„Taková krása.“ S lítostivým povzdechem přejela rukou po tyrkysových šupinách ocasu, který už hladinu oceánu nikdy nerozvíří. Rychlým pohybem ruky setřela slzu lítosti, jež nedovoleně vyklouzla z koutku oka. Bytosti podvodního království ji vždy fascinovaly a osobní setkání bylo jejím velkým snem. Ale okolnosti, za kterých se konečně mohla dotknout ocasu nějaké mořské panny, byly neradostné. Takové setkání jí pražádnou radost nepřinášelo. Zanechávalo po sobě jen hořkou pachuť marnosti a hluboký pocit prázdnoty.

Svůj dar – vidět minulost těch, kterých se dotkne – upřímně nenáviděla a snažila se ho využívat co nejméně, ale dnes za něj byla vděčná. Byla odhodlaná snášet všechnu bolest, která je s darem spojená a pomoci zjistit, jaký netvor zavraždil nádherné stvoření, jež před ní leželo na kamenném oltáři. Tentokrát by žádost královny Etheziel neodmítla, i kdyby měla na vybranou. Chovala lemuřany ve veliké úctě a každý, kdo jim ubližoval, byl i jejím nepřítelem. A ona byla v době války známá jako Nelítostná Akara, Královnina čepel, jež neměla s protivníky slitování.

Od té doby již uběhla desetiletí. Zbroj ležela netknutá v koutě. Ti, kteří válku přežili, nikdy nezapomněli, díky komu směli zbroj odložit. To pomoc moudré Sioni, královny Lemurie, zachránila Ethezielin lid před zkázou. Dlužili Lemurii mnohé. Nalezení vraha princezny Gavriel, byla jejich povinnost. A její vize byly vždy nejpřesnější.

Právě proto se nyní skláněla nad nehybným tělem dědičky lemurského trůnu a připravovala se na další bolestivý vpád do minulosti. Opatrně odhrnula plavé vlasy z dívčina obličeje a přiložila své čelo k jejímu. Lastura moci, patřící mrtvé, ji příjemně tlačila v dlani a vysílala jí do paže magické chvění. Zavřela oči a otevřela svou mysl, proud minulosti ji strhl a vláčel podzemní řekou plnou ostrých kamenů. Křičela bolestí, i když její ústa nevydala ani hlásku. Pro ty, co stáli kolem a pozorovali její práci, byla nehybná jako socha. Najednou se proud zastavil a Akara se ocitla v okamžiku předcházejícím princeznině smrti. Spolu s ní prožívala vše, co se odehrálo.

Gavriel byla šťastná. Její milý se konečně vyslovil, večer promluví s matkou. A ona jim požehná – dívka tomu věřila celým srdcem. Nepochybovala o matčině moudrosti a lásce. Tančila a zpívala spolu s delfíny, bezbřehá radost otupila ostří ostražitosti. Zabraná do zpěvu a složitých tanečních figur nepostřehla, že osaměla. Když si uvědomila nepřirozené ticho, bylo již pozdě. Z temné jeskyně vyplul stín a zvratnou rychlostí vyrazil k ní. Než se stihla nadechnout, zachvátila její tělo nesnesitelná bolest. Hruď měla v jednom ohni. Zmítala se v marném pokusu uniknout přízračné ruce, jež se jí propalovala hrudí přímo k srdci. Princezna cítila mocné, temné kouzlo, dříve než přišlo, ale ochromená bolestí se nedokázala účinně bránit. S hrůzou pohlédla na svou hruď, jen aby mohla pozorovat, jak stín mění tvar, zužuje se a prodlužuje. Mořskou hlubinou zazněl výkřik plný bolesti, když jí dýka, ukutá z temnoty, probodla srdce. Než její duše opustila tělo a proměnila se v mořskou pěnu, zahlédla, Gavriel, ve stínu tvář. Ta tvář byla ženská, zjizvená. Vlasy spletené do tenkých copánků propletené kostěnými korálky. Byla zalitá krví, jen na čele jasně zářil cejch mořského hada. Příznačná žena věnovala Gavriel krutý úsměv a Akara věděla, že patřil princezně stejnou měrou jako jí. Jako by ona, léčitelka Akara, byla součástí nějakého temného plánu zosnovaného touto temnou mořskou čarodějkou, o jejíž existenci neměla potuchy.

Tu ji magický proud strhnul zpátky. Její návrat do fyzického těla provázel hrůzný křik plný bolesti, to jak se do zlatavé kůže na její hrudi vpaloval otisk čarodějčiny ruky – cejch zla. Akaře se pod náporem bolesti podlomila kolena. Někdo ji zachytil a opatrně odnesl na měkké lůžko. Její tělo nedokázalo snést takovou dávku bolesti a tak upadlo do léčivého kómatu. Ale ona nebyla jen tak ledasjaká čarodějka. Mysl jí nedovolila odplout do hlubin spánku, aniž by splnila úkol. Chapadýlky myšlenek tápala tak dlouho kolem sebe až se dotknula jiné mysli. Musela předat vzkaz. Nechápala, co se vlastně stalo a co je to za zprávu, jen cítila, že musí být doručena. Doufala, že lemurský bojovník, jenž v té chvíli hlídal její tělo, bude vědět, jak s informacemi, které získala, naložit. Stálo ji mnoho sil, než ho přesvědčila, aby stáhl své obranné zdi. Ani se nestačila podivit odlišnosti jejich myslí a zalil ji odpor tak silný, že kdyby stála, srazil by ji na kolena. Chvíli její ztrápené mysli trvalo, než pochopila, že emoce nepatří jí, ale lemuřanovi, který ji zachránil před pádem. Jeho reakce na její osobu ji ranila, ale věděla, že nyní se tím nemůže zaobírat.  Její poselství bylo důležitější. Uštědřila jeho mysli tvrdé šťouchnutí a voják se opanoval natolik, aby mu mohla předat Gavrieliny vzpomínky. Neochotně otevřela svou mysl a nechala ho, ať se vzpomínkami na princezninu smrt libovolně probírá. To už zvládne sám – pomyslela si a nechala svou mysl odplouvat do hlubin nevědomí. Poslední, co cítila, než upadla do léčivé nicoty, bylo vojákovo překvapení následované temným strachem.  

...
Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (0)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů