Voda se za princem se zlostným šplouchnutím uzavřela, jako by mu chtěla dát za pravdu. Akara zděšeně pozorovala vlnky, jež svým prudkým odchodem vytvořil a pokoušela se přijít na to, čím v princi vzbudila takový odpor a nenávist. Jistě, byla poslem velice špatných zpráv a nevědomky se stala aktivním účastníkem hry podmořského království, ale nic z toho nebyla její volba. Navíc měla pocit, že za princovým postojem stojí něco víc. Při vzpomínce na propojení jejich myslí se zachvěla. Jeho nenávist byla žhavá jako láva a jeho odpor pálil jako nejkrutější mráz. Pohlédla na strnulou královnu a zmocnil se jí vztek. Jak si mohl ten nadutý mladíček dovolit chovat se takto ke královně?! A co hůř, ke své matce?! Viditelně ji ranil. Královna k ní zvedla pohled plný smutku a bolesti a v tu chvíli se Akaře sevřelo hrdlo neprolitými slzami, její duše se až po okraj naplnila lítostí, bolestí a steskem. Nechápala co se to s ní děje, emoce, které ji zaplavily, zcela jistě nebyly její, a to ji vyděsilo. Na chvíli zavřela oči a zhluboka se nadechla, aby mohla vůbec promluvit.

„Má paní.“ Oslovila královnu tichým hlasem plným bolesti. Snad jí dokáže vysvětlit, co se s ní děje. Když královna neodpovídala, otevřela překvapeně oči a v tu chvíli nezvratně věděla, že mocná panovnice jejím prostřednictvím bojuje se svými city. Nejprve ji napadlo, že by se měla bránit. Není přeci stoka, do které kdekdo vyhází svůj odpad, ale pak si uvědomila, že je v první řadě léčitelka. A jako léčitelka musí být vším, co raněný potřebuje, i například emocionální stoka. A tak s tichým výkřikem zbořila i poslední hradby mezi sebou a královnou a nechala emoce proudit naplno. Po tvářích jí proudem stékaly slzy a smutek jí svíral srdce téměř nesnesitelnou silou. I když se tomu bránila, myslí jí protékaly královniny bolestivé vzpomínky a některým nedokázala zabránit, aby se jejímu vnitřnímu zraku nezjevily v plné síle. Mlhavě, jakoby zprostředkovaně zahlédla mladou čarodějku, zmítající se v pevném sevření dvou válečníků a třetího s korunou na hlavě, který k ní přicházel s rozžhavenou cejchovací tyčí. Ta tyč byla zakončena znakem mořského hada. Vzpomínka se rozplynula a nahradila ji jiná. Ten samý muž leží na dně moře mezi chaluhami, je o poznání starší, jeho vlasy jsou bílé jako sníh a tělo má samý šrám. Nad ním pluje královna – ve vzpomínce ještě mladá princezna, pokouší se otce vyléčit, ale marně. Následuje vzpomínka na ztrátu dcery – ta je jen prchavá, hlasitý výkřik plný bolesti, když posel přinesl královně zprávu, že malá princezna zemřela. A nakonec smrt krále, královnina milovaného manžela, její spřízněné duše.

Akara křičela bolestí a žalem, nevidící, že trhá na kousky lože pod sebou, nevnímající bolest, když pod tíhou tolik let pohřbených emocí, bušila pěstmi do skalní stěny. Srdce jí pukalo, když král vydechl v královnině náruči naposledy. A pak její znavené tělo vzdalo boj a Akara opět upadla do hlubokého spánku.

Když se léčitelka znovu probudila, královna byla stále u ní a ošetřovala jí poraněné ruce. Nedala nijak najevo, že si všimla Akařina probuzení a dál tiše potírala její ruce voňavou hojivou mastí. Až když byla hotová, upřela na Akaru omluvný pohled. „Už po druhé se ti musím omluvit, vzácná paní Akaro, za veškerou bolest, kterou jsi kvůli mojí říši prožila a máš mé nekonečné díky za pomoc, jež jsi mi poskytla v té nejtěžší chvíli. Jsi nejstatečnější bytost, jakou jsem kdy potkala. Jsem navždy tvojí velikou dlužnicí.“ Akara by ráda královně odpověděla a v první řadě ji chtěla ujistit, že se nikdy nikdo nic z toho nedozví, ale byla příliš slabá a hrdlo měla bolavé od všeho toho křiku. A tak s vypětím všech sil stiskla královninu ruku a vše, co chtěla říct, nechala vstoupit do svého pohledu. V tu chvíli pochopila, že našla přítelkyni na celý život.

Královna Sioni podložila Akaře záda a opět jí přiložila k ústům pohár s léčivým nápojem. Pouto, které se mezi ní a suchozemskou léčitelkou vytvořilo, ji vyvedlo z míry, ale nechtěla se vzpírat plánům velké Matky a tak se rozhodla jej přijmout. Odhrnula jí z čela zpocené vlasy a něžně se usmála. Byla tak jiná než lemurské ženy a přesto jí připomněla dceru. Krásná, se svými krvavě rudými vlasy a tělem bojovnice. Byla starší a větší než Gavriel, přesto v sobě měla něhu a lásku, přesně jako zavražděná princezna. A i když byla Akara v rozporu se vším, čemu lemuřané věřili, Sioni se ta kombinace zdála okouzlující.  Královna si moc dobře uvědomovala, že ta krása zaujala i jejího syna. A pořádně ho vystrašila. Chápala jeho nenávist a nechuť, ale přesto ji jeho chování ranilo a zároveň ji mrzelo, že ona svým postojem ublížila jemu. Ale nemohla jinak, Akara byla nevinná a trpěla kvůli nim, trpěla, protože se rozhodla pomoci. Ale věděla, že časem jí princ odpustí. Ona už mu odpustila.

Akaře však královnina shovívavost scházela. Kouzelný nápoj splnil svůj účel, zahojil poraněné hlasivky a dodal sílu zemdleným údům, a tak se mohla opět zpříma posadit naproti královně a dát najevo rozhořčení nad princovým chováním.

„Vaše království je opravdu velice odlišné od toho mého, má paní.“ Spustila zamyšleně, držíc své rozhořčení na uzdě. „Když se obyčejný generál může takto chovat ke své královně.“ Dodala a nyní do svých slov přenesla všechen vztek, který v ní princovo chování zanechalo. „A možná, by ho měl někdo také naučit úctě k rodičům. Snad kdybych s ním mohla strávit pár minut o samotě, mohla bych dát pár lekcí slušného chování.“ Pokračovala pomstychtivě a v zelených očích se jí blýskalo. Královna ji chvíli tiše pozorovala a z ničeho nic se začala smát. Na jednu malou chvíli Akaru napadlo, zda zármutkem nezešílela, ale rychle tu myšlenku zahnala a čekala, až královnino zvláštní veselí odezní. „Být to za jiných okolností, možná bych Vaši nabídku přijala, má drahá. Ale dnešek bohužel není tím správným dnem, nehledě na to, že tak, jak jste teď, byste takovou konfrontaci nepřežila. A to nejsem ochotná připustit.“ Zakončila královna vážně. Než jí však stihla Akara rozhořčeně oponovat, pokračovala. „I když se to nyní nezdá, princ není žádný rozmazlený floutek. Dokonce je to i zkušený diplomat.“ Nyní už Akara nedokázala nevěřícné odfrknutí zadržet. „V tomto mi budete muset věřit, paní. Princ má velice dobrý důvod ke své nevraživosti a věřte, že není zaměřena jen na vás. A nemá to ani nic společného s Gavrielinou smrtí a vaší nynější úlohou v tom všem. Jste dvounožec. Nezáleží na tom, zda jste nebo nejste člověk, nemáte ocas a tak vás Damien vnímá jako hrozbu.“ S těmi slovy se královna od Akary odvrátila. Když se otočila zpět, držela v rukou tác plný různých dobrot z Akařina domova. Akara si tác vzala, ale k jídlu se stále neměla. „Se vší úctou, Vaše Výsosti, nepřišlo mi, že bych byla vnímána jako hrozba. Spíše jako něco méněcenného a nechutného. Asi jako hmyz, který je potřeba zahubit. A vzhledem k tomu, že na rozdíl od vás, neznám důvod princova chování, nedokážu mu jen tak lehce odpustit. Především jeho chování k Vám.“ Při vzpomínce na královninu bolest se v Akaře vzedmul ještě větší hněv. Královna na ni ohromeně hleděla. „Hněváš se pouze, protože se na mě můj syn utrhl?“

„Vaše Výsosti, zraňuje mě chování vašeho syna, netušila jsem, že se vodní království staví k jiným rasám s takovým odporem, i když vím, že jste velice uzavřená komunita. Obdivuji vás, bylo mým snem se s někým z vašeho národa setkat, a i když jsem, díky svému daru, z domova zvyklá na odpor ostatních, není mi nijak příjemné, že se tento sen mění v noční můru.“ Královnu zasáhla osamělost v ženině hlase a v němé podpoře jí stiskla ruku. „Mrzí mě to, Akaro, ale i když bych ráda tvrdila opak, je pravda, že se po tom všem lemuřané staví k ostatním rasám – zvlášť těm suchozemským – s nedůvěrou. A i když jsem se snažila všemožně jejich názory změnit, princův hlas je silný a jeho nenávist nachází u ostatních silnou odezvu. I přesto ti však nemohu prozradit důvod princovi hluboké nenávisti. To může učinit jen on. Pokud to bude úmyslem Yemayi, dozvíš se to. Pokud ne, budeš to tak muset přijmout a respektovat. Víš, máš stejně ostrý jazyk, jako princ a nyní není čas na to, abyste se hašteřili, jako dvě víly nad lasturami.“ „Vzhledem k tomu, jaké city ke mně princ chová – nemyslím si, že je pravděpodobné, že by se něco takového odehrálo.“ Královna věnovala Akaře tajemný a trochu posmutnělý úsměv. „Dříve, něž bys čekala, udatná bojovnice. Měla by ses pořádně najíst, protože potřebuješ sílu a mnoho času už nemáme. Prosím dej se do jídla a já ti zatím vysvětlím pár věcí.“

...
Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (0)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů