Touha přežít

Vložil: XB6312 dne březen 30, 2016

2

0

1586


Kategorie: Vlastní příběhy od fanoušků

Povídky z hvězd

Povídka první: Touha přežít

Večerní stíny zvolna dopadaly na město. Mlha, jako přikrývka lehla na zem a vše, co bylo dříve plné, ostré, se změnilo v prázdný obrys.

Stál jsem na střeše jedné z výškových budov a přemítal, jak jen je život křehký. Jako muška. Když jí utrhneš část- bolí to. A když stiskneš příliš- zemře.. 

Držel jsem se dál zábradlí, vítr mi cuchal vlasy a přinášel pocit nicoty. Myslel jsem na poslední měsíce. Už je to více jak dva měsíce, co proběhla první odsunová vlna k planetě XB6312, od té chvíle jsem úplně prázdný. Lidstvo v překotné snaze přežít vytvořilo unikátní vesmírné lodě, na kterých se měli přepravit nejen lidé, ale i některé rostliny a  zvířecí druhy. Bylo postaveno celkem pět strojů. Dva startovaly z Evropy a Ruska, zbylé tři z USA. Ne na každého se dostalo. Přednost dostala elita, ženy, děti a muži s nejlepšími geny. Nemocní a jiní "nevhodní" museli zůstat na umírající Zemi.

Tak jsem tedy stál na střeše, mezitím co několik desítek pater pode mnou brz ustání pracovaly skupiny složené z přátel a známých, kteří nechtěli stejně jako já, jen tak zemřít. Náš plán byl nesnadný a přitom tak jasný. Bylo zde několik starých, nemocných vesmírných inženýrů a velmi vysloužilých fyziků. Ti nám, za příslibu  společného úniku ze Země, pomáhali se sestavením vlastní lodi. Z houstonu jsme získali materiály ze stavby větších vesmírných korábů. Už jsme dali dohromady sva prototypy. Nevypadaly tak skvěle, ale měly být účinné. V naší společnosti se lidé dělili do několika skupin:
- Elita (fyzici, inženýři, další vědci)
- Sběrači a dělníci (sbíraly a následně montovaly součástky)
- Piloti (ti, co se nebály položit svoje životy na prototypech; mezi ně jsem patřil i já)

Zaslechl jsem za sebou kroky a hlas jednoho z přátel: "Přišel tvůj čas, podle losu budeš první." Beze slova jsem se obrátil a šel za ním. Sjeli jsme výtahem až do přízemí. Na velkém náměstí před budovou stálo už spoustu lidí. Někteří něco říkali, když jsem šel mezi nimy, ale já je nevnímal. Došel jsem k velkému přepravnímu vozu na kterém byl upevněn jeden ze strojů. Až teprve ve vnitř jsem začal vnímat slova inženýra Thomase Lawsona: "Vyzkoušej všechny manévry o kterých jsme mluvili, jo Johne?" Přikývl jsem.

-Vzletová plocha-

Na vzletovou plochu jsme dorazili zhruba o dvě hodiny později. Oblékl jsem si starý oblek původně určený pro vojenské piloty (v tomto stroji prý není potřeba speciálního oděvu). "Šťastně doleť," volal na mě Thomas při nástupu, "Na tvém výkonu závisí naše budoucnost!" No nebudu lhát, posledními slovy mě inženýr posunul do ještě větší deprese. Jediné, co jsem ze sebe vypravil bylo: "Ok, budu se snažit nepoškrábat lak."

Tři! Dva! Jedna! Start! Zažehl jsem všchny motory, stroj zaduněl, roztřásl se a pak jsem už jen ucítil tíhu gravitace tlačící mé tělo do sedadla při prudkém, kolmém stoupání. Na chvíli se mi zatmělo, ale rychle jsem přišel k sobě. Po dobře provedených úkonech se stroj zastavil ve vzduchu. Tak První etapa je za mnou. Ještě žiju. Teď musím zkusit předepsané manévry, aby vůbec šlo určit, jestli je stroj připravený.. Vyrazil jsem. Dál už jsem měl jen mechanické myšlenky. Stroj klouzal hladce nebem. Uhýbal jsem vpravo, vlevo, klesal, stoupal do atmosféry a zpět. Už zbyla jediná část zkušebního letu a to část maximálního rychlostního přetížení lodě.

150 Km/h.. 500.. 1000.. Rychlost stoupala výš a výš. Zuby jsem měl zatnuté, klouby zbělaly, jak jsem pevně svíral ovládací knipl. Najednou se ozval dutý a klesající zvuk. Jako by veškerá energie nového ocelového monstra nebes prchala pryč. Odsyčela rychle, jako horká pára z poškozené trubky. Přístroje vypnuly a stroj začal neovladatelně klesat. V radiostanici se ozval hlas Thomase Lawsona: "Víme co nám scházelo vyladit, víme to! Díky tobě!" Vřískal jak malý harant na pískovišti "Drž se, drž. Nezvládá to tak vysoký přetížení, jak jsem doufal, už jen tohle vyladíme." Pak jen tak mimochodem dodal: "Neboj, určitě přežiješ, padáš do Hudsonu."

Udivilo mě, jak dlouho jsem se strojem klesal a jak odlehčeně mluvil o mém přežití. věda! Výsledky vědy! To je pro něj v této pohnuté době hlavní. Těsně před dopadem mi myslí prolétly vzpomínky na předchozí život a v paměti mi vatanula slova jedné staré bluesové písně: 

Co bylo už není, všechno mý jmění jsem dávno rozfofroval,
Jsme silný, jak silný je lano, co k nebi nás poutá..

 

Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (0)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů