Z temného spánku Akaru vytrhla krutá bolest. Hruď měla v jednom ohni, jako by ji cejchovali rozžhavený železem a ve spáncích jí tepalo, jako by sama vypila láhev Krakovy pálenky. Nejraději by se propadla zpět do hlubokého spánku, aby bolesti unikla, ale cítila, že ji něco nutí otevřít oči.  Když se jí však povedlo odlepit napuchlá víčka od sebe, viděla jen temnotu. Zachvátila ji panika, napadlo ji, že oslepla. Přinutila se, však zklidnit dech a pátrala v paměti po tom, co se vlastně stalo a jak se ocitla na tomto temném místě. Prvotní strach ze ztráty zraku odezněl. Hlavou se jí však míhaly myšlenky rychlostí blesku a musela vynaložit obrovské úsilí, aby je zkrotila. To jí přivodilo další strašlivý nápor bolesti. Vnitřním zrakem sledovala své vzpomínky na události, jež předcházely jejímu bezvědomí. Cejch na její hrudi se jasně rozzářil, obrovská bolest donutila Akaru zkroutit se do klubíčka a z hrdla jí vytrhla chraptivý výkřik. Tu se ze tmy vynořila chladná dlaň a v konejšivém gestu pohladila Akaru po vlasech. Melodický hlas pak ztišil nesnesitelnou bolest, zůstalo jen nepříjemné pálení a tepání. Akara se pokusila alespoň posadit. Nikdy se sice s královnou Sioni nesetkala, ale její moc byla nezaměnitelná. A ona se necítila hodna královniny péče. Sioni měla ovšem jiný názor, něžně zatlačila ženu zpět na lůžko a na čelo jí přiložila chladivý obklad. „Jen klidně ležte, má drahá. Utrpěla jste těžká zranění. Musíte odpočívat, nemusíte se ničeho bát, bude o vás dobře postaráno.“

„Vaše Výsosti. Já“ Pokusila se protestovat, ale její hlas při pohledu do očí mocné panovnice utichl. Starost v královnině pohledu jí vyrazila dech. Po odporu, který cítila z lemurského vojáka, takovou vřelost neočekávala. Po chvíli opět promluvila. „Toho nejsem hodna, má paní.“ Dokázala to však jen zašeptat a hned sklopila zrak. Připadalo jí nevhodné, aby ona, posel špatných zpráv týkajících se princezniny smrti, hleděla do očí moudré královny.

„Nic není dál pravdě, paní Akaro. Etheziel mi o vás mnohé vyprávěla, velice si vás váží. A po tom, co jste pro nás udělala – vězte, že vím, jak těžké to pro Vás muselo být – je naše království vaším velkým dlužníkem. Tady, napijte se. Byla jste dlouho v bezvědomí, jistě máte velikou žízeň.“ Přiložila Akaře ke rtům pohár, z nějž se linula omamná vůně. Sladký nápoj plný moci polaskal Akaře bolavé hrdlo. Tělem se jí rozlilo příjemné teplo. Měla, však příliš mnoho otázek na to, aby dokázala jen tak odpočívat. Teď, když královna rozsvítila několik svící, viděla Akara, že se nachází v malé jeskyni a leží na přepychovém lůžku. Stěny jeskyně byly protkané stříbrnými žilami a místo bylo prodchnuto konejšivou energií vodního elementu, dodávalo Akaře pocit bezpečí. Ale ona byla odhodlaná nenechat se ukonejšit. – Možná, že se rozhodla nahlédnout do princezniny minulosti s úmyslem pomoci, ale pak přeci zjistila, že je součástí temného plánu čarodějky s cejchem hada. Nedělalo to z ní snad nepřítele mořského lidu? Než se však stačila královny na cokoliv z toho zeptat, připlul do jeskyně, voják, který k ní dopravil princeznino tělo. Přejel Akaru pohrdavým pohledem a více si jí nevšímal. Když se jeho oči stočili ke královně, pohled mu zněžněl, vyjadřoval hluboký cit.

„Proč se s tím dvounožcem zahazuješ, matko? Vždyť by tu mohl být někdo ze sloužících.“

Akaru zachvátila panika. Lemuřan, jehož považovala za obyčejného vojáka, je princ Damien - nyní už poslední žijící potomek královny Sioni – a očividně ji nesnáší!

„Nebuď takový, Damiene!  Paní Akara je pod mojí ochranou a ty se k ní budeš chovat slušně! Jsi princ, žádný obyčejný voják, který se nechává unášet hněvem a předsudky!“

Akara nebyla schopná slova, jen s úžasem poslouchala výměnu názorů zbylých členů královské rodiny. Nevěděla proč ji princ tak nenávidí – kdykoliv o ni zavadil pohledem, četla v jeho očích nenávist tak silnou, že nebýt obávanou bojovnicí, stočila by se před ní do klubíčka a se zavřenýma očima by čekala, dokud neodejde – a nedokázala pochopit ani to, proč se jí královna tak urputně zastává.

„Matko. Spustil princ temně, ale královna ho hrubě přerušila. „Víš moc dobře, proč jsem s ní já. Jen my dva jsme natolik silní, abychom dokázali utišit bolest, jenž ji sužuje a ochránili ji před kletbou. A vzhledem k tomu, že ty tento úkol odmítáš, nezbývá mi nic jiného, než se toho ujmout sama. Alespoň do té doby, než si vzpomeneš na to, co tě od malička učím a na slib ochránce, který jsi jako budoucí panovník složil. Vzpomeň si na to Damiene až se zase budeš utápět v sebelítosti a pocitu křivdy.

Princův pohled se opět změnil v kámen, ale ještě předtím v nich Akara zahlédla bolest tak velikou, až se jí chtělo pro prince plakat. Ten pocit však po dalších princových slovech zmizel, jako mávnutím kouzelného proutku.

„Dobrá tedy, mař si čas ochranou zrůd, jak je ti libo. Já jen přišel oznámit, že se rada již shromáždila a čeká na tebe. A je tu jedna maličkost, na kterou jsi nejspíš zapomněla, matko. Já jsem voják, Jsem velitel tvého vojska, protože v naší říši jsou bojovníci muži. Diplomacie, laskavost, péče a léčení jsou ženské záležitosti. Taková jsou pravidla naší říše.“ S důrazem na slovo „taková“ se k nim princ obrátil zády a zmizel pod mořskou hladinou.

...
Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (0)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů