Tanec

Vložil: ZeGaLa dne únor 18, 2016

1

0

1714


Kategorie: Vlastní příběhy od fanoušků

            Jasné skoro až pálící světlo se mi zažralo hluboko do očí. Byl jsem na nohou a snažil se na nich i zůstat. Levou ruku ve výši hlavy a pravou před sebou. Něco jsem cítil, někoho.

            Někdo svíral mou levou ruku a pravou nenápadně přemisťoval na svá záda. Jemná kůže, která sebou přinášela blažený pocit a husí kůže se dotýkala té mé a chladila mé tělo tak, až jsem se málem bál, že zmrznu. Avšak jsem pořád neviděl vůbec nic, věděl jsem, že má tanečnice je až smrtelně nádherná.

            „Co se to děje?“ zeptal jsem se zmateně, snažíc se o rozeznání tvarů a rysu jejího obličeje. Byla menší, asi o hlavu, ale to jí vůbec nebránilo v tom, aby nezačala vést.

            „Vyzval jsi mě k tanci,“ oznámila mi chladným, ale sladkým hlasem. Konečně se před mým zrakem zjevily víc než její obrysy. Dlouhé bílé vlasy jí spadaly na malá holá ramena. Vážný, ale uklidňující pohled se díval přímo na mě. Její velké oči šedé až bílé barvy se zarývaly do těch mých. Malé, ale plné rty pootevřené, jako by se snažily něco říct. Její kůže byla bledá, ale i tak sama přetékala životem.

            Hudba se vkradla do našich z mé strany nemotorných kroků. Zkusil jsem se rozhlédnout kolem, ale odlesk bolestivého světla mi v tom zabránil. Znovu jsem pohlédl na svou společnici a spatřil její smutný zklamaný pohled.

            „Ty se mnou nechceš tančit? Já se ti nelíbím?“ vyhrkla se slzami na krajích jejích očí. Zavrtěl jsem hlavou.

            „Tak copak se děje?“ zeptala se polykajíc malé perličky slz.

            „Nevím, kde jsem,“ odpověděl jsem rozpačitě. Hudba zpomalila a s ní i tempo tance. Z rychlejšího a živějšího se stalo pomalé kolébání skoro na místě.

            „Ja-jak se jmenuješ?“ zeptala se nervózním hlasem. Chvíli jsem váhal a potom si uvědomil děsivý fakt.

            „Nevím,“ vypadlo ze mě zoufale. Přesunula svou druhou ruku z mého sevření na má záda, já ji napodobil a ona se ke mně víc přitiskla. Svou hlavu mi položila na hruď a za pomalého kolébání zavřela oči.

            „Záleží ti na jménu?“ hlesla po chvíli.

            „Ne,“ pošeptal jsem jí do ucha zakrytého vlasy neobvyklé barvy. Přitiskla se ještě víc.

            „Jde o to, že nevím, kdo jsem,“ vysvětlil jsem svůj strach.

            „A kdybys znal svoje jméno, věděl bys, kdo jsi?“ pokračovala ospalým hlasem.

            „Ne,“ odpověděl jsem chápajíce.

            „Jak se cítíš beze jména? Tady se mnou?“ ozvala se znovu zvědavě.

            „Jak se cítím?“ vydal jsem ze sebe zmateně. Přikývla a nenápadné přesunula svou pravou ruku na mou hruď. Ukazováčkem zajela pod látku rozepnuté košile a její prst se dotkl mé kůže.

            „Svobodný,“ hlesl jsem plný nedočkavosti.

            „Jak to myslíš?“ zeptala se snažíc to pochopit.

            „Kdybych znal své jméno, věděl bych, kdo jsem. Teda za koho mě má společnost. Ale když neznám své jméno jsem někdo a přitom nikdo. Jsem svobodný, neomezený svým jménem, rodinou, rodem,“ odpověděl jsem, jak nejlíp bylo v mých silách.

            „Možná jsi básník,“ řekla zasněným hlasem.

            „Možná jsi spisovatel,“ pokračovala.

            „Anebo, taky ne, ale tvoje duše zpívat umí,“ dokončila myšlenku a ve strachu, že se jí odtáhnu, se ke mně přitulila znovu ještě pevněji.

            „Proč se mě na to všechno ptáš?“ vyhrkl jsem nechtěně rozzuřeným hlasem. Hlavu pořád opřenou o mou hruď zabořila dál do košile.

            „Musím to vědět,“ odpověděla a utřela si slzy do měkké látky.

            „Proč tančíme?“ snažil jsem se dál.

            „Vyzval jsi mě k tanci a já tančím ráda,“ odpověděla mi sladce.

            „Kde to jsme?“ vyzvídal jsem dál.

            „A záleží na tom opravdu?“ odbyla mě už zoufale.

            „Tak kdo jsi ty?“ položil jsem svou poslední otázku. Své ruce dala mezi nás a postavila se s rukama pořád na mé hrudi na délku paže ode mě. Pevně chytila modrou látku a stiskla ji mezi prsty. Pomalu, ale rozvážně si mě přitahovala znovu k sobě. Její tvář se blížila k té mé. Už jsem cítil její rty na těch svých.

            „Kdo si myslíš, že jsem?“ zeptala se polohlasem.

            „Anděl,“ odpověděl jsem naprosto jistě.

            „Anděl?“ předstírajíc že nechápe mou odpověď.

            „Anděl smrti,“ vysvětlil jsem. V očích se ji znovu objevily slzy, snažila se je skrýt, ale marně. Vzdálila se mi, její obličej byl najednou tak daleko. Skryla svou tvář pod vlasy.

            „Mýlím se?“ vyhrkl jsem zoufale.

            „Ne!“ odpověděla nahlas plačtivě pořád se snažíc krýt slzy.

            „Tak proč…?“ ani jsem nestihl dokončit svou otázku a ona se ke mně otočila zády.

            „Chtěla jsem tě políbit,“ hlesla smutně. Uvědomil jsem si, že už stojím jen na vlastních nohách, že už mi není oporou, ale i přesto jsem byl schopný chůze. První krok jejím směrem mě udeřil bolestí, jako by mi někdo bodl nůž do břicha. Druhý se mi zdál ještě horší a bolest přecházela do celého těla. Třetí a poslední krok, který nás odděloval, se mi zdál ze všech nejhorší. Pomalu jsem padal na zem posázenou třpytícími se kachličkami, když v tom jsem znovu ucítil její ruce na těch svých. Ta síla, kterou mi dala svým dotekem, stačila k tomu, abych se znovu postavil.

            „Říkají mi Zima,“ hlesl jsem snažíce se jí uklidnit. Stála tam s udiveným výrazem. Hleděla na mě, ústa znovu pootevřená v němém údivu.

            „Jak jsi…?“ zkusila se zeptat, ale já ji to nenechal dokončit. Rychle ale jemně jsem svá ústa přitiskl na její. Byly chladné, ale příjemné. Bez života, ale kypící energií. Pravou rukou jsem jí zapletl do vlasů a levou jí tiskl víc k sobě. Věděl jsem, že tohle je to poslední co ve svém bytí to udělám. Byl to můj poslední polibek, polibek smrti.

Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (0)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů