Skutečně nevím, co se stalo s mím přítelem Johnem, ale opravdu nevím víc, než jsem vám řekl. Nic jsem nezměnil ani nezamlčel. Mohu vám říct pouze to, že už není v našem světě. Nevím, co více dodat, protože vše jsem vám tu už několikrát opakoval. Tvrdíte, že nikde v těch dolech není žádná chodba, která by odpovídala poloze nebo mím popisům. Vše co vím jsem vám tu několikrát opakoval. Ani nevím, proč a jak jsem se ocitl v bezvědomí na silnici kousek od lesa. Zopakuji vám to ještě jednou, ale skutečně je to vše co vím.
  John měl velikou zálibu v okultismu a hlavně v prastarých rituálech. Já byl také zasvěcen do okultismu, ale nebyl jsem do něj tak zblázněný jako on. Jednou si koupil knihu, která obstahovala jistý návod na jeden rituál a on ho chtěl provést, protože prý pro to byly příznivé podmínky. Já nic nenamítal, protože jsem byl nadmíru zvědavý, o jaký rituál to vlastně jde, protože mi nechtěl říci nic určitého, říkal jen že jde o nějaké překvapení. Tu noc 18. května jsme vyrazili asi v osm hodin večer směrem do dolů s patřičnou výbavou. Mělo se to konat v oněch opuštěných dolech v blízkém, do kterého nás vaši svědci viděli jít. Les, kterým jsme šli byl plný jistého... mám za to, že přímo nezemského napětí, které mi přišlo tak zvláštně vzdálené. Nevím, čím to bylo. Celý les by takový tichý a tajemný, jakoby skrýval cosi nezemského. Celá atmosféra na mne působila velice zvláštně. Čím víc jsme se blížili ke vchodu do dolů, tím víc se ta atmosféra jakoby zhušťovala. I tma v okolí byla jiná než by měla být. Byla hustá a vypadla neprostupně, což ve mě budilo dojem přítomnosti nezemských sil. V tu chvíli jsem byl hnán už jen nepřekonatelnou zvědavostí než zájmem o rituál. U vchodu jsme se zastavili a dali si přestávku na cigaretu. Během ní mi John vysvětloval vše okolo rituálu, který měl otevřít nějaký průchod jinam, do jiného světa.
Do dolů jsme vstoupili zhruba okolo půl desáte večer. Už před vstupem jsem si všiml pronikavého zápachu, ale po vstoupení do dolu nebyl tak nesnesitelný, jak jsem si myslel, že bude. Byl to zápach, jaký jsem nikdy necítil a ani nevím, co by ho mohlo vydávat. Na moji poznámku ,,Co to je sakra za smrad?" mi John řekl, že to je zápach z vnějšího kosmu. Odpověď jsem raději dál nerozebíral, protože jsem se bál toho, co bych se mohl dozvědět. Cestou mi John vyprávěl historii toho dolu, i proč je opuštěný. Všichni jistě znáte ty povídačky o tom, že ten důl nechal postavit před třemi sty lety jeden čaroděj z Arkhamu. I to, že se z něj linul zápach odpuzující všechny dělníky a nakonec to, že se tam našla nějaká příšera, o které se všichni báli mluvit. Celé to vyprávění bylo děsivé. A dvojnásob tím, že jsem byl na místě, o kterém mluvil. Skutečně celé ty doly byly víc než jen děsivé.
  Pochod jeskyní byl skutečně hodně dlouhý a já cítíl stále větší a větší neklid. Asi hodinu jsme šly podle mapy. Potom jsme narazili na chodbu, která nebyla nakreslena na naší mapě a vstoupili jsme do ní. John mi řekl, že tato chodba vede k místu, kde se má konat rituál. Chodba byla dlouhá pouze pár metrů, ale pak se před námi objevilo schodiště. To schodiště má prý šest tisíc schodů, alespoň to tvrdil John. Cesta po něm byla skutečně dlouhá a schodiště bylo stále více a více strmé. Ke konci jsem si musel dávat pozor, abych nešlápl vedle, protože schody byly užší a užší. Byl jsem skutečně rád, když jsme měli schody za sebou. Před námi byla další úzká chodba, kterou jsme prošli do veliké síně. Byly tam pochodně, které John zapálil a skutečně to vypadalo jako místo určené k ritálům. Byly tam i divné sochy, které připomínaly hybridního humanoidního tvora s hlavou chobotnice a křídly. Spousty soch, které vypadaly... nepopsatelně. Rád bych vám řekl, jak