Vzepři se

Vložil: Nell22 dne srpen 26, 2018

1

0

69


Kategorie: Vlastní příběhy od fanoušků

„Psaní je posedlost, nejdivočejší vášeň, touha po dokonalosti, která nikdy není doopravdy naplněna. Když píšete, nesmíte se nikdy zastavit. Při psaní je jen jedna cesta – vpřed. Zastavíte-li se na místě, prohrajete. Váš život, možná, půjde dál, ale něco ve vás zemře.“ S povzdechem odložila pero. I ona se bála, že v ní něco zemře. Uložila brýle na čtení do pouzdra a unavené prsty přitlačila na kořen nosu ve snaze potlačit sílící bolest hlavy. Musí ten dopis dokončit. Potřebuje, aby pochopili. Ústředí ji nesmí přeložit. Psaní je její život. Co by si počala, kdyby už nikdy nesměla vzít do ruky pero? Hravě ťuknout do klávesnice? Nikdy ji ani nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát – že ti, jež ji chválili, vyznamenávali, odměňovali, ji budou chtít vyrvat z kořenů a přesadit do naprosto cizího prostředí, které ji pomalu, ale jistě zahubí. A teď je to tady. Pokyny Národní zprávy jsou jednoznačné. A Národní správě se neodporuje. Nikdy. Jejich rozkazy jsou zákon. Ten, kdo se vzepře zákonu, zemře. A ona byla vždy poslušnou občankou. Věřila Vedení. Oni věděli, co je pro zemi a pro lidi dobré, chránili je, starali se. A tak se ani teď doopravdy nevzepře. Pokusí se je přesvědčit. Dokončí svůj nejlepší kousek, aby pochopili, že byla stvořena pro psaní a nic jiného nemá. Pokud se jí to nepovede, bude konec. Poslušna, jako vždy, půjde tam, kam ji přiřadí a nikdy se nedozví proč. Oni přeci nic vysvětlovat nemusí. Zoufalství se jí rozlilo tělem, jako přílivová vlna. Zlostně praštila pěstí do stolu a ten nevítaný pocit zahnala. Nebude nad tím přemýšlet! Nebude zrádkyní, nebude pochybovat o své zemi, o svém životě! Nechce být jako Oni. Ti, kteří pochybovali, vzbouřili se, zradili. Ignoranti, delikventi. Nechce myslet na svou zrádnou sestru, kdysi nadějnou policistku, nyní potravu pro červy. Nikdy nedopustí, aby z ní její vlastní sobecké touhy udělali zrádkyni, které by se nemohla podívat v zrcadle do očí. Nevzdá se! Dokončí tu práci. Ale až za chvíli. Teď si trochu odpočine. S úlevným výdechem se svezla na gauč. „Jen pár minut odpočinku.“ Zamumlala do polštáře a pak ji spánek pohltil.

V jednu chvíli byla v objetí příjemné, husté temnoty, ve chvíli druhé na její unavené oči, schované za zavřenými víčky zaútočilo ostré světlo. S tichým výkřikem a bušícím srdcem se Leon posadila. Chvíli trvalo, než se jí pohled vyjasnil. Zmateně se rozhlížela po neznámém prostředí. V jiném případě by ji pohled na temné jezero,  rozprostírající se u jejích nohou, naplnil radostí, ale právě teď byla vyděšená. Hučící vodopád, bujná zeleň kolem i žhavé sluneční paprsky prohřívající její kůži a tančící po klidné vodní hladině, ji naplňovaly podezřením a bázní. Tiše seděla na skále prohřáté poledním sluncem a s pohledem upřeným do temnoty lesa, rozprostírajícího se kolem, napjatě očekávala útok. „Že ti to, ale trvalo.“ Prořízl napjaté ticho zvučný hlas a Leon vyskočila na nohy tak, rychle, že nešikovně zakopla a přistála přímo v chladném jezeře. Voda se nad ní zavřela a ona bez jediné známky boje o svůj život, klesala ke dnu. V tom ji silná ruka popadla za paži a vytáhla poddajnou a kašlající ženu na břeh. „Ty jsi mi teda bojovnice.“ pronesla znechuceně její zachránkyně a uštědřila Leon silnou ránu do zad, aby jí pomohla dostat ven všechnu vodu.

„Jsem spisovatelka.“ Vysoukala ze sebe Leon na svou obranu mezi jednotlivými záchvaty kašle. „Každý jsme něčím.“ Zazněla skoupá odpověď. „Ale jakmile jde o naše životy, měli bychom všichni bojovat, dokud je v našem těle i jediná kapička síly.“ Potom ji ta samá silná ruka, jež ji vytáhla z jezera, popadla hrubě za vlasy a zvrátila jí hlavu dozadu. Leon neměla jinou možnost než se dívat vzhůru. A to, co spatřila, jí vyrazilo dech. Tohle je bojovnice. Pomyslela si a rozklepala se zimou i strachem z toho co četla v ženiných očích. Nikdy se jí nedostalo takového pohrdání. Ještě nikdy nepoznala chlad odporu. Znala lhostejnost i nenávist, ale nyní si poprvé ve svém životě připadala jako bezcenný odpad. „Jsi krásná.“ Zašeptala a myslela to naprosto vážně. Za celý svůj život, tak krásnou ženu nespatřila. Husté černé vlasy, nyní nasáklé vodou z jezera, spadaly až k oblým bokům a lemovaly dozlatova opálený obličej s malým nosíkem, plnými rudými rty a jemně klenutým obočím, jež bylo posazené nad nadpozemsky krásnýma očima barvy ametystu. Jediné, co narušovalo dokonalou symetrii toho všeho, byla tenká bledá jizva táhnoucí se od pravého koutku ženiných rtů přes celou tvář a ztrácející se v temnotě jejích vlasů na pravém spánku. Vypadala jako mladá dívka, jen rýhy kolem pevně semknutých rtů a tvrdost v jejích očích vypovídaly příběhy o tom, jak velice může vzhled klamat. Ženiny oči se otevřely do široka překvapením a potom se z plna hrdla rozesmála. Smála se nevázaně, jako mladá dívka, tak moc až pustila Leoniny vlasy a ohnula se v pase pod návalem rozporuplných emocí. Leon beze slova pozorovala, jak si utírá uslzené oči a sedá si vedle ní. Ve chvíli, kdy se její nohy ponořily do temných vod jezera, zalapala Leon překvapením po dechu. Najednou vedle ní neseděla lidská bojovnice, ale jezerní panna s ocasem barvy onyxu. Stále stejně děsivě krásná.

„Ty jsi mi ale podivné stvoření.“ Zašeptala neznámá a odhrnula jí mokré vlasy z obličeje. Jak si tak vyděšenou a zmatenou ženu prohlížela, rysy jí zjemnila něha. „Nemusíš se mě bát. Nepožírám bezbranné lidi, ani nekradu jejich duše, abych si je schovala v jeskyni za vodopádem. Už nějakou dobu tě pozoruji. Čekala jsem, až za mnou konečně přijdeš.“ „Já přišla za tebou?!“ „Ale jistě, tvůj strach a tvé zoufalství, tě ke mně dovedly. Jsem tu pro ty, co mě potřebují. Dlouho sis nedovolila pochybovat, ale teď jsi konečně tady.“ „Pochybovat?“ Leon zmateně přemýšlela, co tím tajemná bytost myslí, neschopna pochopit, jak by ona mohla přijít za ní a ne naopak. „Třeseš se, ty bláhová. Dej si to oblečení usušit, než prochladneš.“ Leon se zděšeně odtáhla. „Ale já nic jiného nemám.“ Žena se opět dala do smíchu. „Však jsme tu jen my dvě! Stydíš se před ženou stejnou, jakou jsi ty sama?! Ach, vy lidé! No tak, Leon! Zahoď to oblečení, dokud ještě pálí slunce. A pokud jsi opravdu tak stydlivá, nebudu tě mučit, nějaká kouzla my ještě zbyla.“ „Kouzla.“ Zašeptala Leon ohromeně a dál na ženu upřeně hleděla. Ženina tvář se stáhla nelibostí. „Tak pohni už.“ Vyštěkla rozkaz, jako generál na válečném poli a v jejím hlase byla slyšet netrpělivost. „Nebo i tohle mám za tebe udělat já?!“ A už se jala dívku svlékat. Ta překvapením vykřikla, odrazila její ruce a odběhla mezi stromy. „Přeci jenom je v tobě trocha bojovnosti!“ Křikla za ní jezerní paní a na tváři se jí rozlil spokojený úsměv. Dobrých sto let byla generálkou jezerní armády, věděla, jak dosáhnout svého, ať už před ni postavili zbrklého bojovníka, či slabocha. „Až budeš hotová, vlez do jezera, mám pro tebe dar. Tedy, pokud máš dost odvahy ho přijmout.“ Pokračovala vesele a vklouzla do chladného jezera. „Kdo jsi?!“ Ozvalo se v odpověď a mezi stromy vykoukla Leonina tvář lemovaná zářivě rudou kšticí.

„Ptáš se, kdo jsem, co jsem, nebo kým jsem bývala?“ Odpověděla bojovnice a otočila se, aby jí dopřála soukromí. Zůstala tiše, dokud neuslyšela šplouchání vody, pak jasným hlasem pronesla prastaré kouzlo, které proměnilo Leoniny nohy v ocas barvy zapadajícího slunce. „Zde je můj dar.“ Generálka se hbitě otočila a chytila Leon za paži, aby jí zabránila provést něco ukvapeného. Přitiskla jí dlaň na ústa a čekala, dokud si nebyla jistá, že je žena dostatečně klidná. Pustila ji. „Jsem Astharatea z rodu malven. Pojď.“ Natáhla ruku dlaní vzhůru a čekala s trpělivostí matek, až do ní Leon vloží tu svou. A Leon tak po dlouhé době váhání učinila. Nevěděla kde je, ani co s ní bude, jen tušila, že nemá co ztratit.

*********

Leon následovala Astharateu napříč jezerem a s úžasem poznávala krásy jejího království, ve které se proměnilo vězení, do kterého byla kdysi dávno uvržena. Seznamovala se s pestrobarevnými rybami a učila se znát roztodivné rostliny i jejich účinky. Její nadšení zahánělo malvenin smutek, láska k objevování a poznávání rozehřívala všudypřítomný chlad kletby. Konečně prolomila Leonin tvrdý štít a mohla zahlédnout její pravé já, pohřbené hluboko pod veškerým učením jejího zvráceného národa. Taková, Leon, se jí líbila mnohem víc. Ta zkostnatělá, leklá ryba, jakou se snažila celý život být, ji přiváděla k šílenství, pro tu, měla jen pohrdání. Ale Astharatea věděla, že v ní kousek života ještě být musí, jinak by ji k ní Yemaya nepřivedla. Čekala na ni dlouho, ale z hloubi duše věřila, že ještě není na její záchranu pozdě. V tu svou přestala doufat před více, než dvěma sty lety.

Pomalu proplouvali všemi zátokami a vodní čarodějka si dala záležet, aby nadané spisovatelce ukázala vše, co stálo za povšimnutí. A možná i to, co ne. Marně chtěla ještě na chvíli oddálit neodvratitelné a připravit se na bolest, jež musela nutně přijít. Nechtěla se vzpírat a nikdy by od svých povinností neutekla. Jen chtěla co nejvíce prodloužit bezstarostné chvíle, jenž Leon mohla dopřát, než jí svěří krutou pravdu a obrátí celý její život vzhůru nohama. A protože je Yemaya milující a milosrdná matka všech vodních bytostí, na tuto slabost shlížela se shovívavým úsměvem.

Astharatea však dobře věděla, že tu osudovou chvíli nemůže odkládat na věky a tak nakonec zavedla, Leon do nejzazší a nejtemnější jeskyně skryté ve skále za vodopádem. Chvíli si ženu beze slov prohlížela a poté jí položila otázku, jejíž vyslovení ji stálo spoustu sil a do jejího srdce zaselo spoustu bolesti. „Milovala jsi někdy?“ Leoniny oči se rozšířili překvapením. Něco takového, by nikdy nečekala. „Nejsem si jistá, co tvá otázka přesně znamená, ale ptáš-li se na partnera, tak mi vedení zatím žádného nepřiřadilo. Žiji sama.“ Astharatea znechuceně ohrnula rty a s hlasitým zaklením si odplivla, nevěděla o Leonině světě mnoho a překvapilo ji a znechutilo, kam až to všechno dospělo. Přiřazování partnerů! Jak jen jí byl její vlastní druh v té chvíli odporný! „A co psaní?“ Otázala se po chvíli, hlasem ne zcela prostým vzteku. Leonino srdce se rozbušilo, jako kdyby právě nastala ta nejdůležitější chvíle v jejím životě. Ač stále zmatená, odpověděla pevným a jasným hlasem. „Psaní je můj život.“ Na tváři vodní čarodějky se rozprostřel spokojený úsměv, i když v jejích očích, by člověk hledal radost marně. „Pak tedy víš, co je to láska.“ S těmi slovy se potopila do temných hlubin jezera a Leon nezbývalo nic jiného, než se vydat za ní.

********

Neplavali příliš hluboko, i když cesta temnotou se může zdát jako věčnost. Ale tam dole nebyla jen tma, byla to naprostá pustina. Naprostý opak pulsujícího života tam nahoře. Naprosté mrtvo toho místa Leon děsilo a její tělo prostoupil nepopsatelný chlad. Na hrudi se jí usadila tak obrovská tíha, že nebyla schopna slova. I když všechno v ní křičelo, aby se vzepřela, utekla pryč, aby křičela, dokud jí Astharatea nevysvětlí, na jaké strašné místo ji zavedla, zůstala zticha. Nemá přeci právo se ptát, vzepřít se, je zrada, to co má vědět, jí bude řečeno a ve zbytku musí plně věřit vedení. Výchova zvítězila nad pudem sebezáchovy i touhou po svobodném rozhodování. Potlačila strach, naplnila se tolik známou prázdnotou a nechala se vést dál. Zničehonic se Astharatea zastavila. Pustila Leoninu ruku a s hlubokým nádechem začala zpívat prapodivnou píseň plnou bolesti a smutku. Ta píseň rozkrývala temnotu, rozsvěcela záhadná bleděmodrá světla a zařezávala se do Leonina srdce, jako nejostřejší nůž.

Jak se prostor kolem naplňoval mdlým světlem, Leon s posvátnou úctou shledala, že se ocitli v nádherné svatyni. Bleděmodrá světla byly drahé kameny vsazené do obvodových zdí i do stropu. Ta chladná nádhera brala dech. Když se pak podívala lépe, zjistila, že všechny zdi zdobí překrásné malby a na těch malbách není nikdo jiný než sama Astharatea. Byla oděna v překrásné zbroji, v ruce držela obrovský meč a seděla na obrovském vodním hadovi, z jehož hřbetu velela početnému vojsku jezerních lidí. „Ty.“ Ukázala, Leon na jednu z maleb a bázlivý pohled stočila k tiché bojovnici. V jejím hlase se mísil strach s obdivem. Astharatea jen nepatrně kývla hlavou. „Tam nahoře, jsem ti pověděla, kdo jsem. Nyní se dozvíš, kým jsem byla kdysi.“ S tím poklekla k obrovské truhle u svých nohou a vytáhla z ní prastarý, zrezivělý meč. Povstala a s pohledem upřeným do Leoniných očí, se začala hlasitě modlit. „Matičko, Yemayo, Bohyně všech vod, starostlivá patronko všeho živého, pocti nás svou přívětivou pozorností a dej své ztracené dceři dar Poznání, které je pro ni připraveno.“ S výkřikem plným bolesti, pak vtiskla rukojeť meče do Leoniny dlaně a společně se zhroutily na podlahu svatyně.

************

Leon se topila. Topila se v pocitu zoufalství a bezbřehé bolesti. Nic z těch pocitů nebylo její, ale v té chvíli na tom nezáleželo. Bála se, že ji všechna ta hrůza roztrhne ve dví. Yemaya, Bohyně všech vod ji zavedla o několik staletí nazpět a dala jí nahlédnout do Astharateyina života. Kdyby tam generálka nebyla s ní a celou cestu ji nestrážila, asi by to opravdu nepřežila. Prožívala s ní všechno. Výcvik, povýšení, radost ze smysluplné práce, kdy bojovala pro dobro svých lidí a své země, po boku svých věrných vojáků. Byla věrná svým vládcům a věřila, že jim jde o dobro lidí, pro své pány by udělala vše na světě. Byla oslavovanou generálkou, obávanou i milovanou velitelkou všech vojsk jezerního království zvaného Galateyon. Galateyon byl trnem v oku mořského národa selkií, protože byl spojencem lidského království Zeyber a před selkiemi ho chránil. Ale selkie byly, kvůli dávnému sporu a své píše, rozhodnuty Zeyber zničit. A pokud toho chtěli dosáhnout, museli se nejprve zbavit Galateyonu. A jak se lépe zbavit nepřítele, než připravit ho o vůdce vojska?

Země nebyla v nepřetržité válce. Selkie byly vždy známy svou trpělivostí a rozvážností. Rodili se mezi nimi nejlepší stratégové. Když pochopili, že hrubá síla je k vítězství nedovede, zaměřili se na postupné rozdrcení silných článků Galateyonu. Astharatea byla dlouho sledována a zkoumána, protivník hledal každou její slabinu. Našel jen jedinou. Lásku.

Napoprvé se jim Astharatea ze sítě vysmekla. Na poslední chvíli se vzpamatovala ze závisti i nenávisti, kterými jí proradní našeptávači otrávili srdce. Zabránila tragédii, při které by zničila svou sestru i jejího manžela, který byl zároveň generálčiným nejlepším přítelem. Yemaya stála při ní a pomohla jí prohlédnout a očistit se od závisti i zloby. Zachránila vztah s milovanou sestrou a přála jí její štěstí. Našeptávači k ní ztratili přístup a ona už jí milovaného manžela nechtěla ukrást, ale po lásce toužit nepřestala. Na dlouhou dobu se uzavřela do sebe, do své práce a výčitek svědomí, do bolesti a osamění. Natolik že svoji pravou lásku málem přehlédla. Ale Afrodité její prosby přeci jenom vyslyšela a Astharatea potkala zeyerberského ministra, jenž se stal její láskou, druhou polovinou, spřízněnou duší. V ten den byl ovšem také stvrzen konec Astharatey a posléze i Galateyonu a Zeyberu, tak jak je jejich obyvatelé znali a milovali.

Vládě Galateyonu nebylo příliš po chuti, že jejich nejlepší válečnice našla ve svém životě a srdci místo i pro něco jiného, než byla služba jejich zájmům. Astharatea se láskou změnila. Neztratila sice nic ze své  odvahy, ale do svých činů vkládala více rozvahy a o svých misích požadovala více informací, než kdy dřív. Ten suchozemec ji učil, že být dobrým vojákem a služebníkem země, neznamená jen slepé poslouchání příkazů. A o to ani v nejmenším nestáli. Nejvíce jim, ale vadilo, že generálka žádala více osobního volna, než kdy dřív. Astharatea netušila, že mnozí členové královského dvora nejsou nakloněni spojenectví s lidmi. Nikdy by ji nenapadlo, že by někdo z nich byl ochoten uzavřít spojenectví se selkiemi. A proto nebyla na zradu z vlastních řad vůbec připravena.

Ten den nebyl ničím výjimečný. Schylovalo se k podzimu, dny byly deštivé a čím dál chladnější. Astharatea byla na vojenské základně v Naylomu, kde se svými vojáky bránila hraniční pevnost před vpádem selkií. Když ji zastihl královský posel, chystala se na průzkum mořského břehu. Astharatea dostala rozkaz přenechat pohraničí jeho strážcům a shromáždit své nejlepší muže na veledůležitou misi. Zvědi prý zjistili, že se jedna zeyberská vesnice nechala zlákat selkiemi a jejich bohatstvím a zradila svého krále. Její jednotka měla za úkol zjistit, co je na tom pravdy a celou situaci vyřešit. Vesnice ležela nedaleko Naylomu a proto byl úkol přidělen samotné generálce.

 Astharatea a její nejvěrnější vládli silnou magií a proto už zdálky cítili nezaměnitelnou moc selkií. Granar, její švagr, propátral vnitřním zrakem vesnici a zjistil, že vesničané jsou zmasakrovaní a oddíl selkií se připravuje vyrazit na další bezbrannou vesnici. Galateyští na nic nečekali, s hněvivým pokřikem se vyřítili z jezera a pustili se do urputného boje s krutými selkiemi. Až ve chvíli, kdy sama Astharatea vrazila svůj meč do hrudi jejich vůdce, zjistili, že byli polapeni do nejhorší pavučiny iluzí, jakou kdy kdo stvořil. Magie se stáhla z vesnice a Astharatea zjistila, že vesnice byla zmasakrována až ve chvíli, kdy ona a její oddíl vstoupil do vesnice a ten, jehož před chvílí vlastní rukou skolila, protože ho považovala za vůdce selkií, není nikdo jiný než její vlastní snoubenec. Všichni málem zešíleli hrůzou a žalem nad tou neskutečnou tragédií. Astharatea téměř popravila vlastního švagra za špatné hlášení, ale ostatní jí v tom zabránili. Dlouho zůstali ve zničené vesnici. Pohřbívali mrtvé a pokoušeli se vypátrat, co se vlastně stalo, protože kdyby to všechno bylo dílem selkií, oni už by byli mrtví. A pak přišli zeyberští vojáci a s nimi králové obou království. Astharatea a její oddíl, byli obviněni ze zrady krále a své země. Bylo podáno svědectví, že vesničané v čele s ministrem Eyromem, vyšli vojáky radostně uvítat a byli bez milosti zmasakrováni. Nikdo prý žádný rozkaz nevydal, posel, který Astharatee doručil zprávu o zrádné vesnici, nebyl nalezen, nikdo nevěděl, proč opustila Naylom. A tehdy Astharatea pochopila. Našla závan magie, jenž tehdy zachytila a zjistila, že nepatřil selkii, nýbrž galateyance. Dokonce samotné královně Lariel. Tehdy se v Astharatee něco zlomilo. Vždy sloužila své zemi a svému králi, protože věřila, že je dobrý a spravedlivý, byla pyšná, že mu může sloužit. Ale ten den pochopila, že to všechno čemu sloužila a pro co žila, byla lež. Naposledy vyrazila do boje a její muži, pohánění její odvahou se osvobodili a vyrazili s ní. Neměli šanci. Ale to, co si Astharatea předsevzala, zvládli. Zabila muže, kterému celým srdcem věřila a který ji zradil. Pocit zadostiučinění však netrval příliš dlouho, jakmile králi podřízla hrdlo, v jejím nitru se rozlila prázdnota, jež pohltila naprosto všechno. Byla bita a vláčena, přinucena dívat se, jak její muže jednoho po druhém popravují a poté sama odsouzena a prokleta lidskými i vodními čaroději. V tu chvíli, kdy zavraždila krále, byla totiž spoutána mocným kouzlem, jež obalilo její vůli a zbavilo jí vlády nad tělem. Ve skutečnosti řvala, prosila, bila se, orodovala za své muže a plakala pro ně, jenže to nikdo už nemohl vidět, ani slyšet. Královna se o to postarala. Ten den se změnilo mnohé. Byl zabit dobrý král, jenž by udržel mír a ochránil vše dobré a na jeho místo nastoupila chamtivá královna, jíž se protivilo spojenectví s lidmi, které chtěla ve skutečnosti ovládnout. Zemřelo tam tehdy mnoho dobrých mužů a jedna mocná válečnice, která měla dobré a láskyplné srdce, byla odsouzena k izolaci a věčnému životu mimo prostor a čas svého vlastního světa.

***********

„Matička Yemaya to všechno sledovala, a zasáhla. Není jí dovoleno měnit běh našeho světa, ale občas smí pomoci svým dětem a ona se snaží, jak to jen jde. Nedokáže zvrátit kouzlo národa, který nevzešel z jejího lůna, ale může ho pozměnit. Naučila mě nahlížet do světa, který se stal z Galatey a Zeybery a dovoluje mi čas od času ukazovat cestu zbloudilým. Těm, co slepě poslouchají příkazy, aniž by sami přemýšleli nad tím, co je správné a co ne, jako kdysi já. Ty jsi potomkem mého vlastního rodu. Dlouhá staletí jsem pozorovala, jak selkie a malveny z galatejského království zotročují zeyberany, jak se rodí míšenci a jak se buduje vláda tyranů a utlačovatelů řídících tvůj svět. Postupem času jsem nahlížela čím dál míň, bylo to příliš bolestivé, protože jsem s tím nemohla nic udělat. Slavná generálka Astharatea jen stojí a přihlíží vládě tyranů! Jediné, co mě udržuje při smyslech je to, že občas někomu pomohu prohlédnout. I já jsem kdysi milovala, a protože jsem slepě poslouchala rozkazy těch, co mi vládli, o všechno sem přišla. Proto tě žádám, Leon. Nedělej stejnou chybu, jako já. Vzepři se. Najdi pravdu. Najdi svou cestu, tak jako ti, o kterých slýcháš, ale nechceš o nich přemýšlet.“

Leon otřesená do morku kostí vším, co se dozvěděla, vším tím, co si Astharatea vytrpěla, mlčela, jen zamyšleně hladila fresku zobrazující generálku v bitvě. „Tvé prokletí, máš navždy žít, že ano? Ale je to nespravedlivé! Prokleli tě neprávem!“ Astharatea unaveně potřásla hlavou. „Na tom přeci nezáleží, tak už to prostě je.“ „Ale jde to přeci zvrátit. Yemaya při tobě stojí, určitě to kouzlo pozměnila tak, abys mohla být osvobozena.“ „Ano.“ Věnovala jí malvena smutný úsměv. „Jak?“ Přitočila se k ní prudce, Leon a chytila ji za ruku. Astharatea jí do ruky opět vložila meč. „Smrt. To je jediné vysvobození z bolesti, kterého se mi může dostát. Smrt rukou toho, kdo prohlédl. Ale zatím to nikdo nedokázal. Vzít někomu život, je něco strašného a já nemohu po nikom chtít, aby obětoval část své duše výměnou, za můj klid. Leon, pevně uchopila zrezivělou zbraň, ta se rozzářila a najednou v ruce držela meč generálky Astharatey v celé jeho divoké kráse. Snad poprvé ve svém životě se Leon cítila silná a odvážná. „Pak nežádej.“ Pronesla tiše, ale pevně a vrazila jí meč do srdce. Astharatea byla okamžitě mrtvá a tíha jejího těla srazila Leon k zemi. Držela ji v náručí, žal jí stahoval hrdlo a plakala pro odsouzenou generálku. Její slzy se okamžitě mísily s vodou jezera. Záře kolem začala pomalu pohasínat a svatyně se nořila do tmy. Dříve než zhaslo i poslední světlo, objaly, Leon čísi paže a jali ji kolébat a utěšovat, jako malé dítě. Přestala se držet zpátky a hlasitě naříkala za všechnu nespravedlnost, jíž byla svědkem za Astharateyinu lásku i za část duše, kterou pro odvážnou bojovnici ona sama obětovala. Ztrácela se v obrovské konejšivé náruči samotné Bohyně Yemayi, jež plakala radostí, že se konečně našel někdo dost odvážný na to, aby její ubohou dceru osvobodil. Když bylo dost pláče, políbila ji Yeamaya na čelo. „Děkuji“ Zašeptala sladce a s posledním úsměvem, ji poslala zpět do jejího světa.

*******

Leon, se posadila na posteli a zhluboka dýchala. Ruce se jí třásli a po tvářích jí stékaly slzy. Když se uklidnila, zjistila, že v ruce drží medailon, který je malou kopií Astharateyina meče. I kdyby chtěla, nemůže předstírat, že to vše byla jen zlá noční můra. Musí se podívat pravdě do očí. Život se jí obrátil vzhůru nohama, vše co znala a v co věřila, byla lež. A ona po tom všem, co právě prožila, už nedokázala skrývat magii v krvi. Astharatea ani Yeamaya ji k ničemu nenutili, dali jí na výběr a ona si vybrala. Vybrala si ve chvíli, kdy vrazila meč do generálčina srdce. Bude bojovat. Už nechce žít ve lži a v područí tyranů. Vzepře se.

 

 

 

...
Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (0)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů