Tíživá samota

Vložil: Nell22 dne leden 31, 2016

4

0

1974


Kategorie: Vlastní příběhy od fanoušků

„Nikdy tomu neuteču.“  Mumlá si Amy naštvaně. Její slova zanikají v řevu hudby linoucí se z reproduktorů. Dál se vlní do rytmu, ale pohled nespouští z nápadně krásné zrzky tancující po boku jednoho z jejích přátel. Čeká, jestli se potvrdí její podezření, že je to loiris-svůdná víla, nebo je jenom paranoidní.

Jak moc by si přála, aby se pletla, ale na její přání už stovky let nikdo nebere ohledy, tak proč by to nyní mělo být jinak? Zklamání a vztek ji zaplavují jako přílivová vlna, když pozoruje, jak Simona spoutává svou mocí. Odvádí ho z parketu a ona jde za nimi.

Hlavou jí víří vzpomínky. Zmasakrovaná vesnice, její milující rodiče, kteří se pro ni obětovali. Strach a zmatek osmiletého děvčátka, které vidělo všechnu tu hrůzu, které jako jediné přežilo nečekaný útok upírů, o kterých prostí lidé neměli ani potuchy. Tehdy k ní sestoupili andělé a nabídli jí obchod. Věčnou službu výměnou za pomstu. Tenkrát pořádně nechápala, co po ní vlastně chtějí, ale andělé byli tak krásní, tak zářiví, jejich přítomnost tak konejšivá a hřejivá, že děvčátko nedokázalo odmítnout. Přijalo jejich dar, vstoupilo do učení, stalo se zaklínačkou, mečem nebes a jak léta běžela, z dítěte se stala dívka a z dívky žena, jež proklíná nebesa i sebe sama za tu úmluvu, jež je ve skutečnosti prokletím.

 Často ji napadalo, že si ji lidé nezaslouží, že nemá cenu neustále někoho zachraňovat, když jich čím dál více páchá mnohokrát horší zvěrstva než bytosti magie. Ale nikdy nedokázala nečinně přihlížet, když ji někdo potřeboval. A tak to vždy nakonec dopadlo stejně. Našla si poklidné místo, práci, příjemné přátele, pokoušela se žít normálně a pak se objevil nějaký upír, vlkodlak, měňavec, či podobná škodná a ona opět musela zabíjet a zmizet. A pořád dokola.

Je už z toho všeho už tak unavená. Jak zvládnu další století? Ptá se sebe sama, ale odpověď nepřichází.

Zastavuje se před jedním z pokojů, kam zrzavá loiris zavedla Simona. Krvelačný bestie, tyhle víly. Na tváři jí pohrává hořký úsměv. Představy, které má většina lidí o vílách se absolutně neshodují s povahou těchto stvoření. Samozřejmě na světě je mnoho druhů víl a ne všechny jsou zlé. Bohužel právě loiris jsou jedny z nejhorších. Živí se masem a to lidské je pro ně ohromnou delikatesou. Většinou se zdržují mimo civilizaci a spokojí se s masem zvířecím, ale čas od času se najde taková přidrzlá potvora, jako je tahle a pak policii přibývají nevyřešené případy. Jsou kruté a nadpozemsky krásné, díky své magii okouzlí kohokoliv.

Z přemýšlení ji vytrhne Simonův překvapený a zároveň vyděšený výkřik. No ano, loiris nevypadají zrovna mile, když vám odhalí svou pravou povahu.

Amy už na nic nečeká a jediným mávnutím ruky otevírá dveře.

„Jdi od něho.“ Její hlas je klidný a tichý. Loiris proti její vůli zamrazí, ale jen tak snadno se nevzdává.

„A ty mě jako donutíš?“ Ptá se posměšně, hlas zhrublý touhou po mase. Stále se nad Simonem výhružně sklání.

„S velkou radostí, ty potvoro, zatoulala ses trochu mimo svoje území, nemyslíš?“

„Amy! Co to sakra..?!“ Simon přeskakuje pohledem z jedné na druhou, ale ženy ho ignorují s pohledy zaklesnutými do sebe.

Vzduchem vibruje magie.

Něco takového je na obyčejného člověka moc. Simon využívá loirisiny nepozornosti a vyskakuje z postele. Při svém úprku vráží do Amy a ta ztrácí díky nečekanému nárazu rovnováhu.

Padá na zem a hlavou naráží na roh komody. Rána není dost silná, aby ztratila vědomí, ale je lehce omámená a toho krvelačná víla okamžitě využívá. Dvěma skoky je u ní a už drží zaklínačku pod krkem.

„Vida, vida. Nakonec to bude lahodnější hostina, než jsem předpokládala. Ale uznej, že ten tvůj kamarádíček byl opravdu k nakousnutí.“ Vrní zrzka Amy do ucha a přitom jí dlouhé nehty zarývá do masa.

Ta bolest sotva vnímá. Ve skutečnosti jí ani nevadí, že ji víla dostala. Jak by si přála, aby to bylo takhle prosté. Aby ji ta dlouhonohá coura dokázala zabít. Bohužel v jejím životě není už dlouhá staletí nic jednoduché.

„Víš, vždycky mně zajímalo, jak je to s tou vaší nesmrtelností. Ani nevíš, kolik historek jsem se o vás za svůj život naposlouchala. Docela jsi mě zklamala, víš. Ale aspoň mám šanci vyzkoušet, co vydržíš. Doroste ti maso pokaždé, když si kousek uždibnu? To by bylo skvělý, nekonečná hostina!“ Směje se mladičká loiris a pomalu se k Amy sklání.

„Omlouvám se, zlatíčko, ale potřebuju mluvit s tvým hlavním chodem.“ Ozve se ode dveří uhlazený mužský hlas a v příští vteřině letí loiris vzduchem. Přistává na posteli a na ni si obkročmo sedá mladá dívka s krátkými blond vlasy. Bez problémů ji udržuje v klidu.

Mezitím k Amy přichází vysoký muž v maskáčích, který prvně mluvil a zvedá ji na nohy. Pozorně si ji prohlíží, a když zjišťuje, že už se z rány vzpamatovala, přitáčí se k loiris.

„Dali jsme ti šanci vrátit se domů, Serino. Nevyužila jsi ji. Nedáváš nám jinou možnost.“ Přistupuje k posteli a pomáhá blodýnce vílu svázat.

Loiris se nebrání, nemůže, je omámená dívčiným kouzlem.

Ta holka je dobrá. Říká si v duchu Amy a pozoruje tu prapodivnou trojici s nadějí v srdci. Že by přeci jenom ty fámy o dalších zaklínačích byli pravdivé?

Muž vytahuje loiris na nohy a blondýnka čile seskakuje za nimi. Na tváři jí pohrává úsměv a v očích má čertovské plamínky.

„Vidím, že máš spoustu otázek. Ale v první řadě odsud musíme zmizet. Zatím ti musí stačit, že jsme ti pomohli. Já jsem Jared, tohle je moje sestra Caitlin a ano, jsme zaklínači. Byli bychom rádi, kdybys nás doprovodila. Pak ti odpovím na všechny tvé otázky.“

Jared hledí Amy upřeně do očí, pak k ní natáhne ruku dlaní vzhůru a vyčkává.

 Má je stříbřitě šedé, uhrančivé, všímá si dívka a mysl jí zaplavuje neovladatelná radost. Další zaklínači! Už nebude sama! Poprvé za dlouhá staletí se Amy těší na budoucnost. S úsměvem vkládá svou ruku do té Jaredovi.

 

...
Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (0)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů