Ztraceni v nekonečnu

Vložil: OlčaKarlos dne květen 21, 2016

2

1

1435


Kategorie: Vlastní příběhy od fanoušků

 

Ztraceni v nekonečnu_1.-6. kapitola

1

To že se ztrácí děti, už víme hodně dlouho. Ale byl to šok když jsme zjistili že zmizela i naše spolužačka Alice. Všem to vrtalo hlavou proč se ztrácí a nenechají po sobě ani stopu. Jedno však ty případy mají společného: všichni kdo se ztratili byli naposledy spatřeni na jednom hřišti. Na nejoblíbenějším hřišti na který chodívali všechny děti ve městě si hrát.

 

2

Všichni jsme mlčeli jako hrob. Seděli jsme na tom hřišti a lámali si hlavy nad tím vším co se stalo. „Pojďte“řekla jsem. „Ještě jednou se tu porozhlédneme.“ „Pochybuju že by tu něco bylo. Ale jak chceš.“ řekl Michal a vstal taky. Všichni jsme hledali, ale nikde nic, žádná známka. V tom Kryštof vykřikl. „Hele podívejte tady je hromada popela!“ Seběhli jsme k němu a prohlíželi si hromadu na kterou ukazoval. Šedavý popel se jen tak válel na zemi a nikdo si ho před tím nevšiml. Kdyby tady někdo něco pálil už by to vědělo celé město. Toto je veřejné prostranství (jak to bylo napsáno na ceduli). Nebo má to snad něco společného se zmizením? Myšlenky mi vířily hlavou. Ostatní nebyli z toho o nic chytřejší. Nedávalo to smysl…..

 

3

,,Prásk!“ ozvala se rána. Všichni sebou škubli. ,,Prásk“ ozval se zvuk znovu. O krok jsem ustoupila. Vítr zesílil a na místě, kde byl popel se objevila taková zvláštní černá mlha. Zvedla se do vzduchu. Vypadalo to jako by se v něco zhmotňovalo. Byla stále víc a víc černější a hustější. Čím dál víc připomínala kruh. Vítr byl už hodně silný, tak jsem se musela zapřít o kovový sloupek. Mlha nás začala vtahovat do sebe. Veronika zaječela a mlha ji pohltila. Michal a Kryštof zmizeli po pár vteřinách také. Patrik chvíli dokázal větru odporovat, ale nakonec ho mlha dostala. Držela jsem se jako klíště sloupku a nehodlala se pustit. Nohy se mi začaly zvedat do vzduchu. Prsty se mi samy začaly odlepovat od sloupku.

 

4

Obklopila mě černota. Mlha mě přece jenom dostala. Nemohla jsem dýchat. Motala se mi hlava. Najednou jsem cítila, že padám. Otevřela jsem oči a nad sebou uviděla miliony hvězd. Každá z nich byla nádherná. Měla jsem pocit volnosti a na chvíli, jen na malinkatou chviličku mě všechny starosti opustily. Spadla jsem a praštila se do hlavy. Bolelo to tak, že jsem měla pocit, že se mi každou chvíli rozskočí. Pak už jsem si nic nepamatovala.

 

5

Když jsem opět přišla k sobě, všichni se nade mnou skláněli. ,,No konečně!“ řekla Veronika a pomohla mi zvednout se. ,,Kde to jsme?“ zeptala jsem se. ,,Dobrá otázka,“ odpověděl mi Michal. Jako na povel jsme se všichni rozhlédli. Bylo to zvláštní místo. Všechno kole bylo bílé, nebo tmavě šedé. Nic tu nerostlo .Sklonila jsem se a sáhla na zem. Byl to kámen. Tvrdé, studené kameny. Každý kámen co tu byl, vypadal jako krychle. Rovný a úhledný. Podívala jsem se na horu. Pořád tam byly ty nádherné hvězdy, ale teď vypadaly hrůzostrašně. „Vypadá to tu všude stejně! Kde to jsme?! Kde to jsme?!“ Veronika začala šílet. „A co když se odsud nikdy nedostanem?! A co když tady bude…“ „Zmlkni!“ okřikla jsem ji a Veronika zmlkla. „Tak sem se všichni ztrácí.“ řekl přemoudřelým tónem Kryštof. „Jo. Asi by si tomu nevěřil, ale nám to taky došlo.“ odsekla Veronika. Kryštof už chtěl něco namítat, ale vložila jsem se do toho. „Nehádejte se! Hlavně se nehádejte. Teď musíme držet při sobě. Nevíme kde jsme, ani proč tu jsme, ale za žádnou cenu se nesmíme rozhádat!“ Veronika a Kryštof provinile sklopili oči k zemi. „A ještě něco...“ rozepnula jsem si svou světle modrou mikinu s nápisem Forever free time a odhalila opasek, ke kterému byly připevněny mačety. Teda to nebyly tak docela mačety, ale bylo to mezi mačetou, šavlí a nožem. Každému jsem dala jednu. Tak akorát to vyšlo. „Kdes to vzala?“ zeptal se Michal. „Na tom teď nesejde, ale mohlo by se vám to hodit.“ Usmála jsem se abych jim dodala odvahu. „Tady zůstat nemůžeme.“ poznamenal Patrik. „Správně. Nemůžeme. Půjdeme hledat Alici a ostatní ztracené děti.“ Všichni přikývli a šli jsme.

6

Nikde, nikdo. Asi už dvě hodiny jsme šli a pořád jsme nenarazili na něco co by nám pomohlo. Okolí se začalo měnit a krajina nebyla už tak jednotvárná. Před námi se objevily hory. „Už nemůžu!“ vykřikla zoufale Veronika a sedla si. „Chodíme už celé hodiny! Tohle je na nás už moc!“ okřikl mě Patrik. Sklopila jsem oči k zemi. „Já vím.“ se zděšením jsem si všimla že mám v hlase provinilý tón. „Dobře, odpočineme si, ale potom budeme muset jít dál.“ Všichni si oddychli a posadili se. „Mám hroznou žízeň. Nemá někdo náhodou něco k pití?“ zažadonil Michal. „Na.“ řekla jsem a podala mu svou kabelu přes rameno. „Je toho dost, ale šetřete s tím! Nevíme kdy a jestli vůbec narazíme na vodu.“ „Díky“ Michal se na mě vděčně podíval. Zvedla jsem se, popošla kousek dál a sedla si na větší kámen. Bylo mi hrozně. Popotáhla jsem. Chtělo se mi brečet. Ne! Nebudu! Nakonec jsem ten pocit spolkla. Podívala jsem se na horu. Pořád svítily hvězdy. „Tady je noc asi pořád.“ Zaslechla jsem za sebou Patrika, ale neotočila se. Jen jsem přikývla. Sedl si vedle mě a povídal dál. „Nikdy bych nevěřil že nějaký takovýhle svět existuje. Ty snad ano?“ „Ani nevím.“ Pokrčila jsem rameny a Patrik ještě dodal „Teda ale musím přiznat že jsem nevěděl jakou máš výdrž. Oba jsme vyprskli smíchy. „Jestli se mě snažíš rozveselit, tak se ti to povedlo.“

 

Líbí se Vám tento příspěvek? Sdílejte jej mezi své přátele:

Komentáře (1)

Prosím registrujte se nebo se přihlašte pro možnost přidávání komentářů


0

May 21, 2016, 12:19 pm

OlčaKarlos napsal:

Jestli máte ritiku nebo rady jak bych to mohla vylepšit, budu ráda. :-)