ale zamotala se mu hlava. Služebná mu chtěla pomoct, dala mu ruku, ale jak se mladý muž zvedla udeřil ještě vší silou zespodu hlavou do desky stolu stojícího uprostřed pokoje, pod který se nevědomky dostal. Zaúpěl bolestí, a se silnou bolestí hlavy se vyškrábal na židli.

„Opravdu moc se jim omlouvám, milostpane, ráčej odpustit, já nechtěla takhle, když oni mě pořádně vyděsili, jen co je pravda.“ Ospravedlňovala se služebná.
„To je v pořádku.“ Zasténal Tomáš. „Prosím, jenom mi dejte chvilku, dost mě bolí hlava.“
„To sem jim naložila tolik? To se opravdu omlouvám, to jsem vážně nechtěla.“
„Ne, to není z toho.“ Odvětil Tomáš s hlavou v dlaních. „Prosím vás, kde to jsem?“ zeptal se.
„Oni nevědí kde jsou, milostpane? Tak to asi doopravdy musela bejt pořádná šlupka.“ Zasmála se služebná, ale hned se zarazila. „Teda, ráčej odpustit, já vážně nechtěla.“
„To je v pořádku slečno…“ zarazil se, zjevně aby mu řekla jméno.
„Marta.“ Doplnila ho.
„…slečno Marto. Opravdu, stačí když mi odpovíte.“ Služebná na chvilku zaváhala a pak řekla:
„Ráčej být ve Francouzské ulici ve druhém patře domu číslo popisné 682. V Praze, kdyby i na to zapomněli, milostpane.“ Tomáš nechápal, co se to děje. Tohle byl byt jeho rodičů, ale jak to, že z minuty na minutu všechno vypadá úplně jinak?
„Co je dnes za den?“ zeptal se mladý muž a podíval se na Martu.
„Úterý, devatenáctého dubna.“
„Duben.“ Zopakoval Tomáš. „Jak může být duben, když ještě před chvílí byl listopad.“
„Co to povídaj, milostpane? Vždyť je všeho všudy už pěkných pár týdnů jaro.“ Najednou se služebná zarazila. „Co vůbec dělali v ložnici milostpána a milostpaní? Neřekli mi, že by měli návštěvu, a během poledne přijít nemohli, to bych je jisto jistě slyšela.“
„Čí že je to ložnice?“ zeptal se Tomáš a pokoušel se seskládat si obrázek, co se to vlastně stalo, ale ať snažil sebevíc, nic nedávalo smysl.
„No přece milostpána a milostpaní Windenových, co jim tenhle byt patří. Poslyšte, nejsou oni nějakej trochu… no, vědí, připitomnělej? Jako jestli náhodou nemají o kolečko navíc.“
„No, to by mně v tuhle chvíli taky zajímalo. Prosím vás, ono je dnes maškarní, nebo co?“
„Ne, proč?“ zeptala se Marta a vypadal podobně ztraceně, jako Tomáš sám.
„Tak proč máte na sobě tenhle kostým, a proč jsou tak oblečení i ti lidé venku?“
„No dovolte?!“ vyskočila Marta ze židle a tvářila se uraženě. „Já že sem nějaká maškara?! Vždyť to je normální mundůr pro služebnou, milostivej pane! Oni asi vážně nebudou úplně v richtiku s hlavou, když ani nevěděj, co se sluší a patří!“
„Služebnou? Copak jsme v devatenáctém století?“ Podivil se Tomáš. Marta se najednou trošku uklidnila.
„Maj pravdu.“ Sedla si „Služebná, to je pořád jak z minulého století. Je rok 1913, a panstvo se pořád chová stejně. To nám to století teda hezky začíná, milostivej pane, to jim povím. Všichni jsme si slibovali, že se všechno změní, že třeba ty bohatší začnou i s obyčejnejma holkama mluvit jako s lidma, a ne jako s dobytkem, a vono nic, všecko je pořád při starym.“
Tomáš se zacítil provinile. Chytil Martu, které se v očích objevily slzy, za ruku a řekl jí:
„Nebojte se, Marto. Možná že to teď vypadá zle, ale věřte, že brzy se všechno začne měnit.“
„Jak to můžou vědět, milostpane?“ potáhla si Marta a otřela si oči bílým kapesníkem.
„Protože když si vezmu, jak silně jste mě praštila do hlavy pánví, a to jste se mě jenom lekla, nedokážu si ani představit, co byste udělala s někým, kdo vám už delší dobu pije krev.“ Oba se zasmály, a Marta se na tváři místo smutku rozzářil úsměv. „Jsou tady někde pánovy ranní noviny?“ zeptal se Tomáš najednou.
„Ano, ano jsou , tady.“ Odpověděla Marta, zašla do obývacího pokoje a přinesla odtud nažloutlé noviny. Tomáš je otevřel, a podíval se na datum. I tady stálo: 19.duna 1913. Bezradný noviny zase hodil zpátky na stůl a opřel se o opěradlo židle.
„Milostpane, a kde se tu teda vlastně vzali? Voni tady nejsou tak úplně od pána a paní, že?“
„Nejsem.“ Odpověděl zkroušeně Tomáš. „Já nevím co se stalo. Sedím si u sebe v pokoji, natahuju hodinky, a najednou stojím v ložnici milostpána a milostpaní, a v zápětí dostanu po hlavě pánví, nic nedává smysl, a noviny a služebná mi tvrdí, že je o sto let míň, než bylo před čtvrt hodinou.“  Najednou se zarazil. „Ty hodinky!“ rychle odběhl do ložnice, kde na stole pořád ležely hodinky tak, jak je sem položil. Marta za chvilku přiběhla za ním.
„Ty jsou zvláštní, jakživa jsem takové neviděla.“ Pronesla obdivně a dotkal se jich. „Ty asi musí být staré, ne, milostpane?“
„Dostal jsem je od vetešníka v ulici kousek odsud. Ale muselo se to stát kvůli těm hodinkám, chvilku šli normálně, ale pak ten větší ciferník začal běžet pozpátku.“ Zamyslel se. „A oba ciferníky jsou teď naprosto přesně vyrovnané. Větší ciferník se přetočil na čas toho menšího! Takže možná, když ten menší nastavím na půl sedmé, což byl čas, kdy jsem hodinky natahoval….“ Během řeči dělal všechno, o čem mluvil, a tak ve chvíli, kdy domluvil, přeřídil menší ciferník na půl sedmé. V tu chvíli se znovu ozvalo cvakání jako prve, a ručičky většího ciferníku se rozeběhly vpřed o mnoho rychleji, než měly.

  Tomáš se zaradoval, v naději, že se dostane zpátky do svojí doby, ale když zvednul oči, byl k jeho zklamání pokoj pořád stejný jako předtím, jen světlo se změnilo. Pomalu vyšel z pokoje a v předsíni potkal Martu. Ta se ho lekla a pokřižovala se.
„Jak to udělali, milostpane, stáli vedle mě, natáhly hodinky, a zmizeli.“
„Pro mě je to sotva pár vteřin, co jste stála vedle mě. Nefungovalo to. Nevím jak ty hodinky fungují, ale v každém případě mně zjevně vodí jen do tohoto dne. Co budu dělat? Nepatřím sem, nemůžu zůstat v tomhle bytě. A co doma?“ začal přemýšlet nahlas. „Co bratr, co rodiče?“ Marta ho přerušila.
„Ptala sem se milostpána, kde ty hodinky sehnali, a oni řekli že nedaleko ve vetešnictví. Třeba by vetešník věděl, co s tím.“
„Ale já ty hodinky dostal ve svojí době, To vetešnictví v Anglické určitě ještě nebude.“
„Jakpak by nebylo, to tam stojí odnepaměti, já bych tam teda sama nešla, je to takový divný podnik tohle vetešnictví.“ Tomáš dostal takovou radost, že Martu políbil, a okamžitě přiskočil ke vchodovým dveřím. Rychle utíkal po schodech do přízemí, odtud vyběhnul na ulici, a utíkal po chodníku směrem na Mírové Náměstí, kde se tyčil teprve pár let nový kostel sv. Ludmily. Proběhl až do Anglické ulice, a přesně jak mu Marta řekla, našel tam uprostřed zástavby „Staré vetešnictví“. K Tomášově překvapení dům vypadal naprosto stejně, jako bude vypadat o sto let později, kdy ho Tomáš najde. Vzal za kliku, ale bylo zamčeno. Vztekle zabouchal na dveře, ale bez odpovědi. Zkusil to znovu, a tentokrát tak silně, až se sklo v dřevěných rámečcích třáslo. Pořád nic. Chvilku přecházel kolem dveří tam a zpátky jako lev v kleci, a bezradně přemýšlel, co bude dělat. A pak dostal nápad.

  Vběhl na silnici, aniž by o tom na chvíli přemýšlel, a málem ho srazily drožky, které tu v obou směrech jezdily. Na druhé straně pokračoval rovně, a schoval se za roh v Balbínově ulici. Vytáhnul hodinky, nastavil menší ciferník o hodinu zpátky. Zacvakání hodinek, velký ciferník se přeřídil, a světla přibylo, stejně, jako lidí na ulici. Naštěstí si ho nikdo nevšiml. Tomáš znovu přeběhl silnici, tentokrát si už dal na drožky pozor,  a vrátil se k vetešnictví. Jak předpokládal, bylo ještě otevřeno. Vběhl dovnitř, prokličkoval mezi horami harampádí, která ho v tu chvíli vůbec nezajímala, a když se zastavil před pulpitem, uviděl vetešníka. K jeho neskonalému překvapení to byl tentýž vetešník, se kterým se on setkal o sto let později. Zrovna se bavil s jakýmsi mužem. Tomáš si ho ani nestačil prohlédnout, když se ozvalo zacvakání a muž zmizel.
„Mohu vám pomoci?“ zeptal se vetešník, a měl stejně přísný pohled, jako když se setkali poprvé. Tomáš nezaváhal, vytáhnul hodinky a přiskočil k pulpitu.
„Tyhle hodinky co je to zač?! Je to celé nějaký hloupý vtip nebo co?!“ Vetešník se zarazil, a pak se usmál.
„Vás ještě neznám, cestujete poprvé, že?“ Tomáš se zarazil.
„Co myslíte tím, cestuji?“

„Že je to poprvé, co jste natáhnul hodinky.“ Mladý muž nasucho polknul a odpověděl:
„Dal jste mi je teprve před necelými dvěma hodinami. Nechápu, co se to děje, přišel jsem domů, natáhnul je, a octnul se na začátku dvacátého století. Co je to za hodinky?!“
„Já vám neřekl, co si ode mě berete?“ podivil se vetešník, a zasmál se. „No jistě, já a moje hloupé vtipy. No, tak tedy hezky od začátku. Co kdybych vám řekl, že je možné cestovat časem?“
„Ještě před dvěma hodinami bych se vám možná tak tiše vysmál,“ odpověděl Tomáš „ale teď nevím,co si mám myslet.“
„Je to možné. Tyhle hodinky dokáží nechat čas kolem jejich nositele plynout libovolně dopředu, nebo dozadu.“
„Ale jak je to možné?“ Dožadoval se Tomáš odpovědi.
„To je záhada.“ Dopřál mu ji vetešník prostě. „Zkrátka to dokáží, a nepotřebují k tomu nic víc, než ruku cestovatele, která je natáhne a nastaví čas.“
„Ale tyhle jsou asi rozbité, nejde se přemisťovat jinak, než v rámci tohoto dne.“ Řekl Tomáš. Vetešník natáhnul ruku a když mu je Tomáš položil do rozevřené dlaně, otočil je a otevřel zadní část hodinek.
„Jistěže jen v rámci tohoto dne, vždyť nejsou nastavené jinak.“ Zasmál se stařec od srdce a podal je Tomášovi zpátky.
„Dozadu jsem se nedíval.“ Zareagoval zahanbeně mladý muž a podíval se na otevřenou zadní stranu. Pod sklíčkem byla zlatá spirála, stočená do velice hustého vejčitého tvaru. V horní části hodinek ornament, který zdobil jejich povrch, vystupoval kousek na sklíčko a tvořil tu šipku a nad ní bylo malé ozubené kolečko.
„Když je chcete nastavit na určitou dobu, otáčejte kolečkem doleva nebo doprava, a na spirálce sledujte data. Platí to datum, které je zrovna pod šipkou.“ Vysvětlil mu ještě vetešník. Tomáš nastavil svůj datum, a pak chtěl nastavit ještě malý ciferník, ale vetešník ho zarazil:
„Pozor, jak malý ciferník nastavujete, když přetáčíte ručičku po směru, znamená to pro hodinky v běžném pořadí dne, ale když přetáčíte v protisměru, pochopí to jako vracení se v čase.“ Tomáš přikývnul, a nastavil si čas na šest hodin.

