„Taková krása.“ S lítostivým povzdechem přejela rukou po tyrkysových šupinách ocasu, který už hladinu oceánu nikdy nerozvíří. Rychlým pohybem ruky setřela slzu lítosti, jež nedovoleně vyklouzla z koutku oka. Bytosti podvodního království ji vždy fascinovaly a osobní setkání bylo jejím velkým snem. Ale okolnosti, za kterých se konečně mohla dotknout ocasu nějaké mořské panny, byly neradostné. Takové setkání jí pražádnou radost nepřinášelo. Zanechávalo po sobě jen hořkou pachuť marnosti a hluboký

„Spoutej mě.“ Vyzvala ho klidným hlasem.

„Ne, proč?“ V jeho modrých očích četla zmatek.

„Udělěj to.“

„Ne, nevidím jediný důvod.“

 „Řekl jsi, že nevěříš mé lásce. Jsem pro tebe zrůda. Myslíš, že se nedokážu ovládnout. Sám jsi viděl, že nejhorší je to, když nejsem volná. Tak mě spoutej. Dokážu ti, že se mýlíš. Říkal jsi, že mě miluješ. Tedy, Eve jsi miloval…“

„Nestojí to za to.“ Cítila jeho strach a nerozhodnost. Srdce jí krvácelo pro ztracenou lásku, pro to, jak moc se v tom muži spletla. Ni

„Vždycky jsem věděla, že život není žádná sláva. Byla jsem s tím smířená a žila tak, jak jsem věřila, že mám. Jasně, možná to nebylo tak úplně správně. Ale nečekala bych, že život po životě může být o tolik horší.“ Protáhla se a slastně zavrněla, její lesklá srst zazářila v paprscích poledního slunce. „Vlastně jsem nikdy na život po životě nevěřila. Spletla jsem se. A kdybych měla ruce, tak se profackuji za to, jak moc.“ Přejela své posluchače pohledem plným hořkosti a pokračovala v rozmluvě. „A

  Planeta Země, třetí planeta Sluneční soustavy v galaxii Mléčná dráha a jediná planeta této galaxie, které byl dán dar života si žila dál tím svým nudným a nezáživným životem. Ale některé Staré civilizace tušili, že se brzi stane něco strašného.  Atlanďané obyvatelé bájné Atlantidyzjistili pravdu o tom všem a řikali jim Poselstvo. Asi půl roku po zjištění zmizeli i s celím svým kontinentem. Aztékové, Toltékové, Egypťané, Řekové a další kteří následovali jejich cestu je nazývali Bohové.

Tady se