vypadají, ale na víc než, že byly obludné, měly chapadla a nepřipomínaly nic na této zemi vám skutečně neřeknu, protože neznám slova schopná popsat ty obludnosti. To by jste museli vidět, aby jste pochopili, že to skutečně odporuje jakémukoli popisu. V síní byl takový výstupek, který připomínal jakési pódium, na kterém byl oltář. John k němu šel a chvilku se tam přehraboval, protože na něm byla spouta věcí. Během té chvilky jsem si všiml, že tam ležely dvě knihy, nějaké svíce a pár sošek, jejichž tvar na tu vzdálenost jsem nedokázal rozeznat. Možná to bylo tou vzdáleností nebo obludností těch tvarů. Ale radši jsem to dál nezkoumal. Když našel co hledal, byl to jakýsi amulet a jednu stranu z jedné z knich. Dále mi popsal, jak bude celý rituál probíhat a co mam při tom dělat. Šlo v podstatě o uctívání těch bezbožných soch a zaklínání.
  Rituál začal tím, že on četl z té knihy nějakou modlitbu. Po každé větě se odmlčel a já řekl nezemským jazykem ,,sláva" a jméno toho boha, ke kterému se věta stahovala. ,,Iä Cthulhu", Iä ShubNiggurath" a tak podobně. Během obřadu z pódia házel jakýsi prášek do kruhu, který byl těstě před ním. Na to jsem začal zaklínat a v tu chvíli jsem si všiml, že sochy jsou uspořádány do kruhu a na každé je jakýsi krystal, který začal zářit. S každým mím slovem zářil víc a víc. V okamžiku, kdy jsem dořekl poslední slovo z krystalů vyšlehly jakési zeleně zářící blesky směrem do kruhu. Vytvořily oslepující záři. Po několika vteřinách zmizela. Na místě, kde byl kruh byla díra, která vypadala jako noční obloha plná hvězd. Byla to brána vedoucí za hranice našeho známého kosmu. Rituál byl dokončen a John šel ke mě. ,,Jsi skvělý přítel a pomohl jsi mi otevřít cesu do mého domova, nikdy ti to nezapomeu a tvé jméno Dane bude navždy vryto do seznamu přátel mé rasy.", pak ze sebe strhl oblečení a já viděl, že místo nohou má chapadla, na zádech měl blanitá křídla a... jeho tělo se začalo měnit do odporné podoby. ,,Sbohem Dane, možná se ještě někdy setkáme." řekl silně hlubokým hlasem, ktterý se nedá popsat. Já celou dobu stál v naprosté strnulosti. John prošel branou, která se za ním zavřela. Když jsem byl konečně schopen pohybu, snažil jsem se dát si dohromady vše, co se stalo. Louče dohasínaly, a tak jsem raději sbalil své věci, Johnovu mapu a odešel. Schody byly strmé víc, než jsem si myslel. Když jsem klopýtal nahoru párkrát jsem málem spadl, ale v pořádku jsem se vydrápal nahoru. Cestou se mě držel jakýsi nesnesitelný puch. Po chvíli jsem uslyšel jakési bublavé vrčení. Lekl jsem se toho a ohlédl se zpět. Po celé chodbě byla jakási tmavě zelená, skoro až černá rozsolovitá ohavnost, mělo to spoustu očí a chapadla. Byl to shoggoth. Znám tyhle potvory z jistých okultních kruhů. Byl to pro mne v tu chvíli neskutečný šok. Navíc, pokud vím, tyto bytosti jsou obyčejně neviditelné. Nevím jak, ale viděl jsem to. Okamžitě jsem začal utíkat. Běžel jsem jen skrz tunely pouze s cílem, abych tu ohavnost setřásl. Po několika minutách běhu jsem si všiml, že žádné zvuky neslyším, ani vzduch nebyl zkažený zápachem toho Shoggotha. Snažil jsem se zorientovat podle mapy, ale marně. Baterka mi přestávala svítit a já běhal všude možně, jen abych se z toho dolu dostal. Musel jsem vběhnout do nějaké chodby, kde byla propast, protože dál si pamatuji jen pád, zvuk vody a pak jen temno. Probral jsem se až zde v nemocnici. To je vše co vím. Tady končí vše co si má mysl pamatuje.

Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (1)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů


1

March 7, 2016, 8:49 pm

theodorsik napsal:

Tohle je trochu moc podobné Výpovědi Randolpha Cartera... V podstatě jako bych četl kopii... Na začátku je příliš mnohokrát použité slovo "nevím"