  Ozvalo se cvakání a tikot vteřinových ručiček, a velký ciferník se dal do pohybu. Když se čas na obou vyrovnal, a Tomáš vzhlédnul, uviděl nad sebou usmívající se tvář vetešníka.
„Vždyť to nefunguje.“ Zareagoval překvapeně Tomáš. Než ale dostal odpověď uslyšel ode dveří svůj hlas:
„Myslím, že máte něco s dveřmi“ a následovalo jejich bouchnutí.
„Co jste to říkal?“ rozesmál se vetešník a Tomáš v tom okamžiku taky.
„Takže už jsem zpátky?“ ujistil se ještě Tomáš, když se oba přestali smát.
„Ano.“odpověděl prostě vetešník. „Máte za sebou první úspěšnou cestu časem. Tam, a zase zpátky.“
„Skvělá kniha.“ Zažertoval Tomáš a vetešník se usmál.
„Tak co vy na to, vyhovují vám tyhle, nebo si je chcete vyměnit za nějaké méně výstřední?“
„V žádném případě!“ odpověděl Tomáš bez přemýšlení.
„Jako všichni.“ Řekl vetešník. „Musím vás ale ještě varovat. Hodinky můžou být i nebezpečné, není s nimi vždycky jen zábava. Čas není přímá, neměnná linie, může se zkroutit, změnit, přepsat. Ale je to jako droga, jakmile s tím cestovatelé začnou, už nikdy nemůžou přestat. Máte tedy poslední příležitost. Když tohle všechno víte, jste si jistý, že je nechcete vyměnit?“
„Jsem.“ Odpověděl Tomáš po chvilce váhání.
„Pak mi tedy dovolte popřát vám hodně štěstí a mnoho zajímavých dobrodružství.“ Usmál se vetešník.

     Marta zrovna uklízela v předsíni. Hlavou jí pluly vzpomínky na záhadného cizince, který ji tu dnes navštívil. Dokonale jí zmátl, a vzal jí klid. Ať se snažila sebevíc, nedokázala na něj přestat myslet. Doufala, že se mu podařilo vyřešit jeho problém, i když jí bylo líto, že už ho neuvidí. A neustále musela vzpomínat na ten polibek který jí dal těsně před tím, než vyběhnul z bytu. Otevřela dveře do ložnice milostpána a milostpaní, když v tom uslyšela zacvakání a před oknem se objevil zase neznámý. Vydechla leknutím, když ho uviděla a hned se jí chtělo usmát se, ale přemohla se a se soucitným výrazem se zeptala:
„Milostpánovi se to nepovedlo?“ Myslela, že se cizinci asi nepodařilo vrátit se, odkud přišel, a v koutku duše zadoufala, že třeba zůstane.
„Ale ano Marto, povedlo se to. Vetešník mě naučil s hodinkami zacházet. Už jsem byl doma, ale vzpomněl jsem si, že jsem tu nechal klobouk.Nerad bych o něj přišel.“ Martu bodlo u srdce. Byla ráda, že se cizinci podařilo dostat se domů, ale mrzelo jí, že si jen přišel vyzvednout klobouk, a už se nikdy neukáže.
„Tady jsem jim ho schovala, milostpane. Je opravdu moc krásný, tenhle váš cylindr.“ Cizinec se jen usmál a poděkoval jí.
„Mimochodem,“ řekl jí najednou, když si od ní bral klobouk „jmenuji se Tomáš, a tykejte mi, prosím.“ Usmála se, a jako poděkování přidala lehké pukrle.
„Jak si ráčej… Teda, jak si přeješ.“ Odpověděla a zasmála se. On se na ní taky usmál a vzal si do ruky hodinky. „Už odcházíš?“ zeptala se a úplně se jí nepodařilo zakrýt lehké zklamání.
„Odcházím, musím ještě dnes večer něco udělat.“
„A vrátíš se ještě někdy?“ zeptala se Marta s nadějí.
„Myslím, že určitě.“ Odpověděl Tomáš a začal nastavovat hodinky. „Chtěl jsem se ještě zeptat, co dělá pan Winden?“
„Je to oberleutnant Rakousko-Uherksé armády.“ Řekla Marta překvapeně.
„Tak armáda. No, v tom případě mně čekejte zítra v deset hodin na snídani. Vsadím se, že pan oberletnant dostává od císaře pána dost velký plat na to, abych se u něj nasnídal.“ Oznámil jí s úsměvem, a pustil hodinky, které zacvakaly, a Tomáš zase zmizel, jako prve. Marta se pustila do uklízení s novou chutí, a už se nemohla dočkat zítřka.

...
Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (0)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů