Světlo v temnotě

Vložil: Nell22 dne duben 15, 2018

1

0

65


Kategorie: Vlastní příběhy od fanoušků

„Už toho mám všeho dost!“ Mumlala a zlostně utírala slzy stékající po tvářích. Znovu se pokusila projít si v hlavě, zda má v batohu na zádech vše potřebné. Klopýtla na kamenité cestě a málem upadla, ale na poslední chvíli se zachytila větve silného stromu. Tělem jí projelo mrazení, jakoby se právě odehrálo něco důležitého, ale její mysl otupená vztekem a sebelítostí nebyla schopná to zaregistrovat. Chvíli stála a prudce oddechovala, slzy jí dál stékaly po tvářích a ona si nepřátelským pohledem měřila strmý svah, který ležel před ní. Tam nahoře se všechno změní, opakovala si neustále. Přičaruju si svoje štěstí a všichni ti pitomci, budou mít smůlu! Už žádná přestupní stanice, už ne jen vrba, kamarádka, milenka. Konečně to budu prostě já! „Ale za jakou cenu?!“ Pokusila se naposledy zakřičet její ubohá duše. „Trocha krve je nic, za štěstí, které pozná.“ Umlčelo ji rázně ego, které dívčinu mysl už prakticky cele ovládalo. A ubohá zesláblá duše se ještě více schoulila v temném koutku, do kterého byla zatlačena. Dívka opět odhodlaně vykročila, statečně ignorujíc znepokojivou tíhu obřadní dýky na boku. Její intuice zůstávala nevyslyšena a magie Bohyně se střetla s temnou stěnou žalu, a tak mladá čarodějka neměla ani ponětí, co za zlo, se jí táhne v patách.

Zatoulala se ve vzpomínkách. „Vím, že znáš les nahoře v kopcích i magické jezírko, kam se podle pověstí chodí koupat víly.“ Řekla ta čarodějka, ke které přišla prosit o radu. Byla starší, mocnější a mladá, laskavá Danika nedokázala vycítit číhající zlo v jejím srdci, protože v lidech vždy hledala jen to dobré. „Není to jen pověst, občas je tam vídávám.“ Odpověděla s úsměvem, netušíc, co provedla. „Musí tě mít rády, když se nebojí ti ukázat, važ si toho, znamená to, že z tebe jednoho dne bude mocná čarodějka.“ Ta chvála vehnala Dani červeň do tváří, nikdy neuměla přijímat komplimenty, nikdy neměla pocit, že by si je zasloužila. „To místo má v sobě spoustu prastaré magie.“ Pokračovala čarodějka tiše a hleděla Dani upřeně do očí. „Úspěch je zaručen, pokud provedeš kouzlo zde.“ Položila před dívku list s rudě psaným textem. Dívka pozorně četla a zděšením zalapala po dechu. „Ale vždyť to je krvavá magie! Jsem čarodějka světla! Ty jsi čarodějka světla! Tohle je zlé!“ Ale starší žena jí jen věnovala shovívavý úsměv. „Musíš se toho ještě hodně naučit má drahá….“

A tak byla Danika teď tady, v magickém lese u posvátného jezírka lesních víl, které tak milovala i přesto, že nenáviděla šplhání do kopce.  Připravovala potřebné byliny a ingredience, na posvátném oltáři se v paprscích pronikajících korunami stromů zlověstně blyštěla dýka a hlavou jí dál zněla slova sestry čarodějky. „Krev je životodárná tekutina, má drahá. Mocná a čarovná. Pokud do kouzla vložíš svoji vlastní krev, jen ho posílíš, dáš mu kus své životní energie, sílu, která zajistí, že se kouzlo zdaří. Nic zlého v tom není. Až když pro své kouzlo obětuješ krev nebo život jiného tvora, až tam začíná černá magie. Se zkázou a zlými úmysly.“ Zklamaná Danika nechtěla poslouchat varování své Bohyně, umlčela vše, co jí radilo se odvrátit. Chtěla být konečně šťastná. Už se nechtěla neustále točit v tom bludném kruhu zamilovaných kamarádů a odcházejících milenců. Chyběla jí něha, pocit výjimečnosti.

Ta myšlenka ji přiměla na chvíli zastavit. Zahleděla se na hladinu jezera a už snad posté za ten den, jí přišlo na mysl, proč sakra jen musí přitahovat takové typy. Co je s ní tak, špatně? Už ji nebaví hledat tu správnou cestu, pořád se vracet na začátek, pokaždé o něco více zraněná a zatvrzelá, s menší vírou i nadějí. Ne bude bojovat za své štěstí! Proč by jinak dostala magii do vínku než aby ji aktivně využívala ve svém životě?!

Byla tak ponořená do sebe, že nevycítila přítomnost víly, která se k ní opatrně blížila. Až když ji éterická bytost něžně pohladila po rameni, prudce se otočila. Jako u vytržení hleděla do mechově zelených očí kouzelné bytosti. S údivem si ji prohlížela. Ano, čas od času měla možnost víly zahlédnout, ale nikdy ne v klidu a nikdy takhle z blízka. Nebýt téměř průsvitné, bledé pokožky, řekla by spíše, že před ní stojí lesní rarach. Dívka byla stejně malinkatá, jako ona, rudé vlasy oslnivě zářily v podvečerním slunci, tváře měla poseté sprškou skořicových pih a v očích jí tančily veselé plamínky. Víla ji pohladila něžně po tváři a Danika překvapením oněměla, zalilo ji příjemné láskyplné teplo, dostala chuť se schoulit dívce v náručí a už nikdy neodejít. „Stromy mi řekli, že jsi smutná. Řekli mi, že chceš provést něco špatného. Nač ta dýka Temných pánů, sestřičko? Pročpak jsi sem přinesla byliny černočerných nocí? Proč cítím tvé srdce být, ale tvá duše už nezpívá? Psávala jsi příběhy, ale nyní jsou tvé listy prázdné, ve tvých očích vidím stín. Sestřičky si šeptají: Co je s ní? Nač ten splín?“

V Dani po jejích slovech rozhořel plamen hněvu. Co je špatného na tom, že chce jít naproti svému štěstí?! Co s jejím psaním! Stejně nikoho nezajímá! V dnešní době přeci skoro nikdo nečte! Že její duše nezpívá! Proč by měla, když ji každý pošlapává?! Nikdo ji doopravdy nevidí a neocení?! Jak by měla být veselá?! Jak si ta malá potvora dovoluje obviňovat ji z něčeho špatného?! Však to není poprvé, kdy tu chce provádět svá kouzla! Nikdy to nikomu nevadilo! Příroda má kouzla ráda! Její tělo pohltily plameny hněvu a ruka jí ožila vlastním temným životem. Najednou už nebyla pánem svého vlastního těla a jen zděšeně přihlížela, jak její ruka svírá v pěsti rudé vlasy malé víly a ta druhá tiskne k jejímu bílému hrdlu obřadní dýku. Víla nevydala ani hlásku, jen pevně hleděla Dani do zděšených očí. Lesem se ale neslo ševelení větru, šustění listí vystrašený nářek ostatních víl, které na zavolání stromů přiběhly. Po chvíli se víla usmála. „Bojuj, Dani, sestřičko, jsi silnější než si Temnota myslí.“ Na to lesem rozezněl pohrdavý smích. „Je pozdě, krásná Dreyo. Mám ji ve své moci. Možná má tvoji krev, ale tvoji sílu rozhodně ne. A díky ní jsem se sem konečně dostala. Už mi neutečete. Všechny dostanete, co si zasloužíte. Vaše krev poteče proudem. Vaše síla bude jenom má! Světlo zhasíná, temnota vyhrává!“ V tu chvíli zaplnily sluncem zalitou louku stíny a les naplnily bolestné vzdechy víl. Dreya však dál hleděla do Daničiných očí, jako by tam nacházela vše, co kdy hledala. I Danika, jako by v Dreyiných očích našla odpověď kterou hledala. Stěží chápala, to co temná bytost říkala, ale něco v ní se těmi slovy otevřelo a to něco našlo odezvu ve víle, které proti své vůli tiskla ke krku vražedný nástroj. A pak to uslyšela. Někde hluboko uvnitř zaslechla křik svojí duše, svojí divoké magie, intuice, kterou ego, přiživené temnotou zatlačilo a uvěznilo. Srdce se jí rozbušilo láskou k té dávné přítelkyni a ona se zoufale natáhla tam do černočerných hlubin a pokusila se rozlomit zámky, které ji poutaly. Byl to boj, boj na život a na smrt, protože temnota poznala, že se jí Danika vzpírá a zaryla do ní své ostré drápy. Nechtěla prohrát. Ale to ani Danika. 

Vědomí toho, jak moc se nechala oklamat a co všechno způsobila, jí dodalo sílu zpřetrhat okovy. Vše dobré v ní křičelo, že to ona to způsobila, a že jen ona to může napravit. A ona byla zrozena k tomu aby pomáhala, aby léčila, byla světlem. Málem se nechala pohltit temnotou, ale nyní zářila jasněji, než kdy dříve. Léta cviku se jí konečně zúročila. Prudce odstrčila vílu od sebe, s nacvičenou rychlostí se otočila a vrhla dýku tam, kde stála temná bytost, o které si Danika ještě dávno myslela, že je to dobrá čarodějka. Temnota překvapeně pohlédla na dýku trčící ze její hrudi. Les naplnilo prudké světlo zářící ze všech lesních víl, i z Daniky a ticho lesa narušil srdcervoucí řev ztrácejících se stínů.

Danika padla na kolena a položila hlavu do dlaní, po tvářích jí stékaly slzy lítosti. „Odpustě.“ Zaprosila, než se kolem ní sevřela hřejivá a láskyplná náruč. Danika byla poprvé doma.

  

...
Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (0)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů